6 Tdo 114/2007
Datum rozhodnutí: 28.02.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 114/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2007 dovolání, které podal obviněný P. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 8. 2006, sp. zn. 5 To 325/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, pod sp. zn. 102 T 262/2005, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 20. 3. 2006, sp. zn. 102 T 262/2005, byl obviněný P. S. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 247 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Proti konstatovanému rozsudku podali odvolání obviněný a okresní státní zástupce.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 8. 2006, sp. zn. 5 To 325/2006, bylo podle § 253 odst. 1 tr. ř. odvolání obviněného P. S. zamítnuto.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 8. 2006, sp. zn. 5 To 325/2006, byl z podnětu odvolání okresního státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu. Dále za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově uznal obviněného P. S. vinným, že

1. dne 15. 7. 2005 v době kolem 20.10 hod. využil podnapilosti E. K., u níž byl na návštěvě, a z bytu odcizil mobilní telefon zn. Samsung X480, včetně nabíječky, v hodnotě 3.685,- Kč, který se souhlasem poškozené v bytě nejdříve použil k zatelefonování, čímž způsobil jmenované škodu ve výši 3.685,- Kč,

přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 6. 12. 2004, sp. zn. 101 T 167/2004, který nabyl právní moci dne 7. 12. 2004, pro spáchání trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou a který dne 2. 4. 2005 vykonal, a tento trest byl následně zrušen rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 16. 5. 2005, sp. zn. 102 T 62/2005, kterým mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 22 měsíců,

2. dne 16. 2. 2006 v době kolem 21.05 hod. v prodejně obchodního domu za běžného provozu odcizil z regálu jednu láhev alkoholu zn. Jagdtraum v hodnotě 179,- Kč a jednu láhev alkoholu zn. Whisky Cream v hodnotě 149,- Kč, které uschoval pod oděv a pronesl bez zaplacení prostorem pokladen, kde byl zadržen pracovníkem bezpečnostní služby a způsobil tak firmě K. Č., v. o. s., škodu ve výši 328,- Kč,

a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 103 T 279/2002, odsouzen pro spáchání mimo jiné trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců nepodmíněně, který dne 28. 5. 2004 vykonal.

Takto zjištěné skutky odvolací soud kvalifikoval jako dva trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 247 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Vůči rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které zaměřil proti výroku o vině v bodě 1 a tím současně i proti výroku o trestu, přičemž je opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění svého podání obviněný připomněl, že setrvává na své dosavadní obhajobě, že se skutku popsaného ve výroku o vině pod bodem 1 napadeného rozsudku nedopustil. V této souvislosti namítl, že krajský soud nedostál řádně své zákonné povinnosti a nesprávné hodnocení důkazů nenapravil. Odvolací soud se okolnostmi popsaného skutku vůbec nezabýval a pouze konstatoval, že z obsahu spisu vyplývá, že poškozená K. byla delší dobu mimo kuchyň ve vedlejším pokoji. Podle výpovědi svědka G. spala. Není tedy zřejmé, ve které fázi měl obviněný mobilní telefon s nabíječkou odcizit. Pouze z tohoto zjištění krajský soud vyvozuje, a to nesprávně, že se jednalo o trestný čin krádeže.

Dále obviněný poukázal na stanovisko intervenující státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karviné i státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě s tím, že shodně uváděly, že protiprávní jednání v bodě 1 výroku o vině rozsudečného výroku nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže. Naopak se jedná o přisvojení si věci, která byla P. S. svěřena. Vzhledem k tomu, že škoda způsobená tímto protiprávním jednáním nedosáhla s odkazem na zákonný znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry ve smyslu ustanovení § 248 odst. 1 tr. zák. hranice škody nikoli nepatrné podle § 89 odst. 11 tr. zák. (5 000 Kč), je podle názoru obviněného nutné uvedený skutek postoupit k projednání správnímu orgánu jako přestupek. Výrok o vině v bodě 1 napadeného rozsudku, jímž byl uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., proto nemůže obstát.

V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 8. 2006, sp. zn. 5 To 325/2006, a tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Současně uvedl, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že i pokud by byly právní úvahy obviněného správné, tak zřejmě přehlédl, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení, neboť by je nebylo možno vztáhnout na nabíječku, kterou rovněž odcizil, a ta mu pro potřebu zatelefonování zapůjčena nebyla. Vzhledem k existenci předchozího potrestání by přicházelo v úvahu právní posouzení skutku podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., kde výše škody nikoli nepatrné není znakem skutkové podstaty trestného činu krádeže. Podle názoru státní zástupkyně jsou námitky obviněného především nedůvodné. V této spojitosti uvedla: Pro otázku, zda jde o krádež či zpronevěru, záleží na tom, zda věc, jež je předmětem závadového jednání, byla přenechána pachateli do jeho výlučné skutečné moci či nikoli, tedy zda se nejednalo o věc cizí. Krádež to bude, neměl-li pachatel vůbec nebo měl-li toliko společnou moc nad věcí. Naproti tomu jde o zpronevěru, byla-li věc předána do výlučné moci obviněného. Z okolností případu je zřejmé, že zjištěným zapůjčením telefonu nevznikl obviněnému faktický poměr k věci záležející v tom, že by měl věc ve své moci tak, že by s ní mohl podle libosti nakládat a vylučující z takového nakládání s věcí osoby třetí. Nelze považovat za zpronevěru odcizení věci, která sice byla pachateli fakticky předána, např. mobilní telefon k jeho bezprostřednímu použití, ale zároveň tato věc zůstala v moci dosavadního vlastníka, protože majitelka telefonu mohla kdykoli obnovit držení věci. Státní zástupkyně zdůraznila, že ve vztahu k obviněnému jde o věc cizí, protože i v době, kdy mu bylo umožněno z přístroje telefonovat, s ním mohla majitelka telefonu v každé chvíli nakládat (obviněný sám se do držby nedostal). Tato skutečná dispoziční moc byla přerušena teprve tehdy, když byla poškozené odňata faktická moc umožňující jí libovolně se svou věcí nakládat, což nebylo v době, kdy ve svém bytě umožnila použití telefonu, ale až když obviněný následně telefon z jejího bytu odcizil. Navíc je z napadeného rozhodnutí i z rozsudku soudu prvního stupně zřejmé, že soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, jež také ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily a o která následně opřely právní posouzení skutků jako trestných činů krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., přičemž nelze dospět k závěru, že mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich právním hodnocením by existoval extrémní nesoulad. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného P. S. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní výtku obviněného, že se skutku popsaného pod bodem 1 výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu nedopustil a že krajský soud nedostál své zákonné povinnosti, když nesprávné hodnocení důkazů nenapravil. Jak již bylo shora uvedeno, tak v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. Lze připomenout, že sám obviněný P. S. ve výpovědi u hlavního líčení doznal odcizení mobilního telefonu včetně nabíječky, když předtím dostal souhlas z mobilního telefonu uskutečnit hovor pro svoji potřebu. Toto doznání soud prvního stupně shledal v souladu s výpověďmi svědků E. K. a L. G. (srov. podrobnou argumentaci na str. 2 a 3 odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu, z jehož skutkových zjištění ve svém rozhodnutí vycházel i odvolací soud). Pokud by obviněný v mimořádném opravném prostředku uplatnil pouze zmíněnou výhradu, tj. týkající se správnosti zjištěného skutkového stavu věci včetně hodnocení provedených důkazů, a byť by v jejím důsledku sekundárně spatřoval i vady hmotně právní, bylo by nutno podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

V dovolání obviněný rovněž v podrobnostech namítá nesprávné právní posouzení skutku pod bodem 1 napadeného rozsudku s tím, že nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Podle jeho názoru jde pouze o přestupek, který by měl projednat příslušný správním orgán. Tyto námitky by mohly uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadené rozhodnutí vykazuje namítanou právní vadu.

Trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.

Ve stručnosti lze připomenout, že cizí věcí se rozumí movitá věc, jež nenáleží pachateli vůbec, nebo nenáleží jen jemu, a kterou pachatel nemá ve své dispozici. Pachatel si přisvojí věc tím, že se jí zmocní, jestliže věc odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo faktického držitele a zjedná si tak možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle. Pojmem byl za takový čin odsouzen se rozumí speciální recidiva pachatele, tj. odsouzení za trestný čin krádeže podle § 247 tr. zák. nebo obdobný trestný čin. Není třeba, aby došlo k výkonu trestu. Ohledně odsouzení se na pachatele nesmí hledět, jako by odsouzen nebyl. Potrestáním se rozumí předchozí postih pachatele, kdy byl nejenom za takový čin odsouzen, ale i vykonal alespoň zčásti uložený trest, pokud jeho výkon nebo samotná právní moc rozsudku nemá za následek, že se na něho hledí, jako by odsouzen nebyl. K odsouzení nebo potrestání muselo dojít v posledních třech letech. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmyslné zavinění /§ 4 písm. a), b) tr. zák./.

Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Krajský soud v Ostravě v rozporu s trestním zákonem, když skutek popsaný pod bodem 1 výroku o vině napadeného rozsudku kvalifikoval jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný P. S. použil, a to se souhlasem poškozené E. K., její mobilní telefon k zatelefonování si pro svoji potřebu, přičemž následně tuto věc z bytu spolu s nabíječkou odcizil. Je zjevné, že předmětný mobilní telefon nebyl obviněnému ve smyslu ustanovení § 248 tr. zák. svěřen, tj. odevzdán mu do faktické moci s tím, aby s touto věcí určitým způsobem nakládal. V této souvislosti je nutno předně uvést, že k události došlo v bytě poškozené, kde nad předmětnou věcí E. K. prakticky neztratila zcela kontrolu, neboť kdykoli až do odchodu obviněného mohla obnovit držení věci. Dále byl mobilní telefon obviněnému poskytnut pouze k účelu, kterým bylo uskutečnění jeho soukromého telefonického hovoru, což prokazatelně realizoval. Z popsaných důvodů proto nemohlo jít v době, kdy s touto věcí z bytu poškozené odcházel, o věc svěřenou. Právní úvahy obviněného o zpronevěření věci a postoupení předmětného skutku jako přestupku správnímu orgánu příslušnému k jeho projednání, jak jsou rozvedeny v dovolání, nelze akceptovat. Navíc obviněný zcela pominul, že předmětem jeho útoku byla též nabíječka k mobilnímu telefonu, jež mu pro potřebu zatelefonování zapůjčena nebyla. Již odcizení této věci by s ohledem na existenci předchozího potrestání obviněného zakládalo úvahu o právním posouzení takového skutku podle ustanovení § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., kde výše škody není znakem skutkové podstaty trestného činu krádeže, jak na tyto skutečnosti důvodně upozorňuje i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání.

Závěrem Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě pod bodem 1 výroku o vině napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě a blíže rozvedená v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, obsahují zcela konkrétní skutečnosti odůvodňující závěr, že obviněný P. S. svým jednáním naplnil všechny formální i materiální znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Správnému právnímu posouzení skutku odpovídá v konstatovaném výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu i aplikovaná právní věta. Napadené rozhodnutí tudíž nevykazuje vady, v nichž obviněný relevantně spatřoval naplnění uplatněného důvodu dovolání.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného P. S. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. února 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k