6 Tdo 1120/2015
Datum rozhodnutí: 27.10.2015
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1,3 tr. zákoník



6 Tdo 1120/2015-34

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2015 o dovoláních, která podali obvinění Ing. M. Š ., roz. K. a P. Š., roz. H., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 11 To 166/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 2 T 150/2014 t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015, č. j. 11 To 166/2015-351, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 25. 2. 2015, č. j. 2 T 150/2014-319. II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. III. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. s e věc p ř i k a z u j e Okresnímu soudu v Kutné Hoře, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 25. 2. 2015, č. j. 2 T 150/2014-319 , byli obvinění P. a Ing. M. Š. (dále jen obvinění , příp. dovolatelé ) uznáni vinnými přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ), jehož se jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku dopustili tím, že

po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu vlastního obohacení, Ing. M. Š. jako jednatel a společník společnosti Účetní servis SUMO, s. r. o., se sídlem Ž., uzavřela dne 24. 5. 2013 pracovní smlouvu se svým manželem P. Š., který měl pracovat na nově vytvořené pozici s názvem ředitel, s hrubým měsíčním příjmem ve výši 56 000 Kč, který neodpovídal ekonomickým možnostem společnosti, když do 16. 5. 2013 pracoval u této společnosti jako účetní s hrubým měsíčním příjmem ve výši 9 000 Kč, a následně ji využili v souvislosti s žádostí o dávky nemocenského pojištění v souvislosti s pracovní neschopností, která bezprostředně vznikla a trvala až do 30. 11. 2013, přičemž dne 8. 8. 2013 předložili Okresní správě sociálního zabezpečení Kutná Hora žádost o dávku nemocenského pojištění a přílohu, v níž M. Š., jako statutární zástupce zaměstnavatele, vykázala v rozhodném období měsíce května 2013 vyměřovací základ pro stanovení výši nemocenské dávky ve výši 4 870 Kč za 4 kalendářní dny, díky tomu byl P. Š. přiznán nárok na dávku v denní výši 594 Kč a za 166 dní trvání pracovní neschopnosti mu bylo neoprávněně vyplaceno celkem 98 604 Kč, čímž způsobili České republice zastoupené Okresní správou sociálního zabezpečení Kutná Hora, Lorecká 667, Kutná Hora, škodu ve výší 98 604 Kč, přičemž bezprostředně po ukončení pracovní neschopnosti dne 1. 12. 2013 sjednali podezřelí dodatek k pracovní smlouvě a obžalovaný byl opětovně zařazen na pozici s názvem účetní s hrubým měsíční příjmem 10 000 Kč.

Za uvedené jednání byli obvinění odsouzeni podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku (každý) k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon jim byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byli zavázáni uhradit České republice, zastoupení OSSZ Kutná Hora škodu ve výši 98 604 Kč.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali oba obvinění, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 5. 2015, č. j. 11 To 166/2015-351 , jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

II.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podali obvinění prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Petry Civínové dovolání , v němž uplatnili důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V obsahově shodném mimořádném opravném prostředku vytýkají nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, které podle nich spočívá v nesprávném skutkovém zjištění. Projevený nesouhlas s tím, jak byl soudy skutek zjištěn, má podle dovolatelů své opodstatnění v tom, že provedeným dokazováním podle nich bylo prokázáno, že uzavřená pracovní smlouva odpovídala ekonomickým možnostem společnosti, jež se nenacházela ve svízelné finanční situaci, neboť měla v době uzavření smlouvy dostatek finančních prostředků na vyplácení sjednané mzdy odpovídající pracovní pozici ředitele. Nebyla uzavřena v úmyslu vlastního obohacení a využita v souvislosti s žádostí o dávky nemocenského pojištění v souvislosti s pracovní neschopností obviněného. Jednalo se o smlouvu reálnou, řádně uzavřenou, tj. takovou, jejímž uzavřením nebyl nikdo uveden v omyl. Nemocenské dávky byly vyplaceny a čerpány na základě řádně uzavřené pracovní smlouvy, v žádném případě nebyly vyplaceny neoprávněně.

Protože obhajoba dovolatelů podle jejich mínění nebyla vyvrácena (naopak prokázáno bylo, že po stránce objektivní ani subjektivní žádný z nich nenaplnil skutkovou podstatu přečinu podvodu), navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. usnesení odvolacího soudu, č. j. 11 To 166/2015-351, i rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře, č. j. 2 T 150/2014-319, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí, nebo sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že je obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostí.

V doplnění dovolání adresovaném Nejvyššímu soudu obvinění opětovně odmítli, že by svým jednáním naplnili skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Pracovní smlouvu neuzavřeli s podvodným úmyslem, navíc z rozsudku soudu prvního stupně neplyne, jakým způsobem měli uvést někoho v omyl. Oponují tvrzení soudu, že existenci pracovní smlouvy účelově využili, když u obviněného P. Š. došlo k reálnému náhlému onemocnění.

Považují za nelogické závěry soudů, jež na jedné straně tvrdí, že obvinění uzavřeli nereálnou smlouvu, na straně druhé však uznávají, že nemohli vědět o budoucím onemocnění obviněného. Problematičnost tohoto závěru spatřují v tom, že vzhledem k nevědomosti o náhlém onemocnění obviněného P. Š. by společnost nereálnou smlouvou zatížili platební povinnosti. Dovozují, že pracovní smlouva byla postavena na reálném základu a kdyby obviněný náhle neonemocněl, byla by naplněna.

Nesouhlasí ani s tvrzením soudu, že v reálných ekonomických možnostech společnosti nebylo vytvoření takového pracovního místa. Odmítají matematickou metodu výpočtu soudu prvního stupně, který vyšel z údaje, že v nejpříznivějším roce činil rozdíl mezi příjmy a výdaji 924 345 Kč a vytvořená pozice ředitele by znamenala náklad společnosti ve výši 672 000 Kč. Zdůrazňují, že soud kalkuloval pouze s příjmem jednoho z obviněných. Z přehledu základních hodnot daňových přiznání, které učinili obsahem podaného dovolání, mají za prokázané, že soud od roku 2004 vycházel při těchto závěrech pouze z příjmu jednoho z nich a nikoli celé společnosti. Rozdíl mezi příjmy a výdaji v nejpříznivějším roce hodnotí částkou 1 467 495 Kč. Příjem ředitele by proto činil v nejúspěšnějším roce méně než polovinu rozdílu mezi příjmy a výdaji.

Potřebu vytvořené pozice ředitele spatřují v potřebě revitalizace společnosti. Nesouhlasí s tím, že by součástí spisového materiálu byl důkaz o zakoupení věcí, jejichž obstarání mělo být hrazeno z příjmů plynoucích ze mzdy ředitele (tvrzený nákup oděvu a notebooku). Následnou změnu pracovního zařazení obviněného na pozici s příjmem 10 000 Kč ihned po skončení jeho pracovní neschopnosti vysvětlují obavou z neschopnosti plnit závazky vůči klientům za situace, kdyby se nemoc opakovala.

Napadli závěry soudů stran výše neoprávněně vyplacených dávek nemocenského pojištění, tím i znaku kvalifikované skutkové podstaty větší škody podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Předně soudí, že obviněný byl řádně sociálně pojištěn a splnil i další podmínky pro výplatu dávky v nemoci. Proto mu i nějaké dávky v nemoci příslušely. Není možné dovodit, že České republice byla způsobena škoda v plné výši vyplacené nemocenské dávky. V tomto ohledu vznesli výhradu proti použitému termínu škůdci odvolacím soudem a následnou argumentací rozvíjejí svoji solventnost a platební morálku.

Závěrem obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud napadené usnesení, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně postupem podle § 265k tr. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a projednání nebo sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že je zprošťuje obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, jež po rekapitulaci předcházejícího průběhu řízení a vymezení skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku dospěla k závěru, že obvinění podstatnou částí svých dovolacích námitek obsah uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnili, neboť zpochybnili existenci prakticky všech znaků skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a tím všech zákonných předpokladů trestnosti jejich jednání, jak je popsáno ve výroku odsuzujícího rozsudku Okresní soudu v Kutné Hoře. Napadené rozhodnutí je podle ní zatíženo v zásadě všemi vadami, které obvinění vytkli ve svém dovolání.

Za vnitřně rozporný označila již samotný popis okolností, za nichž měl být trestný čin obviněnými, podle jeho vyjádření ve výroku o vině, spáchán. S oporou o skutková zjištění soudů zdůraznila, že dramaturgie skutkových okolností, ke kterým soudy dospěly, postrádá logický základ, neboť ani jednomu ze soudů se nepodařilo vysvětlit účel, tedy kauzu pracovní smlouvy ze dne 24. 5. 2013 na změnu pracovní pozice obviněného P. Š. . Pokud jak zaměstnavatelská společnost, tedy společnost Účetní servis SUMO, s. r. o., tak zaměstnanec, tedy obviněný P. Š., věděli, že tato smlouva nebude moci naplnit svůj obsah, především pak proto, že zmíněné řešení by bylo pro zaměstnavatelskou společnost ekonomicky nevýhodné, uniká v takovém případě logika v jednání obou obviněných, resp. důvod, pro který by takovou smlouvu uzavírali. Jestliže podle názoru soudů obou stupňů oba obvinění měli teprve v budoucnosti využít předmětné pracovní smlouvy ve snaze vylákat od státu vyšší nemocenské dávky, je třeba uvedenou konstrukci považovat za snahu soudu nahradit absentující skutková zjištění o podvodném jednání obou obviněných. Nepodařilo se totiž podle názoru státní zástupkyně prokázat, že by zmíněnou pracovní smlouvu antidatovali nebo že by ji uzavřeli již s vědomím existence zdravotních problémů obviněného, v důsledku kterých bylo možné očekávat dlouhodobější stav pracovní neschopnosti.

Státní zástupkyně poukázala na závěry praktické lékařky obviněného, která potvrdila, že obviněný nikdy v minulosti neměl žádné zdravotní potíže, které by mohly svědčit o tom, že kalkuloval s okolností, že bude nemocen, a pro ten případ záměrně uzavřel pracovní smlouvu s pracovním zařazením, pro které měl být několikanásobně lépe ohodnocen oproti své předchozí pracovní pozici, v důsledku čehož by měl nárok na vyšší dávky nemocenského pojištění. Lékařka rovněž potvrdila, že onemocnění se u obviněného projevilo náhle v noci ze dne 27. 5. na 28. 5. 2013 a jednalo se o akutní intenzivní onemocnění, pro které byla nutná hospitalizace. Nebylo tedy podle státní zástupkyně prokázáno, že by obvinění pracovní smlouvu uzavírali s podvodným úmyslem, tedy ve snaze uvést v omyl stát a vylákat tak prostřednictvím okresní správy sociálního zabezpečení dávky nemocenského pojištění v takovém rozsahu, na které obviněný neměl nárok. Jestliže se tedy nepodařilo prokázat, že obvinění uzavřeli fiktivní pracovní smlouvu, jejímž prostřednictvím chtěli vylákat plnění ze strany státu, na které by obviněný neměl jinak nárok, nepodařilo se prokázat znak uvedení v omyl a současně úmysl obviněných tedy subjektivní stránku trestného činu. Pro úplnost uvedla, že bez dalšího nelze v neprospěch obviněných vykládat ani otázku ekonomické výhodnosti či nevýhodnosti zavedení funkce ředitele ve společnosti, neboť je otázkou obchodního vedení společnosti, jakým způsobem naloží s vyprodukovaným ziskem. Skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů po provedeném dokazování v dané trestní věci, tedy nedovoluje vyslovení závěru o tom, že by se oba obvinění dopustili trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.

Závěrem proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 11 To 166/2015, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního sodu v Kutné Hoře, a témuž soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., že byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný dovolací důvod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.

IV.

Protože dovolateli projevený nesouhlas se závěry soudů nižších stupňů byl vyjádřen ve dvou podáních učiněných prostřednictvím obhájkyně a navíc i v samostatně koncipovaném podání obviněného, je vhodné úvodem zmínit, jaké právní důsledky má to které podání ve vztahu k rozhodování dovolacího soudu a potažmo ve vztahu k jím učiněnému rozhodnutí.

Pokud jde o dovolání sepsaná obhájkyní obviněných dne 7. 8. 2015, jejich význam spočívá v tom, že odůvodňuje závěr o tom, že mimořádné opravné prostředky byly obviněnými vůči rozhodnutí, jež lze dovoláním napadnout, podány oprávněnými osobami, způsobem, který zákon stanoví (tj. prostřednictvím obhájce), a v zákonem stanovené lhůtě. Tato podání založila rozhodování dovolacího soudu.

K podání, které učinil sám obviněný ( Prohlášení k dovolání proti rozhodnutí KS Praha ze dne 14. 5. 2015, č. j. 11 To 166/2015 ) je třeba připomenout, že ustanovení § 265d odst. 2 tr. ř., dle něhož obviněný může podat dovolání jen prostřednictvím obhájce , má za následek, že toliko námitky obsažené v takto řádně podaném dovolání (podání zpracovaném obhájcem obviněného) mohou být předmětem hodnotících úvah dovolacího soudu. Řečeno jinak, námitky, které uplatňuje obviněný v jím samostatně koncipovaném podání směřujícímu vůči dovolacímu soudu, nejsou-li současně obsaženy v dovolání podaném obhájcem (podání obviněného samotného se za dovolání nepovažuje - § 265d odst. 2 tr. ř.), nemohou ovlivňovat rozhodování dovolacího soudu, neboť ten případný přezkum dovoláním napadeného rozhodnutí provádí na podkladě námitek obsažených v řádně, tj. prostřednictvím obhájce podaném mimořádném opravném prostředku ( Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, vůči nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání - § 265i odst. 3 tr. ř.).

Procesní situaci významným způsobem ovlivnilo následně doručené doplnění dovolání odsouzených proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014, č. j. 11 To 166/2015-351 , v němž dovolatelé, v podání koncipovaném jejich obhájkyní, uplatnili konkrétní výhrady vůči jimi napadeným rozhodnutím soudů nižších stupňů. Přestože toto doplnění dovolání bylo Nejvyššímu soudu doručeno po uplynutí zákonné lhůty stanovené k podání dovolání (§ 265e tr. ř.), k jeho obsahu bylo třeba při rozhodování o dovoláních obviněných přihlédnout, neboť (jak již výše uvedeno) oběma obviněnými bylo dovolání podáno včas a uvedené doplnění dovolání neodporuje ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř., podle něhož rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání . Obvinění již svým v zákonné lhůtě podaným opravným prostředkem napadli rozhodnutí soudů nižších stupňů v celém rozsahu v tomto směru se novějším podáním rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, nikterak nemění. Nemění se ani důvody dovolání, neboť i doplnění dovolání uplatňuje vůči napadeným rozhodnutím toliko dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Při posuzování dovolání obviněných v jejich obsahové jednotě (tj. při přihlédnutí k obsahu obou podání zpracovaných jejich obhájkyní) dospěl Nejvyšší soud k poznatku, že uplatněná dovolací argumentace neumožňuje pokládat vznesené námitky za takové, o nichž by bylo lze rozhodnout způsobem upraveným v ustanovení § 265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jejich odmítnutí z některého v citovaném ustanovení upraveného důvodu. Nejvyšší soud proto přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadená rozhodnutí a dospěl k závěru o důvodnosti mimořádných opravných prostředku dovolatelů. Je tomu tak proto, že jejich námitky je třeba vyhodnotit nejen za formálně vyhovující jimi uplatněnému dovolacímu důvodu, nýbrž i za tento důvod dovolání věcně naplňující.

Nejvyšší soud považuje dovolání obou obviněných za důvodná především v té části, v níž namítly nesprávné právní posouzení skutku. Argumentace v nich uvedená je v zásadě správná a výstižná, přičemž to stejně v podstatě platí i o vyjádření státní zástupkyně. A právě proto, že Nejvyšší soud se s touto argumentací v celém jejím rozsahu i provázanosti zcela ztotožnil, postačuje na ni (již vzhledem k zásadě procesní ekonomie) v plném rozsahu odkázat a pouze ji v některých ohledech doplnit či vybrané skutečnosti zdůraznit.

Pochybení soudů, která se projevují v právním závěru dovolacího soudu, že jimi vydaná rozhodnutí jsou zatížena vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, spočívá v tom, že vydaly rozhodnutí, která jsou (přes snahu odvolacího soudu argumentačně se s odvolacími námitkami obviněných vyrovnat) vnitřně rozporná a neodrážející v popisu skutku vymezeném ve výrokové části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupě (v jeho tzv. skutkové větě) znaky trestného činu, jímž byli oba dovolatelé uznáni vinnými.

Z hlediska tohoto konstatování se jeví přínosným nejprve v obecné poloze nastínit podmínky, za nichž lze dovodit vinu pachatele trestným činem podvodu podle § 209 tr. zákoníku.

Trestní zákoník ve svém § 13 odst. 1, který navazuje na čl. 39 LZPS, stanoví, že trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje jako trestný, a který vzkazuje znaky uvedené v takovém zákoně . Těmi jsou protiprávnost, objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. Není-li některá z těchto složek naplněna, o trestný čin se nejedná. K obligatorním znakům objektivní stránky všech trestných činů náleží jednání, následek a příčinná souvislost mezi nimi.

U trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku je jednáním myšleno uvedení jiného v omyl, využití něčího omylu nebo zamlčení podstatných skutečností. Následkem takového jednání je pak obohacení pachatele nebo jiné osoby a zároveň způsobení větší škody na cizím majetku. Tyto aspekty musí být samozřejmě ve vzájemné příčinné souvislosti (k tomu srov. Šámal P. a kol., Trestní zákoník, EVK, 2. vydání, 2012, str. 127 a násl.). Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy (větší škodou je podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč). Skutková podstata podle citovaného ustanovení vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 13 odst. 2, § 15 tr. zákoníku).

V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině ještě připomíná, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Nemusí se shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému; může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci.

Z tzv. právní věty výroku odsuzujícího rozsudku vyplývá, že soud prvního stupně považoval za naplněné zákonné znaky přečinu podvodu v tom, že obvinění úmyslným společným jednáním sebe obohatili tím, že uvedli někoho v omyl, a uvedeným činem způsobili na cizím majetku větší škodu . Takový právní závěr je však v rozporu se skutkovými zjištěními, která tento soud, resp. v návaznosti na něj i soud odvolací, učinil.

Vnitřní rozpornost napadených rozhodnutí se projevuje v tom, že soud prvního stupně na straně jedné uzavřel, že obvinění po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu vlastního obohacení, Ing. M. Š. jako jednatel a společník společnosti Účetní servis SUMO, s. r. o., se sídlem Ž., uzavřela dne 24. 5. 2013 pracovní smlouvu se svým manželem P. Š., který měl pracovat na nově vytvořené pozici s názvem ředitel, s hrubým měsíčním příjmem ve výši 56 000 Kč (skutkové zjištění vyjádřené ve výroku rozsudku), na straně druhé konstatoval, že nebylo prokázáno, že pracovní smlouvu uzavírali s podvodným úmyslem, neboť nebylo prokázáno, že mohli předpokládat pracovní neschopnost obžalovaného (str. 4 rozsudku). Při konstatování faktu, že vlastní uzavření pracovní smlouvy nebylo podle zjištění nalézacího soudu vedeno podvodným úmyslem obviněných, zůstává z hlediska možnosti hodnotit význam skutečností vztahující se k uzavírání tohoto smluvního dokumentu obviněnými pro rozhodnutí o trestní odpovědnosti obviněných (ať již z hlediska objektivní či subjektivní stránky trestného činu) konkrétněji nerozvedené tvrzení soudu, že k uzavření této pracovní smlouvy došlo za svízelné finanční situace , přičemž okolnosti uzavření pracovní smlouvy jsou nestandardní i s ohledem na její počátek v průběhu měsíce, konkrétně 24. dnem v měsíci .

Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně lze seznat, že důvod pro závěr o podvodném jednání obviněných a tím jejich trestní odpovědnosti přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku spočívá ( důvodem je skutečnost ) v tom, že obžalovaní uzavřeli pracovní smlouvu, na základě které měl obžalovaný pobírat příjem ve výši 56 000 Kč, který je nadstandardní, a pokud by vůbec mohl být vyplácen, tak převážná většina příjmů společnosti by byla spotřebována na jeho výplatu . Lze usuzovat, že toto tvrzení, které však v rozsudku soudu prvního stupně není podpořeno tomu odpovídající argumentací, jež by zohlednila výsledky provedeného dokazování, příp. reagovala na obhajobu obviněných, k tomuto dílčímu skutkovému závěru se vážící, se vztahuje ke skutkovému závěru vyjádřenému při popisu skutku, tj. že smlouvou sjednaný plat obviněného neodpovídal ekonomickým možnostem společnosti . Bylo by spekulací tvrdit, že způsob a rozsah zdůvodnění skutkových a právních závěrů nalézacím soudem byl ovlivněn, jak to tvrdí dovolatelé, nadřízeným soudem, který se k otázce dostatečnosti provedeného dokazování pro rozhodování soudu vyjádřil ve svém usnesení ze dne 4. 12. 2014, č. j. 11 To 441/2014-216, jímž vyhověl stížnosti státní zástupkyně podané proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 13. 11. 2014, č. j. 2 T 150/2014-206, kterým bylo rozhodnuto o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Přesvědčivé zdůvodnění naplnění znaků trestného činu obviněnými však v rozsudku soudu prvního stupně absentuje. Stěží totiž může závěr o zlovolném úmyslu, který by měl svědčit o trestně právním charakteru jednání obviněných, prokazovat zjištění o datu uzavření smlouvy, z něhož je činěn závěr o nestandardních okolnostech jejího uzavření. V rozsudku okresního soudu není vyloženo, jaké skutečnosti odůvodňují závěr o uvedení příslušného subjektu Okresní správy sociálního zabezpečení Kutná Hora v omyl. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku totiž na dílčí skutkový závěr, že nebyl prokázán podvodný úmysl obviněných při uzavírání pracovní smlouvy, navázal pouze tím, že obvinění účelově využili této pracovní smlouvy a na jejím základě neoprávněně čerpali sociální dávku .

Nedostatečné vyložení uvedené otázky se projevuje i ve výrokové části rozsudku, neboť skutková věta odsuzujícího výroku vykazuje nedostatky právě při vyjádření omylového jednání OSSZ a způsobu, jímž měla být obviněnými uvedena v omyl. Přitom závěr o existenci omylu (tj. neshodě jeho vědomí a představ se skutečností) u osoby provádějící majetkovou dispozici je z hlediska objektivní stránky trestného činu skutečností, kterou je nezbytné prokázat způsobem upraveným v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.

Z usnesení soudu odvolacího je nezbytné poukázat na to, že ten učinil závěr, že oba obžalovaní si v době, kdy pracovní smlouva datovaná 24. 5. 2013 vznikla, byli vědomi toho, že naplněna nebude, že firma nemůže řediteli vyplácet plat 56 000 Kč měsíčně, přesto v rámci jednání o dávkách nemocenského pojištění tuto smlouvu uplatnili ve vztahu k České republice jako podklad pro vyplacení nemocenských dávek a na jejím základě pak neoprávněně získali částku 98 604 Kč , z čehož činí závěr, že oba obžalovaní na základě zjevně nepravdivé pracovní smlouvy tak úmyslně vylákali z České republiky částku téměř dvakrát převyšující hranici škody větší . Takovým vyjádřením však odvolací soud neříká nic jiného než to, že tato smlouva nebyla uzavírána pro svůj vlastní účel, tj. úpravu podmínek pracovního poměru, nýbrž za účelem jejího zneužití v oblasti sociálního zabezpečení, tj. z důvodu dosažení výplaty dávek sociálního zabezpečení, na které obviněný neměl nárok. Takto pojímané vyjádření však nelze interpretovat jinak než tak, že uzavření pracovní smlouvy bylo motivováno snahou o dosažení neoprávněné výhody, tedy v podvodném úmyslu, který však k okamžiku jejího vzniku vyloučil ve svém skutkovém závěru soud nalézací.

Vnitřní rozpor je proto třeba shledávat nejen u samotného rozsudku soudu prvního stupně (skutkové vyjádření tohoto, že obvinění po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu vlastního obohacení uzavřeli pracovní smlouvu, ač při jejím sepisu a uzavření nejednali v podvodném úmyslu), ale i mezi tímto rozsudkem a usnesením soudu odvolacího.

Nelze pominout, že ve vztahu k podvodnému úmyslu při uzavírání pracovní smlouvy se nalézací soud vyjádřil zcela transparentně (tento úmysl nebyl prokázán), přičemž i odvolací soud vyšel z toho, že soud prvního stupně správně vycházel z druhé varianty, tedy uzavřel, že obžalovaní nemohli nemoc obžalovaného P. Š. předvídat, tedy jim nelze prokázat ani to, že by pracovní smlouvu následně předloženou pro účely výplat dávek nemocenského pojištění antidatovali . Pro tuto část jednání obviněných oba soudy pouze uzavřely, že řešení jimi zvolené tedy zaměstnání obviněného P. Š. na pozici ředitele je řešením krajně nevýhodným, na samé hranici hospodářských možností společnosti. Nelze ovšem přehlédnout, že ani z rozsudku soudu prvního stupně, ani z na něj navazujícího usnesení soudu odvolacího není zřejmé, na základě jakých úvah tyto soudy dospěly k závěru o podvodném úmyslu jednajících, tedy na základě jakých úvah opírají svá skutková zjištění o snaze uvést stát zastoupený v daném vztahu OSSZ Kutná Hora v omyl a tím neoprávněně od státu vylákat tvrzené finanční prostředky. V tomto směru absentují zejména skutková zjištění orientující se na samotnou počáteční fázi sjednávání smlouvy, resp. tato vyznívají tak, že v tomto okamžiku jednání obviněných žádné rysy jednání protiprávního, a tudíž ani trestně právně významného nevykazuje.

Soudy učinily zjištění, že nebylo nikterak prokázáno (ani prokazováno), že by obvinění předmětnou smlouvu antedatovali s vědomím již existujících zdravotních komplikací obviněného. Současně podle nich nebylo ani zjištěno, že by obviněný měl v minulosti zdravotní potíže žlučníkového charakteru (k tomu viz zpráva praktické lékařky MUDr. M. H. na č. l. 287), tedy potíže obdobné těm, pro které byl v noci ze dne 27. 5. na 28. 5. 2013 hospitalizován. Za tohoto stavu ovšem nelze dospět k opodstatněnosti závěru o uzavření fiktivní pracovní smlouvy, z něhož vycházelo žalobní tvrzení ( přitom věděli, že pracovní poměr vznikl pouze z důvodu, aby P. Š. mohl pobírat dávky nemocenského pojištění ), prostřednictvím které by se obvinění domohli vyplacení finančních prostředků z titulu dávek nemocenského pojištění, na které by obviněný neměl jinak nárok.

Závěr o naplnění znaků přečinu, jímž byli obvinění uznáni vinnými, nelze proto na základě argumentace obsažené v dovoláních napadených rozhodnutích považovat za opodstatněný, neboť v daném směru vyjádření odvolacího soudu, že oba obžalovaní na základě zjevně nepravdivé pracovní smlouvy tak úmyslně (nejméně v kvalitě úmyslu nepřímého podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku tedy byli si vědomi, že svým jednáním mohou porušit zájem na ochraně cizího majetku a pro případ, že ji poruší, s tím byli srozuměni) vylákali z České republiky částku téměř dvakrát převyšující hranici škody větší k odůvodnění závěru o jejich vině nedostačuje. V daném směru lze odkázat i na vyjádření státní zástupkyně k dovolání obviněných, konkrétně na tu část, v níž poukazuje na absenci logického základu dramaturgie skutkových okolností, a část, v níž uvádí, že bez dalšího nelze v neprospěch obviněných vykládat ani otázku ekonomické výhodnosti či nevýhodnosti zavedení funkce ředitele ve společnosti.

Zmínil-li dovolací soud výše, že dovolací argumentace obviněných je v zásadě správná, mínil tím zhodnocení dosud uvedených skutečností. Na straně druhé je nezbytné poukázat na to, že ne se všemi tvrzeními dovolatelů lze souhlasit. Uplatňují-li námitku vůči výši škody, kterou měli svým jednáním způsobit, s argumentem, že obviněný byl řádně sociálně pojištěn a splnil i další podmínky pro výplatu dávky v nemoci, a proto mu i nějaké dávky v nemoci příslušely, pak je třeba poznamenat následující:

Obviněný P. Š. by nebýt uzavření pracovní smlouvy dne 24. 5. 2013 nesplnil všechny podmínky pro přiznání dávek nemocenského pojištění podle zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o nemocenském pojištění ).

Podle § 10 odst. 1 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, pojištění vzniká zaměstnanci dnem, ve kterém začal vykonávat práci pro zaměstnavatele, a zaniká dnem skončení doby zaměstnání, pokud se nestanoví jinak v odstavcích 2 a 3. , přičemž pojištění podle odst. 3 písm. a) téhož ustanovení vzniká u smluvního zaměstnance dnem, ve kterém začal vykonávat práci pro smluvního zaměstnavatele, a zaniká dnem skončení výkonu práce pro smluvního zaměstnavatele .

Podle § 14 odst. 1 téhož zákona nárok na dávku vzniká, jestliže podmínky pro vznik nároku na dávku byly splněny v době pojištění.

Podle § 15 odst. 1 téhož zákona nemocenské dávky náleží též, jestliže ke vzniku dočasné pracovní neschopnosti (§ 57) nebo k nařízení karantény (§ 105) došlo po zániku pojištění v ochranné lhůtě. Ochranná lhůta činí 7 kalendářních dnů ode dne zániku pojištění, pokud však pojištění trvalo kratší dobu, činí ochranná lhůta jen tolik kalendářních dnů, kolik dnů pojištění trvalo.

Obviněný P. Š. (jak mimo jiné plyne ze zprávy Okresní správy sociálního zabezpečení v Kutné Hoře založené na č. l. 186) byl zaměstnán u společnosti Účetní servis SUMO, s. r. o. od 19. 3. 2012 na dobu neurčitou (viz pracovní smlouva založená na č. l. 25), a to na pracovní pozici účetní. K ukončení tohoto pracovního poměru založeného předmětnou pracovní smlouvou došlo ke dni 16. 5. 2013, a to na základě dohody o skončení pracovního poměru na návrh zaměstnance (viz dohoda o skončení pracovního poměru založená na č. l. 34). K uzavření další pracovní smlouvy mezi týmiž subjekty, tentokrát ovšem znějící na pozici ředitel, došlo dne 24. 5. 2013, kdy tentýž den byl sjednán jako den nástupu obviněného P. Š. do zaměstnání.

Vzhledem k tomu, že původní pracovní poměr obviněného P. Š. skončil dne 16. 5. 2013, nevznikl by obviněnému nebýt smlouvy ze dne 24. 5. 2013 nárok na dávky z titulu nemocenského pojištění ve smyslu § 14 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění, protože k tomuto dni by nebyly splněny podmínky pro vznik nároku na dávku, ani ve smyslu § 15 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění, neboť ochranná sedmidenní lhůta počíná běžet ode dne (nikoli tedy dnem) zániku pojištění, a proto počátek běhu této lhůty nastal dne 17. 5. 2013 a ochranná lhůta by skončila dne 23. 5. 2013. Pokud by nový pracovní poměr nebyl uzavřen (počínaje dne 24. 5. 2013), nemohl by obviněný pobírat dávky nemocenského pojištění z důvodu nemoci, která nastala až dne 28. 5. 2013. Tvrzení obviněných, že by nějaké dávky (v nespecifikované výši) pobíral, není odpovídající realitě a příslušné právní úpravě. Ve vyčíslení škody, byly-li do ní zahrnuty veškeré obviněnému vyplacené částky, proto pochybení obsaženo není.

Na podkladě dosud uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněnými vznesené výhrady vůči rozhodnutím soudů nižších stupňů odůvodňují jejich kasaci. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. proto zrušil jak usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015, č. j. 11 To 166/2015-351, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 25. 2. 2015, č. j. 2 T 150/2014-319, tak i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Kutné Hoře, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Úkolem uvedeného soudu je, aby o vině obviněných s přihlédnutím k tomu, co obsahuje toto usnesení, a v reakci na to, co vůči zrušeným rozhodnutím uplatnili obvinění i v rámci svého mimořádného opravného prostředku, znovu rozhodl. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2015 JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu