6 Tdo 1095/2013
Datum rozhodnutí: 17.10.2013
Dotčené předpisy: § 99 odst. 1,4 tr. zákoník



6 Tdo 1095/2013-12

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. října 2013 o dovolání podaném J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. 55 To 164/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 1 Nt 1201/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání J. Š.
o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Okresního soudu v Jeseníku ze dne 10. 4. 2013, č. j. 1 Nt 1201/2013-42 , bylo J. Š. (dále jen obviněná , příp. dovolatelka ) uloženo podle § 99 odst. 1, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ) ochranné léčení psychiatrické ambulantní formou.

O stížnosti, kterou proti tomuto usnesení podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 10. 6. 2013, č. j. 55 To 164/2013-114 , jímž podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. její stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci podala obviněná prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ivana Mahra dovolání , v němž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí jak nalézacího soudu, tak i soudu odvolacího spočívá na nesprávném právním posouzení omezení jejich přirozených práv a svobod.

V obsahu svého dovolání obviněná vyjádřila přesvědčení, že napadeným usnesením soudu odvolacího, jakož i soudu prvního stupně byla porušena její přirozená práva a svobody, když nebylo ctěno její rozhodnutí žít podle svého. Uvádí, že se cítí dobře a nemá zdravotní potíže, které by byly nepřiměřené jejímu věku.

Namítá, že z odůvodnění napadaného uložení ochranného léčení ambulantní formou je zřejmé, že její společenská nebezpečnost se dovozuje z okolnosti, že je vysoká pravděpodobnost opakování jejího jednání, jež je však kvalifikováno jako uplatňování práva petičního, kterého nemůže být zbavena.

Následně poukazuje na skutečnost, že české trestní právo, založené na zásadách humanismu, vychází ze zásady, že ochranné opatření nelze uložit, není-li to přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákoníkem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům. Újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným opatřením nesmí být větší, než je nezbytné k dosažení jeho účelu.

Vzhledem k těmto skutečnostem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a přikázal věc podle § 265l tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupce se ke dni rozhodování dovolacího soudu k podanému dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání podala osoba oprávněná [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný dovolací důvod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Podmínky pro uložení ochranných opatření, jimiž tr. zákoník (§ 98) rozumí ochranné léčení, zabezpečovací detenci, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a ochrannou výchovu jsou vymezeny v příslušných ustanoveních hlavy V, dílu třetího cit. zákona, v případě ochranného léčení konkrétně v ustanovení § 99. Podle tohoto ustanovení, resp. soudy aplikovaného jeho odstavce prvního:

Soud uloží ochranné léčení v případě uvedeném v § 40 odst. 2 a § 47 odst. 1, nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný .

Je současně nezbytné zdůraznit (a uvedené zmiňuje i dovolatelka, avšak bez bližšího rozvedení tvrzeného porušení), že při ukládání ochranných opatření je třeba dbát zásady přiměřenosti upravené ustanovením § 96 tr. zákoníku, podle kterého:

(1) Ochranné opatření nelze uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům.
(2) Újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným opatřením nesmí být větší, než je nezbytné k dosažení jeho účelu.

S přihlédnutím k těmto skutečnostem a tomu, co obsahují dovolatelkou napadená rozhodnutí, příp. i k nim připojený spis, přistoupil dovolací soud k posouzení důvodnosti podaného dovolání.

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatelka nenapadá samotnou nesprávnost aplikace ustanovení § 99 odst. 1 tr. zákoníku, resp. danost skutkových okolností, které užití cit. ustanovení odůvodnily. Dostačuje proto připomenout, že nalézací soud při svém rozhodnutí vyšel z toho, že

1) usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jeseníku ze dne 11. 10. 2012, č. j. ZT 68/2012-18, ve spojení s usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 21. 12. 2012 bylo pravomocně podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastaveno trestní stíhání dovolatelky pro skutek, v němž byl spatřován přečin křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku,
2) podle znaleckého posudku MUDr. Drábka trpí obviněná nejméně od roku 1970 trvalou duševní poruchou emočně nestabilní poruchou osobnosti, která nejméně od roku 1997 vrostla do kvalifikované duševní poruchy dle nyní platné klasifikace trvalé poruchy s bludy, která zcela determinuje její vztah k realitě, její myšlení, jednání a chování. V důsledku této choroby nebyla v době stíhaných skutků schopna rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost a své jednání ovládat. Tato porucha je v poněkud menší míře u obviněné přítomna i v současné době. Z psychiatrického hlediska je obviněná nebezpečná pro společnost pro vysokou pravděpodobnost opakování podobného jednání, pro které byla stíhána (křivá obvinění bude při neléčení pravděpodobně podávat nadále),
3) oznámení dovolatelky, na jehož základě byly vůči K. D. a U. Ch. zahájeny úkony trestního řízení pro skutek, ve kterém bylo spatřováno spáchání zločinů podvodu, přijetí úplatku a krádeže podle § 209 odst. 1, 4 písm. d), § 331 odst. 1, 3 písm. b) a § 205 odst. 1 písm. a) tr. zák., bylo usnesením PČR, ÚO Jeseník odloženo, neboť ve věci nejde o podezření z trestného činu,
4) v minulosti byla obviněná pravomocně odsouzena rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně, sp. zn. 3 T 147/78, pro dva trestné činy pomluvy podle § 206 písm. b) tr. zákona.

Podle nalézacím soudem učiněných závěrů (str. 5 usnesení) je z provedených důkazů nepochybné, že se obviněná dopustila skutku, který vykazuje znaky přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku a že její trestní stíhání bylo zastaveno pro její nepříčetnost. Z důvodu, že její pobyt na svobodě pro probíhající neléčenou duševní poruchu je nebezpečný, kvůli riziku opakování jejího závadového chování, dospěl okresní soud k závěru o nutnosti uložení ochranného léčení, a to ve formě ambulantní.

Krajský soud, který o stížnosti obviněné rozhodl způsobem upraveným v ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se se závěry okresního soudu ztotožnil, poukázal na výslech znalce u veřejného zasedání a jeho vyjádření, že léčbou lze dosáhnout kompenzace a stabilizace duševní choroby obviněné natolik, že nejedná pod vlivem svých bludů, které u ní budou vždy přetrvávat.

Na podkladě těchto zjištění shledal i dovolací soud naplněnost zákonných podmínek pro uložení ochranného léčení v posuzované věci. Obviněné bylo ochranné psychiatrické léčení uloženo na základě poznatku, že se dopustila činu jinak trestného, v důsledku své nepříčetnosti není trestně odpovědná a její pobyt na svobodě je nebezpečný. Zákonné podmínky upravené ustanovením § 99 odst. 1 tr. zákoníku tak byly naplněny. S ohledem na poznatky k osobě obviněné (tj. osoba dlouhodobě trpící duševní poruchou, která v minulosti byla odsouzena pro trestnou činnost podobného charakteru), nelze činit závěr, že by uložení ochranného léčení bránila zásada přiměřenosti, tj. že by od obviněné hrozící nebezpečí, pro zájmy chráněné trestním zákonem, nebylo dostatečně konkrétní, aktuálně hrozící a postrádající nezbytnou míru reálnosti. Nelze ani konstatovat, že by újma způsobená ochranným opatřením (byla-li zvolena ambulantní forma léčení, ač je - opět na základě poznatků doložených spisovým materiálem dána obava ohledně její účinnosti s ohledem na přístup obviněné), byla větší, než je nezbytné k dosažení jeho účelu.

Argumentuje-li obviněná konečně tím, že nelze omezit její petiční právo, pak je třeba konstatovat, že uložením ochranného líčení k jejímu omezení nedochází. Účelem uloženého opatření je dosažení stavu, aby projevy obviněné nezasahovaly do sfér práv jiných subjektů. V daném směru je vhodné upozornit, že uplatňování práv jedincem nemůže být bezbřehé, neboť dovolávání se výkonu petičního práva (hodnoceného jako specifický subtyp svobody projevu) nemůže být důvodem exkulpace z protiprávního jednání (viz nález III. ÚS 346/06). Důsledky v omezení petičního práva tak mohou nastat v případech jeho kolize s ústavní hodnotou, jíž je právo na ochranu cti a dobré pověsti (čl. 10 odst. l Listiny) srov. Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol., Listina základních práv a svobod, komentář, 1. vydání, Praha: Wolters kluwer, str. 452 a násl.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů posoudil dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné a rozhodl o něm způsobem upraveným v ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. října 2013 Předseda senátu: JUDr. Ivo Kouřil