6 Tdo 1066/2005
Datum rozhodnutí: 30.08.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1066/2005





U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2005 dovolání, které podal obviněný P. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 8 To 39/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 T 9/2004, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 8 T 9/2004, byl obviněný P. S. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 3 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 221 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku soudu prvého stupně podali odvolání obviněný P. S. a v jeho neprospěch krajský státní zástupce v Hradci Králové.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 8 To 39/2005, byl z podnětu odvolání krajského státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. c), písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněného P. S. uznal vinným, že

dne 2. ledna 2004 v době kolem 12.00 hod. v H. K. v prostoru nádražní haly ČD před místní pivnicí po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl R. Š., a to tak, že ho chytil rukama pod krkem, krk mu silou střední intenzity zmáčknul, čímž ho donutil vstát z lavičky, poté ho pustil a poškozený si opět sedl na lavičku, nato ho začal silou střední až velké intenzity bít spodní hranou dlaní více údery do oblasti hlavy, zejména oblasti spánkové a temenní, čímž mu způsobil tupý úraz hlavy, prokrvácení měkkých lebních pokrývek v rozsahu pravé čelní, spánkové, temenní a týlní krajiny, zlomeniny lebky, krvácení mezi tvrdou plenu a kost v pravé spánkovotemenní krajině a otok mozku, a dále krevní výrony v měkkých tkáních v okolí hrtanových chrupavek, jazylky a obvodu jícnu ve výši hrtanu, přičemž poškozený na následky zhmoždění mozku dne 5. ledna 2004 v časných ranních hodinách zemřel.

Takto popsané jednání soud druhého stupně právně kvalifikoval jednak jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák., jednak jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 222 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon ho zařadil podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného P. S. zamítnuto.



Vůči konstatovanému rozsudku vrchního soudu podal obviněný P. S. prostřednictvím obhájce dovolání, kterým napadl všechny jeho výroky a opřel ho o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V odůvodnění dovolání obviněný zdůraznil, že se necítí vinen spácháním předmětného skutku, když svou nevinu se snažil prokázat od počátku trestního stíhání, avšak orgány činné v trestním řízení k jeho argumentům vůbec nepřihlížely. V tomto směru svou obhajobu podrobně shrnul v písemném podání, jež připojil k dovolání. Obviněný dále uvedl, že s poukazem na zákonnou formulaci dovolacích důvodů hypoteticky připouští správně zjištěný skutkový stav věci soudy obou stupňů, avšak vzhledem k výsledkům provedeného dokazování není žádné opodstatnění pro změnu právní kvalifikace skutku z prostého ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. na těžké ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., jak to učinil odvolací soud. V naznačeném ohledu poukázal na obsah výpovědí svědků J. a R. z řízení před soudem, kteří uvedli, že útok na hlavu poškozeného byl veden fackami otevřenou dlaní obviněného. Údery proti hlavě poškozeného tedy nebyly vedeny zaťatou pěstí ani s použitím jiného prostředku, který by útok činil důraznějším, tedy se zbraní. V daném případě proto nebylo možno bez důvodných pochybností dospět k závěru, že jednal s úmyslem způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Posuzované jednání nemohlo obsahovat ani jeho srozumění s možným vážným dopadem útoku na zdraví poškozeného. Vrchní soud však nesprávně dovodil zavinění v podobě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. a v důsledku toho chybně právně posoudil skutek jako trestný čin podle § 222 odst. 1 tr. zák. Obviněný namítl, že s jeho argumentací plně korespondují i závěry krajského soudu, že zjištěná intenzita násilí na poškozeném neodůvodňuje závěr o právní kvalifikaci skutku, ke které posléze dospěl odvolací soud. Zdůraznil, že žádný ze znaleckých posudků zcela nevyloučil možnost, že poškozený mohl smrtelná poranění hlavy utrpět i v časovém úseku, který uběhl mezi údajným útokem ze strany obviněného a úmrtím poškozeného, tj. během následujících tří dnů. Navíc závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví forenzní biomechaniky, jsou značně zpochybněny tvrzením znalce o údajné bezvýznamnosti přesných údajů o tělesné výšce a hmotnosti obviněného v době, kdy měl předmětný skutek spáchat; přesto v posudku označuje tyto hodnoty za vstupní pro výpočet intenzity úderů na hlavu poškozeného. Nevěrohodný je i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, neboť při výslechu před soudem znalec MUDr. M. Š. účelově změnil závěr o pravděpodobné délce života poškozeného po utrpění smrtelných poranění vnitrolebních orgánů (z max. jednoho až dvou dnů na dva až tři dny), čímž až dodatečně podpořil závěry obžaloby. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a sám ve věci rozhodl.

K věci se písemně vyjádřil i sám obviněný P. S., a to podáním označeným jako dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 8 To 39/2005.

V souladu s ustanovením § 265h odst. 2 věty první tr. ř. předseda senátu soudu prvého stupně nechal doručit opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud však ke dni svého rozhodnutí ve věci písemné vyjádření neobdržel.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1 tr. ř.].

Jelikož obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), nelze přihlížet k vlastnímu podání obviněného P. S. ve věci, byť se v mimořádném opravném prostředku podaném prostřednictvím obhájce uvádí, že je jeho přílohou. Podle názoru Nejvyššího soudu zákon nepochybně předpokládá zcela jinou součinnost obhájce při podání dovolání obviněného, než je pouhý odkaz na písemné podání, které sám obviněný vypracoval.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.

Z těchto důvodů je nutno označit za irelevantní předně námitku obviněného P. S., že se necítí vinen spácháním předmětného skutku, což se snažil od počátku trestního stíhání prokázat, avšak orgány činné v trestním řízení k jeho argumentům vůbec nepřihlížely. Dále i výtku, v rámci které v podrobnostech tvrdí, že nebylo možno bez důvodných pochybností dospět k závěru, že jednal s úmyslem způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví (zejména poukaz na svědecké výpovědi A. J. a J. R. s tím, že útok na hlavu poškozeného byl veden fackami, tj. otevřenou dlaní, výhrady proti závěrům znaleckých posudků z oboru kriminalistiky, odvětví forenzní biomechaniky a z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství). Všechny tyto obviněným uplatněné výtky primárně směřují proti správnosti skutkových zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů, a proto stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž je nelze podřadit ani pod některý další v zákoně taxativně stanovený dovolací důvod. Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Pokud by obviněný uplatnil pouze dosud zmíněné výhrady, bylo by nezbytné, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť by bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Ostatně obdobné námitky byly již vzneseny v odvolacím řízení a soud druhého stupně se s nimi vypořádal a srozumitelně vyložil, proč je neshledal důvodnými (srov. argumentaci na str. 6 a 7 v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn pouze v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutek, jak byl v napadeném rozsudku zjištěn, vykazuje znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák., jak ho posoudil soud druhého stupně.

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví a způsobí takovým činem smrt. Podle § 4 písm. b) tr. zák. (ustanovení o úmyslu nepřímém) je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.

Ve stručnosti lze připomenout, že skutková podstata citovaného trestného činu se skládá z tzv. základní skutkové podstaty ve smyslu § 222 odst. 1 tr. zák., která spočívá v úmyslném způsobení těžké újmy na zdraví a z tzv. kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu § 222 odst. 3 tr. zák., spočívající ve způsobení smrti jinému, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Předpokladem toho, aby mohla být aplikována okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, je především naplnění znaků tzv. základní skutkové podstaty. Ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák. to znamená, že spočíval-li útok pachatele ve fyzickém napadení poškozeného, je uvedená právní kvalifikace důvodná, pokud tímto útokem byly na zdraví poškozeného způsobeny dva následky, z nichž každý sám o sobě má jinou povahu po objektivní stránce (prvním z následků je těžká újma na zdraví, druhým smrt) a současně každý je zahrnut jinou formou zavinění (těžká újma na zdraví je zaviněna úmyslně a smrt je zaviněna z nedbalosti). Pouze v případě, že by se úmyslné zavinění pachatele vztahovalo pouze k té intenzitě zranění poškozeného, které odpovídá ublížení na zdraví a ke smrtelnému následku by jednání zahrnovalo zavinění z nedbalosti, šlo by o trestný čin podle § 221 odst. 1, 3 tr. zák. Nebylo-li by za těchto okolností dáno zavinění z nedbalosti ve vztahu ke smrtelnému následku, ale těžké újmě na zdraví, jednalo by se o trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.

Z napadeného rozsudku vyplývá, že Vrchní soud v Praze spatřoval naplnění zákonných znaků trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. v tom, že fyzickým útokem obviněný způsobil poškozenému rozsáhlé poranění hlavy, a to mimo jiné zlomeniny lebky, krvácení mezi tvrdou plenu a kost v pravé spánkovotemenní krajině, otok mozku, krevní výrony v měkkých tkáních v okolí hrtanových chrupavek, jazylky a obvodu jícnu ve výši hrtanu. Takové poranění, záležející v poškození důležitého orgánu (mozku), je vážnou poruchou zdraví vykazující znaky těžké újmy na zdraví podle § 89 odst. 7 písm. e) tr. zák. Zmíněný škodlivý následek je zahrnut zaviněním obviněného ve formě úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák., přičemž v této souvislosti k jeho jednání vrchní soud v rozsudku na str. 8 mimo jiné konstatoval: razantně útočil na hlavu poškozeného, kde je místěn mozek, k jehož vážnému poškození skutečně došlo, ale i další orgány, zejména smyslové, jejichž poškození je nutno považovat za těžkou újmu na zdraví. Je zřejmé, že obžalovaný nejen věděl, že takovýmto útokem proti hlavě poškozeného může poškozenému způsobit vážná zranění, ale bezpochyby byl alespoň srozuměn s tím, že mu vážná poranění také způsobí. Rovněž zdůraznil: útočil opakovaně několika ranami střední až velkou silou spodní hranou dlaně nejprve proti spánkové oblasti a poté, když poškozený hlavu sehnul, i svrchu do temene hlavy, a to při plném vědomí nejen své fyzické převahy nad poškozeným, ale i převahy v jejich vzájemném postavení, když poškozený seděl a obžalovaný nad ním stál, takže poškozený neměl ani možnost se jakkoli tomuto útoku bránit . Je zřejmé, že odvolací soud dovodil eventuální úmysl v jednání obviněného, kterým poškozenému způsobil těžkou újmu na zdraví, ze způsobu provedení útoku (směřoval proti hlavě R. Š.), tak i z jeho intenzity. Proto výhradám obviněného, že údery proti poškozenému nebyly vedeny zaťatou pěstí, ani s použitím jiného nástroje k zesílení jeho útoku, a tudíž že intenzita útoku nebyla ve smyslu § 222 odst. 1 tr. zák. dostačující, nelze přiznat opodstatnění. Ostatně otázkou intenzity násilí se odvolací soud pečlivě zabýval, když akcentoval jak výpovědi ve věci slyšených svědků, tak závěry znaleckých posudků. Lze dodat, že pro závěr, zda těžká újma na zdraví poškozeného byla obviněným způsobena úmyslně, nebylo nutné, zda chtěl způsobit právě takové poranění, které bylo jeho jednáním poškozenému způsobeno. Tento závěr byl odůvodněn již zjištěním, že obviněný jednal v úmyslu způsobit poškozenému poranění aspoň takové intenzity, které má charakter těžké újmy na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 tr. zák.

Vyvodil-li vrchní soud správný závěr ve vztahu k základní skutkové podstatě trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., nepochybil ani ve svých právních závěrech týkajících se tzv. kvalifikované skutkové podstaty podle § 222 odst. 3 tr. zák. Za smrtelný následek byla v činu obviněného důvodně shledána odpovědnost za zavinění z nedbalosti podle § 5 písm. a) tr. zák. Zavinění z vědomé nedbalosti lze totiž spatřovat v případě, prokáže-li se, že pachatel věděl, že příčinný vztah mezi jeho jednáním a účinkem se může rozvinout tak, jak se rozvinul (tj. že svým jednáním může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit tímto zákonem chráněný zájem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nezpůsobí). V posuzované věci nelze nevidět, že příčinou úmrtí poškozeného byla závažná poranění hlavy způsobená úmyslným jednáním obviněného, přičemž bez těchto zranění, za něž byl obviněný odpovědný, by k následku - smrti nedošlo. K činu obviněného soud druhého stupně na str. 8 rozsudku zdůraznil: Bezpochyby věděl, že svým poměrně razantním útokem proti hlavě poškozeného může smrt poškozenému přivodit. I když nelze z uvedeného způsobu útoku již dovodit, že byl se smrtelným následkem, k němuž fakticky došlo, také srozuměn, okolnosti útoku a jeho způsob však dovolují závěr, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že k takovému následku nedojde. Proto bylo nutno smrtelný následek obviněnému přičíst v nedbalostní formě zavinění a skutek právně kvalifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák., když byla naplněna i podmínka § 88 odst. 1 tr. zák. (okolnost, jež podmiňovala použití vyšší trestní sazby, pro svou závažnost podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost).

V kontextu se shora rozvedenými argumenty Nejvyšší soud konstatuje, že skutková část výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Praze ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje zcela konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák. včetně odpovídající formy zavinění, a to jak ve vztahu k tzv. základní skutkové podstatě, tak i tzv. kvalifikované skutkové podstatě. Námitku obviněného, že soudem zjištěný skutek nevykazuje zákonné znaky tohoto trestného činu, proto nelze akceptovat.

Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného P. S. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. srpna 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k