6 Tdo 109/2007
Datum rozhodnutí: 27.02.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 109/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. února 2007 o dovolání, které podal obviněný J. E., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. 61 To 353/06, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 33/2006, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 23. 6. 2006, sp. zn. 24 T 33/2006, byl obviněný J. E. uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že ačkoliv byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 8. 1998 pravomocným dne 24. 9. 1998 pod sp. zn. 25 T 52/98 uznán vinným ze spáchání mimo jiné trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody nepodmíněnému v délce šesti let se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 8. 5. 2004, tak:

dne 9. 12. 2005 v době okolo 23.00 hodin nejdříve napadl úderem pěstí do obličeje poškozeného P. R., který začal z místa utíkat a stačil varovat poškozeného R. P., který začal rovněž z místa utíkat, při útěku upadl na zem, přičemž mu vypadl na zem mobilní telefon značky Philips Fysio 121, byl následně dostižen obžalovaným, na zemi udeřen pěstí do hlavy a vyzván k vydání mobilního telefonu, který poškozený na zemi za přítomnosti obžalovaného hledal a poté jej ze strachu předal obžalovanému, který z něj vyjmul SIM kartu, kterou poškozenému vrátil a z místa činu odešel, když následně byl i s mobilním telefonem zadržen přivolanou policejní hlídkou a identifikován poškozenými .

Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný J. E., rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. 61 To 353/06, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný J. E. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že s rozhodnutím soudu ohledně použité právní kvalifikace trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se nelze ztotožnit, protože jeho jednání nelze bez pochybností hodnotit jako jednání naplňující zákonné znaky tohoto trestného činu. Z popisu skutku podle jeho názoru nevyplývá, že by použití násilí směřovalo k úmyslu zmocnit se cizí věci, ani nebylo zjištěno, že by použil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. V návaznosti na to vyjádřil dovolatel přesvědčení, že jeho jednání, popsané ve výroku napadeného rozhodnutí, by správně mělo být kvalifikováno jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Dále interpretoval výpověď poškozeného P., přičemž uvedl, že tato výpověď vykazuje jisté rozpory a nepřesnosti, způsobené i tím, že v době skutku byl v silně podnapilém stavu a na průběh události si dostatečně nepamatuje.

V další části odůvodnění svého dovolání obviněný vyjádřil nesouhlas s použitím ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. V návaznosti na citaci ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. uvedl, že předchozí odsouzení pro trestný čin loupeže bylo ze dne 24. 8. 1998, přičemž od tohoto odsouzení uplynula doba téměř sedmi a půl roku. Připustil, že z uvedené doby byl na svobodě pouze jeden a půl roku a po dobu šesti let měl značně omezenou možnost trestnou činnost opakovat, ale po celou tuto dobu (jeden a půl roku) se nedopustil žádného přestupku ani trestného činu, byl tedy bezúhonný. Podle jeho slov soud pochybil, pokud při hodnocení materiálních podmínek ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. nevycházel i z jeho hodnocení z výkonu trestu odnětí svobody, které má na zákonnost použití zvýšené trestní sazby z důvodu ukládání trestu zvlášť nebezpečnému recidivistovi zásadní vliv. Dále dovolatel zdůraznil, že znění ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. vychází pro posouzení zvlášť nebezpečného recidivisty z délky doby, která uplynula od posledního odsouzení, navíc za splnění podmínky, že tato okolnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Tyto podmínky podle jeho názoru v daném případě nebyly splněny, a to i s ohledem na minimální následky jeho jednání. Použití ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. a § 42 odst. 1 tr. zák. proto označil za vybočující z mezí zákona v neprospěch odsouzeného .

S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. 61 To 353/06, neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, ačkoli rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Poté, co zmínila rozhodnutí soudů obou stupňů a v krátkosti shrnula uplatněné dovolací námitky, uvedla, že tyto námitky jsou svým obsahem poněkud rozporné, protože dovolatel v závěru výslovně směřuje toliko proti aplikaci ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. o zvlášť nebezpečné recidivě, některá jeho tvrzení však lze interpretovat tak, že tento zpochybňuje existenci násilného jednání s úmyslem zmocnit se věci poškozeného popsaného v tzv. skutkové větě. V tomto směru lze podle státní zástupkyně konstatovat, že popis skutku v tzv. skutkové větě ve spojení s okolnostmi rozvedenými v odůvodněních soudních rozhodnutí, zejména straně 4 rozhodnutí nalézacího soudu, kde jsou rozebírány i okolnosti svědčící o existenci subjektivní stránky trestného činu loupeže podle § 234 trestního zákona, odpovídá formálním znakům tohoto trestného činu.

V další části svého vyjádření se státní zástupkyně zaměřila na námitky směřující proti aplikaci ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. Konstatovala, že neodpovídá skutečnosti, že by soudy ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. aplikovaly mechanicky pouze na podkladě dřívějšího odsouzení dovolatele pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Soudy dovodily existenci materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy zejména z okolnosti, že obviněný opakoval trestnou činnost krátce po propuštění z výkonu předcházejícího trestu odnětí svobody. Délka doby, která uplynula od skončení výkonu posledního trestu odnětí svobody, je nepochybně významným, byť v zákoně výslovně neuvedeným hlediskem pro hodnocení existence materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy. Závažného trestného činu loupeže podle § 234 tr. zák. se obviněný dopustil již 18 měsíců od propuštění z výkonu dřívějšího trestu a tyto okolnosti nebezpečnost činu pro společnost nepochybně zvyšují. Dalším momentem zvyšujícím konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, na který soudy správně poukázaly, je stejnorodá recidiva, když i dřívější odsouzení obviněného se týkalo trestného činu loupeže podle § 234 tr. zák. Při zvažování existence podmínek zvlášť nebezpečné recidivy se uplatňují i další hlediska (komplexní zhodnocení osobnosti pachatele, jeho osobnostních a charakterových vlastností, věku atd.), přičemž i v tomto směru úvahy soudů ve prospěch obviněného nesvědčí. V tomto směru navíc dovolání žádné konkrétní námitky neobsahuje. Vzhledem k uvedenému státní zástupkyně označila námitky dovolatele zpochybňující existenci materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy za zjevně nedůvodné.

Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný J. E. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky zčásti směřují do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž de facto soudům vytýká též nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi poškozeného R. P.), potažmo nesprávné zjištění skutkového stavu věci, přičemž prosazuje v tomto směru vlastní hodnotící úvahy a závěry. Zčásti i z těchto výhrad vyvozuje nesprávné právní posouzení skutku.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje rovněž v porušení procesních pravidel vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání částečně uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto (vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše citovaný (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Dovolatel však také namítl, že předmětný skutek nevykazuje znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., s tím, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin výtržnictví dle § 202 odst. 1 tr. zák. Dále namítl, že bylo nesprávně aplikováno ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. o zvlášť nebezpečné recidivě (a v souvislosti s tím i ustanovení § 42 odst. 1 tr. zák.). Uvedené námitky lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Trestný čin loupeže má dva objekty, jednak osobní svobodu a jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky násilí, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka. Násilí je prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci. (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2004. 1374 s.).

Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, vyplývá, že dovolatel . nejdříve napadl úderem pěstí do obličeje poškozeného P. R., který začal z místa utíkat a stačil varovat poškozeného R. P., který začal rovněž z místa utíkat, byl následně dostižen obžalovaným, na zemi udeřen pěstí do hlavy a vyzván k vydání mobilního telefonu, který poškozený na zemi za přítomnosti obžalovaného hledal a poté jej ze strachu předal obžalovanému .

Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku k předmětnému ději a jeho časové posloupnosti uvedl, že fyzické násilí působilo před výzvou k vydání mobilního telefonu a díky fyzickému násilí za stálé přítomnosti obžalovaného na místě, poškozený telefon našel a předal obžalovanému, který ve chvíli, kdy poškozený něco hledal na zemi, již neměl dalšího důvodu na místě setrvávat, pokud by mu nešlo o předání věci, neboť bezprostředně po výzvě a násilí, tento telefon nebo jinou věc nedostal, nýbrž zde setrvává až k dosažení účelu svého jednání. Odvolací soud k tomu krátce a výstižně zdůraznil, že užité násilí předcházelo zmocnění se věci a že fyzická síla byla prostředkem nátlaku na vůli poškozeného, aby vydal svůj mobilní telefon, což tento učinil .

Z těchto skutečností je zřejmé, že dovolatel užil vůči poškozenému násilí (úder pěstí do hlavy), přičemž toto násilné jednání bylo vedeno úmyslem zmocnit se věci poškozeného (mobilního telefonu). Jinak řečeno, dovolatel užil proti poškozenému násilí v úmyslu zmocnit se jeho věci.

Vzhledem k rozvedeným skutečnostem nepostupoval nalézací ani odvolací soud v rozporu s trestním zákonem, když v posuzovaném skutku shledal naplnění všech zákonných znaků trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.

Ve vztahu k námitce dovolatele, že v posuzované věci bylo nesprávně použito ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák., uvádí Nejvyšší soud následující:

Podle § 41 odst. 1 tr. zák. se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin (§ 42 odst. 1 tr. zák.), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.

Kriminálně politickým smyslem institutu zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. je přísněji postihnout nepoučitelné delikventy, dopouštějící se opakovaně zvlášť závažných trestných činů. Mimořádná přísnost trestu je zde zdůvodnitelná tím, že pachatel, ač se mu již v minulost dostalo trestem náležitého varování, tvrdošíjně opakuje zvlášť nebezpečné protispolečenské útoky, jejichž zavrženíhodnost mu musí být notoricky zjevná. Uložení zostřeného trestu lze v těchto případech ospravedlnit hledisky generální a individuální prevence (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03).

Citované zákonné ustanovení takto vymezuje základní podmínky, za jejichž kumulativního splnění může být pachatel kvalifikován jako zvlášť nebezpečný recidivista. První podmínky (formální) spočívají v tom, že pachatel opětovně spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, přestože již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, tedy přesto, že již v minulosti spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, za který byl potrestán (čímž se rozumí alespoň částečný výkon trestu, z povahy věci srov. § 41 odst. 2 tr. zák. - trestu odnětí svobody) a k tomuto potrestání lze přihlížet.

V posuzovaném případě splnění těchto podmínek (ve formálním smyslu) vyplývá ze zjištění popsaných v rozhodnutí soudu prvního stupně, podle něhož obviněný spáchal skutek kvalifikovaný jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. (tedy zvlášť závažný trestný čin ve smyslu ustanovení § 41 odst. 2 tr. zák.), ačkoliv byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 8. 1998 pravomocným dne 24. 9. 1998 pod sp. zn. 25 T 52/98 uznán vinným ze spáchání mimo jiné trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody nepodmíněnému v délce šesti let se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 8. 5. 2004 .

Další podmínka (materiální) předpokládá, že okolnost opětovného spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu přes potrestání pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost.

Při posuzování splnění tohoto předpokladu musí být, jak ostatně (demonstrativně) vyplývá z ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák., zhodnocena především délka doby od posledního odsouzení do spáchání posuzovaného trestného činu. Přitom délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení, nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo po odpykání trestu (viz rozhodnutí č. 6/1963 Sb. rozh. tr.). V průběhu výkonu tohoto (posledního) trestu měl totiž pachatel značně ztíženou možnost páchání další trestné činnosti. Při zkoumání podmínek, zda se pachatel považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, je délka doby, která uplynula od posledního odsouzení jenom jedním, nikoliv však jediným hlediskem, které je nutno hodnotit v souvislosti s otázkou, zda stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je podstatně zvýšený (viz rozhodnutí č. 33/1968 Sb. rozh. tr.).

Pro úplnost je na místě připomenout, že při posuzování podmínek pro uznání obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. zák. je třeba, mimo délky doby, která uplynula od posledního odsouzení, přihlédnout také k dalším okolnostem, určujícím stupeň nebezpečnosti recidivy pro společnost, např. ke způsobu provádění trestné činnosti, ke škodám způsobeným nynější i dřívější trestnou činností, k počtu, druhu a výši dřívějších trestů, k pohnutkám a důvodům, které vedly k recidivě. Závažným hlediskem je i celkové posouzení osobnosti pachatele, jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti, věk apod. Významné je také zjištění, kolikrát už byl pachatel v minulosti potrestán za zvlášť závažné trestné činy, za kolik takových trestných činů to bylo, za kolik trestných činů je nyní souzen, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů, jak dlouhé jsou intervaly mezi jejich výkonem apod. Důležité je také zhodnocení následků trestného činu. Při hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy se zhodnotí i konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, a to jak předchozího, tak nyní souzeného. Přihlédnout je třeba k významu a závažnosti všech trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, k jeho chování ve výkonu trestu, ke způsobu života mezi jednotlivými činy a tresty, k délce trestu dříve uloženého i k trvání jeho skutečného výkonu, k páchání i jiných trestných činů v rozhodné době (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03).

Z těchto hledisek je nutné především zdůraznit, že v současnosti posuzovaného jednání (taktéž loupežného přepadení) se dovolatel dopustil dne 9. 12. 2005, tedy sice více jak sedm let po předchozím odsouzení pro zvlášť závažný trestný čin, avšak již jen zhruba rok a půl po svém propuštění na svobodu. Byť nebylo zjištěno, že by během této doby dovolatel spáchal nějaký protiprávní čin, dospěl soud prvního stupně k správnému závěru, že i materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy byla naplněna. Zohlednit je přitom třeba vedle popsaných skutečností i konkrétní okolnosti posuzovaného případu, zejména fakt, že dovolatel užil v úmyslu získat mobilní telefon vůči poškozenému R. P. hrubého násilí v podobě úderu pěstí směřovaného na hlavu. Takové jednání samo o sobě nutno hodnotit jako společensky velmi nebezpečné. Obviněný totiž naplnil objektivní stránku trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. v jeho závažnější formě, neboť v daném případě nešlo pouze o pohrůžku bezprostředního násilí, nýbrž již o přímé užití násilí. Soud druhého stupně k tomu ostatně konstatoval, že Brutalita útoku vykazuje vyšší stupeň . Navíc je vhodné připomenout, že dovolatel čin nejen dokonal (užitím násilí vůči jinému v úmyslu zmocnit se cizí věci), nýbrž i dokončil zmocnil se cizí věci. Není pak od věci zmínit i tu skutečnost, kterou správně připomenul soud prvního stupně, že obě jednání, pro která obžalovaný stál, respektive stojí před soudem, jsou spáchány na témže místě, obdobným způsobem provedení .

Nutno je rovně náležitě vyhodnotit zjištění, že obviněný se přes svůj relativně nevysoký věk dopustil již řady úmyslných trestných činů a byl za ně opakovaně odsouzen a potrestán. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 10. 1993, sp. zn. 4 T 45/93, byl pro trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na třicet měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 5. 4. 1994 na zkušební dobu tří let. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 5. 1996, sp. zn. 3 T 112/95, byl uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 3. 10. 1996, sp. zn. 1 T 220/95, mu byl posledně uvedeným rozhodnutím uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na jedenáct měsíců, který vykonal dne 26. 1. 1997. Dne 8. 5. 1998 se dovolatel dopustil trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. a trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Pro tyto trestné činy byl odsouzen již citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 8. 1998, sp. zn. 25 T 52/98 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. 6 To 416/98, k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, jenž vykonal dne 8. 5. 2004.

Rozvedené skutečnosti dostatečně zřetelně dokládají výrazné sklony dovolatele k páchání úmyslné protispolečenské činnosti a prokazují, že je zatvrzelým pachatelem, jehož nápravy nebylo dosaženo ani opakovaným výkonem trestu odnětí svobody (od věci přitom není dodat, že dovolatel strávil nikoli nepodstatnou část svého života ve výkonu trestu odnětí svobody). Nelze přitom přehlédnout tendenci ke zvyšování závažnosti páchané trestné činnosti.

V průběhu výkonu posledního trestu odnětí svobody sice nebyly vůči chování dovolatele žádné výhrady a byl v tomto směru kladně hodnocen, přesto však byly jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody usneseními Okresního soudu Plzeň - město ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 3 PP 84/2001, a ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 3 PP 202/2002, zamítnuty. Jmenovaný soud totiž shledal, že nebyla splněna jedna z podmínek pro kladné rozhodnutí o žádostech odsouzeného, a to prognóza vedení řádného života právě se zřetelem k trestní minulosti dovolatele a jeho dosavadnímu způsobu života.

Dále je třeba zdůraznit ve vztahu k trestnému činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., pro který byl odsouzen shora uvedenými rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 8. 1998, sp. zn. 25 T 52/98, a Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. 6 To 416/98, že se jednalo o trestnou činnost mimořádně závažnou a vysoce společensky nebezpečnou. Dovolatel se spolupachateli velmi brutálním způsobem napadl náhodného chodce, přičemž obž. E. ho srazil úderem pěstí do obličeje na zem, kde do něj kopal . Poškozenému odcizili řadu věcí, včetně osobních dokladů a klíčů od bytu.

V těchto souvislostech je na místě znovu připomenout dosavadní způsob života dovolatele s tím, že zpočátku byla jeho trestná činnost zaměřena na páchání majetkové trestné činnosti bez užití fyzického násilí vůči jiným lidem, avšak jeho egocentrismus a primární snaha o uspokojení vlastních potřeb vedly ke gradaci jeho agresivity, která vyústila až do napadení jiných osob motivovaného zištným zájmem.

Dovolatel tedy jako zatvrzelý, nepoučitelný pachatel opětovně spáchal zvlášť závažný trestný čin (navíc stejný trestný čin speciální recidiva) za okolností, jež podstatně zvýšily stupeň tohoto trestného činu. Lze tak uzavřít, že i materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. byla naplněna.

Nejvyšší soud v návaznosti na uvedené konstatuje, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud dospěly k závěru, že obviněný spáchal trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. Za tohoto stavu důvodně použily (při ukládání trestu) ustanovení § 42 odst. 1 tr. zák.

V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.

Nejvyšší soud tedy považoval právně relevantní námitky dovolatele za zjevně neopodstatněné.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. E. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. února 2007



Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý