6 Tdo 1067/2015
Datum rozhodnutí: 23.09.2015
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 175 odst. 1 tr. zákoník, § 178 odst. 1, 2 tr. zákoník, § 358 odst. 1 tr. zákoník, § 145 odst. 1 tr. zákoník, § 23 tr. zákoník, § 21 odst. 1 tr. zákoník



6 Tdo 1067/2015-42

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. září 2015 o dovolání obviněného M. F. a obviněného P. R. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 5 To 3/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 12/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. F. o d m í t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. R. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 1 T 12/2014, byli obvinění M. F. a P. R. uznáni vinnými přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody dle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustili tím, že společně po předchozí vzájemné domluvě spočívající v tom, že budou vymáhat po M. H., nar. ... (poškozený) údajný dluh 1.700 Kč 1) navštívili poškozeného dne 16. 6. 2014 v dopoledních hodinách v jeho tehdejším bydlišti v B. na ulici Š. s požadavkem vyplacení uvedené částky, což poškozený odmítl s tím, že očekává peníze až v následujících dnech, na což obžalovaný M. F. odvětil, že doufá, že peníze bude zítra mít nebo mu rozkope hubu , 2) navštívili poškozeného dne 17. 6. 2014 v dopoledních hodinách opět na výše uvedeném místě se stejným požadavkem, přičemž obžalovaný P. R. vytlačil na vstupních dveřích instalovaný karton, vzniklým otvorem prostrčil ruku dovnitř a v zámku se nacházejícím klíčem odemkl, bez souhlasu poškozeného vešli do domu, kde obžalovaný M. F. poté, když od poškozeného zjistil, že dosud nemá požadované peníze, tohoto udeřil otevřenou dlaní do obličeje a poté přes nesouhlas poškozeného se všichni odešli přesvědčit na poštu v B.-J., zda poškozeným očekávané prostředky byly již tomuto poukázány a následně, když zjistili, že nikoliv, odešli zpět do bydliště poškozeného, kde obžalovaný P. R. poškozeného proto, že dosud nezaplatil, udeřil otevřenou dlaní do obličeje a obžalovaný M. F. poškozeného povalil na postel a udeřil ho pěstí do pravého oka, čímž mu způsobil lehké zranění v podobě zhmoždění pravé oční koule a krevní podlitiny spodního víčka a zevního koutku pravého oka s prokrvácením spojivky pravého oka bez důsledku omezení poškozeného v obvyklém způsobu života a se slovy, že jestli jim peníze nedá, tak už je nebude potřebovat odešli. Téhož dne v odpoledních hodinách navštívil poškozeného sám obžalovaný P. R. s tím, že nově již požaduje 2.000 Kč, jakožto dluh včetně úroku, 3) navštívili poškozeného dne 18. 6. 2014 v dopoledních hodinách na témže místě a na základě téhož požadavku odešli všichni opětovně přes nesouhlas poškozeného na poštu v B.-J., kde poškozený obžalovanému P. R. z jemu poukázaných prostředků vyplatil požadovaných 2.000 Kč, 4) po náhodném setkání obžalovaných s poškozeným dne 19. 6. 2014 v odpoledních hodinách na ulici N. v B.-J. u novinového stánku, verbálně napadli poškozeného tak, že na něj křičeli vulgární výrazy za to, že na ně předchozího dne podal pro výše popsané jednání trestní oznámení na Policii ČR a poté jej obžalovaný P. R. 3x udeřil otevřenou dlaní do tváře, to vše za přítomnosti většího počtu lidí. Poté, kdy bylo jejich jednání přerušeno příjezdem hlídky městské policie Brno a poté, kdy poškozený z místa odešel, tohoto záhy po provedené lustraci opět navštívili v místě jeho bydliště a v úmyslu se mu za domnělé přivolání městské policie pomstít si křikem vynutili otevření vstupních dveří a napadli poškozeného fyzicky tak, že ho zatlačili do domu a tam ho postupně opakovaně bili pěstí do obličeje a do horní poloviny těla, poté co poškozený upadl na zem, ho obžalovaný M. F. kopal opakovaně do žeber a rovněž opakovaně mu nohou dupl na hlavu a když se poškozený pokusil vstát, byl opětovně napaden obžalovaným P. R., a to pěstmi do oblasti obličeje, čímž obžalovaní způsobili poškozenému lehké zranění v podobě zhmoždění hlavy, krevních podlitin a otoku víček obou očí a zhmoždění levé poloviny hrudníku s důsledkem omezení poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 12 dnů, avšak s ohledem na četnost, intenzitu a charakter úderů, míst na těle poškozeného, kam byly údery směřovány a členitost prostředí, museli obžalovaní vědět, že mohou popsaným jednáním poškozenému způsobit i vážnou poruchu zdraví v podobě ztráty nebo podstatného oslabení funkce smyslového ústrojí, či poškození důležitého orgánu, event. že mohou poškozenému přivodit delší dobu trvající poruchu zdraví, k čemuž však shodou okolností nedošlo .

Obviněný M. F. byl za toto jednání odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, obviněný P. R. byl za výše popsané jednání odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a podle § 228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému M. H. na náhradě škody 2.000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu a § 229 odst. 2 tr. řádu jsou oba obvinění povinni společně a nerozdílně zaplatit náhradu škody.

Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podali oba obvinění, státní zástupce a poškozený S. S. odvolání, na základě kterých z podnětu obou obviněných a státního zástupce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze 19. 2. 2015, sp. zn. 5 To 3/2015, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. řádu zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že došlo k úpravě v systematice výrokové části odsuzujícího rozsudku, kdy odvolací soud jednání pod bodem 1) až 3) zahrnul pod společné návětí uvozené písmenem A a další jednání původně popsané v bodě 4) bylo ve výroku rozsudku soudu druhého stupně označeno písmenem B, přičemž posledně zmiňovaný bod zní nově tak, že obvinění jsou vinni, že po náhodném setkání obžalovaných s poškozeným dne 19. 6. 2014 v odpoledních hodinách na ulici N. v B.-J. u novinového stánku s vědomím, že poškozený předchozího dne učinil proti oběma obžalovaným na Policii ČR trestní oznámení, verbálně napadli poškozeného tak, že na něj křičeli vulgární výrazy a obžalovaný P. R. jej za to 3x udeřil otevřenou dlaní do tváře a poté, kdy bylo jejich jednání přerušeno příjezdem hlídky městské policie Brno a poté, kdy poškozený na pokyn zasahujících strážníků z místa odešel, tohoto záhy po provedené lustraci oba obžalovaní opět navštívili v místě jeho bydliště a v úmyslu se mu za domnělé přivolání městské policie i za předchozí učiněné trestní oznámení pomstít si křikem vynutili otevření vstupních dveří a napadli poškozeného fyzicky tak, že ho zatlačili do domu a tam ho postupně opakovaně bili pěstí do obličeje a do horní poloviny těla, poté co poškozený upadl na zem, ho obžalovaný M. F. kopal opakovaně do žeber a rovněž opakovaně mu nohou dupl na hlavu, a když se poškozený pokusil vstát, byl opětovně napaden obžalovaným P. R., a to pěstmi do oblasti obličeje, čímž obžalovaní způsobili poškozenému lehké zranění v podobě zhmoždění hlavy, krevních podlitin a otoku víček obou očí a zhmoždění levé poloviny hrudníku s důsledkem omezení poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 12 dnů, avšak s ohledem na četnost, intenzitu a charakter úderů, míst na těle poškozeného, kam byly údery směřovány a členitost prostředí, museli obžalovaní vědět, že mohou popsaným jednáním poškozenému způsobit i vážnou poruchu zdraví v podobě ztráty nebo podstatného oslabení funkce smyslového ústrojí, či poškození důležitého orgánu, event. že mohou poškozenému přivodit delší dobu trvající poruchu zdraví, k čemuž však shodou okolností nedošlo .

Za toto jednání byl obviněném M. F. uložen podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, obviněnému P. R. byl uložen podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a podle § 228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému M. H. na náhradě škody 2.000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu a § 229 odst. 2 tr. řádu jsou oba obvinění povinni společně a nerozdílně zaplatit náhradu škody.

Obvinění podali prostřednictvím svých obhájců proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání, ve kterém uplatnili dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný M. F. podané dovolání odůvodnil tak, že v průběhu řízení před odvolacím soudem došlo k nesprávné právní kvalifikaci předmětného jednání a rovněž extrémnímu nesouladu mezi právními závěry a skutkovými zjištěními. Dovolatel se domnívá, že soud druhého stupně nesprávně kvalifikoval jednání obviněných jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, tedy čin spáchaný na svědkovi. Toto tvrzení podložil argumentem, že přísnější kvalifikace by mohla být obviněným přičtena až počínaje jejich poslední návštěvou poškozeného dne 19. 6. 2014, neboť jejich návštěva již nebyla vedena motivem vydírání za účelem finančního zisku, kdy údajný dluh měl již být uhrazen. Nebylo tedy prokázáno, že by obvinění útočili na poškozeného jako na svědka a tato tvrzení soudu nemají podle úvah dovolatele oporu v provedeném dokazování. Dále namítl, že obžaloba nezněla na výše zmíněnou přísnější kvalifikaci a obvinění tak neměli možnost se efektivně bránit. Odvolací soud měl se závazným pokynem věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně obviněný podotkl, že uložený trest neodpovídá okolnostem trestného činu ani osobě pachatele a není tak v souladu s platným trestním právem. Závěrem dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný P. R. v podaném dovolání předně namítá, že byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví ve stádiu pokusu, tedy dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, když zdůrazňuje, že v řízení před soudy bylo prokázáno, že útoky na poškozeného, jako kopy do žeber či dupání na hlavu, byly činěny pouze obviněným F. Přesto však soudy rozhodly tak, že obžalovaní jednali jako spolupachatelé, a to pouze na základě výpovědi poškozeného a rovněž aniž by vzaly v potaz výpověď svědka Ř., který tvrdil, že dovolatel se naopak pokoušel F. od poškozeného odtrhnout . Nesouhlasí rovněž ani s tvrzením, že by měl po útoku kopy F. na poškozeného opětovně zaútočit, čímž měl podle názoru soudu F. v tomto způsobu útoku podpořit. Svá tvrzení dále opřel o provedený znalecký posudek, znalce v oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který potvrzuje, že těžší následek by byly způsobilé způsobit kopy, nikoliv prosté údery pěstí. Obviněný rovněž spatřuje pochybení ve smyslu porušení zásady volného hodnocení důkazů a jeho práva na spravedlivý proces, a to právě v souvislosti s posouzením spolupachatelství. Upozorňuje, že v daném případě nebyli oba obžalovaní vedeni společným jednáním ani úmyslem, když se obviněný sám snažil poškozeného bránit a odvolací soud tak měl postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. Závěrem dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva
a k dovolání obviněných se vyjádřila, když nejprve shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále konstatovala, že deklarované důvody v dovoláních obviněných nebyly naplněny. Svoji úvahu zdůvodnila tak, že obvinění pouze opakují svoji obhajobu a totožné námitky vtělili i do svých řádných opravných prostředků a zabývaly se jimi již soudy obou nižších stupňů. Pokud se dále týká kvalifikace jejich jednání jako pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, státní zástupkyně uvedla, že se s ní plně ztotožňuje, když v rámci soudního řízení vyplynulo jak z výpovědi poškozeného, tak ze znaleckého posudku, že útokem mohlo dojít k vážnému zdravotnímu, ba až život ohrožujícímu poškození. Rovněž zdůraznila, že bylo prokázáno, že se svého jednání dopustili až poté, kdy seznali, že na ně poškozený podal trestní oznámení na Policii ČR, a z tohoto důvodu je právní kvalifikace tak, jak ji určil odvolací soud zcela správná. S ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud odmítnul podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Konečně vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

V souvislosti s námitkami obviněných je nutno konstatovat, že jde z větší části o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněných vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněných jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněných nevyhovuje, a proto zpochybňují provedené důkazy, jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na obviněného dovolávání se spravedlivého procesu), a dále rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Podle názoru Nejvyššího soudu byl v předmětné trestní věci na základě provedeného dokazování náležitým způsobem vyargumentován závěr o vině obviněných trestnou činností uvedenou ve výrokové části rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. 5 To 3/2015. V případě těžkého ublížení na zdraví ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku bylo prokázáno, že obvinění zaútočili na poškozeného v místě jeho bydliště, poté, co se s poškozeným náhodně setkali na ulici N. v B.-J., kde jej verbálně napadali a obžalovaný P. R. ho třikrát udeřil otevřenou dlaní do obličeje. Útok v bydlišti poškozeného byl veden na obličej a hlavu, jakož i horní polovinu těla, kdy ho oba obvinění postupně opakovaně bili pěstí do obličeje a horní poloviny těla, poté byl obviněným M. F. opakovaně kopán do žeber, rovněž mu opakovaně nohou dupl na hlavu a poté byl opětovně napaden obviněným P. R. pěstmi do obličeje. Znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, bylo prokázáno, že útoky byly vedeny střední intenzitou, v důsledku čehož mohlo dojít ke zlomeninám obličejového skeletu, zlomeninám klenby či spodiny lební, krvácení pod obaly mozkové či ke zhmoždění mozku, zlomeninám žeber s poraněním plic, trhlině sleziny, z čehož mohou hrozit trvalé následky. Námitka obviněného stran chybné kvalifikace popsaného jednání tedy není relevantní.

Nejvyšší soud podotýká, že Vrchní soud v Olomouci rozhodl správně, když jednání obou obviněných posoudil podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a plně se ztotožňuje s názorem, že šlo z jejich strany o mstu nejen za domnělé přivolání městské policie, ale protiprávní jednání navazuje již na předchozí trestní oznámení poškozeného na Policii ČR. Pakliže zmíněné trestní oznámení podal poškozený již 18. 6. 2014, přičemž tato skutečnost byla obviněným známa, a zároveň údajný dluh byl již splacen, pak nelze přisvědčit ničemu jinému, než že šlo o vytrestání poškozeného a mstu ze strany obviněných, nikoli již o vydírání s vidinou finančního zisku. Za svědka je ve smyslu ustanovení § 145 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku třeba považovat svědka v materiálním slova smyslu, tedy takovou osobu, která vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Podmínkou trestnosti jednání pachatele je pak způsobení těžké újmy na zdraví (v daném případě ve stádiu pokusu) svědka, v byť i vzdálené souvislosti s výkonem jeho povinnosti. K dané problematice pak dovolací soud může pro stručnost plně odkázat na velmi pečlivé odůvodnění obsažené v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci na str.13-15.

K námitce vycházející z porušení práva na spravedlivý proces, kdy odvolacím soudem měla být bez dalšího užita právní kvalifikace přísnější oproti obžalobě, je třeba konstatovat, že ani v tomto směru odvolací soud nikterak nepochybil. V důsledku volního uvážení soudu při právním posuzování skutku se soud může odchýlit v právní kvalifikaci žalovaného skutku od obžaloby, a to jak ve prospěch, tak v neprospěch obžalovaného, za podmínky, že se jedná o takovou odchylku, která je v mezích zachování totožnosti žalovaného skutku. Opětovné poskytnutí lhůty k přípravě obhajoby, na žádost obžalovaného (§ 225 odst. 2 tr. ř.), však lze pouze za situace, kdy by měl být uznán vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než dle kterého jej posuzovala obžaloba. V předmětné kauze však bylo tr. řízení proti obviněným od počátku vedeno (mimo jiné) pro zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Obviněným tak bylo kladeno za vinu, že jednáním, kterého se dopustili dne 19. 6. 2014, nutili násilím poškozeného, aby něco konal, jednání se dopustili na svědkovi a činem způsobili tomuto těžkou újmu (resp. takto jednali ve stadiu pokusu). Obvinění tak byli od počátku konfrontováni s úvahou orgánů činných v trestním řízení, že jejich násilné jednání směřovalo nejen k úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví poškozeného, ale též vůči jeho postavení svědka, do něhož se dostal podáním tr. oznámení na policii. Současně byli obvinění srozuměni s trestní sazbou, kterou zákon za takové jednání stanoví, a která činí 5 let až 12 let odnětí svobody. V neposlední řadě pak obvinění byli s možností zpřísnění kvalifikace zločinu těžkého ublížení na zdraví rovněž seznámeni podáním odvolání státního zástupce v jejich neprospěch. Pakliže odvolací soud precizoval, a nutno podotknout správně, jednání obviněných z hlediska právní kvalifikace podle § 145 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, došlo nejen k zachování totožnosti skutku, ale rovněž setrvání na stejné hranici zákonné trestní sazby.

Soudy obou stupňů se rovněž vypořádaly s otázkou spolupachatelství, především pak Vrchní soud v Olomouci vyčerpávajícím způsobem na straně 18 svého rozhodnutí, jakož i Krajský soud v Brně na straně 16 rozsudku. Odvolací soud správně uvedl, že trestní odpovědnost uvedenými činy je plně dána u obou obviněných, kdy nejen předmětné jednání ze dne 19. 6. 2014, ale především veškeré předchozí jednání obviněných bylo vedeno společným úmyslem, koordinovaně, ve vzájemné spolupráci. Obviněný P. R. se svým chováním nijak nevymezoval proti jednání spoluobžalovaného M. F. a i když útok vedený dolní končetinou (kopy, dupání) jde na účet obviněného F., je třeba proběhnuvší útok obou pachatelů vnímat jako kompaktní společné jednání. K tomu lze přiměřeně odkázat na rozhodnutí R 3371/1929, kdy zákon nevyžaduje, aby činnost všech spolupachatelů byla rovnocenná; stačí, že více osob vědomě spolupůsobí za stejným cílem . Při užití na projednávanou věc, tak lze konstatovat, že není třeba, aby se každý spolupachatel ve smyslu trestného činu osobně dopustil stejného způsobu užití násilí, stačí, je-li pachateli v dohodě s ním po boku, věda, že tento s ním jako se svým spolupachatelem počítá a že takto aspoň nepřímo přispívá k provedení činu. Jestliže v konkrétním případě byly splněny podmínky pro to, aby veškeré jednání pachatelů, na kterém se dohodli, bylo přičítáno každému z nich, pak těžší následek vznikl z jejich společného jednání a jednotlivého pachatele nemůže vyvinit bez dalšího jen ta okolnost, že těžší následek vznikl z jednání jiného pachatele, odděleně pojatého, a nikoli z jednání jeho, taktéž odděleně pojatého (blíže srov. např. R 41/1976).

Jak bylo uvedeno výše, dovolacímu soudu nepřísluší zasahovat do skutkových zjištění nižších soudů, které provedly veškeré potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž o správnosti skutkových zjištění nevznikly žádné důvodné pochybnosti. Zejména nelze ničeho vytýkat závěru, že útočníky byli skutečně obvinění, bylo-li vycházeno z opakovaně neměnné výpovědi poškozeného, jakož i svědků (G., Ř.). Odvolací soud pak věnoval adekvátní prostor úvahám o motivu jednotlivých útoků, oba soudy pak charakteristice způsobených poranění a následkům útoku, ať již prokázaným, tak potencionálním, vycházeje ze znaleckého zkoumání z odvětví soudního lékařství. Stran právní kvalifikace uvedeného jednání se odvolací soud rovněž zcela bezchybně vypořádal s otázkou naplnění skutkové podstaty těžkého ublížení na zdraví ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, a to co do formy jednání obviněných, vzniklého následku a subjektivní stránky v podobě minimálně srozumění pachatelů s následkem, kteří při vyvinutí střední síly, vedeni společným úmyslem a motivem, napadli a reálně ohrozili na zdraví poškozeného. Blíže tedy dovolací soud může bez dalšího odkázat na odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (str. 18). Nejvyšší soud toliko poznamenává, že na formu zavinění pachatele, při absenci jeho doznání, je nezbytné usuzovat z toho, jak se tato vnitřní složka projevila v jeho jednání navenek. Z toho pohledu jsou pro náležité posouzení věci rozhodná zejména zjištění o intenzitě útoku a způsobu jeho vedení (tj. jeho směřování proti určitým částem lidského těla, jeho intenzita, opakovanost, použití nástrojů atd.), jakož i o předvídatelnosti možných následků takového jednání pro osobní zkušenosti pachatele.

Závěrem Nejvyšší soud konstatuje, že ačkoli v dovoláních nebyl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h), tedy že byl uložen nepřípustný druh trestu nebo ve výměře mimo trestní sazbu, Nejvyšší soud musí podotknout, že by dovolací důvod v daném případě k výtce obviněného F. naplněn nebyl, neboť tento důvod nelze rozšířit na pouhou domnělou nepřiměřenost trestu, kdy jeho výměra je plně zasazena do mantinelů vytyčených zákonem. Trest odnětí svobody byl oběma obviněným uložen na spodní hranici zákonné trestní sazby a nelze tak hovořit o situaci, kdy by nebyl v souladu s platným trestním právem či jinou diskrepancí.

S přihlédnutím ke všemu shora popsanému tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacích důvodů. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného M. F. a obviněného P. R. odmítl, neboť toto má za zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. září 2015


JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu

Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph. D.