6 Tdo 1087/2013
Datum rozhodnutí: 16.10.2013
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 tr. zákoník, § 234 odst. 1 tr. zákoník



6 Tdo 1087/2013-16

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. října 2013 o dovolání obviněného M. V. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2013, č. j. 4 To 87/2013-163, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 70 T 3/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2013, č. j. 4 To 87/2013-163, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2013, č. j. 70 T 3/2013-149, kterým byl obviněný uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebních prostředků podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, o nároku poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1, 2 tr. ř.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2013, č. j. 4 To 87/2013-163, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném dovolání obviněný zmiňuje, že je mu známo, že tento dovolací důvod lze uplatnit v souvislosti s nesprávnou právní kvalifikací, a nelze jeho prostřednictvím přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění. Uvedený závěr, však je nutno posuzovat se zřetelem k rozhodnutím Ústavního soudu, a v této souvislosti pak obviněný zmiňuje nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04, II. ÚS 669/05 a další, aby s ohledem na závěry v nálezech zmiňované konstatoval, že za určitých výjimečných okolností je umožněno, aby bylo z podnětu tohoto dovolacího důvodu zkoumáno, zda ve výroku o vině skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, že obsahuje všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace a zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán . V návaznosti na tyto závěry rozvádí svoji obhajobu v tom, že byl uznán vinným, přestože bylo prokázáno, že v době spáchání činu se nacházel na jiném místě, než byl čin spáchán, v rámci rekognice byl poškozenou poznán pouze z 90%, přesto byla jeho obhajoba shledána nevěrohodnou a jeho návrhy na doplnění dokazování, kterými by mohla být jeho nevina prokázána, byly zamítnuty. Zpochybňuje způsob prováděné rekognice, zejména z pohledu, že byli vybráni čtyři naprosto odlišní figuranti , poškozená obviněného poznala pouze z 90% a tato skutečnost byla důvodem, proč nebyl vzat do vazby. Na jeho výtky ohledně protizákonné rekognice nebylo reagováno ani soudem druhého stupně, a proto je obviněný toho názoru, že se soudy nevypořádaly s námitkou účastníka řízení v intencích nálezů Ústavního soudu. Jediným usvědčujícím důkazem, kterým byl usvědčen pouze z 90 %, je jím zpochybňovaná a nezákonně provedená rekognice. Obviněný je toho názoru, že provedenými důkazy nebylo jednoznačně prokázáno mimo rozumnou pochybnost, že se jednání, pro které byl obžalován a následně odsouzen dopustil právě on obviněný, tudíž závěry odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, přičemž z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé a učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek a věc přikázal po zrušení soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dále Nejvyššímu soudu navrhl, aby odložil výkon rozhodnutí, jelikož by výkon napadeného rozhodnutí mohl mít nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti .

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

K námitkám obviněného, které ve své podstatě směřují k argumentaci, že se jednání, pro které byl uznán vinným nedopustil, či zpochybňuje provedené důkazy, navrhuje provedení dalších důkazů a předkládá vlastní verzi skutkového děje, je potřebné uvést, že jde o námitky skutkové (sám obviněný prostřednictvím obhájce - viz shora uvádí neúplné skutkové zjištění), které směřují jednak do oblasti hodnocení důkazů (oproti rozsudku, kterým byl uznán vinným tvrdí, že se jednání nedopustil) či do oblasti nedostatečného skutkového zjištění. K této argumentaci obviněného je však vhodné uvést, že hodnocení důkazů a následné zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení), a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Přestože soudu obviněný vytýká nedostatky v odůvodnění rozsudku a poukazuje na libovůli, sám nezmiňuje některé okolnosti, které byly pro rozhodnutí soudu podstatné a které soudy v odůvodnění svých rozhodnutí zmínili.

V rámci své argumentace obviněný mj. také uvádí, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (právní kvalifikací), tudíž učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

Obviněného je nutno upozornit na tu skutečnost, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a nelze si jej zaměňovat s odvoláním a při uplatnění obdobné argumentace se domáhat přezkumu, který náleží soudu odvolacímu. Nejvyšší soud musí v reakci na výše uvedené výtky obviněného uvést, že z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, které důkazy byly provedeny a jakým způsobem soud důkazy hodnotil. Z odůvodnění na straně 5-6 rozsudku vyplývá, že soud vycházel z výpovědi svědka B. Š. , který uvedl, že neexistuje doklad, který by prokazoval, že se obviněný od 7.00 hod. zdržoval na místě, kde měl vykonávat určenou práci je to pouze obviněný, který tvrdí, a to i v dovolání, že se nacházel na jiném místě. Tudíž si vykládá výpověď svědka zcela odlišně od závěrů, které učinil soud prvního stupně. Opět ve svůj prospěch si obviněný vykládá i výpověď svědkyně poškozené M. V. , která obviněného poznala na 100% podle jeho výrazných očí, kruhů pod očima, okolo očí, odstávajících uší a hubenému obličeji a pouze vzhledem k tomu, že se domnívala, že by mohl být snad vyšší, hovoří o 90 %. Tyto skutečnosti jsou patrny z rozsudku soudu prvního stupně (str. 4, 6), ale také usnesení soudu druhého stupně na straně 3, takže není pravdivé tvrzení obviněného v dovolání, že by soud druhého stupně na uvedenou námitku nereagoval, neboť soud druhého stupně shledal správnými úvahy soudu prvního stupně i v rámci provedené rekognice i skutečností, které k osobě pachatele sdělila tato svědkyně před provedenou rekognicí.

Pokud obviněný ve svém dovolání zmiňuje celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu, musí Nejvyšší soud konstatovat, že jsou mu tato rozhodnutí známa, avšak na trestní věc obviněného nedopadají. V této souvislosti lze uvést, že obviněný předkládá vlastní verzi skutkového děje, který je zásadně odlišný od skutkového zjištění, které učinily soudy, přičemž veškerá jeho argumentace spočívá v tom, že se jednání nedopustil, na místě činu nebyl a rekognice nebyla řádně provedena a byl poznán poškozenou pouze z 90%. Nejvyšším soudem bylo již shora odkázáno na příslušné části rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně, ze kterých je patrno, že jde o obviněným předkládanou vlastní verzi skutkového děje, kterou na základě provedeného dokazování vzaly soudy za vyvrácenou. V této souvislosti lze zmínit rozhodnutí Ústavního soudu zn. II. ÚS 681/04, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.

V reakci na zmínku tzv. extrémního nesouladu považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že zmiňuje-li obviněný tzv. extrémním nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a právními závěry a v této souvislosti odkazuje na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, musí Nejvyšší soud konstatovat, že žádné ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. extrémní nesoulad , a to ani jako obsahovou součást zmíněného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nutno dodat, že problematiku tzv. extrémního nesouladu nelze aplikovat na trestní věc obviněného, kdy veškerá jeho argumentace spočívá v tom, že obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů, které vyústilo v předmětný zjištěný skutkový stav a následné právní posouzení zjištěného skutkového stavu. Tak, jak je skutek popsán, vykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně § 125 tr. ř.

Obviněný zmiňuje ve svém dovolání celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu, kde tento cituje nutnost svého zásahu, pokud tak neučinil již Nejvyšší soud, existuje-li extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury, či svévole na straně obecných soudů. Za této situace, tedy existence extrémního rozporu připouští Ústavní soud možnost zásahu za striktně vymezených důvodů. Nejvyšší soud však v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). Z dovolání vyplývá, že obviněný se neztotožnil s hodnotícími úvahami soudů, které dospěly k závěru o jeho vině. Pokud jde o otázku hodnocení svědecké výpovědi a identifikace prostřednictvím rekognice, pak odkazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 3907/11, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska dodržení zásady in dubio pro reo nelze v situaci tvrzení proti tvrzení a priori vyloučit uznání obviněného vinným trestným činem, pokud obecné soudy náležitě prověří věrohodnost usvědčující výpovědi svědka .

S ohledem na zmíněný charakter námitek, které směřovaly do oblasti skutkového zjištění, neúplnosti dokazování, nesprávnému hodnocení důkazů, musí Nejvyšší soud při opětovném poukázání na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, odkázat také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 16. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann