6 Tdo 1121/2003
Datum rozhodnutí: 30.10.2003
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1121/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2003 dovolání, která podali obvinění I. D. a V. D., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 5 To 487/2002, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, pod sp. zn. 101 T 116/2002, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných I. D. a V. D.

o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 19. 8. 2002, sp. zn. 101 T 116/2002, byli uznáni vinnými:

1. obviněný I. D. trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a obviněný V. D. trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., protože dne 23. 3. 2001 kolem 15.00 hod. v H. m., okr. K., na ul. H. t. v kanceláři společnosti H. r., s. r. o., pod pohrůžkou násilí požadovali po majiteli uvedené společnosti Z. K., poskytnutí informací týkajících se přidělení bytu D. D. a když Z. K. z obavy, že obžalovaní své výhrůžky uskuteční, se snažil telefonicky přivolat hlídku Policie ČR, obž. V. D. mu v tom zabránil a obž. I. D. proti němu napřáhl k úderu pravou ruku s nasazenou zbraní tzv. boxerem a teprve, když se Z. K. podařilo otevřít dveře vedoucí na ulici, kde se procházeli náhodní chodci, tak obžalovaní svého jednání zanechali,

2. obviněný I. D. trestným činem maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák., protože dne 15. 8. 2001 v H., okr. K., jako policejní inspektor Obvodního oddělení PČR H., pověřený prošetřením fyzického napadení F. H., k němuž došlo dne 8. 8. 2001 ze strany M. N., vypracoval nepravdivý úřední záznam o pohovoru s F. H., ve kterém v rozporu se skutečností uvedl, že po fyzickém napadení M. N. u něj nenastala pracovní neschopnost ani následné léčení, další skutečnosti ohledně zranění F. H. si neověřil a dne 3. 9. 2001 spisový materiál PČR Obvodního oddělení H., č. j. ORKA-620/OOP-H2-PŘ-2001, postoupil k projednání přestupku Magistrátu města H., přičemž později šetřením, provedeným z podnětu jeho nadřízeného, bylo zjištěno, že F. H. byl v době od 9. 8. do 27. 8. 2001 hospitalizován ve FNsP v O. P. a poté léčen až do 8. 10. 2001, a že se tedy M. N. nedopustil přestupku, nýbrž trestných činů ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., pro které na něj byla státní zástupkyní OSZ v Karviné dne 11. 2. 2002 pod sp. zn. 4 Zt 1192/2001 podána obžaloba u Okresního soudu v Karviné.

Za tuto trestnou činnost byl obviněný I. D. odsouzen podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Obviněný V. D. byl odsouzen podle § 235 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců.

Proti tomuto rozsudku podali obvinění I. D. a V. D.odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 5 To 487/2002, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Vůči citovanému usnesení odvolacího soudu podali obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání. Z obsahu mimořádných opravných prostředků, zejména z návrhů obou dovolatelů, jak by měl Nejvyšší soud rozhodnout, je zřejmé, že dovolání směřují do výroku napadeného usnesení, kterým byla zamítnuta jejich odvolání. Oba obvinění opřeli svá dovolání o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.

Obviněný I. D. v dovolání namítá, že v zákonných lhůtách nebylo rozhodnuto o zahájení trestního stíhání a ani o postoupení věci k projednání přestupku, přičemž v těchto skutečnostech spatřuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Konstatuje, že poškozený Z. K. oznámil událost na policii dne 23. 3. 2001, tedy v den, kdy se měla stát. Uvádí, že s odstupem několika dnů byl dotazován na to, kde kritického dne byl a zda se nedostal do kontaktu s poškozeným. Tvrdí, že podal vysvětlení a po dobu téměř jednoho roku se ve věci nic nedělo. Podle obviněného z obsahu spisu nevyplývá, že by byly zjištěny jakékoliv nové skutečnosti nebo důkazy, které by orgány činné v trestním řízení opravňovaly k postupu podle § 160 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001. V období od 23. 3. 2001 do 28. 2. 2002 nebylo ani rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 158 až § 159a tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001. Jestliže tedy neprodleně po 23. 3. 2001 nebyly zjištěny žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by byl spáchán trestný čin a dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala konkrétní osoba (I. D.), není možné na základě stejné důkazní situace proti takové osobě zahájit trestní stíhání s odstupem téměř jednoho roku. Obviněný namítá, že pokud orgány činné v trestním řízení pochybily a nevydaly rozhodnutí ve smyslu konstatovaných ustanovení § 158 až 159a tr. ř., nemůže tento nedostatek zhoršit postavení osoby, která ze spáchání trestného činu důvodně podezřelá není. Zdůrazňuje, že jelikož nebyl důvodně podezřelým na základě oznámení poškozeného ze dne 23. 3. 2001, nemohl se jím stát s odstupem téměř jednoho roku, a to na podkladě naprosto stejné důkazní situace.

Podle obviněného soud prvního stupně nesprávně hodnotil výpověď poškozeného Z. K. jako věrohodnou, aniž by přihlížel k rozporům v této výpovědi, a naopak nevzal v úvahu výpovědi dovolatele, jeho rodičů otce V. D.) a matky (D. D.), v čemž ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje nesprávné právní posouzení skutku popsaného pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. V této souvislosti poukazuje na svoji výpověď i výpověď obviněného V. D., když uvedli, že dne 23. 3. 2001 v realitní kanceláři poškozeného nebyli. Obviněný tvrdí, že znal bydliště své matky, neboť jí pomáhal se stěhováním a bylo nesmyslné zjišťovat její adresu v realitní kanceláři, u které nebylo důvodu se domnívat, že by měla jeho matce zajistit byt. Konstatuje, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly podle § 2 odst. 5 tr. ř., když kromě výpovědi poškozeného nezajistily žádný důkaz, který by svědčil o přítomnosti I. D. na místě činu. Přesvědčení soudu, že výrok o vině je možné založit na této výpovědi a na skutečnostech, že automobil Renault Laguna, patří firmě jeho otce a že telefonní číslo, ze kterého bylo do realitní kanceláře telefonováno, je číslem firmy jeho otce, označuje za chybné. Obviněný namítá, že soud rovněž nesprávně vyhodnotil výpověď jeho matky jako účelovou; při správném hodnocení provedených důkazů měl naopak dojít k závěru, že nebylo prokázáno, že by spáchal skutek kladený mu za vinu. Proto měl být podle § 226 písm. c) tr. ř. obžaloby zproštěn.

Ke skutku popsanému pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný uvádí, že nebylo prokázáno, že by tento skutek spáchal z nedbalosti. Konstatuje, že okolnosti zjištěné při prošetření fyzického napadení F. H., který byl ošetřen v NsP H. bez známek poranění a převezen do protialkoholní záchytné stanice, jej plně opravňovaly k tomu, aby zdravotní stav jmenovaného ověřil telefonicky v azylovém domě, kde se občas vyskytoval. Zdůrazňuje, že poškozený neměl stálé bydliště, stálého ošetřujícího lékaře a byl bezdomovcem. Proto neměl jinou možnost ověřit, jaká zranění či pracovní neschopnost u něj nastaly. Obviněný popírá, že by vyhotovil nepravdivý úřední záznam rozhovoru s poškozeným, neboť při telefonickém rozhovoru se mu v azylovém domě představila osoba, která tvrdila, že je F. H. V této souvislosti namítá, že nebyl naplněn zákonný znak skutkové podstaty předmětného trestného činu, a sice podstatné ztížení splnění důležitého úkolu. Ze skutkové věty nevyplývá, že by ke zmíněné skutečnosti došlo, eventuálně jakým způsobem a není popsáno, z čeho se dovozuje, že tento úkol byl důležitý. Podle obviněného podstatně ztížit splnění důležitého úkolu z nedbalosti znamená, vytvořit nedbalostním jednáním podmínky, v důsledku kterých je ke splnění tohoto úkolu třeba vynaložit více energie, času nebo prostředků, které by jinak nebyly zapotřebí. Tyto skutečnosti však nebyly v rámci trestního řízení vůbec zjišťovány a nebylo prokázáno, že by byla naplněna skutková podstata trestného činu podle § 159 odst. 1 tr. zák.

Z těchto v dovolání podrobně popsaných důvodů obviněný I. D. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 5 To 487/2002, a rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 19. 8. 2002, sp. zn. 101 T 116/2002, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný V. D. v dovolání uvádí, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tím, že policejní orgán nepostupoval v souladu s trestním řádem, v důsledku čehož došlo k porušení jeho práva na obhajobu. Konstatuje, že poškozený Z. K. oznámil své napadení policii dne 23. 3. 2001, přičemž dne 28. 3. 2001 byl obviněný k této události vyslýchán. Podle jeho názoru ze spisu nevyplývá, že by byly zjištěny jakékoliv nové skutečnosti nebo důkazy, které by opravňovaly orgány činné v trestním řízení k postupu podle § 160 tr. ř.; teprve dne 28. 2. 2002 bylo rozhodnuto ve smyslu tohoto ustanovení, čemuž předcházely záznamy o podaných vysvětleních sepsané v únoru 2002 se svědky Z. K. a J. L. Obviněný namítá, že policejní orgán měl vydat rozhodnutí ve smyslu § 158 až 159a tr. ř., neboť na základě oznámení Z. K. ze dne 23. 3. 2001 nebylo proti němu zahájeno trestní stíhání. Toto stíhání pak nemohlo být zahájeno s odstupem bezmála jednoho roku, a to za naprosto stejné důkazní situace, která byla v březnu 2001.

Obviněný V. D. spatřuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v následujících skutečnostech. Podle jeho názoru soudy obou stupňů vycházely ve svých rozhodnutích z výpovědi Z. K., přičemž ostatní výpovědi hodnotily jako nevěrohodné. Namítá, že zcela pominuly rozpory, které se v tvrzení tohoto svědka objevily a nepřihlédly k výpovědi bývalé manželky obviněného D. D. Zdůrazňuje, že soud prvního stupně se vůbec nezabýval motivací jednání obviněných, když bydliště D. D. jim bylo známé, neboť I. D. jí pomáhal se stěhováním. Proto k návštěvě realitní kanceláře nebyl důvod. Obviněný uvádí, že neexistuje okruh nepřímých důkazů tvořících uzavřený řetězec, na základě kterého by mohla být dovozena jeho vina. Z výpovědi Z. K. vyplývá, že ke skutku mělo dojít kolem 15.00 hod. na H. třídě v H.; z této výpovědi je rovněž patrno, že mu nikdo z pachatelů nebránil v odchodu a mohl tedy vyběhnout ven a požádat kolemjdoucí o pomoc. Rovněž výpověď svědkyně L. nelze pokládat za usvědčující důkaz, neboť jmenovaná se pouze zmiňuje o telefonátu, který měl do kanceláře poškozeného uskutečnit starší muž a volající číslo mělo být číslem firmy, kde je obviněný společníkem. Nebyl však proveden objektivní důkaz, zda se tento telefonní hovor uskutečnil a zda telefonující osobou byl V. D. Podle obviněného je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, zejména podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť kromě výpovědi svědka K. nebyly shromážděny takové důkazy, které by svědčily o jeho přítomnosti na místě spáchání činu; nebyly prověřeny okolnosti, že v inkriminované době se v blízkosti realitní kanceláře nacházel automobil Renault Laguna, patřící společnosti obviněného a zda do realitní kanceláře bylo telefonováno z jeho firmy. Rovněž byla nesprávným způsobem vyhodnocena výpověď svědkyně D. D. Při správném hodnocení provedených důkazů měl soud dojít k závěru, že skutek, který byl obviněnému kladen za vinu, se nestal. Proto měl být podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby.

Závěrem dovolání obviněný V. D. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 5 To 487/2002, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 19. 8. 2002, sp. zn. 101 T 116/2002, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Oba obvinění vyjádřili dodatečně souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

K podaným dovoláním se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatuje, že výhrady obviněných uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřují proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním, z nichž soudy obou stupňů učinily právní závěr, že svým společným jednáním spáchali trestný čin vydírání. Proto v této části nebyla dovolání podána z důvodu § 265b tr. ř. Podle názoru státní zástupkyně námitky obviněných uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné. Uvádí, že tento dovolací důvod je dán, pokud trestní stíhání bylo vedeno, ačkoliv ve věci existoval některých z obligatorních důvodů jeho nepřípustnosti uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř. Zdůrazňuje, že o takový případ se nejedná, neboť námitky obviněných se týkají předprocesní fáze trestního řízení, když možný postup podle § 159 odst. 1 písm. a) tr. ř., který nebyl orgány činnými v trestním řízení aplikován, považují za překážku trestního stíhání. Připomíná, že ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř., a to ve znění účinném jak do 31. 12. 2001, tak i po tomto datu, neobsahuje žádná kritéria pro úvahu policejního orgánu, že suma poznatků opatřených postupem podle § 158 tr. ř. dostatečně odůvodňuje závěr, že byl konkrétní osobou spáchán trestný čin. Pro postup podle § 160 tr. ř. jsou významné pouze promlčecí lhůty. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných I. D. a V. D. odmítl, a to podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. v části, v níž mimořádné opravné prostředky opřeli o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud rozhodl jinak, vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněných I. D. a V. D. jsou přípustná /§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, byla podána oprávněnými osobami /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze tato podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:

e) proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné,

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá v tom, že ve věci existoval některý z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, jak jsou uvedeny v § 11 odst. 1 tr. ř. a příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl u obviněné osoby o zastavení trestního stíhání.

Obvinění I. D. a V. D. uplatnili tento dovolací důvod, neboť podle jejich názoru nemohlo být trestní stíhání zahájeno s odstupem téměř jednoho roku, a to od zjištění skutečností, které naopak nenasvědčovaly tomu, že byl spáchán trestný čin a byl by dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba ve smyslu § 160 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001. Nedostatek spatřují i v tom, že orgány činné v trestním řízení nerozhodly ve smyslu ustanovení § 158 až § 159a tr. ř. Nejvyšší soud však nemůže uplatněné námitky akceptovat. Obviněnými tvrzené pochybení orgánů činných v trestním řízení nenaplňuje žádný ze zákonem stanovených obligatorních důvodů, které se týkají nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 tr. ř. Z těchto skutečností jsou jejich dovolání v části, kdy uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., zjevně neopodstatněná ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Ze zákonem vymezeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze vytknout i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.

Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Oba obvinění namítají, že v soudním řízení nebylo postupováno podle ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž v této skutečnosti spatřují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zdůrazňují, že se trestné činnosti nedopustili. Tvrdí, že v případě skutku pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nebyly správně vyhodnoceny provedené důkazy, neboť soudy vycházely zejména z výpovědi poškozeného Z. K. a nikoliv z výpovědí obviněných a svědectví D. D. Podle názoru dovolatelů provedené důkazy neprokazují jejich vinu. Obviněný I. D. rovněž uvádí, že v případě skutku popsaného pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně dostupným způsobem ověřil (telefonicky), že poškozený F. H. neutrpěl v důsledku fyzického napadení zranění. Popírá, že by vyhotovil nepravdivý úřední záznam o telefonickém rozhovoru s jmenovaným poškozeným. Podle názoru Nejvyššího soudu směřují všechny tyto námitky výlučně proti zjištěnému skutkovému stavu věci včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z těchto údajných procesních nedostatků až následně obvinění dovozují nesprávné právní posouzení předmětných skutků. Jak již bylo výše zdůrazněno samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, nelze v dovolacím řízení přezkoumávat. V této souvislosti je potřebné připomenout, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., který musí být v dovolání nejen formálně, ale i materiálně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, jež jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku vymezeného ve výroku napadeného rozhodnutí. Nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody uvedené v § 265b tr. ř. Pokud by dovolání obviněných I. D. a V. D. obsahovala jen takovéto námitky, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť by byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

V dovolání obviněný I. D. rovněž tvrdí, že nebyl naplněn zákonný znak skutkové podstaty trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák. spočívající v podstatném ztížení splnění důležitého úkolu. Tato výtka spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť namítá nesprávné právní posouzení skutku. V tomto směru je však dovolání zjevně neopodstatněné.

Trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který při výkonu své pravomoci z nedbalosti zmaří nebo podstatně ztíží splnění důležitého úkolu. Podle § 5 písm. a) tr. zák. trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel věděl, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí.

Z popisu skutku pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně k jednání obviněného I. D. mimo jiné vyplývá, že jako policejní inspektor pověřený prošetřením fyzického napadení F. H. vypracoval nepravdivý úřední záznam o pohovoru s jmenovaným, ve kterém v rozporu se skutečností uvedl, že po fyzickém napadení M. N. u něj nenastala pracovní neschopnost ani následné léčení, další skutečnosti ohledně zranění F. H. si neověřil a dne 3. 9. 2001 postoupil spisový materiál k projednání přestupku Magistrátu města H., přičemž pozdějším šetřením, provedeným z podnětu jeho nadřízeného, bylo zjištěno, že F. H. byl v době od 9. 8. do 27. 8. 2001 hospitalizován v nemocnici, poté byl léčen až do 8. 10. 2001, a že se M. N. nedopustil přestupku, nýbrž trestných činů ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně mimo jiné uvádí: Jednáním pod bodem 2. obžalovaný I. D. naplnil všechny znaky skutkové podstaty maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti dle § 159 odst. 1 tr. zák., neboť jako příslušník Policie ČR, tedy jako veřejný činitel, při výkonu své pravomoci z nedbalosti podstatně ztížil splnění důležitého úkolu Policie ČR, kterým je odhalování trestných činů a zjišťování jejich pachatelů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky. (str. 6 rozsudku). V odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud konstatoval: Ve vztahu k bodu 2. napadeného rozsudku je třeba uvést, že posouzení jednání obžalovaného I. D. jako nedbalostní je pro obžalovaného příznivé, když z celého jednání je zřejmé, že obžalovaný hrubým způsobem zanedbal své povinnosti a ve vypracovaných záznamech uváděl nepravdivé skutečnosti. (str. 3 usnesení).

Pokud takto zjištěný skutek soud prvního stupně (následně i odvolací soud) kvalifikoval jako trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák., nelze právnímu posouzení vytýkat pochybení. Podle názoru Nejvyššího soudu obsahuje popis skutku a jeho odůvodnění všechny zákonné znaky skutkové podstaty zmíněného trestného činu. Tomu odpovídá ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně i použitá právní věta. V této souvislosti nutno zdůraznit, že odhalování trestných činů a zjišťování jejich pachatelů je nepochybně důležitým úkolem příslušníků Policie ČR ve smyslu § 159 odst. 1 tr. zák., který je stanoven v § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jak důvodně konstatoval i soud prvního stupně. Obviněný I. D. neověřil v rámci prošetření fyzického napadení F. H. potřebné skutečnosti, vědomě do úředního záznamu uvedl skutečnosti nepravdivé a v důsledku těchto zanedbání svých povinností postoupil věc orgánu příslušnému projednat ji jako přestupek, ačkoliv se jednalo o závažnou trestnou činnost. Tím jako příslušník Policie ČR při výkonu své pravomoci policejního inspektora (tj. v postavení veřejného činitele ve smyslu § 89 odst. 9 tr. zák.) podstatně ztížil splnění výše uvedeného důležitého úkolu, neboť skutečnost, že se jedná o trestnou činnost byla zjištěna až později šetřením provedeným z podnětu jeho nadřízeného. Ze skutkových zjištění také vyplývá, že z hlediska subjektivní stránky obviněný čin spáchal vědomou nedbalostí ve smyslu § 5 písm. a) tr. zák., o čemž mimo jiné svědčí i vypracování nepravdivého úředního záznamu ohledně fyzického napadení F. H.



Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněných I. D. a V. D. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. října 2003

Předseda senátu:

JUDr. Jiří Horák