6 Tdo 1129/2013
Datum rozhodnutí: 23.10.2013
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 tr. zákoník



6 Tdo 1129/2013-18

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. října 2013 o dovolání obviněného J. V. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2013, č. j. 8 To 148/2013-250, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 218/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2013, č. j. 8 To 148/2013-250, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2013, č. j. 3 T 218/2012-213, kterým byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání padesáti měsíců, když pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2013, č. j. 8 To 148/2013-250, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném dovolání obviněný zpochybňuje skutková zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil soud odvolací. Soudům vytýká, že uvěřily výpovědím svědků, kteří vypovídali v jeho neprospěch, přestože jde o osoby, které požívají alkoholické nápoje a které se vzhledem k tomu, že doba domnělého napadení je značně vzdálena od okamžiku příjezdu policie, mohly domluvit na výpovědích v jeho neprospěch. Dále popisuje své jednání uvedeného dne, navrhuje provedení dalších důkazů, ze kterých by vyplývalo, že se zdržoval na jiném místě. Zpochybňuje rovněž závěry soudů, že to byl on (obviněný), kdo uzamkl poškozené v pokoji, závěry o možném použití nože, neboť tento nebyl zasahující policií nalezen, což podle jeho mínění znevěrohodňuje výpovědi poškozených. Rovněž podle obviněného nebylo prokázáno, že by jako pachatel jednání, pro které byl odsouzen, měl v úmyslu jakoukoli věc odcizit, a to za použití fyzického násilí nebo vyhrožování násilím. Usvědčující výpovědi svědků (zejména poškozených) považuje v tomto směru za nevěrohodné, neprokazující jeho úmysl, neboť jsou vzájemně odlišné. Závěrem podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého stupně zrušil, stejně jako rozhodnutí jemu předcházející a věc přikázal Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného sdělil, že se k tomuto nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

K dovolání obviněného je nutno uvést, že toto je obsahově shodné s námitkami, které obviněný uplatnil v řízení o odvolání, přičemž s těmito námitkami se soud druhého stupně zákonu odpovídajícím způsobem vypořádal. Nelze rovněž přehlédnout ani tu skutečnost, že v různé podobě byla uvedená argumentace uplatňována obviněným také v řízení před soudem prvního stupně. Je nesporné, že obviněný svým dovoláním nenapadá právní posouzení skutku, jak vyžaduje ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož se obviněný dovolává, ale vznáší výhrady ke skutkovému stavu, který byl soudem prvního stupně zjištěn na základě provedených důkazů a soudem druhého stupně shledán správným. Obviněný tedy dovolacímu soudu předkládá vlastní verzi skutkového děje odlišnou od skutkového zjištění, které je dovoláním napadeno. V této souvislosti je pak nezbytné zmínit, že tomu odpovídají námitky obviněného ohledně nedostatku v provedeném dokazování (neprovedení výslechů svědků, neprovedení důkazů kamerovým záznamem), nesprávném hodnocení důkazů, což podle názoru obviněného zakládá extrémní nesoulad ve skutkových zjištěních a provedených důkazech . Takto obviněným pojatý výklad extrémního nesouladu není však ve své podstatě extrémním nesouladem ve smyslu vyjádřeném Ústavním soudem v jeho rozhodnutích, ale je pouhou polemikou s hodnotícími úvahami soudu prvního a druhého stupně. Na uvedený okruh námitek dopadá rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

V souvislosti s opakováním obhajoby obviněným shodnými námitkami je potřebné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C.H.Beck).

Obviněného je nutno upozornit na tu skutečnost, že sám v podaném dovolání, stejně jako v řízení přípravném a řízení před soudem prvního a druhého stupně, uvedl skutečnost, která celé jeho obsáhlé dovolání a jeho argumentaci staví do zcela jiného světla, než jak vyznívají jednotlivé části jeho obhajoby. Základním je zjištění soudů, že to byl obviněný, kdo zranění poškozeným způsobil, a kdo násilím požadoval vydání peněz. Pro závěr, že mezi obviněným a poškozenými došlo ke konfliktu je podstatné, že sám obviněný připouští tento konflikt, jinak jej pouze interpretuje. V dovolání sám mj. také uvádí, že motiv jeho jednání spočíval ve snaze vyřešit konflikt ohledně pobytu jeho družky na ubytovně a v průběhu vzniklé rozepře pak došlo k poranění poškozeného J. H., což sám připustil, ale odmítá, že by se měl uvedeného jednání dopustit ve snaze přivlastnit si finanční prostředky jiného . Soud prvního stupně na straně 5 6 svého rozsudku hodnotí výpovědi jednotlivých svědků, ale i obviněného a dospívá k závěru, že není nezbytné provádět důkazy navrhované obviněným, neboť kamerovým záznamem by mohlo být reagováno (pokud s odstupem doby je vůbec k dispozici) pouze na ty námitky obviněného, které směřovaly k tomu, že poškození měli dostatek času se domluvit na výpovědi proti poškozenému, avšak z neměnných výpovědí poškozených ohledně základních kritérií znaku trestného činu loupeže, učiněných nejen v přípravném řízení, ale následně i v řízení před soudem, vyplývá shoda, a tato je potvrzována řadou dalších důkazů (fotodokumentace k charakteru zranění poškozeného H., lékařské zprávy k tomuto zranění), přičemž uvedené výpovědi poškozených jsou potvrzovány výpovědí svědka Ď., který byl sice vyslechnut pouze v přípravném řízení, ale soudy tuto skutečnost doložily a vysvětlily (jedná se o cizího státního občana, nezdržujícího se na území České republiky, odmítl zúčastnit se jednání před soudem viz str. 3 usnesení soudu druhého stupně). Soudy se ve svých rozhodnutích zabývaly také hodnověrností dalších svědků a hodnotou jednotlivých důkazů, které byly v této trestní věci shromážděny, a dospěly k závěru, že to byl obviněný, který v úmyslu získat finanční prostředky, napadl fyzicky poškozené, když zranění poškozeného H. si vyžádalo lékařské ošetření a poškozenému Š. byla odcizena finanční částka v hodnotě asi 50 Kč za použití násilí. Uplatňuje-li obviněný námitky, které zpochybňují hodnotící úvahy soudů a rozsah provedeného dokazování v intencích námitek vyjádřených v dovolání, je nutno takové námitky označit z pohledu uplatněného dovolacího důvodu /§ 265b odst. 1 písm.g) tr. ř./ za irelevantní, dovolací důvod nenaplňující.

K uvedenému lze dále uvést, že v rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. října 2013

Předseda senátu: JUD. Jan Engelmann