6 Tdo 1126/2015
Datum rozhodnutí: 27.10.2015
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoník



6 Tdo 1126/2015-22

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2015 o dovolání obviněného F. N. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 12 To 43/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 145/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 19. 11. 2014 pod sp. zn. 2 T 145/2013 byl obviněný F. N. uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že poté, co v přímé souvislosti s realizací a financováním projektu výstavby řadových rodinných domků v obci K., kde vystupoval s fakticky jím ovládanými společnostmi TKU INVEST, s. r. o., IČ: 27517381, Okružní 1144/19, Hradec králové, a DEKO TRADE, s. r. o., IČ: 28962371, Dandova 2592/4, Praha 9, jako investor a zhotovitelem byla soukromě podnikající fyzická osoba V. D. L., IČ: 41250287, navrhnul V. D., a jeho manželce M. D., refinancovat jejich stávající úvěr 1 500 000 Kč podle smlouvy č. ... ze dne 19. 1. 2010 od společnosti Master credit, s. r. o., IČ 27766608, Rudná 809/6, Ostrava, který jim obstaral a o kterém začal tvrdit, že je nevýhodný, pomocí nového úvěru či půjčky, a za tím účelem dojednal manželům D. příležitost uzavřít smlouvu o půjčce s věřitelem Z. T., který jim měl poskytnout částku 1 500 000 Kč, z níž mělo dojít k doplacení závazku vůči Master credit, s. r. o., zneužil důvěry a důvěřivosti manželů D., kteří jej pověřili, aby k realizaci uvedeného záměru refinancování úvěru vedl jednání s věřiteli, nechal připravit smlouvu o půjčce se Z. T., převzal peníze od T. a uhradil jejich závazek vůči Master credit, s. r. o., neboť dne 29. 12. 2010 v R. n. K. předložil manželům D. k podpisu listiny, na kterých je jako věřitel uveden Z. T. a jako dlužníci manželé D., a to konkrétně smlouvu o půjčce finančních prostředků ve výši 1 500 000 Kč, dodatek č. 1 k této smlouvě, zástavní smlouvu k domu č. p. .... v obci S. a dále čtyři kvitance o převzetí finančních prostředků v hotovosti ve výši celkem 1 500 000 Kč, které manželé D. podepsali právě a pouze na základě příslibu půjčky, ačkoliv žádné peníze podle podepisovaných kvitancí ve skutečnosti nepřijali, a následně stále dne 29. 12. 2010 v O. předložil smlouvy k podpisu i věřiteli Z. T., jemuž současně předal i podepsané kvitance, a převzal od něj v hotovosti částku 1 500 000 Kč, která byla půjčkou pro manželé D., takto svěřené prostředky však v rozporu s předchozími přísliby nepoužil k úhradě závazků manželů D. vůči Master credit, s. r. o., přestože manžele D. následně přesvědčoval o opaku, a peníze si ponechal pro svoji potřebu, manželům V. D. a M. D., tak způsobil škodu nejméně 1 500 000 Kč.

Za toto jednání byl obviněnému uložen podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let, podle § 84 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let s dohledem. Dále mu byl uložen peněžitý trest podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku v rozsahu podle § 68/1, 2, 3, 5 tr. zákoníku 500 celých denních sazeb s výší denní sazby 2 000 Kč, tj. celkem 1 000 000 Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným manželům D. škodu ve výši 1 500 000 Kč.

Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou podal obviněný odvolání, které bylo Krajským soudem v Hradci Králové usnesením ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 12 To 43/2015 zamítnuto.

Obviněný F. N. napadl toto rozhodnutí dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., vycházeje z přesvědčení, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný prostřednictvím svého obhájce uvedl, že se soudy nesprávně vypořádaly s určením, jaký panoval mezi zúčastněnými právní vztah. Upozorňuje na složitost vzájemných ekonomických a právních vztahů mezi ním a poškozenými, jež byly předmětem soudních i jiných sporů. Rovněž namítá, že z žádného důkazu neplyne, že by se obviněný zavázal pro poškozené zprostředkovat půjčku. Pokud svědek Z. T. požadoval před předáním peněžních prostředků podepsané kvitance a příslušné smlouvy, pak to dle úvah obviněného svědčí o tom, že sám musel poškozeným poskytnout prostředky z vlastních zdrojů. V této souvislosti uvádí, že neměl k převzetí peněžních prostředků od poškozených žádnou plnou moc, neboť peněžní prostředky byly určeny přímo jemu. Podotýká, že měl zájem na objasnění celé věci, ale byli to poškození, kteří udržovali svědka T. v omylu, že jim peníze nebyly vyplaceny. Podle jeho názoru nebylo prokázáno, že by vůbec byl oprávněn za poškozené jednat a převzít peněžní prostředky, když toto není dovozeno z žádných důkazů. Pokud by k tomuto oprávněn nebyl, nemůže se pak jednat o trestný čin zpronevěry, neboť by pak nebyla naplněna skutková podstata tohoto trestného činu neboť jedním ze znaků je, že cizí věc mu musí být svěřena . Odmítá, že by závazek převzít cizí prostředky přijal. Obviněný také upozorňuje, že smlouva o půjčce je reálným kontraktem, k jehož vzniku je třeba nejen uzavření smlouvy, ale též předání peněžních prostředků. Pokud tedy soudy dovodily, že peníze poškozeným nebyly předány, nelze současně konstatovat, že došlo k porušení podmínek smlouvy. Navíc poškození si museli být vědomi svého neuhrazeného závazku, když předmětné finanční prostředky museli zřejmě použít na jiné účely, a nárokům svědka T. se nijak nebránili. Teprve poté, co pocíli dopad exekuce od svědka T., které ovšem muselo nutně předcházet jednání, jehož výsledkem byl exekuční titul, se snažili svou situaci řešit trestněprávní cestou. Uzavírá, že poškození se tímto snaží převést soukromoprávní spor do trestněprávní roviny, přičemž těmto aspektům odvolací soud nevěnoval dostatečnou pozornost. S ohledem na shora uvedené proto obviněný navrhl zrušit rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, jakož i rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství zaslal dovolacímu soudu toliko stručný přípis, v němž uvedl, že se k dovolání obviněného nebude vyjadřovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je založen na námitce, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky, týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., ten je dán v případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedených v písmenech a) až k).

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí, v němž namítá, že se těmito námitkami nižší soudy nezabývaly dostatečně. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Vzhledem k tomu, že jde o námitky vesměs skutkové, poukazuje Nejvyšší soud také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Nad rámec tohoto obecného hodnocení pak dovolací soud musí konstatovat následující. Obviněný ve svém dovolání napadá nejen faktické převzetí peněžních prostředků od svědka T. a jejich nepředání poškozeným, resp. využití k refinancování úvěru od společnosti Master credit, s. r. o., ale současně polemizuje se samotnou podstatou sporu, jehož řešení vidí nikoliv v užití nástrojů trestního práva, ale soukromoprávních normách. Pouze pro stručnost dovolací soud rekapituluje námitky obviněného, který poukázal na nedostatečné posouzení povahy právního vztahu mezi ním a poškozenými, otázky vzniku závazku obviněného směrem ke zprostředkování půjčky poškozeným, neexistence plné moci k převzetí peněz a tudíž nemožnosti hodnotit svěření takových finančních prostředků obviněnému, jakož i řádné uzavření samotné smlouvy o půjčce, která je jako reálným kontraktem, k jehož uzavření je třeba také vlastního předání peněžních prostředků, k čemuž rovněž fakticky nedošlo.

Již nalézací soud se náležitým způsobem vypořádal s otázkou vazeb mezi obviněným a poškozenými, a to nejen v daném konkrétním případě, ale též z dlouhodobého hlediska, kdy tento byl stavěn na důvěře a často neformálních ujednáních. Pozornost byla rovněž věnována také vztahům mezi obviněným a svědkem T., od kterého měly pramenit peníze na refinancování úvěru poškozených. V tomto ohledu opět nalézací soud (str. 8 rozsudku) dospěl k závěru o ne příliš ideálním vztahu mezi posledně jmenovanými. Námitka, že nedošlo k převzetí finančních prostředků obviněným od svědka T. je přitom tvrzením skutkovým, jemuž oba nižší soudy věnovaly pozornost a danou transakci podložily svědeckými výpověďmi nejen svědka Z. T., ale i dalších osob (P. S. a R. M.). Blíže lze odkázat na závěry nalézacího soudu na str. 7 jeho rozhodnutí. Jak již dovolací soud konstatoval výše, v daném aspektu se nemůže sám odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. To přitom platí ohledně zjištění o převzetí peněz obviněným od poškozeného, tak jejich nepředáním, resp. neužitím ke smluvenému účelu ve prospěch poškozených.

Žádné pochybení ze strany nižších soudů nebylo shledáno ani v rovině právní kvalifikace jednání dovolatele. Je třeba připomenout, že trestného činu zpronevěry se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena a takovým jednáním způsobí škodu - v případě obviněného značnou. Obviněný přitom své námitky primárně směřuje ke znaku svěření věci pachateli, jakož i k právnímu základu takového jednání, za který považuje - resp. vytýká absenci vzniku smlouvy o půjčce a v jejím rámci zprostředkovatelské role, kterou měl plnit. Je pravdou, že projednávaná věc vykazuje jisté znaky nestandardního postupu rovněž ze strany smluvních stran smlouvy (č. l. 196-200 trestního spisu), tedy Z. T. coby věřitelem a manželi D. coby dlužníky, když tito svým podpisem stvrdily (čl. 1.2) hotovostní převzetí částky 1.5 mil. Kč, ač k tomuto fakticky nedošlo, nehledě na fakt, že takovým postupem by došlo k porušení § 4 odst. 1 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona o správě daní. Případný postih za správní delikt však nebyl meritem tohoto trestního řízení, byť uvedený postup může dokreslovat celou složitost vazeb, které mezi zúčastněnými aktéry panovaly. Pokud ovšem bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že peníze skutečně byly, byť hotovostně, předány věřitelem obviněnému, který je měl použít pro účely umoření dluhu vůči společnosti Master credit, s. r. o., k čemuž ovšem nedošlo a peníze si obviněný ponechal pro svou potřebu, je takové odevzdání peněz ze strany věřitele do faktické moci obviněného za účelem, aby s nimi nakládal shora uvedeným způsobem, nutno považovat za svěření cizí věci pachateli ve smyslu § 206 odst.1 tr. zákoníku. Není pochyb, že obviněný skutečně plnil toliko funkci prostředníka, do něhož poškození vložili důvěru, že pro svou známost se Z. T., od něhož vyzískávali na základě smlouvy peníze, tyto fakticky převezme a použije na jimi určený účel. Peníze, jakožto předmět smlouvy přitom přecházely z vlastnictví věřitele do vlastnictví dlužníků a obviněný nebyl oprávněn s nimi disponovat jiným, než k tomu požadovaným způsobem. Dovolací soud se ostatně plně ztotožnil s názorem, že celá transakce vychází z logické posloupnosti, při níž svědek T., rovněž mající určité obchodní vztahy s obviněným, požadoval nejprve vrácení peněz od F. N. a tyto následně použil (při doplnění další částky) na poskytnutí manželům D. (str. 8 rozsudku). V daném kontextu tedy peníze představovaly cizí věc, která byla odevzdána pachateli do jeho faktické moci s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Takovéto jednání je bezesporu podřaditelné pod význam svěření věci ve smyslu skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Tato skutková podstata přitom ostatně nevyžaduje, aby osoba, která věc nebo jinou majetkovou hodnotu pachateli svěřila, byla jejím vlastníkem (srovnej např. R 67/1954). Peníze, které obviněný převzal, přecházely z vlastnictví svědka T. do vlastnictví manželů D. Zprostředkovatelská role obviněného tak vyžadovala, aby s těmito nakládal způsobem, jenž byl dohodnut s poškozenými. Pokud však takto neučinil a peníze použil pro vlastní potřebu, aniž je následně vrátil, je takové jednání způsobilé k naplnění jeho trestní odpovědnosti ve smyslu § 206 tr. zákoníku.

Na dané odpovědnosti pak nic nemění ani námitky dovolatele k povaze vztahu s poškozenými, potažmo existence závazkového vztahu mezi zainteresovanými subjekty. Pro závazkové vztahy, ať již v podobě smlouvy o půjčce mezi věřitelem a dlužníkem, tak pro případné zprostředkování předání peněz, o kterém hovoří obviněný, nejsou a priori předepsány žádné formy, v nichž by tyto měly být vyhotoveny. Rovněž v případě namítané plné moci, je její písemná forma předvídána toliko tehdy, má-li být právní úkon učiněn v písemné formě [§ 31 odst. 4 občanského zákoníku - zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném v době spáchání trestné činnosti (dále jen o.z.)]. Stejně tak reálná povaha smlouvy o půjčce (§ 657 a následují o. z.) sice skutečně předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky dlužníkovi, avšak takovým předáním je míněno převedení peněz do sféry dispozice dlužníka tak, aby s nimi mohl nakládat dle vlastního uvážení. V tomto směru je pak zřejmé, že mezi obviněným a poškozenými existovala dohoda na užití zapůjčených peněz a obviněný tak pouze plnil roli vykonavatele vůle poškozených při konkrétním nakládání s předmětem půjčky. Lze proto uzavřít, že závazkový vztah v podobě smlouvy o půjčce platně vznikl, když došlo nejen k písemné dohodě mezi věřitelem a dlužníky, ale rovněž k předání předmětu půjčky dlužníkům, byť nikoliv do jejich rukou či bezhotovostně, ale jiné osobě (prostředníku), o němž však smluvní strany opět dospěly k dohodě, že peníze budou vyplaceny právě jí.

S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutek obviněného byl kvalifikován správně, stejně jako v průběhu dosavadního trestního řízení nedošlo k porušení jakýchkoliv práv obviněného. Vzhledem k těmto skutečnostem, Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání odmítl, jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. října 2015



JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu

Vyhotovil: JUDr. Michael Vrtek, Ph. D.