6 Tdo 1102/2005
Datum rozhodnutí: 22.09.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1102/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. září 2005 o dovolání, které podal obviněný T. D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 61 To 129/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 21/2004, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 44 T 21/2004, byl obviněný T. D. uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že dne 23. 4. 2004 v době kolem 01.25 hodin v P., U Ž. l., hodil odpadkový koš na zde zaparkované osobní vozidlo tov. zn. Fiat Marea Weekend, spz:, čímž poškodil čelní sklo a víko motoru přední kapoty a způsobil tak škodu na vozidle ve výši 24.300,- Kč ke škodě poškozeného majitele vozidla M. B. Za to byl podle § 257 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 59 odst. 2 tr. zák., věta za středníkem, byla obviněnému uložena povinnost, aby ve lhůtě podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému M. B. škodu ve výši 24.300,- Kč.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný T. D., rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 61 To 129/2005, z podnětu uvedeného odvolání napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že poškozeného M. B. podle § 229 odst. 1 tr. ř. s jeho nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Deklaroval pak, že jinak zůstal napadený rozsudek nedotčený.

Proti rozsudku soudu I. stupně tedy proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 2. 2005 č. j. 44 t 21/2004 jakož i proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. 61 To 129/2005 , podal obviněný T. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř.

Poté co zrekapituloval závěry soudů obou stupňů, v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že pokud jde o rozsudek soudu prvního stupně, spatřuje důvod dovolání v tom, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud jde o rozhodnutí odvolacího soudu, shledává důvod dovolání v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přičemž v řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. a je tedy dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dále vyjádřil přesvědčení, že v případě rozsudku soudu druhého stupně je dán i důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., protože odvolací soud při zrušení výroku o náhradě škody a novém rozhodnutí, kterým byl poškozený se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, posléze s odvoláním směřujícím proti výrokům o vině a trestu nenaložil, jak patrně zamýšlel, ve smyslu § 256 tr. ř. (jde-li o tyto výroky) a pouze konstatoval, že jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Podle názoru dovolatele takový postup snad běžný v občanskoprávním řízení nemůže v trestním řízení obstát.

Co se týče dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel soudu prvého stupně vytkl, že jej uznal vinným trestným činem, který nespáchal, a to na základě nepřímých důkazů, které nesplňovaly podmínku uzavřeného okruhu důkazů nepřipouštějících jinou možnost, kdy navíc byly provedeny důkazy nasvědčující tomu, že pachatelem byl někdo jiný. K výpovědím svědků J. a N., na něž nalézací soud odkazuje, dovolatel zdůraznil, že dotyční přímo neviděli, že by se posuzovaného trestného činu dopustil, ale měli jej vidět stát u poškozeného vozidla několik okamžiků poté, co slyšeli nějakou ránu. Jejich rychlá reakce na hluk zvenčí (podle hodnocení soudu prvního stupně činila doba reakce řádově sekundy) však není s ohledem na pozdní dobu podle jeho názoru prakticky možná. Nalézací soud podle jeho slov sice zkoumal, zda z okna jmenovaných svědků je vidět na místo činu, nezkoumal však, zda z téhož okna je vidět také na chodník přiléhající k domu. Dále soudu prvního stupně vytkl, že jeho výpověď, že on sám na místě činu nikoho neviděl, vyložil k jeho tíži, stejně jako skutečnost, že se (dovolatel) v dané době nacházel ve stavu opilosti, přičemž však tuto skutečnost pominul, pokud jde o jeho schopnost vnímat okolí v rozhodný okamžik. Namítl rovněž, že nalézací soud se nesprávně vypořádal s výpovědí svědkyně, která se přihlásila na jeho (dovolatelův) inzerát a která v rozhodné době viděla z místa činu utíkat dva mladíky. V návaznosti na výše uvedené uzavřel, že způsob hodnocení provedených důkazů ze strany soudu prvního stupně odporuje zásadám trestního práva, zejména pak zásadě presumpce neviny a zásadě in dubio pro reo, tedy zásadám garantujícím právo obviněného na spravedlivý proces. Vyjádřil přesvědčení, že za dané situace nalézací soud věc nesprávně hmotně právně posoudil, když jej uznal vinným, ačkoliv ho měl zprostit obžaloby. K tomu dodal, že nesprávným hmotně právním posouzením se rozumí jak právní kvalifikace podle jiného ustanovení zvláštní části trestního zákona, než podle kterého měl být skutek posouzen, tak situace, kdy došlo k odsuzujícímu výroku, ačkoliv mělo dojít ke zproštění obžaloby.

V návaznosti na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 61 To 129/2005, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 44 T 21/2004, zrušil a sám rozsudkem ve smyslu ustanovení § 265m tr. ř. rozhodl tak, že jej (dovolatele) zprostí obžaloby v celém rozsahu.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Uvedla, že podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, pouze pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku nebo usnesení uvedeném v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Konstatovala pak, že ta část citovaného ustanovení, podle kterého lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, se na posuzovaný případ nevztahuje. Při posuzování otázky, zda se na projednávaný případ vztahuje ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku a v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) k) tr. ř., je třeba vypořádat se s tvrzeními dovolatele o tom, že jím uváděné námitky jsou podřaditelné pod dovolací důvody vymezené v § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. V návaznosti na to státní zástupkyně vyložila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž zdůraznila, že na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních nikoliv hmotněprávních. Východiskem pro posouzení existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je vždy popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé. Nestačí přitom pouze formální odkaz na určitý dovolací důvod, ale tento dovolací důvod je třeba vymezit i konkrétními námitkami, které obsahově zvolený dovolací důvod naplňují. V souvislosti s tím státní zástupkyně konstatovala, že obviněný pod zmíněný dovolací důvod subsumoval pouze takové námitky, které tento dovolací důvod nenaplňují, neboť je namířil výlučně do způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Takové odůvodnění dovolání však zvolený dovolací důvod materiálně nenaplňuje. Obviněný totiž svým dovoláním vázal uplatněné námitky k jinému skutkovému stavu, než k tomu, který byl zjištěn Obvodním soudem pro Prahu 1 a ze kterého v odvolacím řízení vycházel Městský soud v Praze. Dále státní zástupkyně vyložila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., přičemž zdůraznila, že ani v tomto případě obviněný zvolený dovolací důvod materiálně neuplatnil, neboť odvolací soud rozhodl, pokud jde o formulaci výroku, ve věci naprosto správně. K odvolání obviněného, které sice směřovalo do výroku o vině a trestu, zrušil pouze výrok o náhradě škody, který korigoval ve smyslu procesních požadavků v souladu se zásadou reformationis in peius. Pokud pak odkázal na správnost rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 tím, že ve výroku konstatoval, že jinak zůstává napadený rozsudek nedotčen, dostál své výrokové povinnosti, neboť tak potvrdil správnost výroku rozsudku nalézacího soudu a nebylo nutné konstatovat, že ve výroku o vině a trestu bylo odvolání obviněného zamítnuto jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného T. D. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje (též) proti rozhodnutí, které lze podřadit pod ustanovení § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř. (viz přiměřeně rozhodnutí č. 14/2005 Sb. rozh. tr.).

Obviněný T. D. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však dovolací námitky uplatněné ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká neúplné dokazování (podle jeho názoru nalézací soud nezkoumal, zda z okna, z něhož svědci sledovali místo činu, je vidět také na chodník přiléhající k domu), a nesprávné hodnocení důkazů (dovodil, že způsob hodnocení provedených důkazů ze strany soudu prvního stupně odporuje zásadám trestního práva, zejména pak zásadě presumpce neviny a zásadě in dubio pro reo), potažmo nesprávné skutkové závěry. Nenamítá rozpor mezi shora uvedeným popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolatel se v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, tzn. že citovaný dovolací důvod uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jinými slovy řečeno, z charakteru argumentace dovolatelem předestřené v dovolání je možné dospět k závěru, že jeho námitky se nesou v rovině polemiky se skutkovými zjištěními, jež učinil nalézací soud a jejichž správnost potvrdil odvolací soud. Takové námitky vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V posuzované věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu nemůže jít, neboť Městský soud v Praze, jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že konkrétní námitky, jež obviněný v rámci svého dovolání uplatnil a jež by měly předmětný dovolací důvod naplňovat, nelze vzhledem ke skutečnostem shora rozvedeným podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.

K tomu je lze poznamenat, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (ve znění zákona č. 200/2002 Sb.) je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

Dovolatel namítl, že v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu je pochybení spočívající v tom, že dotyčný soud při zrušení výroku o náhradě škody a novém rozhodnutí, kterým byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních posléze o odvolání, které směřovalo do výroku o vině a trestu, nerozhodl podle § 256 tr. ř. a pouze konstatoval, že v ostatním zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.

K tomu je třeba zdůraznit následující skutečnosti. Z podnětu odvolání obviněného Městský soud v Praze přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr. ř. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ve všech výrocích. Výsledkem tohoto přezkumu bylo, že odvolací soud shledal správným výrok o vině a výrok o trestu a nesprávným výrok o povinnosti k náhradě škody, což vyjádřil ve výroku svého rozhodnutí způsobem shora citovaným. Tento způsob rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá trestnímu řádu. Pokud po přezkoumání všech výroků rozsudku nalézacího soudu dospěl odvolací soud k závěru, že vadný je jen výrok o povinnosti obviněného k náhradě škody, postupoval podle § 258 odst. 2 tr. ř. Podle tohoto ustanovení jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť jen z části výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Citovanému ustanovení odpovídalo, že pokud Městský soud v Praze shledal vadným jen výrok o náhradě škody, zrušil pouze tento výrok a odkázal poškozeného s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. To, že výrok o vině a výrok o trestu shledal správnými, vyjádřil právě tím, že tyto výroky ponechal nedotčeny. Nebylo přitom nutné, aby tuto skutečnost vyjadřoval ve svém rozhodnutí nějakým zvláštním výrokem. Zejména pak nepřicházelo v úvahu, aby odvolání obviněného v části směřující proti výroku o vině a trestu zamítal jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§ 254 tr. ř.) a které jsou obsahem ustanovení § 258 odst. 1, odst. 2 tr. ř. a § 256 tr. ř ., vyplývá, že považuje-li odvolací soud za vadný jen výrok o náhradě škody, rozhodne tak, že zruší jen tento výrok, aniž by jakýmkoli dalším svým výrokem zároveň rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně, tj. výrok o vině a výrok o trestu zůstávají nedotčeny a že se v tomto rozsahu odvolání zamítá. V takovém případě rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném výroku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Podle § 256 tr. ř. odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže odvolání je nedůvodné v celém rozsahu. Částečné zamítnutí odvolání nepřichází v úvahu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002 publikované pod č. T 531 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 23).

Uvedené námitce dovolatele tak nebylo možno přiznat žádné opodstatnění.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného T. D. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. září 2005

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý