6 Tdo 1139/2003
Datum rozhodnutí: 08.10.2003
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1139/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 10. 2003 o dovolání podaném obviněnou B. Z., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 8 To 211/2003, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 2 T 101/2002, t a k t o :

Podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněná B. Z. byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 2 T 101/2002, uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona. Dopustila se ho tím, že

1) v P. a jinde pod různými nepravými záminkami vylákala od poškozeného RNDr. D. B. CSc., na poště v J. ulici dne 3. 5. 2001 částku 78.000,- Kč, v P. na poště v J. ulici dne 15. 5. 2001 částku 88.000,- Kč, v P. na poště v J. ulici dne 24. 5. 2001 částku 28.000,- Kč, v P. na poště v J. ulici dne 11. 6. 2001 částku 15.000,- Kč, v P. na poště v J. ulici dne 13. 6. 2001 částku 6.000,- Kč, v P., v D. ulici dne 31. 5. 2001 částku 15.000,- Kč,

2) v P. a jinde pod různými nepravými záminkami vylákala od poškozené I. P., v přesně nezjištěných dnech měsíce října a listopadu 2001 v P., N. L., částku 8.600,- Kč, v P., J. částku 2.500 ATS, tj. 6.062,- Kč, v P., J. částku 40.000,- Kč,

3) v P., J. ulici, pod nepravou záminkou od poškozené T. K., na přelomu měsíce listopadu a prosince 2001 částku 15.000,- Kč,

přičemž peníze v dohodnutých termínech nevrátila a použila je pro vlastní potřebu a tímto jednáním způsobila škodu v celkové výši 299.662,50 Kč.

Odsouzena byla podle § 250 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu.

Tento rozsudek obviněná napadla odvoláním, které projednal Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 9. 6. 2003 a usnesením, sp. zn. 8 To 211/2003, je podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 8 To 211/2003, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 2 T 101/2002, podala obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. V. F. dovolání doručené Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 28. 8. 2003, které opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V odůvodnění dovolání obviněná vyjádřila, že skutek, jak byl popsán v obžalobě, jakož i v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, není trestným činem, neboť nenaplňuje formální znak trestného činu. Poukázala na skutečnost, že součástí skutkové podstaty trestného činu podvodu je úmysl pachatele sebe nebo jiného neoprávněně obohatit a způsobit tak na cizím majetku škodu. V daném případě však nebylo prokázáno, že při získávání půjček obviněná jednala v úmyslu tyto nevrátit. Soudy obou stupňů této otázce podle dovolatelky nevěnovaly dostatečnou pozornost a dokazováním nebylo objasňováno, že by sjednávala předmětné půjčky s úmyslem půjčené peníze nevrátit. Poukázala na to, že úmysl musí být pachateli v trestním řízení prokázán a musí být vyjádřen v rámci popisu skutku. Protože tomu tak není, nebyl soudem I. stupně ani soudem odvolacím skutek správně právně posouzen, neboť v něm bylo nesprávně shledáno naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., když znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu neobsahuje.

Vzhledem k těmto námitkám v závěru svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze a buď, aby sám ve věci rozhodl tak, že se obviněná zprošťuje obžaloby, anebo po zrušení napadeného rozhodnutí věc přikázal Městskému soudu v Praze, aby ji znovu projednal a rozhodl, popřípadě aby věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému řízení.

Nejvyšší státní zástupce, jemuž bylo dovolání doručeno dne 22. 9. 2003 postupem podle § 265h odst. 2 tr. řádu, se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zjišťoval, zda v předmětné trestní věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu, a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h), a) tr. řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž je usnesení soudu druhého stupně, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu osobou oprávněnou podat prostřednictvím obhájce dovolání a učinila tak ve lhůtě a u příslušného soudu, jak je uvedeno v ustanovení § 265e odst. 1, 2 tr. řádu.

Dále Nejvyšší soud posuzoval otázku, zda dovolací důvody obviněnou uplatněné lze považovat za důvody uvedené v ustanovení § 265b tr. řádu, neboť jejich existence podmiňuje provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Obviněnou prezentovaný důvod dovolání spočívá v nesprávném právním posouzení skutku a vychází z toho, že skutková věta napadeného rozsudku neobsahuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť popis skutku nezahrnuje úmysl obviněné uvést třetí osobu v omyl. Způsob, jakým je skutková věta ve výroku soudu prvního stupně vyjádřena, subjektivní stránku tohoto trestného činu dostatečně neobsahuje. Takto vyjádřené námitky dopadají na hmotně právní problematiku a lze je proto podřadit pod námitky předpokládané zákonem v dovolacím důvodu uvedeném v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který byl obviněnou v dovolání také správně označen.

Když Nejvyšší soud shledal, že se dovolání opírá o zákonem stanovený dovolací důvod, zabýval se obsahem uplatněných námitek a dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno jen formálně. Takový závěr mohl učinit již ze samotného obsahu podaného dovolání. Vadnost napadeného rozhodnutí je spatřována v tom, že není dle popisu skutku vyjádřen záměr obviněné ponechat si vypůjčené peníze a nevrátit je, čímž odůvodňuje, že chybí znak skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., sebe nebo jiného obohatit .

Tato tvrzení jsou však nepodložená a již podle skutku, jak je v rozsudku soudu prvního stupně popsán, i vyvratitelná. Rozsudek podává v bodech 1) - 3) popis jednotlivých útoků obviněnou spáchaných, kde je u každého z nich uvedeno, jak obviněná pod nepravdivými záminkami vylákala od různých poškozených na odlišných místech a v jakých časových souvislostech různé finanční částky. Takto vyjádřené okolnosti jsou doplněny dokončením skutkové věty umístěné za bodem 3) a odděleny odstavcem obsahující zjištění, že obviněná peníze v dohodnutých termínech nevrátila a použila je (gramaticky nesprávně je použito zájmeno ji ) pro vlastní potřebu a tímto jednáním způsobila škodu v celkové výši 299.662,50 Kč. Jsou zde obsaženy ty skutečnosti, které obviněná vytýká a považuje je za nevyjádřené. Uvedeným způsobem popsané skutkové okolnosti jsou v souladu i s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř. a splňují tam zakotvené podmínky, že výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků, včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.

V této souvislosti je vhodné připomenout, že ve skutkových zjištění, v rámci toho, jak je skutkový děj popsán, musí být jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu, který je ve skutku spatřován, popsány vylíčením dějových událostí a nikoliv slovy, která jsou zákonodárcem v dané skutkové podstatě použita.

Namítaný znak obohatit se , ohledně něhož tvrdí obviněná, že nebyl ve skutkových zjištěních obsažen ve výroku soudu prvního stupně, je uveden v rámci označeného trestného činu. Obsahuje zjištění, že peníze v dohodnutých termínech nevrátila a použila je pro svou potřebu . Takové zjištění svědčí o tom, že obviněná peníze nevracela v termínech, které sama poškozeným stanovila, když peníze od nich vyžadovala. Tyto jednotlivé částky si ve všech zjištěných případech ponechala a využila je toliko pro sebe. Rozmnožila tak neoprávněně svůj majetek. Jestliže není ve výroku rozsudku přímo napsáno sloveso obohatit se , nejde o vadu právní povahy, protože tento znak je v popisu skutku dostatečně jasně vyjádřen a obsažen a podle popsaných skutkových zjištění není pochyb o tom, že řádně byl zjištěn a objasněn.

Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně lze poukázat na str. 4, kde v pátém odstavci soud vyjádřil svůj závěr o tom, že obviněná .. neměla nikdy v úmyslu peníze poškozeným vrátit . Byť zde soud podrobněji tento svůj závěr nerozvedl, blíže k němu dochází na základě obsahu výpovědí jednotlivých svědků shodně popisujících průběh jednotlivých půjček.

Soud druhého stupně, rozhodující na podkladě odvolání podaného obviněnou, se vypořádal se stejnou námitkou, jakou obviněná uplatnila i v nyní podaném dovolání. Na konci strany 4 svého usnesení rozvedl, že .. že obhajoba obviněné, že v daném případě nebylo prokázáno, že by si peníze půjčovala v úmyslu je nevrátit, je z provedených důkazů jednoznačně vyvrácena ... V další části své argumentace odvolací soud ke stejné námitce vyjádřil, že .. všechny důkazy naopak hovoří jednoznačně o úmyslu obviněné půjčit si peníze pod nepravdivou záminkou, kterou byla zpravidla tvrzení, že musí vyřídit dědické záležitosti, peníze jsou na cestě apod. I krátkost půjček svědčí o úmyslu obviněné tyto peníze nevrátit a o jednání v tomto směru v úmyslu přímém ..

Dovolací soud současně posuzoval další část námitky obsažené v dovolání, která se dotýká subjektivní stránky daného činu a shledal, že se soudy obou stupňů vypořádaly s otázkou podvodného úmyslu obviněné v odůvodnění svých rozhodnutí a tudíž ani v tomto případě nejde o žádnou novou skutečnost, protože již byla obviněnou namítána v rámci řádného opravného prostředku. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze je evidentní, že soudy obou stupňů považovaly subjektivní stránku jednání obviněné za naplněnou. Její trestná činnost měla vždy stejný průběh a důvody, pro které si peněžní částky půjčovala, byly falešné. U poškozených však vzbuzovaly dojem, že obviněná bude v budoucnu schopna své závazky splnit. Ona však věděla, že tomu tak nebude, neboť to od počátku nezamýšlela.

Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že právní posouzení skutku ve výroku napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 2 T 101/2002, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 8 To 211/2003, jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona je zcela správné a odpovídající zákonu. Soud I. stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil veškeré otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné. Se závěry soudu I. stupně se plně ztotožnil i soud II. stupně, jako soud odvolací, a to po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí soudu I. stupně, přičemž tento se bez pochybností a logicky vypořádal též s námitkami obviněné uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Obviněná v dovolání do značné míry opakuje námitky v řízení již dříve uplatněné, s nimiž se však soudy obou stupňů vypořádaly, a tudíž zjevná neopodstatněnost námitek s odkazem na shora rozvedené skutečnosti vedla Nejvyšší soud k tomu, že dovolání obviněné B. Z. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.

Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. října 2003

Předseda senátu:

JUDr. Zdeněk Sovák



Vypracovala:

JUDr. Milada Kodysová