6 Tdo 1068/2003
Datum rozhodnutí: 27.11.2003
Dotčené předpisy:




U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2003 dovolání, které podal obviněný Z. L., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. 10 To 96/2003, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 1 T 56/2002, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. L. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 1 T 56/2002, byl obviněný Z. L. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., protože dne 20. 11. 1999 kolem 21.10 hod. řídil osobní motorové vozidlo zn. VW Golf, , po silnici č. I/38 ve směru od N. V. I. na K. a u km 80,54 na křižovatce s místní komunikací ulicí B., předjížděl v místě, kde je předjíždění zakázáno svislou dopravní značkou - Zákaz předjíždění i vodorovnou dopravní značkou - Podélná čára souvislá, původně ve stejném směru jedoucí osobní motorové vozidlo zn. Citroen AX, , řízené Z. Č, který na této křižovatce po zapnutí příslušného ukazatele změny směru jízdy odbočoval z hlavní silnice vlevo do ulice B., v důsledku toho došlo ke střetu pravé přední části vozidla zn. VW Golf a levého boku vozidla zn. Citroen AX, při tomto byl těžce zraněn Z. Č., který utrpěl těžké zranění - zlomeninu třetího krčního obratle s posunem a nestabilitou krční páteře, kdy pracovní neschopnost trvala od 20. 11. 1999 do 7. 3. 2000 a dále od 7. 9. 2000 do 1. 10. 2000, kdy zranění zanechá trvalé následky ve smyslu omezení hybnosti krční páteře a lehce byla zraněna A. N., přičemž pracovní neschopnost u ní nenastala.

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šestnácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit náhradu škody Z. p. M. v. ČR ve výši 49.801,- Kč, A. N., ve výši 1.162,50 Kč a Z. Č., ve výši 101.267,- Kč s 2% úrokem od 28. 9. 2002 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Z. Č. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podali obviněný Z. L.a poškozený Z. Č. odvolání.

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. 10 To 96/2003, byl podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 1 T 56/2002, a to ve výroku o náhradě škody poškozenému Z. Č. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. učinil odvolací soud vlastní rozhodnutí. Při nezměněném výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. ř., výroku o trestu, výroku o náhradě škody poškozeným Z. p. M. v. ČR a A. N. uložil obviněnému Z. L. podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit poškozenému Z. Č., náhradu škody ve výši 101.267,- Kč se 4% úrokem z prodlení od 28. 9. 2002 do zaplacení. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.

Vůči citovanému rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podal obviněný Z. L. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které bylo poštou Okresnímu soudu v Kutné Hoře doručeno dne 20. 8. 2003. Mimořádný opravný prostředek obviněný podal do všech výroků napadeného rozhodnutí, přičemž ho opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítá, že o termínu veřejného zasedání odvolacího soudu, který byl určen na den 1. 4. 2003, se dozvěděl až dne 23. 3. 2003. Měl v úmyslu být obhajován JUDr. M. S., což nebylo možné z časových důvodů realizovat. Proto zaslal odvolacímu soudu řádnou a včasnou omluvu s žádostí o odročení, která však nebyla soudem vzata v úvahu a veřejné zasedání odročeno nebylo. Z tohoto důvodu se domnívá, že byla porušena ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

Ohledně důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvádí následující skutečnosti. Podle jeho názoru z provedeného dokazování vyplývá, že k předmětné dopravní nehodě došlo na místě, kde je předjíždění zakázáno svislou dopravní značkou Zákaz předjíždění i vodorovnou dopravní značkou Podélná čára souvislá. Konstatuje, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že obviněný zleva předjížděl vozidlo řízené poškozeným v místech, kde to bylo dopravním značením zakázáno, a to v okamžiku, kdy sám poškozený odbočoval vlevo z hlavní silnice na komunikaci vedlejší. Tvrdí, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily příslušná ustanovení vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích (pravidla silničního provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen vyhláška ), která v čl. 7 odst. 1 stanoví: Jsou-li značkou Podélná čára souvislá nebo značkou Dvojitá podélná čára souvislá odděleny jízdní pruhy s protisměrným provozem, musí řidič jet vpravo od této značky. Tyto značky je zakázáno přejíždět nebo je nákladem přesahovat, pokud to není nutné k objíždění, odbočování na místo ležící mimo silnici nebo vjíždění na silnici z místa ležícího mimo silnici. Místem ležícím mimo silnici je podle § 2 odst. 11 vyhlášky pozemek, garáž, parkoviště, čerpací stanice, tovární, nádražní a letištní prostory, obratiště tramvají apod. Z těchto okolností obviněný dovozuje, že soud měl učinit naprosto opačný závěr o zavinění předmětné dopravní nehody. Uvádí, že poškozený Z. Č. začal v rychlosti asi 20 km/hod. odbočovat na místě, kde to bylo podle dopravního značení zakázáno, jelikož odbočoval na vedlejší komunikaci, nikoliv na místo ležící mimo silnici, pro které platí výše uvedená výjimka. Připomíná, že sám jel rychlostí 66 až 86 km/hod., tedy v rámci povolené rychlosti, úsek silnice znal a věděl, jakým dopravním značením je upraven; proto nemohl manévr poškozeného předpokládat. Podle obviněného nepoužil poškozený ukazatele o změně směru jízdy, a pokud ano, mohl ho podle vyjádření znalce přehlédnout. Vozidlo poškozeného se mu tedy jevilo jako překážka silničního provozu, kterou je ve smyslu § 2 odst. 22 vyhlášky vše, co by mohlo ohrozit bezpečnost nebo plynulost silničního provozu (náklad, materiál nebo jiné předměty, popřípadě i vozidlo ponechané na silnici, závady ve sjízdnosti silnice apod.). Tvrdí, že poškozený svým způsobem jízdy porušil povinnosti řidiče (spáchal přestupek), jelikož podle § 5 odst. 2 písm. e) vyhlášky řidič nesmí překážet v jízdě rychleji jedoucím vozidlům a omezovat plynulost silničního provozu zejména bezdůvodně pomalou jízdou. Obviněný zdůrazňuje, že využil možnosti přejet podélnou čáru souvislou při objíždění překážky silničního provozu a nedopustil se žádného porušení předpisů upravujících silniční provoz, které naopak porušil poškozený, když podélnou čáru souvislou přesáhl svým vozem; pokud by tak neučinil, k nehodě by nedošlo. Proto nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., neboť nebyl naplněn jeho objektivní znak, spočívající v porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, nebo uloženou mu podle zákona. Rovněž nebyla naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu, neboť zavinění nebylo dáno ani ve formě nedbalosti. Obviněný namítá, že povinnosti řidiče dodržel, trestný čin se nestal, resp. jej nespáchal.

Z těchto v dovolání podrobně popsaných důvodů obviněný Z. L. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně. Dále aby sám rozhodl, jeho osobu zprostil obžaloby a poškozené odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, případně aby věc vrátil soudu prvního nebo druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvádí, že veřejné zasedání u odvolacího soudu lze konat v nepřítomnosti obviněného, který není ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, za předpokladu, že k němu byl včas předvolán nebo o něm vyrozuměn. Pokud se v takovém případě k veřejnému zasedání nedostaví, je možno zasedání provést i v jeho nepřítomnosti, není-li jeho účast nezbytná pro účely provedení dokazování. Když obviněný včas a řádně namítne, že se veřejného zasedání z objektivních důvodů nemůže zúčastnit a požádá o jeho odročení, brání provedení veřejného zasedání zásada uvedená v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle níž každý má právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Státní zástupkyně připomíná, že Krajský soud v Praze konstatoval, že veřejné zasedání bylo konáno v nepřítomnosti obviněného, neboť se k němu nedostavil, ač byl včas a řádně předvolán; jeho omluva nebyla akceptována, neboť napadený rozsudek byl vyhlášen již dne 12. 12. 2002, o veřejném zasedání odvolacího soudu byl obviněný vyrozuměn dne 23. 3. 2003 a měl tedy dostatek času k přípravě a zajištění obhajoby. Podle státní zástupkyně dovolatel neupřesnil tvrzenou skutečnost, že na den konání veřejného zasedání si nemohl zajistit obhajobu. Naopak je zřejmé, že o tomto termínu byl řádně a včas vyrozuměn. Proto souhlasí s názorem odvolacího soudu, že nebyly potvrzeny žádné objektivní důvody, které by obviněnému v účasti na veřejném zasedání bránily.

Státní zástupkyně dále považuje námitky obviněného, uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., za zjevně neopodstatněné, a to i v případě, pokud by poškozený odbočoval vlevo v místě, kde je to dopravním značením zakázáno a dopustil se tak dopravního přestupku. Podle jejího názoru případné spoluzavinění poškozeného není způsobilé obviněného z trestného činu vyvinit, neboť i za takové situace by bylo porušení dopravních předpisů v příčinné souvislosti se vzniklým následkem dopravní nehodou. I za předpokladu, že odbočení by bylo proti pravidlům silničního provozu, tak obviněný předjížděl vozidlo poškozeného vlevo, ačkoliv vlevo odbočující vozidlo se předjíždí vpravo, není-li pochybnosti o dalším směru jeho jízdy. Zdůrazňuje, že směr jízdy poškozeného byl zřejmý, neboť vozidlo obviněného narazilo do levého boku jeho vozu v místě konce předních dveří, kdy veškeré síla a deformace pokračovala na zadní nápravu a kolo.

V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného Z. L. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:

d) byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání,

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, i když měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím byl zkrácen na svém právu stanoveném v č. l. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ), aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Podle ustanovení § 233 odst. 1 věty první a druhé tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. Ve smyslu ustanovení § 233 odst. 2 tr. ř. má být u osoby, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět (tj. v posuzované věci obviněný Z. L. a poškozený Z. Č.) zachována pětidenní lhůta k přípravě od doručení předvolání (vyrozumění) k veřejnému zasedání.

Z obsahu trestního spisu vyplývá, že obviněnému bylo předvolání k veřejnému zasedání o odvolání doručeno dne 23. 3. 2003 (č. l. 231 tr. spisu). Veřejné zasedání Krajského soudu v Praze nařídila předsedkyně senátu na den 1. 4. 2003. Podle protokolu o veřejném zasedání, se obviněný k veřejnému zasedání nedostavil, přičemž byla přečtena jeho žádost doručená odvolacímu soudu dne 31. 3. 2003 o odročení veřejného zasedání (č. l. 232 tr. spisu) a bylo vyhlášeno usnesení, že veřejné zasedání bude provedeno v jeho nepřítomnosti (č. l. 234 tr. spisu). K této skutečnosti se v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. 10 To 96/2003, konstatuje: Veřejné zasedání, v němž bylo odvolání projednáno, bylo konáno v nepřítomnosti obžalovaného, neboť ten se k němu nedostavil, ač byl včas a řádně předvolán. Jeho omluva doplněná žádostí o odročení a odůvodněná tím, že kontaktoval obhájkyni, které až v den konání veřejného zasedání udělí plnou moc, nebyla akceptována, neboť přezkoumávaný rozsudek byl vyhlášen již dne 12. 12. 2003, o termínu veřejného zasedání byl obžalovaný vyrozuměn dne 23. 3. 2003, tudíž měl dostatek času na přípravu i případné zajištění obhajoby. (str. 3 rozsudku). Podle Nejvyššího soudu obviněný neuvádí, které konkrétní ustanovení trestního řádu či jiného zákonného předpisu bylo porušeno, když veřejné zasedání bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Nutno ale konstatovat, že k veřejnému zasedání byl včas a řádně předvolán, přičemž měl možnost zvolit si pro odvolací řízení svého obhájce. Proto odvolací soud mohl veřejné zasedání provést bez přítomnosti obviněného, zejména když nepovažoval jeho účast za nezbytnou, neboť v odvolacím řízení neprováděl žádné důkazy. Odvolací soud také řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, proč žádost obviněného o odročení veřejného zasedání neakceptoval. Nejvyšší soud konstatuje, že v jeho postupu neshledal porušení příslušných ustanovení trestního řádu ani čl. 38 odst. 2 Listiny. Proto dospěl k dílčímu závěru, že dovolání obviněného v části, ve které uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., je ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. zjevně neopodstatněné.

Z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze vytknout i vady spočívající v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.

Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným Z. L. formálně deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. Obviněný v dovolání namítá, že z provedeného dokazování vyplývá, že k předmětné dopravní nehodě došlo na místě, kde je předjíždění zakázáno svislou dopravní značkou Zákaz předjíždění i vodorovnou dopravní značkou Podélná čára souvislá. Konstatuje, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že obviněný zleva předjížděl vozidlo řízené poškozeným v místech, kde to bylo dopravním značením zakázáno, a to v okamžiku, kdy sám poškozený odbočoval vlevo z hlavní silnice na komunikaci vedlejší. V podrobnostech tvrdí, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily čl. 7 odst. 1, § 2 odst. 11 a § 2 odst. 22 ustanovení vyhlášky č. 99/1989 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V této souvislosti uvádí, že poškozený Z. Č. začal v rychlosti asi 20 km/hod. odbočovat na místě, kde to bylo podle dopravního značení zakázáno; svým způsobem jízdy porušil § 5 odst. 2 písm. e) téže vyhlášky, neboť řidič nesmí překážet v jízdě rychleji jedoucím vozidlům a omezovat plynulost silničního provozu zejména bezdůvodně pomalou jízdou. Všechny tyto námitky ale primárně směřují proti zjištěnému skutkovému stavu věci včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z těchto údajných nedostatků až následně obviněný dovozuje nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Jak již bylo výše uvedeno samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je vázán konečným skutkovým zjištěním. V předmětné trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný Z. L. jako řidič osobního motorového vozidla zn. VW Golf, spáchal skutek tak, jak je popsán v rozsudku soudu prvního stupně, tedy mimo jiné že: předjížděl v místě, kde je předjíždění zakázáno svislou dopravní značkou - Zákaz předjíždění i vodorovnou dopravní značkou - Podélná čára souvislá, původně ve stejném směru jedoucí osobní motorové vozidlo zn. Citroen AX, řízené Z. Č., který na této křižovatce po zapnutí příslušného ukazatele změny směru jízdy odbočoval z hlavní silnice vlevo do ulice B., v důsledku toho došlo ke střetu pravé přední části vozidla zn. VW Golf a levého boku vozidla zn. Citroen AX, při tomto byl těžce zraněn Z.Č., který utrpěl těžké zranění (jeho charakter a doba léčení včetně trvalých následků jsou specifikovány v úvodu tohoto usnesení Nejvyššího soudu) a lehce byla zraněna A. N., přičemž pracovní neschopnost u ní nenastala. Obviněný nenamítá, že by takto popsaný skutek, který shledal bezchybným i odvolací soud, byl nesprávně posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nutno zdůraznit, že v dovolání obviněný dovozuje závěr, že dopravní nehodu nezavinil, ze své verze průběhu nehodového děje, neboť z citovaných skutkových zjištění nevyplývá, že by řidič osobního motorového vozidla zn. Citroen AX, poškozený Z. Č. nemohl na křižovatce odbočit z hlavní silnice vlevo do ulice B., a že by tímto úkonem dokonce porušil některé povinnosti řidiče. Nejvyšší soud proto konstatuje, že v daném případě jde ze strany obviněného výlučně o námitky, které jsou mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž je nelze podřadit ani pod jiný zákonem taxativně stanovený dovolací důvod. Pokud by obviněný Z. L. uplatnil jen tyto dovolací námitky, bylo by nezbytné, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného Z. L. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, neboť z obou výše shledaných důvodů je pro rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku podstatnější. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. listopadu 2003

Předseda senátu:

JUDr. Jiří Horák