6 Tdo 1085/2003
Datum rozhodnutí: 23.10.2003
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1085/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. 10. 2003 dovolání obviněných R. V. a L. P., která podali proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 7 To 564/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 1 T 20/2002, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněných R. V. a L. P. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 1 T 20/2002, byli obvinění R.V. a L. P. uznáni vinnými trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., kterého se podle zjištění okresního soudu dopustili tím, že společně v noci z 19. na 20. 11. 2002 (správně: 2001) u obce Š., okres P. j. na stavbě dálničního mostu u železniční tratě P. K. vypáčili víčko a přestřihli zámek od víčka nádrží odstavených buldozerů zn. Liebher 722 a CAT D5H XL, ze kterých do připravených kanystrů odčerpali 200 litrů motorové nafty v hodnotě 4.500,- Kč ke škodě firmy D. a m., a. s. P., a L. plus, spol. s r. o. P., přičemž byli vyrušeni policejní hlídkou a krátce na to zadrženi, a tohoto jednání se obviněný R. V. dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň sever ze dne 20. 10. 2000, sp. zn. 2 T 129/2000, odsouzen pro pokus trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1, § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, který vykonal dne 2. 1. 2001, a obviněný L. P. přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 1 T 93/96, odsouzen mimo jiné pro pokračující trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu.

Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný R. V. odsouzen podle § 247 odst. 1, § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl ohledně něho zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň jih ze dne 2. 4. 2002, sp. zn. 1 T 20/2002, ve znění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 7 To 289/2002, a zrušena byla rovněž všechna další rozhodnutí na uvedený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný L. P. byl podle § 247 odst. 1 tr. zák. za použití § 45 odst. 1, odst. 2 a § 45a odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 (tři sta) hodin. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené organizaci L. p., spol. s r. o. P., částku 99,- Kč.

Opravným usnesením ze dne 24. 1. 2003, sp. zn. 1 T 20/2002, které nabylo právní moci dne 1. 2. 2003, okresní soud podle § 131 odst. 1 tr. řádu opravil ve výroku shora citovaného rozsudku datum spáchání trestné činnosti, ke které správně došlo v noci z 19. na 20. 11. 2001 a nikoliv z 19. na 20. 11. 2002.

Odvolání obviněných R. V. a L. P., podaná proti odsuzujícímu rozsudku, Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 7 To 564/2002, podle § 256 tr. řádu zamítl.

Podle tzv. dodejek a doručenky, založených v trestním spisu, bylo usnesení odvolacího soudu doručeno dne 12. 2. 2003 Okresnímu státnímu zastupitelství Plzeň - jih, dne 13. 2. 2003 obviněnému L. P. a obhájci obviněného R. V. JUDr. Z. S. a až dne 9. 7. 2003 obviněnému R. V.

Proti shora citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Plzni podal obviněný R. V. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Z. S. dne 31. 3. 2003 dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu Plzeň - jih dne 2. 4. 2003. Obviněný L. P. podal dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. M. M. dne 11. 4. 2003 a Okresnímu soudu Plzeň - jih bylo doručeno téhož dne. Obě dovolání pak byla se spisovým materiálem předložena Nejvyššímu soudu České republiky dne 18. 9. 2003.

Obviněný R. V. opřel podané dovolání o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V písemném odůvodnění dovolání namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním hodnocení, pokud jde o otázku naplnění jednotlivých stránek skutkové podstaty trestného činu, pro který byl odsouzen, zejména o stránku objektivní. Soud prvního stupně, ani soud odvolací neměly podle názoru dovolatele žádné důkazy, které by jeho jednání prokazovaly. Podstatná část tzv. důkazů se již v průběhu hlavního líčení u soudu prvního stupně ukázala jako nepoužitelná, ve výpovědích svědků byly navíc značné rozpory a soud z těchto nic neprokazujících důkazů a rozporných výpovědí neprávem dovodil údajné trestní jednání obviněného. Podle mínění dovolatele a s odvoláním na základní zásady trestního práva nelze pouze na základě takových svědeckých výpovědí dovodit naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu.

V petitu dovolání obviněný R. V. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni, dále aby zrušil celé předcházející řízení jako vadné a podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc Okresnímu soudu Plzeň jih, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný L. P. podal dovolání rovněž z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Namítl, že se uvedeného trestného činu nedopustil a měl být obžaloby zproštěn. Soudy obou stupňů dospěly ke skutkovým závěrům, jež nemají oporu v provedeném dokazování a následně proto pochybily i v právním posouzení skutku. Vůbec neakceptovaly skutečnosti, které obviněný uváděl na svou obhajobu ve své výpovědi a tyto skutečnosti neporovnávaly s ostatními důkazy tak, jak předpokládá trestní řád. Oba soudy nerespektovaly podle názoru odvolatele zásadu práva obviněného na obhajobu, když nepřipustily důkazy jím navrhované, které mohly podle přesvědčení obviněného zásadním způsobem přispět k objektivnímu projednání věci, a tím byla porušena práva zakotvená Ústavou České republiky podle článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

V petitu dovolání obviněný L. P. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky odsuzující rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih ve spojení se zamítavým usnesením Krajského soudu v Plzni ohledně něho zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu Plzeň jih se závazným pokynem, aby před svým rozhodnutím tento okresní soud připustil výslech obviněným navrhovaného svědka F. B. a provedl i další důkazy, které pravděpodobně z tohoto výslechu vyplynou.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství zaujala ve svém vyjádření ze dne 13. 6. 2003, sp. zn. 1 NZo 370/2003, stanovisko, že v posuzovaném případě oba obvinění uplatnil výhradně takové námitky, které směřují proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily. Takto pojaté námitky však nekorespondují s dovolacím důvodem stanoveným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl a aby toto rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) při posuzování podaných dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Napadat je možno jen výroky těchto rozhodnutí, neboť podle § 265a odst. 4 tr. řádu je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí zákonem výslovně vyloučeno.

V uvedených ohledech dovolací soud shledal dovolání obou obviněných přípustnými podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. řádu, neboť oba dovolatelé napadají rozhodnutí, jímž byly zamítnuty jejich řádné opravné prostředky, podané proti rozsudku, kterým byli obvinění R. V. a L. P. uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty.

Dovolací soud se dále zabýval otázkou, zda byla zachována lhůta a místo k podání dovolání ve smyslu § 265e tr. řádu. Podle tohoto ustanovení se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, přičemž pokud se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§ 265e odst. 2 tr. řádu).

Ze spisového materiálu v posuzované věci vyplývá, že trestní stíhání obviněných R. V. a L. P. bylo pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 19. 12. 2002, přičemž opis usnesení odvolacího soudu byl doručen obviněnému L. P. a obhájci obviněného R. V. JUDr. Z. S. shodně dne 13. 2. 2003 a obviněnému R. V. dne 9. 7. 2003. Dovolání obviněného R. V. bylo doručeno Okresnímu soudu Plzeň - jih dne 2. 4. 2003, dovolání obviněného L. P. dne 11. 4. 2003. Z uvedeného je patrno, že dvouměsíční dovolací lhůta byla ve smyslu § 265e odst. 1, odst. 2 tr. řádu u obou dovolatelů zachována.

Nejvyšší soud současně zjišťoval, zda dovolání obou obviněných splňují veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení § 265f odst. 1 tr. řádu, podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu nebo § 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá. V uvedeném směru Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolateli uplatněné dovolací důvody lze považovat za některé z dovolacích důvodů uvedených v citovaném ustanovení zákona, neboť existence dovolacího důvodu je zároveň nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Oba dovolatelé opřeli své mimořádné opravné prostředky o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění nalézacího či odvolacího soudu, jelikož právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění soudu vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, která jsou pak blíže rozvedena v jeho odůvodnění.

Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení ve vztahu k tvrzenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav hodnotit správnost hmotně právního posouzení skutku, přičemž skutková zjištění soudu prvního, event. druhého stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování či v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Přezkoumávané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, je-li právní posouzení skutku uvedené ve výroku rozhodnutí v rozporu se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu, není další instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, popřípadě do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. Dovolání prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nenahrazuje jiné mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. řádu) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. řádu), jejichž uplatněním lze řešit některé nedostatky ve skutkových zjištěních.

Pro úplnost je nutno připomenout, že z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1 tr. řádu a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu vyplývá, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být v podaném dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. Tento závěr vyplývá rovněž z omezeného rozsahu přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu rozhodujícího o dovolání. Nejvyšší soud je totiž v řízení o dovolání limitován důvody uvedenými v dovolání, přičemž jiné důvody, jež by mohly mít vliv na zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí dovolací soud nezkoumá ani k nim nepřihlíží.

Z tohoto zřetele dovolání obviněných R. V. a L. P. nemohou obstát, neboť z obsahu podaných dovolání vyplývá, že ačkoliv dovolatelé uvádějí jako důvod svého dovolání ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jejich námitky směřují výhradně jednak vůči neúplnému dokazování a nesprávnému hodnocení důkazů, jednak způsobu hodnocení důkazů, tedy skutkovým zjištěním soudu prvního a druhého stupně, přičemž ve vytýkaných vadách je až následně spatřováno údajné nesprávné hmotně právní posouzení skutku. Obviněný L. P. navíc argumentuje procesními vadami při samotném zajišťování důkazů, ani tato námitka však není pokryta žádným ze zákonných dovolacích důvodů, byť by samozřejmě popřípadě mohla být relevantním argumentem v podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Nejvyšší soud tudíž konstatoval, že v posuzovaných dovoláních oba obvinění sice formálně citovali jeden ze zákonných důvodů k podání dovolání, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně uvedeny nejsou.

V takovém případě tedy nebyl uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, založený na obviněným namítaných pochybnostech o správnosti skutkových zjištění a způsobu jejich hodnocení. Takový důvod pro podání dovolání však v ustanovení § 265b tr. řádu uveden není.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že uvedené námitky obviněných, uplatněné v dovolání, neodpovídají důvodu předpokládanému v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) ani g) tr. řádu, a proto shledal, že obě shora uvedená dovolání byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b odst. 1 tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky tudíž dovolání obviněných R. V. a L. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, přičemž toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení § 265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu.



Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 23. října 2003

Předseda senátu:

JUDr. Zdeněk S o v á k