6 Tdo 109/2013
Datum rozhodnutí: 21.03.2013
Dotčené předpisy: § 250 odst. 4 tr. zák.



6 Tdo 109/2013-85

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. března 2013 o dovolání obviněného A. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 6 To 39/2011, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 20/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 6 To 39/2011, byl k odvolání obviněného A. P. podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušen v celém rozsahu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. 42 T 20/2009, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a byl odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, když pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, o nárocích poškozených bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1, 2 tr. ř., a nově s přihlédnutím k § 259 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, když pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, a o nárocích poškozených bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. odst. 1, 2 tr. ř.

Výše citovaným rozsudkem byl rovněž k odvolání obviněného L. Y. S. podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušen v celém rozsahu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 42 T 17/2007, a nově s přihlédnutím k § 259 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o vině a trestu i ohledně tohoto obviněného, a to s ohledem na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 6 To 40/2011, kterým byla podle § 23 odst. 3 tr. ř. trestní věc obviněného A. P. , stíhaného pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., účinného do 31. 12. 2009, vedená u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 6 To 40/2011 spojena ke společnému projednání s trestní věcí obviněného L. Y. S. , stíhaného pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., účinného do 31. 12. 2009, vedenou u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 6 To 39/2009.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 6 To 39/2011, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

S ohledem na uplatněný dovolací důvod se obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku obšírně zabývá důkazním řízením u soudu prvního stupně a vyjádřením jeho výsledků v rozsudku nalézacího soudu. V tomto směru v podrobnostech hodnotí zejména výpovědi svědků (P. , K. , P. , K. , M. , K. , K. , Ž. , K. , S. , B. , Č. , Š. , Š. , D. , J. , S. , B. , C. , A. , H. , P. , T. ), když současně podotýká, že listinný důkaz znalecký posudek vypracovaný z podnětu obhajoby byl soudem prvního stupně jako věc nesouvisející, odmítnut. Uvedl, že soud prvního stupně opřel napadené rozhodnutí zejména o opakované tvrzení, že obchodní společnost Millenium Investmens, s. r. o., ve které měl být jednatelem, žádné obchodování na mezibankovním trhu Forex nerealizovala a neměla k tomu žádné oprávnění. V návaznosti na tato tvrzení obviněný vyjadřuje námitky vůči hodnocení jednotlivých důkazů soudem prvního stupně, které označuje za nedostatečné a neúplné a zpochybňuje skutkové závěry z těchto vyvozené. Rovněž projevuje nesouhlas se závěry vyplývajícími z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který uvedl, že soudem prvního stupně byly provedeny všechny potřebné důkazy v souladu s trestním řádem a skutková zjištění z nich vyplývající jsou správná a úplná. Vytýká, že odvolací soud aniž provedl jakékoliv hodnocení těchto důkazů, toliko obecně odkázal na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu s poukazem, že toto řízení nevykazuje žádné vady, které by mohly mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci, přesto tento rozsudek v celém rozsahu zrušil a rozhodl, aniž by sám prováděl jakékoliv dokazování. Za této situace bylo podle obviněného rozhodováno na základě nepravdivých a neprokázaných skutečností, byla ignorována zásada presumpce neviny i zásada in dubio pro reo. Projevuje též nesouhlas, pokud v rámci adhézního řízení mu byla bez řádného odůvodnění uložena povinnost zaplatit poškozeným částku převyšující 100 mil. Kč. S ohledem na tyto vady označuje obviněný napadené rozhodnutí za nezákonné a nepřezkoumatelné. Poukazuje též na své osobní poměry a uvádí, že nikdy neměl žádný podíl v předmětné společnosti ani společnostech jiných, nikdy nebylo objasněno, jakým způsobem se měl na úkor klientů společnosti obohacovat nad rámec svých makléřských provizí a je trestně stíhán pouze z důvodu své funkce jednatele společnosti, když skuteční viníci, oba singapurští majitelé firmy, kteří se podvodu dopustili, zmizeli i s penězi a jsou stíháni jako uprchlí. Je osobou zcela bezúhonnou a i v současné době vykonává vedoucí pozici ve společnosti, která se zabývá obchodováním na akciových trzích. Závěrem podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud jeho osobu zprostil obžaloby, případně vrátil věc soudu prvního stupně k novému posouzení.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. V úvodu poukazuje na vadný petit dovolání, současně však konstatuje, že tato vada dovolání na věcné posouzení mimořádného opravného prostředku nemá vliv. Konstatuje, že obviněný v rámci uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nevznesl žádnou námitku proti aplikaci norem hmotného práva na soudem zjištěný skutkový stav, když jeho výhrady směřují výlučně proti procesu dokazování, způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně s tím, že předkládá vlastní výklad provedených důkazů. V návaznosti na to prosazuje odchylné skutkové závěry, než k jakým dospěl nalézací soud, a které plně akceptoval soud druhého stupně. Státní zástupce rovněž zdůrazňuje, že vrchní soud zrušil prvostupňový rozsudek výlučně z potřeby podřadit jinak správná skutková zjištění pod jinou právní normu s ohledem na ust. § 2 odst. 1 tr. zákoníku, a proto nebylo nutné, aby sám prováděl jakékoli dokazování, týkající se skutkového stavu. Obviněným uplatněné námitky tak nelze podřadit pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž lze dodat, že obviněný svůj mimořádný opravný prostředek zčásti odůvodňuje nepřípustným způsobem, protože dovolání pouze proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Rovněž uvádí, že tytéž námitky obviněný vznášel již v řádném opravném prostředku, přičemž soud druhého stupně v přezkumném řízení tyto neuznal za důvodné a uvádí, že pokud toto řízení proběhlo v souladu se zákonem, není dovolací soud povinen tyto námitky opětovně přezkoumávat jen proto, že je obviněný znovu učinil předmětem mimořádného opravného prostředku. Protože výhrady obviněného nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud musí předně uvést, že dovolací námitky obviněného jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se musel vypořádat soud prvního, ale zejména druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí. Ve vztahu k takto koncipovanému okruhu námitek obviněného je nezbytné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá: opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C.H.Beck).

V souvislosti s podaným dovoláním nutno konstatovat, že pokud obviněný v dovolacím řízení poukazuje na to, že soudy nebyla jeho vina prokázána, pak jeho argumentace stojí zcela mimo uplatněný dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jeho výhrady jsou skutkového, nikoli právního charakteru. Je potřebné uvést, že soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování (str. 13 90 rozsudku), svědecké výpovědi a další důkazy ve vztahu k osobě obviněného podrobně vyhodnotil a učinil důkazům adekvátní skutkové závěry (str. 90-92 rozsudku), s nimiž se plně ztotožnil i soud odvolací, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí na str. 16-19. Nutno zdůraznit, že ze skutkových zjištění popsaných v odůvodnění obou soudních rozhodnutí, zejména celé řady svědeckých výpovědí a na ně navazujících důkazů je pak nepochybné, že se vedle obviněných S. B. S. , S. S. O. a L. Y. S. (dnes již pravomocně odsouzených) na uvedené trestné činnosti podvodného charakteru podílel konkrétně popsanými aktivitami i obviněný A. P. Podle zjištění soudů podstata spáchaného trestného činu podvodu spočívala v tom, že obvinění po založení společností Millenium Consultans, s. r. o., a Millenium Investmens, s. r. o., ve vzájemné spolupráci pod nepravdivou záminkou získání vysokého zhodnocení vložených finančních prostředků obchodováním na mezibankovním devizovém trhu F. prostřednictvím zahraniční společnosti M. C. L. , vylákali od poškozených finanční hotovost převyšující 100 mil. Kč, když vytvořili takové podmínky, aby se poškození domnívali, že se jedná o skutečné obchodníky oprávněné na mezibankovním trhu F. takto obchodovat, ve skutečnosti však s jejich penězi ve smyslu forexových obchodů neobchodovali vůbec a tyto použili výlučně pro svou potřebu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů je patrno, že tyto postupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídá § 125 tr. ř. Odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a nelze tudíž soudům vytýkat, že by nerespektovaly ustanovení zákona. Pro úplnost lze dodat, že projednávanou věc soudy posuzovaly i v kontextu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 42 T 17/2009, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2009, sp. zn. 6 To 34/2009, kterými bylo ve vztahu k jednání obviněných S. B. S. a S. S. O. potvrzeno, že skutek popsaný v obžalobě naplňuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu s následkem vzniku škody velkého rozsahu, kterého se z hlediska formy zavinění obvinění dopustili v přímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tento závěr je třeba považovat za nesporný i ve vztahu k projednávané trestné činnosti obviněného A. P. , který tak společně a nerozdílně s ostatními spolupachateli rovněž odpovídá za celkovou způsobenou škodu. Nutno dodat, že z hlediska aplikace kritérií časové působnosti trestněprávních norem odvolací soud vzhledem k ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010 aplikoval pro obviněného příznivější právní kvalifikaci podle § 209 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku.

Pod deklarovaný dovolací důvod nespadá primárně skutková námitka obviněného, že mu bylo v rámci adhézního řízení bez řádného odůvodnění uloženo, aby společně s dalšími obviněnými zaplatil poškozeným částku převyšující 100 mil. Kč, neboť ve skutečnosti vytýká nesprávný postup soudů při vyhodnocení důkazního stavu věci, z něhož soudy vycházely při zjištění celkové výše způsobené škody. Obdobného charakteru jsou též námitky obviněného směřující proti odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť tyto nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Jde totiž o námitky, jež směřují vůči odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž je třeba zdůraznit že podle § 265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Nejvyšší soud nemohl za relevantní výhradu považovat ani tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. pravidlem in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do oblasti skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

V souvislosti s takto koncipovanými námitkami, jejichž podstata spočívá ve zpochybnění skutkového zjištění, je nutno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení. Ve vztahu k formálnímu podání dovolání je potřebné také uvést, že Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako celek podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. března 2013

Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann