6 Tdo 1140/2005
Datum rozhodnutí: 21.09.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1140/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. září 2005 o dovolání obviněného M. D ., a obviněného M. H ., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2005, č. j. 13 To 53/2005-335, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 1 T 86/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 16. 12. 2004, č. j. 1 T 86/2004-288, byli obvinění M. D. a M. H. v bodě 1. a 2. výroku o vině uznáni vinnými jednak trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., jednak trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Obviněnému M. D. za tyto trestné činy byl uložen podle § 247 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, přičemž pro jeho výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl tomuto obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to vytahováku na hřebíky červené barvy s černou rukojetí, páčidla dlouhého 38,5 cm, šroubováku plochého s růžovou rukojetí, svítilny značky D., kladiva dlouhého 31,8 cm, rozbrusky zn. modré, jutového pytle, černé tašky, bílé pracovní rukavice, černé pletené kukly s otvory pro oči a ústa, modré pletené rukavice a vysílačky žluté barvy; obžalovaný M. H. byl odsouzen podle § 247 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 28 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Společně s obviněnými M. D. a M. H. byli odsouzeni obvinění P. B., P. Š. a P. T. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.

Ohledně obviněných M. D., M. H. a P. Š. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2005, č. j. 13 To 53/2005-335, podle § 258 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné M. D. a M. H. v bodě 2. výroku o vině uznal vinnými trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. a za to oběma uložil stejný trest, a to podle § 247 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Pro výkon uloženého trestu byli obvinění zařazeni podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Ve vztahu k obviněnému M. D. odvolací soud znovu vyslovil podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným M. D. a M. H. uložena povinnost nahradit poškozenému S. J. H., společně a nerozdílně s již odsouzenými P. B. a P. T., škodu ve výši 11.864,- Kč. Naproti tomu byli obvinění M. D. a M. H. (společně s P. Š.) podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek popsaný v obžalobě státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Berouně ze dne 15. 6. 2004, sp. zn. Zt 7/2004, pod bodem 1), jímž měli obvinění M. D. a M. H. spáchat dílčí útok pokračujících trestných činů krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že žalovaný skutek spáchali obžalovaní.

Dovolání obvinění podali proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze, a to z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř., neboť mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, spočívá na nesprávném právním posouzení jejich jednání a že ve vztahu k obžalovanému D. došlo během přípravného řízení k porušení ustanovení § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obvinění uvedli, že trvají na tom, že skutek, který je jim kladen za vinu, nespáchali, neboť jejich vinu nelze z provedeného dokazování nijak dovodit. Jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně, dospěl k závěru o jejich vině na základě výpovědi spoluobviněného P. B., kterou učinil během přípravného řízení v době, kdy obviněnému H. nebylo sděleno obvinění a nemohl se tudíž kvalifikovaně hájit, a kdy obviněný D. byl vzat do vazby a přesto v době, kdy byl vyslýchán spoluobžalovaný B., neměl ustanoveného obhájce . Podle odvolacího soudu uvedená pochybení jsou zhojena tím, že spoluobviněný B. v jedné části hlavního líčení uvedl, že jeho výpověď z přípravného řízení je pravdivá. Nelze však podle jejich názoru přehlédnout, že zanedlouho tuto svoji výpověď odvolal a ve věci i nadále odmítl vypovídat. Výpověď spoluobviněného B. byla jediným podkladem pro výrok o vině, ten se v přípravném řízení sám k trestné činnosti doznal a usvědčil také oba obviněné. Zdůraznili, že u tohoto výslechu však nebyl přítomen obhájce ani jednoho z obviněných, protože obviněnému H. ještě nebylo v té době sděleno obvinění, obviněný D. se sice již nacházel ve vazbě, svého práva vybrat si obhájce však nestihl využít a orgány činné v trestním řízení mu žádného obhájce ve smyslu § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř. neustanovily. Namítli, že výpověď při hlavním líčení nesmí být provedena tak, že vypovídající osoba pouze odkáže na záznam její výpovědi. Takový postup je podle obviněných v rozporu s ustanovením § 211 odst. 2, 3 a § 212 odst. 1 tr. ř., v důsledku čehož nelze tento důkaz ve smyslu § 212 odst. 2 tr. ř. použít při rozhodování o jejich vině a trestu. Z těchto důvodů se obvinění domnívají, že napadený výrok spočívá na nesprávném právním posouzení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to jak z hlediska chybné aplikace ustanovení § 92 tr. ř., § 211 tr. ř. a § 212 tr. ř., tak z hlediska aplikace ustanovení § 247 tr. zák., neboť z provedeného dokazování nelze nijak dovodit, že by se podíleli na jednání, kterým by se ke škodě jiného zmocnili cizí věci. V závěru dovolání dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obvinění upřesnili tím, že bylo porušeno jejich právo na obhajobu, protože ani jednomu z nich nebyla dána možnost, aby se jejich obhájce účastnil provádění důkazu, který byl jediným skutečným podkladem pro výrok o vině a uložení trestu. Navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2005, č.j. 13 To 53/2005-335, zrušil z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř. ve výroku pod bodem I. a věc přikázal Krajskému soudu v Praze k dalšímu projednání.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně se k dovolání obviněných vyjádřila a zaujala následující stanovisko. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že jeho použití je odvozeno od argumentace založené na zpochybnění procesní použitelnosti výpovědi P. B., čímž obvinění své námitky směřují k přehodnocení výsledků provedeného dokazování. Jak státní zástupkyně uvedla, není sporu, že tento dovolací důvod byl uplatněn pouze formálně; primárně má totiž jejich námitka zpochybnit kvalitu důkazních podkladů a objektivitu opatřených skutkových zjištění, ačkoliv dovolací řízení k nápravě vad takové povahy neslouží. Podle názoru státní zástupkyně obvinění věcně nenaplnili ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Konstatovala, že obvinění nenamítli, že by jim nebyl ustanoven obhájce, ačkoliv u nich nastaly důvody nutné obhajoby. V případě dovolatele M. H. nenastal nejen konkrétně ve smyslu § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř. namítaný, ale ani žádný jiný důvod nutné obhajoby. Co se týká obviněného M. D., důvod nutné obhajoby u něj vznikl v době jeho pobytu ve vazbě od 5. 1. 2004 od 15.30 h do 10.00 h dne 10. 2. 2004 s tím, že ode dne 6. 1. 2004 mu byl zajištěn praktický výkon jeho práva na obhajobu prostřednictvím zmocněného JUDr. K. a poté následně ustanoveného Mgr. G. V rámci dovolacího důvodu tuto skutečnost obviněný nikterak nezpochybnil, naopak je zřejmé, že jím namítaný nedostatek zajištění jeho práva na obhajobu časově spadá do období mimo formální rámec podmínek vyjádřených v právní větě ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Jestliže se jejich okruh námitek vztahuje toliko k otázce nepoužitelnosti důkazu provedeného před nalézacím soudem v rozporu s předepsanými procesními pravidly o dokazování při hlavním líčení, pak podle státní zástupkyně nelze mít pochyb o nekvalifikovanosti dovolací argumentace ve smyslu § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. S ohledem na shora uvedené důvody navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných M. H. a M. D. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, přičemž podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. lze toto rozhodnutí učinit v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím téhož obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Zásadní pochybení obvinění nespatřují v nesprávné právní kvalifikaci skutku, nýbrž v tom, že skutek, který je jim kladen za vinu nespáchali a že jejich vinu nelze z provedeného dokazování nijak dovodit. Z jejich dovolání je zřejmé, že brojí především proti tomu, že byli uznáni vinnými na základě jediného důkazu (výslechu spoluobviněného P. B.), a tento se snaží jakkoli zpochybnit. Nutno však dodat, že podstata těchto námitek není založena na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je tedy třeba konstatovat, že uvedené námitky mají ryze skutkový charakter, tudíž je nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Ostatně, jak Nejvyšší soud zjistil z protokolu o hlavním líčení ze dne 10. 8. 2004 (čl. 231), protokol o výslechu spoluobviněného P. B. z přípravného řízení byl čten podle § 207 odst. 2 tr. ř. Z tohoto pohledu pokládá Nejvyšší soud argumentaci obviněných k § 211 odst. 1, 3 tr. ř. a § 212 odst. 1, 2 tr. ř. za bezpředmětnou. Je evidentní, že k postupu podle těchto ustanovení neshledal soud prvního stupně důvod. Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu § 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II ÚS 681/04). Se zřetelem k těmto skutečnostem bylo nutno dovolání obou obviněných ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Uvedenou formulací zákonodárce měl v úmyslu vyjádřit skutečnost, že v případech, kdy jsou činěny úkony trestního řízení a u obviněného jsou dány důvody nutné obhajoby (srov. § 36 tr. ř.), obhájce musí mít. Jinými slovy řečeno, je-li strana trestního řízení v procesním postavení obviněného, obhájce musí mít, existují-li důvody nutné obhajoby.

Oba obvinění shodně uvádějí, že nebyla-li u výslechu spoluobviněného P. B. zajištěna přítomnost obhájce, bylo porušeno jejich právo na obhajobu.

Ze spisu Okresního soudu v Berouně sp. zn. 1 T 86/2004 se podává, že výslech obviněného P. B. proběhl dne 5. 1. 2004 (protokol o výslechu obviněného na čl. 50), trval od 17.40 h do 19.00 h. Tentýž den bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému M. D., usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému M. H. bylo doručeno dne 7. 1. 2004. Podle protokolu sepsaného u Okresního soudu v Berouně dne 6. 1. 2004 v 15.15 h (čl. 25) byl obviněný (M. D.) v tento den vzat podle § 68 odst. 1 tr. ř. do vazby, a to z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. ř. Dne 6. 1. 2004 družka obviněného, T. D., zvolila obviněnému M. D. obhájce JUDr. V. K. (čl. 31). Vazba počala běžet dnem a hodinou zadržení, tj. 5. 1. 2004. Dne 8. 1. 2004 si zvolil obhájce také obviněný M. H., na čl. 32 se nachází plná moc udělená obhájci JUDr. V. K.

Podstatou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je tedy zjednat nápravu tehdy, došlo-li k porušení práva na obhajobu, pokud obviněný neměl po část řízení obhájce, ačkoliv ho mít měl, přičemž orgány činné v trestním řízení prováděly úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí.

Okamžikem doručení usnesení o zahájení trestního stíhání se ten, proti němuž se trestní stíhání vede, nachází v procesním postavení obviněného. Spoluobviněný P. B. byl do protokolu jako obviněný vyslýchán dne 5. 1. 2004, zatímco obviněnému M. H. bylo usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno až dne 7. 1. 2004. V době výslechu spoluobviněného P. B. tedy nebylo proti obviněnému M. H. vedeno trestní stíhání, nemohl se tudíž nacházet v procesním postavení obviněného. Předpokládá-li dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., že ve stanovených případech obviněný obhájce musí mít, je zřejmé, že obviněný M. H. se v procesním postavení obviněného nenacházel. To znamená, že předmětný dovolací důvod na konkrétní případ nedopadá. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání M. H. bylo uplatněno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Jak Nejvyšší soud zjistil, obviněný M. D. byl vzat do vazby den poté, co byl proveden výslech spoluobviněného P. B. I když obviněnému M. D. bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání dne 5. 1. 2004, nic to nemění na skutečnosti, že důvod nutné obhajoby vznikl až následující den. Důvod nutné obhajoby v den konání výslechu spoluobviněného P. B. u obviněného M. D. dán nebyl. Z uvedeného vyplývá, že po tuto část řízení obviněný mít obhájce nemusel. Za této situace nezbývá než konstatovat, že i ohledně obviněného M. D. argumentace obviněného vybočila z rámce dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., když konkrétní námitky nejsou způsobilé uplatněný dovolací důvod právně relevantním způsobem naplnit. V této části Nejvyšší soud dovolání obviněného M. D. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Lze shrnout, že u obou obviněných byl důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněn z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., přičemž stejný důvod pro odmítnutí dovolání obou obviněných byl shledán též u dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil své rozhodnutí Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, aniž musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř.. Pokud jde o rozsah odůvodnění rozhodnutí, v tomto směru Nejvyšší soud odkazuje na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. září 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann