6 Tdo 1134/2005
Datum rozhodnutí: 25.10.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1134/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. října 2005 o dovolání, které podal obviněný V. A., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha Pankrác, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2005, sp. zn. 3 To 28/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 110/2004, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 7 T 110/2004, byl obviněný V. A. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Tento trestný čin spáchal podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že jako zástupce zplnomocněný plnou mocí a současně společník obchodní společnosti Š. H. spol. s r. o. se sídlem K. u H., B., okres B.

A) v daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty za období I. čtvrtletí roku 1995 až prosinec 1996 podaných F. ú. H. v období od 25. 4. 1995 do 23. 3. 1998 zahrnul do přijatých zdanitelných plnění faktury vystavené údajně obchodními společnostmi ve výroku rozsudku konkrétně uvedenými pod body I. XIV., na základě nichž uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, ačkoliv ve všech shora popsaných případech pod body I. XIV. věděl, že faktury jsou padělané, a že k zdanitelným plněním nedošlo a předmět fakturace se neuskutečnil, vše v úmyslu vylákat odpočet daně z přidané hodnoty a Č. s. z. F. ú. H. na neoprávněně vylákaných odpočtech daně z přidané hodnoty způsobil celkovou škodu ve výši 6.350.503,- Kč,

B) ve zdaňovacím období roku 1995 v úmyslu zkrátit silniční daň nepodal F. ú. H. za obchodní společnost Š. H. spol. s r. o. přiznání k dani silniční u osobních vozidel SPZ a a u nákladních vozidel SPZ a BE, čímž zkrátil silniční daň za rok 1995 o částku 70.450,- Kč, ke škodě Č. s. z. F. ú. H.,

C) I. v daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 1995 podaném F. ú. H. dne 15. 8. 1996 do výdajů

1) zahrnul faktury uvedené pod body A) I., II., III., 1) a 2), 7 10), III. 3) 6) a IV., i když předmět plnění se nikdy neuskutečnil, žádné výdaje v tomto směru společnost neměla, vše v úmyslu snížit základ daně z příjmu právnických osob a zkrátit tuto daň,

2) nezahrnul do výnosů fakturu č. ze dne 10. 7. 1995 řádně vystavenou společností Š. H. spol. s r. o. pro společnost S., stavební a obchodní firma spol. s r. o. R. na částku ve výši 460.320,- Kč (561.590,40 Kč s DPH) za stavební materiál, i když na základě této faktury došlo k peněžitému plnění ve prospěch společnosti Š. H. spol. s r. o.,

čímž zkrátil daň z příjmu právnických osob za rok 1995 celkem nejméně o částku 7.216.917,- Kč, ke škodě Č. s. z. F. ú. H.,

II. v daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 1996 podaném F. ú. H. dne 23. 3. 1998 zahrnul do výdajů faktury uvedené pod bodem A) VI. XI., XII. 1) a XIII., i když předmět plnění se nikdy neuskutečnil, žádné výdaje společnost v tomto směru neměla, vše v úmyslu zkrátit tuto daň za rok 1996 nejméně o částku 4.505.561,- Kč ke škodě Č. s. z. F. ú. H.,

D) v době od 1. 3. 1995 do 31. 12. 1995 a dále v době od 1. 1. 1996 do 31. 12. 1996 ve snaze zkrátit daň z příjmu fyzických osob za rok 1995 a 1996, kterou strhával zaměstnancům společnosti Š. H. spol. s r. o. z platů, uváděl do podkladů pro výpočet této daně úmyslně nižší částky, než které jako mzdu zaměstnancům skutečně vyplácel, čímž celkem zkrátil tuto daň za rok 1995 o částku nejméně 17.091,- Kč a za rok 1996 o částku nejméně 68.625,- Kč, ke škodě Č. s. z. F. ú. H.,

jednáním popsaným pod body A) D) způsobil úmyslně na dani z přidané hodnoty, silniční dani, dani z příjmu právnických osob a dani z příjmu fyzických osob škodu ve výši 18.229.147,- Kč.

Za to byl odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená V. z. p. ČR, O. p. B. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný V. A., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 22. 4. 2005, sp. zn. 3 To 28/2005 podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného V. A. při nezměněném výroku o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 4 tr. zák. odsoudil podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nezměněný.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný V. A. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Především uvedl, že ve smyslu ustanovení § 13 zák. č. 513/1991 Sb., Obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen obch. zák. ) jedná jménem právnické osoby statutární orgán. Jednání statutárního orgánu jsou jednáním samotného podnikatele. Podle § 13 odst. 5 obch. zák. není možno vůči třetím osobám uplatňovat případná omezení jednatelského oprávnění statutárního orgánu. Podle § 133 obch. zák. je statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným jednatel, jemuž podle § 134 obch. zák. náleží obchodní vedení společnosti a který je podle § 135 obch. zák. povinen zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví. V souvislosti s tím dovolatel zdůraznil, že nikdy nebyl jednatelem obchodní společnosti Š. H. spol. s r. o. a nikdy ani nedisponoval jakoukoliv plnou mocí od jednatelky. Připomněl, že uvedenou skutečnost konstatoval v průběhu hlavního líčení, přičemž toto sdělení koresponduje s výsledkem důkazního řízení, když žádná plná moc, a to ani v kopii nebyla nikde a nikým dohledána. Dodal, že prvotní informace o existenci plné moci a více méně formálním postavení skutečné jednatelky společnosti Š. H. spol. s r. o. byly pravděpodobně ovlivněny jeho tehdejším poměrem s jednatelkou paní Ch. Konstatoval přitom, že obchodní zákoník nezná možnost formálního postavení jednatele ve společnosti s ručením omezeným, nýbrž je to vždy právě a pouze jednatel, kdo je odpovědný za jednání učiněná jménem společnosti i za případnou škodu. Podle dovolatele je z průkazných dokladů zřejmé, že jednatelka nepůsobila ve společnosti pouze formálně ale jménem společnosti činila praktické kroky, a je tedy zřejmé, že měla mít a fakticky i měla přehled o dění ve společnosti. Spatřovala-li nesprávnost některých činěných kroků, mohla je kdykoliv rozporovat.

Dále dovolatel namítl, je-li mu dáváno za vinu, že pro společnost zajišťoval padělané faktury, že podle dosavadních výsledků dokazování zajišťoval téměř veškeré obchody prostřednictvím pana Z. Ten není, jak bylo během důkazního řízení zjištěno, pouze fiktivní osobou. Jestliže pan Z. přinesl dovolateli požadované plnění, dovolatel ho převzal včetně faktury a také zaplatil. Za této situace nemůže nést, jak zdůraznil, žádnou odpovědnost za případné chování pana Z., ani za pravost faktur od něho přebíraných. K tomu dovolatel dodal, že pokud měl soud jakoukoliv pochybnost o výše popsaném způsobu jednání, měl s ohledem na úmrtí pana Z. postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. Dovolatel se rovněž vyjádřil k výši škody, která je mu kladena za vinu, přičemž uvedl, že z titulu odpočtu daně z přidané hodnoty obdržela společnost Š. H. spol. s r. o. od finančního úřadu částku ve výši maximálně cca 100.000,- Kč. Poznamenal rovněž, že ani obraty této společnosti nebyly tak vysoké, aby bylo případně nutno uplatňovat odpočty na dani z přidané hodnoty, které jsou mu kladeny za vinu. V souvislosti s tím zdůraznil, že k prokázání uvedených tvrzení a k jejich zjištění měl být soudem proveden znalecký posudek týkající se účetnictví jmenované společnosti.

Dovolatel pak shrnul, že z uvedených skutečností je zcela zřejmé, že za veškerá jednání, která mu byla kladena za vinu, není podle platné právní úpravy dané především obchodním zákoníkem možno vinit nikoho jiného, než jednatele. On však nikdy jednatelem dotčené společnosti nebyl a jak bylo podle jeho slov zjištěno, nebyl ani jejím zplnomocněným zástupcem. V řízení bylo podle něho také zjištěno, že dodávky a jednání byly vedeny prostřednictvím pana Z. a on (dovolatel) tedy nemůže nést jakoukoli odpovědnost za případné kroky učiněné dotyčným panem Z., které přijímal v dobré víře. V tomto řízení také prozatím nebyla řešena otázka skutečně získaných odpočtů na dani z přidané hodnoty, či potřeba získávat a uplatňovat odpočty na dani z přidané hodnoty. Nebyl dosud proveden znalecký posudek z oblasti účetnictví.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací zrušil napadené rozhodnutí soudu a obžalovaného p. A. zprostil obžaloby popř. aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Poté, co zrekapituloval rozhodnutí soudů obou stupňů, dovolací námitky a vymezil uplatněný dovolací důvod, konstatoval, že pod tento dovolací důvod lze částečně podřadit pouze námitku, podle které nelze spáchání souzeného skutku přičítat obviněnému, protože nebyl jednatelem společnosti. K tomu státní zástupce zdůraznil, že trestný čin podle § 148 odst. 1 tr. zák. není trestným činem s tzv. speciálním subjektem a může se ho dopustit každý, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že daň nebyla jemu nebo jinému subjektu vyměřena buď vůbec, anebo v nikoli zákonné míře. Neplatí tudíž, že v případě, kdy je subjektem daně právnická osoba, by pachatelem uvedeného trestného činu mohl být pouze statutární orgán této právnické osoby. Pokud byl obviněný tou osobou, která uváděla nepravdivé údaje v daňových přiznáních, popř. prováděla ve výroku o vině popsané manipulace při strhávání daně z příjmů fyzických osob zaměstnanců společnosti, byl pachatelem trestného činu podle § 148 odst. 1 tr. zák. a okolnost, že formálně nebyl statutárním orgánem společnosti, je z hlediska jeho trestní odpovědnosti bez významu. Zpochybňuje-li dovolatel zjištění nalézacího soudu o formálním postavení jednatelky J. Ch. ve společnosti, jde již o námitku skutkového charakteru, která dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídá. Státní zástupce přitom zmínil skutkový závěr nalézacího soudu, podle něhož J. Ch. funkci jednatelky nevykonávala a společnost řídil obviněný, přičemž konstatoval, že z tohoto skutkového zjištění je v dovolacím řízení nutno vycházet. Dále uvedl, že do oblasti skutkových zjištění směřují též námitky, kterými se dovolatel distancuje od fingovaných faktur a poukazuje na úlohu zemřelého Z. Tentýž závěr platí ve vztahu k námitkám vůči výši způsobené škody a s nimi spojenému požadavku na provedení znaleckého dokazování. V rámci skutkových námitek přitom dovolatel ani neuvádí argumentaci, ze které by vyplývala existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, který jedině umožňuje zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění. Státní zástupce pak ještě podotkl, že soudy skutek právně kvalifikovaly jako pokračující trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 4 tr. zák., platného v době jejich rozhodování, z popisu dílčích skutků pod bodem A) však jednoznačně nevyplývá, zda obviněný uplatněním odpočtu daně z přidané hodnoty pouze snižoval vlastní daňovou povinnost nebo zda dosáhl výplaty nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, tj. získal daňovou výhodu. Použité formulace nasvědčují spíše vylákání daňové výhody, které postihuje samostatná skutková podstata uvedená v ustanovení § 148 odst. 2 tr. zák. V tomto směru však dovolání žádné kvalifikované námitky neobsahuje. Státní zástupce proto uzavřel, že dovolací námitky formálně deklarovanému dovolacímu důvodu zčásti neodpovídají, zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Nakonec vyslovil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného, nežli navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jež lze podřadit pod ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Obviněný V. A. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je nezbytnou podmínkou přezkumné činnosti dovolacího soudu podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům obou stupňů vytýká především neúplné dokazování (viz výtka, že dosud nebyl proveden znalecký posudek z oblasti účetnictví), nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné skutkové závěry, přičemž prosazuje vlastní hodnotící závěry a verzi skutkového stavu věci, jež má být pro právní posouzení věci určující (viz tvrzení, že nebyl jednatelem a nikdy nedisponoval plnou mocí od jednatelky, zdůraznění činnosti jednatelky J. Ch., námitky týkající se padělaných faktur a přenesení odpovědnosti v tomto směru na pana Z., jakož i výhrady k výši způsobené škody). Nenamítá rozpor mezi shora uvedeným popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Teprve sekundárně - v návaznosti na tyto skutkové argumenty a s důrazem na skutková východiska odlišná od těch, z nichž vycházely soudy obou stupňů (k tomu viz výše popsaný skutkový děj) dovozuje nesprávné právní posouzení skutku.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá správnost relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím, potvrzených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky proto (vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Obiter dictum Nejvyšší soud dodává, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle § 148 tr. zák. není trestným činem s tzv. konkrétním či speciálním subjektem ve smyslu § 90 odst. 1 tr. zák. Pachatelem (i spolupachatelem) tohoto trestného činu může být nejen subjekt daně (poplatku, jiné povinné platby), ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň (poplatek, jiná povinná platba) nebyla jemu nebo i jinému subjektu daně (poplatku, jiné povinné platby) vyměřena buď vůbec nebo ne v zákonné míře a daň (poplatek, jiné povinné platby) tak byla zkrácena ve větším rozsahu, nebo ten, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že ve vztahu k příslušné povinné platbě byla jemu nebo i jinému subjektu daně (poplatku, jiné povinné platby) získána neoprávněná výhoda. Subjekt daně a subjekt trestného činu zkrácení daně nemusí být totožný a není možno proto zaměňovat daňovou (poplatkovou) odpovědnost s trestní odpovědností za zkrácení daně nebo jiné povinné platby, příp. vylákání výhody na dani, poplatku nebo podobné povinné platbě (viz přiměřeně rozhodnutí č. 25/1968 Sb. rozh. tr.)

Nelze proto dovodit, že by v případě, kdy je subjektem daně právnická osoba, mohl být pachatelem trestného činu podle § 148 tr. zák. pouze statutární orgán této právnické osoby. Skutečnost, že dovolatel nebyl statutárním orgánem (jednatelem) jmenované obchodní společnosti, je proto za shora popsaných okolností charakterizujících jeho jednání z hlediska jeho trestní odpovědnosti ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení bez významu (jak správně konstatoval státní zástupce).

Nehledě na to nutno opakovat, že soud prvého stupně zjistil (a odvolací soud toto zjištění potvrdil), že obviněný jako zástupce zplnomocněný plnou mocí a současně společník obchodní společnosti Š. H. spol. s r. o., se sídlem K. u H., B., okres B., jednáním popsaným pod body A) D) způsobil úmyslně na dani z přidané hodnoty, silniční dani, dani z příjmu právnických osob a dani z příjmu fyzických osob škodu ve výši 18.229.147,- Kč.



P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. října 2005

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Veselý