6 Tdo 112/2009
Datum rozhodnutí: 18.02.2009
Dotčené předpisy:




6 Tdo 112/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. února 2009 o dovolání obviněného J. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 6. 2007, č. j. 6 To 523/2006-3742, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 6 T 244/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 6. 10. 2005, č. j. 6 T 244/2003-3590, byl obviněný J. M. pod body B 2), 5) 12), 14), 17), 19) 23), 25), 29), 31) výroku rozsudku uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. v souběhu s pokračujícím trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl podle § 247 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, když pro výkon uloženého trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozeným způsobenou škodu.

Proti shora uvedenému rozsudku podali odvolání obvinění B. B., D. B., J. M. a P. L.

O odvolání obviněných B. B., D. B. a P. L. Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl rozsudkem ze dne 14. 6. 2007, č. j. 6 To 523/2006-3742, přičemž odvolání obviněného J. M. podle § 256 tr. ř. zamítl.

Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že mezi jeho jednáním a škodou není příčinná souvislost. Uvedl, že příčinná souvislost byla přetržena jeho prokázanou nepřítomností při konkrétních útocích na cizí majetek . V další části dovolání se zabývá jednotlivými důkazy, provádí jejich hodnocení, přičemž dospívá k závěru, že žádný z kriminalistických materiálů není v obžalobě hodnocen jako přímý důkaz . Má za to, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil a odůvodnil jednotlivé skutky tím, že se spolupachatelé usvědčují navzájem. Je přesvědčen, že tím soud porušil ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a že soud nedostál povinnosti uvedené v § 125 odst. 1 tr. ř., tj. odůvodnit rozsudek tak, aby z něj bylo zřejmé, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Je toho názoru, že o věrohodnosti, spontánnosti a přesvědčivosti výpovědí spoluobviněných lze pochybovat už jen s ohledem na počet uskutečněných výslechů v přípravném řízení. Zdůraznil, že jeho přítomnost na místech jednotlivých trestných činů mu nebyla jednoznačně prokázána. Vytýká soudům, že opomenuly zásadu in dubio pro reo, neboť pokud by postupovaly v souladu s touto zásadou, musel by být obžaloby zproštěn. Podle obviněného odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces a ústavní princip rovnosti všech účastníků řízení, neboť nevyhověl jeho žádosti o výslech navrhovaných svědků. Poukazuje dále na nedůslednost orgánů činných v trestním řízení s tím, že předkládá dovolacímu soudu notářský zápis, jehož obsahem je prohlášení spoluobviněného Z. A., že se J. M. na vloupáních přímo nepodílel, avšak kradené zboží odkupoval. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 6 To 523/2006, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích, sp. zn. 6 T 244/2003, zrušil a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Podle jejího názoru se obviněný podaným mimořádným opravným prostředkem domáhá především přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání zakládá na procesním (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu) a nikoli hmotně právním podkladě. Obviněný napadenému rozsudku ani řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Námitky, které obviněný uplatnil v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru, což se v daném případě nestalo, protože obviněný dovolání opřel o námitky ryze skutkové povahy, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je třeba jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Obviněný dovolání opřel o námitky mající vztah toliko ke skutkovému zjištění. Domáhá se provedení dalších důkazů. Nejvyššímu soudu v tomto směru dokonce předkládá notářský zápis s prohlášením spoluobviněného Z. A. Uvádí, že mezi jeho jednáním a následkem není příčinná souvislost, což odůvodňuje tím, že se jednotlivých útoků neúčastnil a nemůže tedy být uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. V tomto směru lze uvést, že ničemu takovému provedené dokazování nenasvědčuje. Přestože soudy vycházely z výpovědí spoluobviněných, nelze konstatovat, že by si vzájemně odporovaly a že by na nich nebylo možno učinit závěr o vině obviněného J. M. Naopak výpovědi spoluobviněných korespondují s dalšími důkazy, když aktivní účast obviněného na spáchaných skutcích potvrzují protokoly o záznamu telekomunikačního provozu a jsou podpořeny i výsledky domovní prohlídky. Lze konstatovat, že na základě shromážděných důkazů proto nebylo možno přisvědčit obhajobě obviněného, že od spoluobviněných odcizené věci jen odkupoval. Protože obviněný pouze zpochybňuje svoji účast na trestné činnosti, jíž se dopustil trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., je zřejmé, že jeho námitky nijak s právním posouzení skutku nesouvisejí. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani dovolacímu soudu předložený notářský zápis, neboť jde opět o skutečnost, která souvisí s hodnocením důkazům, přičemž tato otázka nemůže být předmětem přezkumu v dovolacím řízení.

Za daného stavu, tj. kdy obviněný brojí výhradně proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů, Nejvyšší soud pokládá za potřebné opětovně zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny rozvedeny v odůvodnění obou rozsudků. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru. Z tohoto pohledu by bylo možno konstatovat, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněného vypořádaly. Protože námitky uplatněné obviněným v dovolání nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.



V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.



Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného J. M. podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. února 2009

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann