6 Tdo 1101/2003
Datum rozhodnutí: 20.11.2003
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1101/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. 11. 2003 dovolání obviněné Z. K., roz. M., které podala proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 61 To 166/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 104/2002, a rozhodl

t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se z r u š u j í usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 61 To 166/2003, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 1. 2003, sp. zn. 3 T 104/2002.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení a zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr řádu se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněná Z. K. byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 1. 2003, sp. zn. 3 T 104/2002, uznána vinnou trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., kterého se měla dopustit tím, že od 13. 8. 2000 do 18. 3. 2002 v P., po výměně vložek zámku zabraňovala svému manželovi I. K., jakožto oprávněné osobě užívat společný byt č. 12, za což byla odsouzena podle § 249a odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 písm. a), § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců a podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněné uloženo přiměřené omezení spočívající v povinnosti umožnit poškozenému I. K. řádně užívat byt č. 12 v P. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla dále obviněné uložena povinnost nahradit poškozenému I. K. škodu ve výši 1.241,10 Kč.

Odvolání obviněné Z. K. Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 61 To 166/2003, podle § 256 tr. řádu zamítl.

Podle tzv. dodejek, založených v trestním spisu, byl rozsudek odvolacího soudu doručen dne 2. 7. 2003 Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 4, dne 3. 7. 2003 tehdejšímu obhájci obviněné, Mgr. P. Ř., a dne 16. 7. 2003 obviněné Z. K.

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podala obviněná Z. K. prostřednictvím své nově zvolené obhájkyně, Mgr. Z. Č., na poštu dne 9. 9. 2003 dovolání, které bylo adresováno a doručeno Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 10. 9. 2003. Dovolání bylo předloženo se spisovým materiálem Nejvyššímu soudu České republiky dne 24. 9. 2003.

Obviněná Z. K. zaměřila svůj mimořádný opravný prostředek proti všem výrokům napadeného rozhodnutí a opřela jej o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je přesvědčena, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění svého podání dovolatelka uvedla, že nesouhlasí se způsobem, jakým soudy obou stupňů posoudily otázku existence a vzniku práva společného nájmu k předmětnému bytu, přičemž namítla, že se uvedeného trestného činu nemohla dopustit, neboť poškozenému nesvědčila k předmětnému bytu žádná práva a naopak to byla ona, komu svědčilo k bytu výlučné právo nájmu. Podle názoru obviněné nalézací soud na základě rozporuplných a nedostatečných důkazů dospěl k chybnému závěru, že s poškozeným před srpnem 2000 trvale žila, a tudíž došlo ke vzniku společného nájmu bytu. V uvedeném směru namítla, že soud nerovnocenně hodnotil obhajobou navržené důkazy, např. za nevěrohodnou považoval výpověď svědkyně Š., přítelkyně obviněné, naopak svědecké výpovědi přátel poškozeného, svědka N. a T., považoval pro dané rozhodnutí za zásadní, některé svědecké výpovědi svědčící ve prospěch poškozeného jsou nelogické a rozporuplné, soud nepovažoval za dostačující čestné prohlášení nájemníků domu ze dne 30. 5. 2002, potvrzující, že se poškozený v předmětném bytě nezdržuje a v letech 1998 až 2000 nezdržoval, soud neshledal přesvědčivými ani veškeré důkazy obhajoby prokazující skutečnost, že obviněný v bytě v rozhodné době nežil a konečně soud neprovedl ani některé další zásadní důkazy navrhované obhajobou.

Dovolatelka dále podrobně zrekapitulovala celý případ, včetně problematiky manželského soužití s poškozeným a bytové otázky. Uvedla, že od počátku manželství docházelo k velkým neshodám, jež vyústily v rozvrat manželství. Poškozený se v předmětném bytě takřka nezdržoval, nežili ve společné domácnosti ani nevedli společné finanční prostředky, přičemž účelovost jednání poškozeného lze vysledovat i ze skutečnosti, že se na uvedenou adresu přihlásil k trvalému pobytu až rok poté, co byla podána žádost o rozvod manželství; shora uvedené skutečnosti lze přitom vyvodit z obhajobou navrhovaných důkazů. Podle mínění obviněné se soud měl zabývat při posuzování otázky vzniku práva společného nájmu k bytu i platností dohody o výměně bytu ze dne 5. 6. 1998, za neplatnou považuje dovolatelka z důvodu absence podstatných náležitostí i smlouvu o nájmu bytu ze dne 13. 8. 1998 (účastníci nebyli dostatečně specifikováni, za pronajímatele je smlouva podepsána firmou L. s. d. spol. s r. o., jejíž písemné zplnomocnění není nedílnou součástí smlouvy a smlouva je podepsána pouze obviněnou, ačkoliv ve smyslu § 701 obč. zákoníku se nejedná o běžnou věc). Namítla také, že ani z nové nájemní smlouvy ze dne 8. 10. 1999 nemohl vzniknout společný nájem manželů, neboť v té době spolu jako manželé nežili, nevedli společnou domácnost a manželství bylo v takovém rozvratu, že spělo pouze k řízení o rozvodu. Vzhledem k tomu, že za zásadní pro právní posouzení věci považuje obviněná otázku vzniku práva společného nájmu k předmětnému bytu, nastíněné otázky měly být posouzeny jako předběžné otázky spadající do kompetence občanskoprávního soudu.

V petitu svého dovolání obviněná Z. K. navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 61 To 166/2003, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 1. 2003, sp. zn. 3 T 104/2002, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Předseda senátu soudu prvého stupně v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. řádu doručil dne 19. 9. 2003 opis dovolání obviněné Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání vyjádřit a popřípadě souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.

V písemném vyjádření ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 1 NZo 873/2003, jež bylo doručeno Nejvyššímu soudu České republiky dne 22. 10. 2003, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyslovil názor, že podstata výhrad dovolatelky spočívá ve zpochybnění výsledků dokazování, k nimž dospěly soudy prvního i druhého stupně při posuzování předběžné otázky existence či neexistence společného užívacího práva obviněné a poškozeného ke spornému bytu. Nalézací soud přitom provedl podrobné dokazování, proti jeho závěrům není možno vznést žádné zásadní výhrady a odpovídají příslušné hmotně právní úpravě z oblasti občanského práva. Námitky obviněné jsou tedy zjevně neopodstatněné, a tudíž státní zástupce navrhl, aby dovolací soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl a aby tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) při posuzování podaného dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Podle § 265a odst. 4 tr. řádu je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí nepřípustné.

V této souvislosti Nejvyšší soud shledal, že předmětné dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. řádu, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest /§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu/. Obdobně dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu/, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. řádu).

Nejvyšší soud současně zjišťoval, zda dovolání obviněné Z. K. splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení § 265f odst. 1 tr. řádu, podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu nebo § 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, bylo nutno dále posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod vymezený v citovaném ustanovení zákona, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu a existence některého z dovolacích důvodů je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Pokud dovolatelka uplatnila v podaném dovolání dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je třeba uvést, že toto ustanovení lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění nalézacího či odvolacího soudu, jelikož právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění soudu, vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, která jsou pak blíže rozvedena v jeho odůvodnění.

Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud není oprávněn ve vztahu k tvrzenému dovolacímu důvodu podle § 265b tr. řádu přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav pak hodnotit hmotně právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního, popř. druhého stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování či v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Přezkoumávané rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud je v rozporu právní posouzení skutku uvedené ve výroku rozhodnutí se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu, není totiž další instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, popřípadě do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. Dovolání prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nenahrazuje jiné mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. řádu) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. řádu), jejichž uplatněním lze řešit některé nedostatky ve skutkových zjištěních.

Dovolatelka uplatnila námitky vztahující se jednak k vadám skutkovým, jejichž existenci spatřuje v neúplném dokazování, nesprávném hodnocení provedených důkazů, popřípadě postupu soudu při hodnocení důkazů, jež však není dovolací soud s ohledem na shora rozvedené důvody oprávněn posoudit, a tudíž dovolání bylo v rozsahu skutkových námitek podáno i přes odkaz na konkrétní zákonné ustanovení z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle § 265b tr. řádu.

Současně však obviněná Z. K. poukázala na rozpory, jež se podle jejího názoru objevují v posouzení předběžné otázky vzniku práva společného nájmu bytu manžely a v návaznosti na to na nesprávnou právní kvalifikaci skutku uvedeného ve výrokové části rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, kterým byla uznána vinnou trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., a s nímž se ve svém usnesení ztotožnil i Městský soud v Praze. V uvedeném ohledu lze tedy část dovolacích námitek obviněné podřadit pod důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť se jedná o otázku správnosti či nesprávnosti hmotněprávního posouzení, které se odvíjí od skutečnosti, zda v rozhodné době vznikl obviněné a poškozenému jako manželům společný nájem bytu a tedy zda byl poškozený I. K. osobou oprávněnou užívat předmětný byt, v důsledku čehož by pak jednání obviněné případně vykazovalo protiprávnost ve smyslu § 249a odst. 2 tr. zák.

Spáchání citovaného trestného činu bylo tedy podmíněno právě tím, že poškozený I. K. byl oprávněn užívat předmětný byt a že obviněná Z. K. mu v tom neoprávněně bránila. Kdyby poškozenému platně nevznikl právní důvod k užívání předmětného bytu, chyběla by v jednání obviněné protiprávnost, která je podmínkou trestnosti u citovaného trestného činu. Tuto otázku pak bylo třeba vyřešit jako otázku předběžnou ve smyslu § 9 odst. 1 tr. řádu.

Klíčovou otázkou pro posouzení protiprávnosti jednání obviněné bylo vyřešení otázky vzniku společného nájmu bytu obviněné a poškozeného jako manželů a s tím související určení, zda v době uzavření nájemní smlouvy obviněné s pronajímatelem spolu manželé K. trvale žili, respektive nežili, což by pak vzniku společného nájmu bytu manžely ve smyslu § 703 odst. 3 občanského zákoníku zabraňovalo.

V uvedeném kontextu je nutno též připomenout, že společný nájem bytu manžely upravuje ustanovení § 703 až § 705 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších přepisů (dále jen: občanský zákoník). Podle ustanovení § 703 odst. 1 občanského zákoníku vznikne společný nájem bytu manžely, jestliže se za trvání manželství manželé nebo jeden z nich stanou nájemci bytu, přičemž podle odstavce druhého vznikne-li jen jednomu z manželů za trvání manželství právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, vznikne se společným nájmem bytu manžely i společné členství manželů v družstvu, z něhož jsou oba manželé oprávněni a povinni společně a nerozdílně. Vznik společného nájmu bytu manžely přitom není bezpodmínečně vázán na dvoustranný právní úkon a ze zákona vznikne i tam, kde nájemní smlouvu uzavře jen jeden z manželů. Výjimka je stanovena v § 703 odst. 3 občanského zákoníku, kdy společný nájem manželům nevznikne, jestliže spolu trvale nežijí, což předpokládá nejen, že spolu nesdílí společnou domácnost ve smyslu § 115 občanského zákoníku, ale i to, že manželství neplní svoji společenskou funkci a že došlo ke zrušení manželského společenství a k trvalému rozvratu, byť zatím nikoliv k rozvodu. V případě, že se stal některý z manželů nájemcem bytu před uzavřením manželství, vznikne oběma manželům v souladu s § 704 občanského zákoníku společný nájem bytu uzavřením manželství; i u nedružstevního bytu tedy dochází ke vzniku společného práva ze zákona uzavřením sňatku, kdy se výlučné právo jednoho z manželů mění v právo společné. U bytů družstevních může společný nájem vzniknout, jak bylo výše uvedeno, i po sňatku.

Jak vyplývá ze skutkových zjištění učiněných soudy činnými dříve ve věci, případně z podkladů založených v trestním spisu, obviněná Z. K. a poškozený I. K. uzavřeli manželství dne 28. 6. 1996. Obviněná byla již před uzavřením manželství na základě nájemní smlouvy ze dne 22. 4. 1992, uzavřené s pronajímatelem Ing. V. M., P., nájemnicí bytu č. 18, kategorie I. o velikosti 1+1, 4. patro v domě v P. Dohodou o výměně bytů ze dne 27. 5. 1998, kterou uzavřela obviněná Z. K. jako nájemce a I. K. zde byl označen jako příslušník domácnosti, ve smyslu § 715 odst. 1 občanského zákoníku písemně odsouhlasenou dne 3. 8. 1998 pronajímatelem výše uvedených bytů, Městskou částí P., se sídlem v P., rozhodnutí zn. byt/V/98/71-1338/16544/Sch č. l. 64 spisu), došlo s účinností ke dni 3. 8. 1998 k výměně shora specifikovaného bytu za tehdy obecní byt č. 12 v P. Nájemní smlouva na byt č. 12 v P., byla uzavřena dne 13. 8. 1998 mezi manžely Z. a I. K. jako nájemci a Městskou částí P. jako pronajímatelem, zastoupenou společností L. s. d., spol. s r. o., se sídlem T., P., s tím, že nájem předmětného bytu vznikl dnem 1. 9. 1998 na dobu neurčitou, přičemž smlouvu podepsala za nájemce pouze Z. K., podpis I. K. chybí.

Ze spisového materiálu dále vyplynulo, že dne 12. 3. 1998 došlo k zápisu B. d. B. do obchodního rejstříku Krajského obchodního soudu v Praze a posléze na základě kupní smlouvy mezi Hl. m. P. Městská část P. a zmíněným bytovým družstvem se družstvo stalo vlastníkem mimo jiné i předmětného bytu. Přihlášku do bytového družstva podala dne 23. 9. 1998 pouze obviněná Z. K. (č. l. 218 spisu). Dne 8. 10. 1999 pak byla uzavřena nová nájemní smlouva mezi pronajímatelem B. d. B., se sídlem P., a Z. K. jako nájemcem s nájmem na dobu neurčitou. (č. l. 59 spisu). Součástí spisu je i dohoda o zrušení práva společného nájmu bytu manžely ve smyslu § 705 občanského zákoníku ze dne 15. 6. 1998, kterou se Z. a I. K. dohodli na zrušení společného nájmu manžely družstevního bytu č. 12 v P. na ul. B. (č. l. 82 spisu).

Ze Stanov B. d. B., založených na č. l. 45 58 spisu, plyne, že podle čl. 8.1. mohou být členy družstva všichni nájemci, kteří podali písemnou přihlášku s tím, že ve smyslu čl. 8.2. členství v družstvu vzniká po splnění podmínek daných zákonem a stanovami mimo jiné při založení družstva dnem vzniku družstva /písm. a)/, za trvání družstva přijetím na základě písemné přihlášky /písm. b)/, přičemž členství v družstvu nemůže vzniknout před zaplacením základního členského vkladu. Článek 10 Stanov upravuje společné členství, podle něhož v případě vzniku práva na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu jednomu z manželů za trvání manželství, vznikne se společným nájmem bytu i společné členství manželů v družstvu. Společné členství manželů však podle čl. 10.1. a 10.2. nevznikne, pokud manželé spolu trvale nežijí. Stejným způsobem vzniká společné členství členům, kteří jsou v době založení družstva společnými nájemci bytu. Zánik společného členství je pak upraven v čl. 18 zmíněných stanov. Spisový materiál obsahuje též řadu listinných důkazů, z nichž vyplývá, že poškozený byl v daném bytě hlášen v uvedené době jako spolubydlící osoba.

Lze tedy uzavřít, že v důsledku právní skutečnosti uvedené v § 704 odst. 1 občanského zákoníku, tj. uzavřením manželství obviněné Z. K. s poškozeným I. K., se stal poškozený ze zákona společným nájemcem bytu, jehož dosavadní jedinou nájemkyní byla před uzavřením sňatku obviněná Z. K., přičemž skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů neposkytují dostatečnou oporu pro závěr, že by toto právo poškozeného nevzniklo. Z ustanovení § 704 odst. 1 tr. zákona totiž vyplývá, že ke vzniku společného nájmu dochází přímo ze zákona (ex lege), přičemž není stanovena podmínka existence trvalého soužití manželů jako v případě § 703 odst. 3 občanského zákoníku, ani podmínka vedení společné domácnosti oběma manžely v bytě, jehož se vznik práva společného nájmu týká.

Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek obvodního soudu a v návaznosti i usnesení městského soudu spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněné Z. K. zrušil napadená rozhodnutí, zrušil také obsahově navazující rozhodnutí a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž v dalším řízení bude tento soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu, vysloveným v tomto usnesení (§ 265s odst. 1 tr. řádu), a zákazem reformatio in peius.

Podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu přitom Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání.

Jak již Nejvyšší soud uvedl, bylo nutno přisvědčit námitce obviněné, že soudy obou stupňů měly náležitě posoudit otázku platnosti dohody o výměně bytů, a to zejména z toho důvodu, že dohoda byla uzavřena pouze obviněnou jako nájemcem na straně jedné a I. K., jenž byl s ohledem na shora uvedené skutečnosti taktéž společný nájemce vyměňovaného bytu z titulu sňatku s obviněnou, byl v dohodě uveden pouze jako příslušník domácnosti. Ustanovení § 715 občanského zákoníku přitom vyžaduje pro dohodu o výměně bytu písemnou formu a vztahují se na ni obecná ustanovení o právních úkonech, ve smyslu § 40 o. z. písemná forma právního úkonu předpokládá existenci dvou náležitostí písemnosti a podpisu s tím, že písemný projev je platný až od podpisu jednající osoby.

Tudíž bude v dalším řízení především nezbytné posoudit, zda fakt, že se poškozený podepsal pouze jako příslušník domácnosti a svým podpisem stvrdil souhlas s výměnou bytu, lze považovat za splnění formálních požadavků na platnost právního úkonu ve smyslu § 40 o. z. A v této souvislosti bude třeba zvážit, zda skutečnost, že dohodu o výměně bytů uzavřel jen jeden ze společných nájemců bytu, způsobuje neplatnost dohody, respektive zda souhlas poškozeného s uzavřením dohody stvrzený též jeho notářsky ověřeným podpisem, byť v postavení příslušníka domácnosti, lze považovat za projev vůle směřující k výměně bytu.

Dále je nutno vycházet z toho, že uskutečněním výměny specifikovaných bytů na základě dohody o výměně bytů (v té době se jednalo o výměnu nedružstevních bytů, jejichž pronajímatelem byla Městská část P.), schválené pronajímatelem dne 3. 8. 1998 ve smyslu § 715 občanského zákoníku, nevznikl ze zákona nájem ve vyměněných bytech, nýbrž bylo nutno uzavřít nové nájemní smlouvy, jejichž úprava podléhala ustanovení § 703 občanského zákoníku. Vznik společného nájmu manželů k předmětnému bytu tak bylo na místě posuzovat ke dni uzavření nájemní smlouvy ze dne 13. 8. 1998, kterou manželé K. jako nájemci uzavřeli s pronajímatelem, Městskou částí P.

Podle nájemní smlouvy, která však byla opět podepsána pouze obviněnou K., čímž vyvstává otázka její platnosti, nájem bytu vznikl oběma manželům jako nájemcům dnem 1. 9. 1998 na dobu neurčitou. V naznačeném směru tedy soud bude muset též posoudit otázku platnosti uvedené nájemní smlouvy ze dne 13. 8. 1998 a v případě, že by dospěl k závěru, že smlouva byla platně uzavřena, bude na místě se zabývat otázkou, zda v rozhodné době manželé K. spolu trvale žili, přičemž pokud by soud dospěl k závěru, že spolu trvale nežili, nabízel by se postup podle § 703 odst. 3 občanského zákoníku.

Stran dohody o zániku společného práva bytu uzavřené dne 15. 6. 1998 mezi manžely K. pak dovolací soud dodává, že tato dohoda je od počátku absolutně neplatná, neboť nebyla ve smyslu § 710 o. z. uzavřena s pronajímatelem, a tudíž nedošlo k zániku nájmu bytu předvídaným občanským zákoníkem. Rovněž otázku vzniku společného členství v družstvu bude nutno zkoumat při zvážení toho, že v průběhu již existujícího nájemního vztahu došlo k založení družstva a převodu bytů obecních, tj. nedružstevních z pronajímatele Hl. m P.-M. část P., na Bytové družstvo B., zejména s ohledem na čl. 8 a 10 Stanov družstva. Podle čl. 8.2 písm. a) totiž členství v družstvu při založení družstva vzniká dnem vzniku družstva, a tudíž dobu vzniku členství je nutno posuzovat právě k tomuto okamžiku.

Na základě shora rozvedených skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v rámci řízení předběžné otázky nebylo náležitě objasněno, zda se obviněná Z. K., pokud znemožnila poškozenému I. K. přístup do předmětného bytu výměnou zámku, dopustila protiprávního jednání, a to právě z toho důvodu, že platnost vzniku společného nájmu bytu manžely, popřípadě společného členství v družstvu, nebyla náležitě objasněna.

V rámci posuzování předběžné otázky se tedy soud prvního stupně v dalším řízení v prvé řadě zaměří zejména na otázku platnosti dohody o výměně bytu ze dne 27. 5. 1998 a s tím související platnosti nájemní smlouvy ze dne 13. 8. 1998, dále pak bude zvažovat, zda manželé K. v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 13. 8. 1998 spolu trvale žili, přičemž v tomto ohledu by měl zvážit nejenom, zda spolu v rozhodné době sdíleli společnou domácnost, ale i zda manželství plnilo svoji společenskou funkci a byť zatím nedošlo k rozvodu, zda došlo ke zrušení manželského společenství a k trvalému rozvratu.

V případě, že soud dospěje k závěru, že s ohledem na neplatnost posuzovaných právních úkonů nedošlo ke vzniku nájmu předmětného bytu vůbec, nebude pak možno v jednání obviněné spatřovat ve vztahu k poškozenému protiprávnost.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 20. listopadu 2003

Předseda senátu:

JUDr. Zdeněk S o v á k