6 Tdo 1107/2005
Datum rozhodnutí: 14.09.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1107/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 9. 2005 o dovolání obviněného J. M., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 8 To 41/2005, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 1/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 8 To 41/2005, byl podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2005, č. j. 49 T 1/2005 524, a to ve výroku o ochranném léčení. Zmíněným rozsudkem byl obviněný J. M. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1 tr. zák. Obviněnému byl tímto rozsudkem krajského soudu podle § 219 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání deseti roků, když pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 72 odst. 2 písm. a) tr. zák. bylo soudem prvního stupně uloženo obviněnému ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě (toto bylo shora uvedeným usnesením vrchního soudu zrušeno). Jednání obviněného, kterým byl uznán vinným spočívalo v tom, že dne 29. 7. 2004 kolem 19.45 hodin v L., obci Ž., po předchozích slovních a telefonických výhružkách usmrcením, jako řidič motorového vozidla zn. Renault Megane vjel rychlostí 64,5 71,5 km/h přes dřevěný plot do zahrady domu č., do míst, kde předpokládal, že sedí jeho manželka R. M., která je těžce nemocná a může se pohybovat jen za pomoci berlí, v úmyslu jí usmrtit, přičemž naboural do zaparkovaného osobního vozidla Škoda Favorit, majitele M. N., a pokračoval dál přes zahradu, až se zastavil o obvodovou zídku; pokud by R. M. náhodně neopustila místo, kde se původně zdržovala, hrozilo jí nárazem vozidla těžké zranění končetin, páteře, hlavy i hrudníku neslučitelné se životem.

Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 8 To 41/2005, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poukázal na to, že skutkový stav, který Vrchní soud v Praze posoudil jako pokus trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., byl kvalifikován nesprávně, protože z jeho strany šlo o sebevraždu. V další části podaného dovolání namítá, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly tak, aby byl zjištěn objektivně skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, neobjasňovaly stejně pečlivě okolnosti svědčící v jeho prospěch, ale pouze skutečnosti svědčící v jeho neprospěch. Dále vyjadřuje svůj názor, že vzhledem k tomu, že se jednalo o věc vazební, bylo třeba postupovat urychleně, což se však nedělo. Další okruh námitek zaměřil obviněný do oblasti hodnocení důkazů, když své závěry uvozuje tvrzením, že nebylo vůbec přihlédnuto k obhajobě v tom smyslu, že rodiče manželky měli k němu od počátku negativní vztah, nebyla provedena prověrka výpovědí, nebylo přihlédnuto k tomu, že otec manželky měl obviněného napadnout motykou v úmyslu ho zabít , výhrady vznáší k výpovědím svědků a znaleckým posudkům, ze kterých dle jeho názoru vyplývají pouze spekulativní závěry. Dokazování podle obviněného nebylo provedeno v rozsahu, který by svědčil pro závěr, že skutkový stav věci byl zjištěn tak, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněného vyjádřil, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl, neboť je toho názoru, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání.



Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jim uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Námitky obviněného J. M. jsou námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se obviněný snaží docílit nejprve zrušení stávajících rozhodnutí, aby pak v návaznosti na nové provedení důkazů docílil hodnocení důkazů v souladu s jeho představami, což by následně muselo vést ke změně skutkového stavu a tudíž také ke změně právního posouzení věci, to vše v souladu s jeho představami, které jsou vyjádřeny v obsáhlém dovolání. To, že se obviněný neztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, je patrno již ze samotného úvodu dovolání, kde obviněný brojí proti tomu, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou pochybnosti, a že nebyly se stejnou pečlivostí objasňovány skutečnosti svědčící v jeho prospěch. Uvedenými námitkami je tedy namítán nesprávně zjištěný skutkový stav věci a nesprávné hodnocení důkazů, tj. ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejinak je tomu i pokud jde o námitky, že nebyly provedeny důkazy, které obviněný navrhoval, že důkazy zejména výslech manželky a jejích rodičů byly hodnoceny v jeho neprospěch, aniž by byla např. prověřována jeho obhajoba o útoku otce manželky na obviněného, který chtěl obviněného motykou zabít , či bylo uvěřeno svědkům, kteří vypovídali v jeho neprospěch, aniž by se soudy dostatečně vypořádaly s rozpory v jednotlivých výpovědích. Obdobně, tedy do kategorie námitek skutkových, lze zařadit i námitky, kterými obviněný brojí proti znaleckým posudkům, jež označuje za spekulativní. S ohledem na shora uvedené skutečnosti, neshledal Nejvyšší soud v podaném dovolání žádnou právně relevantní námitku, a proto musel podané dovolání odmítnout podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Pokud jde o námitky, kde obviněný uvádí, že se Vrchní soud v Praze nevypořádal vůbec s jeho jednotlivými námitkami, které uplatnil v odvolání a formálně je odmítl, a proto v podaném dovolání odkazuje na všechny skutečnosti uvedené ve svém odvolání, zde je potřebné uvést, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, který může obviněný podat pouze prostřednictvím osoby práva znalé, tudíž nelze přehlédnout, že odkaz na skutečnosti uváděné v již pravomocně skončené věci, není přitom důkazem, k němuž může dovolací soud přihlížet, pokud nejsou namítány přímo v mimořádném opravném prostředku dovolání.

Ve vztahu ke shora uvedenému (odkazu na námitky uvedené obviněným v jeho odvolání) musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že námitky, které uplatnil obviněný v rámci dovolacího řízení se staly předmětem dokazování a hodnocení důkazů již v řízení před soudem prvního stupně. Tento soud se s nimi vypořádal plně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. Neobstojí ani námitka obviněného, že se odvolací soud s jeho jednotlivými námitkami vůbec nevypořádal. Odvolací soud ve svém usnesení v souladu s ustanovením § 134 tr. ř. reagoval na výtky obviněného a tyto také v souladu se zákonem ve svém rozhodnutí rozvedl. Na str. 3 až 6 uvádí odvolací soud námitky obviněného k rozsudku soudu prvního stupně a podrobněji se jimi zabývá. Zde lze pouze pro zmínku o tvrzení obviněného, že se odvolací soud vůbec námitkami nezabýval, odkázat mj. na to, že odvolací soud považoval provedení rekonstrukce za nadbytečné, neboť provedení rekonstrukce nepřichází v úvahu již proto, že by nemohla přinést nic nového, zvláště, když obžalovaný sám místo, kde poškozená měla při jeho prvém příjezdu kritického dne na zahradě sedět, opakovaně měnil, zatímco poškozená R. M. i svědci, kteří se k této otázce mohli vyjádřit, vypovídali vždy shodně a není důvodu předpokládat, že by svou výpověď změnili, nehledě k tomu, že obviněný před soudem jejich výpovědi víceméně potvrdil, když m.j. uvedl, že je možné, že manželka seděla tam jak říká . Obdobně se soudy zabývaly i námitkou obviněného k neúplnosti dokazování ohledně SMS zpráv, kdy odvolací soud své úvahy rozvedl na str. 5 svého usnesení, a dalšími námitkami.

Ke shora uvedenému považuje Nejvyšší soud v neposlední straně za potřebné uvést, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je rovněž patrno, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Zde musí Nejvyšší soud dále zmínit usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ve kterém uvedl, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Za právně relevantní nebylo z dovolání obviněného možno považovat ani tu část, kde obviněný tvrdí, že zjištěný skutkový stav nekoresponduje s objektivní a subjektivní stránkou trestného činu. I zde je totiž zřejmé, že uvedenou námitku lze posuzovat jako součást již shora uvedených námitek skutkových, jejichž cílem bylo ve své podstatě docílit změny skutkového stavu věci. Za těchto okolností pak pouhý odkaz na problematiku hmotně právní, nemůže být považován za právně relevantní důvod dovolání. Vzhledem k uvedenému bylo nutno postupovat podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nad rámec výše uvedeného musí Nejvyšší soud však v souvislosti s již shora popsaným skutkovým stavem uvést, že tento (skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, se kterým se ztotožnil odvolací soud) postihuje jak subjektivní, tak i objektivní stránku trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je rozvedeno, které skutečnosti pro naplnění zákonných znaků pokusu trestného činu vraždy vzal krajský soud po provedeném dokazování za prokázané, přičemž na str. 12 odůvodnění svého rozsudku rozvedl i formu úmyslu /§ 4 písm. a) tr. zák./ stejně jako materiální znak tohoto trestného činu. Odvolací soud odkázal na správnost skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně a své úvahy i k jednotlivým námitkám obviněného uplatněným v odvolání ve svém usnesení rozvedl. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry soudu prvního i druhého stupně i jejich úvahami vyjádřenými v souladu s § 125 odst. 1 a § 134 tr. ř. v odůvodnění jejích rozhodnutí.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru Nejvyšší soud na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. září 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann