6 Tdo 1064/2010
Datum rozhodnutí: 30.11.2010
Dotčené předpisy: § 99 odst. 2 tr. zákoník, § 242 odst. 1 tr. ř., § 239 odst. 1 tr. ř., § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.



6 Tdo 1064/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2010 dovolání, které podal Mgr. V. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 8 To 282/2010, jako soudu druhého stupně v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno venkov pod sp. zn. 1 Nt 917/2001, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání Mgr. V. K. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Okresního soudu Brno venkov ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 1 Nt 917/2001, byl podle § 99 odst. 2 tr. zákoníku a contrario zamítnut návrh státního zástupce na uložení ochranného léčení psychiatrického v ambulantní formě Mgr. V. K.

Státní zástupce Okresního státního zastupitelství Brno venkov podal do citovaného usnesení stížnost.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 8 To 282/2010, bylo podle § 149a odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené usnesení zrušeno v celém rozsahu. Podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku bylo Mgr. V. K. uloženo ochranné psychiatrické léčení ambulantní formou.

Vůči naposledy konstatovanému usnesení (v celém rozsahu) podal Mgr. V. K. (dále též i dovolatel ) prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), j) tr. ř. Vytkl, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání a bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.

V podání dovolatel připomněl, že usnesením Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování Brno venkov ze dne 21. 6. 2001, ČVS: OVBO-509/10-2001, bylo podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastaveno trestní stíhání jeho osoby, neboť v době činu nebyl pro nepříčetnost trestně odpovědný. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 11. 7. 2001. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství Brno venkov podal dne 12. 9. 2001 návrh na uložení ochranného léčení jeho osobě s odůvodněním, že pro nepříčetnost není trestně odpovědný a podle znalců je nutno u něho nařídit ochranné psychiatrické léčení formou ambulantní. O tomto návrhu však bylo rozhodnuto až v květnu 2010, přestože řízení mělo běžný rozsah dokazování, dovolatel spolupracoval, dostavil se ke znalkyni atd. Proto nebyl a není žádný důvod, který by obhájil deset let trvající řízení o uložení ochranného psychiatrického léčení. Současně dovolatel poukázal na odůvodnění usnesení Okresního soudu Brno venkov ze dne 4. 5. 2010, č. j. 1 Nt 917/2001-70, z něhož vyplývá, že:
- dokazování bylo uskutečněno v rozsahu spisu Policie ČR ČVS: OVBO-509/10-2001, jako důkazy byly provedeny, a to výpověď dovolatele, znalecký posudek a výslech znalkyně, svědecká výpověď MUDr. Radimského a listinnými důkazy,
- jednání uvedeného ve sdělení obvinění se dopustil, což nepopřel, ale nebyl příčetný,
- dlouhodobě se dobrovolně léčí, je spolehlivým pacientem,
- riziko agresivity neovlivňuje nařízení ochranného léčení,
- řízení o uložení ochranného léčení trvá deset let, po celou dobu se sám pravidelně a dobrovolně každý měsíc dostavuje k lékaři MUDr. Radimskému, který jeho potíže řeší, problémy nebyly žádné, tím podle soudu dokázal, že nařízení ochranného léčení není třeba,
- pokud by bylo ochranné léčení včas uloženo, tak by s vysokou mírou pravděpodobnosti již bylo s ohledem na jeho kladný přístup ukončeno,
- za popsané situace by ochranné léčení nemohlo plnit svůj účel, dokonce by mohlo být kontraproduktivní jako projev nespravedlnosti a nedocenění jeho dobrovolného a odpovědného přístupu ke své nemoci.

Proti tomuto rozhodnutí podal státní zástupce stížnost, o níž bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 8 To 282/2010, rozhodnuto v neveřejném zasedání. Současně dovolatel odkázal na odůvodnění usnesení, podle něhož se soud druhého stupně neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně a svoje rozhodnutí opřel o znalecký posudek a výpověď znalkyně.

K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolatel připomněl znění § 239 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že nejde-li o případ, kdy si soud rozhodnutí o ochranném léčení, o zabezpečovací detenci nebo o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty vyhradil podle § 230 odst. 2 tr. ř., může je uložit ve veřejném zasedání, jen navrhne-li to státní zástupce. Namítl, že v rozporu s citovaným ustanovením bylo Krajským soudem v Brně rozhodnuto o stížnosti státního zástupce v neveřejném zasedání, tj. bez jeho vědomí a přítomnosti obhájce, kteří tak neměli možnost se k opravnému prostředku vyjádřit. Vyslovil nesouhlas i s tím, že ačkoliv mělo být rozhodováno o uložení ochranného léčení, stížnostní soud jeho osobu ani nepředvolal. Napadené usnesení tudíž označil za tzv. rozhodnutí od stolu a v rozporu se zákonem.

Co se týče důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., tak podle dovolatele není pro uložení ochranného léčení splněna řada podmínek, a to:
- nebezpečnost pobytu jeho osoby na svobodě (§ 99 odst. 1 tr. zákoníku), přičemž plně souhlasí s tím, jak se s otázkou vypořádal prvostupňový soud, když konstatoval, že i bez uložení ochranného léčení se dobrovolně léčí, nebyl zjištěn žádný jeho projev agresivity, a pokud by bylo ochranné léčení včas uloženo, stejně by s vysokou mírou pravděpodobnosti bylo již s ohledem na jeho kladný přístup stejně ukončeno,
- ochranné léčení trvá, dokud trvá jeho účel (§ 99 odst. 6 věta první tr. zákoníku).

Dále dovolatel zdůraznil, že ochranné léčení, jež je ukládáno po deseti letech, nemůže svůj účel splnit, neboť:
- je v rozporu se zásadou přiměřenosti při ukládání ochranných opatření (§ 99 odst. 1, 2 tr. zákoníku),
- nejsou pro jeho uložení splněny ani procesní podmínky pro rozpor se zákonem spočívající v projednání stížnosti v neveřejném zasedání a desetiletou délku řízení, což znamená porušení § 2 odst. 4 tr. ř. ( trestní věci se musí projednávat co nejrychleji a s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána ) a porušení práva na spravedlivý proces garantované čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.

Ke svým tvrzením dovolatel poukázal na důkazy:
- usnesení Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování Brno venkov ze dne 21. 6. 2001, ČVS: OVBO-509/10-2001,
- usnesení Okresního soudu Brno venkov ze dne 4. 5. 2010, č. j. 1 Nt 917/2001-70,
- usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 8 To 282/2010,
Rovněž požádal, aby byl učiněn dotaz na ošetřujícího lékaře z Psychiatrické léčebny B., ohledně jeho přístupu k léčbě po právní moci napadeného usnesení.

Závěrem mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 8 To 282/2010, a přikázal jmenovanému soudu věc znovu projednat a rozhodnout.

K dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Připomněl, jak ve věci bylo příslušnými orgány činnými v trestním řízení rozhodnuto a dovolatelem uplatněné námitky.

Státní zástupce poukázal na vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. v zákoně. Konstatoval, že Krajskému soudu v Brně nelze vytknout, pokud rozhodoval o stížnosti státního zástupce v neveřejném zasedání podle § 242 odst. 1 tr. ř., které se zásadně koná pouze za přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Zdůraznil, že pokud se ho dovolatel či jeho obhájce neúčastnil, nemohlo dojít k porušení zákona, ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Doplnil, že podle § 239 odst. 1 tr. ř. soud koná rozhodnutí o ochranném léčení (pokud si je nevyhradil podle § 230 odst. 2 tr. ř., což není, jak dovolatel správně uvedl, tento případ) v neveřejném zasedání. Pouze jde-li o opačný návrh státního zástupce, může (tzn. není ani za takové situace povinen) tak učinit ve veřejném zasedání. Postupu krajského soudu tudíž nelze ničeho vytknout. Navíc není možné přehlédnout, že rozhoduje-li o stížnosti jako nadřízený orgán soud, činí tak vždy v senátu a v neveřejném zasedání.

Dále státní zástupce uvedl, že důvod dovolání zakotvený v § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Z ustanovení § 99 tr. zákoníku plyne, že soud uloží ochranné léčení (kromě případů stanovených v § 40 odst. 2 a § 47 odst. 1 tr. zákoníku, na posuzovaný případ nedopadajících), jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Podle § 3 odst. 2 tr. zákoníku se o ochranném opatření rozhodne vždy podle zákona účinného v době, kdy se o ochranném opatření rozhoduje.

Ve vyjádření státní zástupce připomněl, že Krajský soud v Brně vycházel při rozhodování o uložení ochranného psychiatrického léčení formou ambulantní z provedeného znaleckého posudku a výslechu znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Z těchto důkazů bylo zjištěno, že zdravotní stav dovolatele je závažným psychiatrickým onemocněním, a to paranoidní schizofrenií, které je trvalého rázu, kdy u něj dochází k postupnému úbytku intelektových schopností, k deformaci osobnosti a upevňování paranoidně persekučních představ. Ani při dosavadní léčbě není jeho nemoc v dostatečné remisi a v případě jeho neléčení se nemoc projeví v akutní fázi se všemi příznaky a může propuknout nejen při vysazení léků, ale i po fyzickém i psychickém stresu. Při této nemoci jde o poruchu myšlení, kdy člověk není sám schopen poznat, že jeho projevy jsou neadekvátní a může ohrozit sebe i okolí. V průběhu nemoci dochází k postupnému zhoršování, kdy schopnost sám sebe kontrolovat postupně upadá. Podle znalkyně vyžaduje jeho zdravotní stav trvalé psychiatrické léčení, léčbu je nutno uložit, přičemž jeho pobyt na svobodě označila za nebezpečný pro okolí.

Podle státního zástupce je v posuzovaném případě vysoce pravděpodobné, že pokud by se Mgr. V. K. neléčil, mohl by znovu spáchat útok na zájmy chráněné trestním zákonem, a to i útok závažnější, právě pod vlivem zjištěné duševní choroby. Krajský soud tuto otázku uzavřel, když konstatoval, že současná dobrovolná léčba neskýtá dostatečné záruky v tom, že by dovolatel v léčbě pokračoval i při zhoršení jeho onemocnění.

Závěrem vyjádření se státní zástupce neztotožnil s námitkou dovolatele o nesplnění účelu ochranného léčení ukládaného po deseti letech. V této souvislosti upozornil, že účelem ochranného léčení není izolace nebezpečného pachatele činu jinak soudně trestného, ale jeho léčba. Jde především o terapeutické působení na osobu, které má význam nejen pro zajištění ochrany společnosti, nýbrž může být významné i pro tuto osobu samotnou, neboť jí je poskytována odborná lékařská péče, jež se může pozitivně promítnout do jejího dalšího života. Ochranné léčení se ani nenařizuje na určitou dobu, ale trvá tak dlouho, pokud to vyžaduje jeho účel.

S poukazem na popsané skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání a rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání Mgr. V. K. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. e) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).

Podle § 265b odst. 1 písm. d), j) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
d) byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání,
j) bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.

Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného.

V rámci tohoto dovolacího důvodu Mgr. V. K. napadá postup Krajského soudu v Brně, pokud rozhodl o stížnosti státního zástupce proti usnesení Okresního soudu Brno venkov ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 1 Nt 917/2001, v neveřejném zasedání, k němuž nebyl dovolatel ani předvolán. Podle jeho přesvědčení mělo být rozhodováno ve veřejném zasedání, přičemž jednání bylo nařízeno bez jeho vědomí, a tudíž on i jeho obhájce neměli možnost se ke stížnosti státního zástupce vyjádřit. S těmito námitkami však Nejvyšší soud nemůže souhlasit.

Podle § 232 tr. ř. platí, že ve veřejném zasedání rozhoduje soud tam, kde to zákon výslovně stanoví . Z ustanovení § 239 odst. 1 tr. ř. plyne, že nejde-li o případ, kdy si soud rozhodnutí o ochranném léčení, o zabezpečovací detenci nebo o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty vyhradil podle § 230 odst. 2 tr. ř., může je uložit ve veřejném zasedání, jen navrhne-li to státní zástupce . Podle § 240 tr. ř. platí, že v neveřejném zasedání rozhoduje soud tam, kde není zákonem předepsáno, že se rozhoduje v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Zákon v § 242 odst. 1 tr. ř. zakotvuje, že neveřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele.

Nejvyšší soud konstatuje, že pro rozhodnutí o stížnosti proti zamítnutí návrhu na uložení ochranného léčení není v trestním řádu stanoveno veřejné zasedání. Výše citované ustanovení § 239 odst. 1 tr. ř. se zjevně týká řízení před soudem prvního stupně, což je též evidentní ze znění § 239 odst. 2 tr. ř. (pojednává o přípustnosti stížnosti a jejím odkladném účinku mimo jiné proti rozhodnutí o ochranném léčení). Navíc nelze pominout, že rozhoduje-li o stížnosti jako nadřízený orgán soud, činí tak vždy v senátu a v neveřejném zasedání (srov. Šámal P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, str. 1051), jak důvodně upozorňuje i statní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání. Krajskému soudu v Brně tudíž nelze vytknout pochybení, pokud v daném případě rozhodl v neveřejném zasedání . Pro jeho nařízení zákon nestanoví žádnou lhůtu, což je logickým důsledkem toho, že se tohoto jednání účastní pouze soudní osoby (viz znění § 242 odst. 1 tr. ř.). Proto dovolatel nemohl být k neveřejnému zasedání soudu předvoláván a nedostatkem není, že o jeho konání nebyli on a jeho obhájce ani vyrozumíváni.

V mimořádném opravném prostředku Mgr. V. K. též v podrobnostech vytýká, že u jeho osoby nebyly splněny zákonem stanovené podmínky pro uložení ochranné léčby psychiatrické v ambulantní formě, což důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. obsahově naplňuje. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda v tomto směru bylo správně rozhodnuto. Jelikož se v dovolacím řízení vychází ze zjištěného skutkového stavu, který existoval v době rozhodování soudů obou stupňů, nebyl akceptován požadavek dovolatele, aby byl učiněn dotaz na ošetřujícího lékaře z Psychiatrické léčebny B., ohledně jeho přístupu k léčbě po právní moci napadeného usnesení.

Podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku platí, že soud uloží ochranné léčení v případě uvedeném v § 40 odst. 2 a § 47 odst. 1 tr. zákoníku, nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný . Z ustanovení § 99 odst. 4 věty první tr. zákoníku vyplývá, že podle povahy nemoci a léčebných možností soud uloží ochranné léčení ústavní nebo ambulantní. Podle § 3 odst. 2 tr. zákoníku platí, že o ochranném opatření se rozhodne vždy podle zákona účinného v době, kdy se o ochranném opatření rozhoduje.

Při rozhodování o uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, je soud povinen dokazovat splnění všech těchto zákonných podmínek. V otázce, zda jde o pachatele činu jinak trestného, není přitom vázán usnesením o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 24/1992-I. Sb. rozh. tr.).

Podle Nejvyššího soudu postupoval Krajský soud v Brně v souladu s trestním zákonem, když dospěl k závěru, že u Mgr. V. K. jsou splněny zákonné podmínky pro aplikaci ustanovení § 99 odst. 1 tr. zákoníku.

Již v usnesení Okresního soudu Brno venkov ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 1 Nt 917/2001, bylo důvodně konstatováno, že Mgr. V. K. je pachatel činu jinak trestného, který není pro nepříčetnost trestně odpovědný, přičemž v tomto směru ani nebyly v dovolání vzneseny žádné výhrady. Současně je možné poukázat na dva skutky, jak jsou popsány v usnesení vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování Brno venkov ze dne 21. 6. 2001, ČVS: OVBO-509/10-2001, jímž bylo podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastaveno trestní stíhání jmenovaného pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. a pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. (č. l. 3 4 spisu, sp. zn. Zt 1159/2001). Skutková zjištění a z nich vyplývající právní závěry jsou podloženy důkazy, které jsou součástí trestního spisu sp. zn. Zt 1159/2001, který před rozhodnutím o dovolání Nejvyšší soud vyžádal od příslušného orgánu Policie ČR. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie ze dne 15. 6. 2001, který byl vypracován znalci MUDr. Jiřím Pokorou a MUDr. Zlatou Pernicovou, vyplývá, že v době páchání trestné činnosti dovolatel trpěl závažnou duševní poruchou chorobou ve smyslu psychózy, a to paranoidní schizofrenií, přesněji řečeno exacerbací (zhoršením) této choroby. V důsledku uvedené psychické poruchy nemohl v době spáchání trestného činu rozpoznat nebezpečnost trestného činu pro společnost a nemohl ani své jednání ovládat Obě tyto schopnosti byly zcela vymizelé. Znalci označili pobyt Mgr. V. K. na svobodě v důsledku uvedené psychické poruchy za nebezpečný a vyžadující ochranné psychiatrické ambulantní léčení (vše na č. l. 17 spisu, sp. zn. Zt 1159/2001).

Před rozhodnutím o návrhu státního zástupce na uložení ochranného léčení byla dne 10. 9. 2009 v řízení před Okresním soudem Brno venkov podle § 105 odst. 1 tr. ř. samosoudcem přibrána MUDr. Eva Čermáková, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie za účelem prostudování trestního spisu, vyšetření Mgr. V. K. a podání znaleckého posudku (č. l. 41 spisu). Z tohoto důkazu vyplývá, že zdravotní stav jmenovaného je charakterizován probíhajícím závažným psychiatrickým onemocněním paranoidní schizofrenií, které ani při dosavadní léčbě není v dostatečné remisi. Přetrvávají paranoidní bludy a posuzovaný pod jejich vlivem jedná, je ve svých projevech naléhavý, nelze vyloučit, že při odporu okolí bude jednat agresivně, nevyhodnotí pro své narušené myšlení adekvátně situaci a nutnou přiměřenou obranu. Jeho pobyt na svobodě je pro okolí nebezpečný. Uvedené onemocnění je trvalého rázu, u posuzovaného dochází k postupné deterioraci intelektu a upevňování paranoidně persekučních představ. Nelze předpokládat, že by došlo k úplné remisi. Jeho zdravotní stav vyžaduje trvalé léčení psychiatrické, proto znalkyně navrhla ochrannou léčbu ambulantní formou (vše na č. l. 52 spisu). U veřejného zasedání konaného dne 30. 3. 2010 před soudem prvního stupně znalkyně MUDr. Eva Čermáková odkázala na svůj písemný znalecký posudek s tím, že nemá žádné informace o poznatcích, které by její závěry měnily. Současně k onemocnění Mgr. V. K. konstatovala: je závažné, má svůj genetický podklad, jedná se o poškození přenašečů nervových vzruchů v mozku. Je nutno ho trvale léčit, jinak dochází k postupnému úbytku intelektových schopností jedince. Dále dochází k deformaci osobnosti a nebezpečím je, že v případě neléčení se projeví v akutní fázi se všemi příznaky. Ta forma, kterou posuzovaný trpí, je paranoidní, tzn. velmi málo ovlivnitelná léčbou. Toto onemocnění může propuknout nejen, když se vysadí léky, ale i po fyzickém i psychickém stresu. Jde o poruchu myšlení, člověk není sám schopen poznat, že jeho projevy jsou neadekvátní, může ohrozit sebe i okolí. Proto je nutné, aby byl tento člověk léčen i ve chvíli, kdy sám toto léčení podstupovat nechce. Znalkyně rovněž uvedla, že podle záznamů posuzovaný dochází k léčení, ale nemoc kolísá, tzn. že dochází k nějakému stresu; pan primář mu nabízel hospitalizaci. Jelikož neměl potřebu se léčit a vzhledem k tomu, že se nedopustil žádného trestného jednání, nebylo možno léčbu nařídit bez jeho souhlasu. Medicína je odkázána na to, zda pacient spolupracuje. Pokud jde o ambulantní léčbu, je tam oproti dobrovolnému docházení výhoda, že ve chvíli, kdy by přestal spolupracovat, tak je možno léčbu vynutit, neboť jsou dány určité pravidelné termíny. Podle znalkyně je v tomto případě nutné léčbu uložit. V průběhu nemoci dochází k postupnému zhoršování, schopnost sám sebe kontrolovat postupně upadá. Projevuje se verbální agrese, dále naléhavost chování, neschopnost nadhledu, agresivita je latentní (vše na č. l. 64 až 65 spisu). Ostatně na tyto skutečnosti, a to ve své podstatě, již stížnostní soud poukázal v dovoláním napadeném usnesení.

Podle názoru Nejvyššího soudu nelze Krajskému soudu v Brně vytknout pochybení, když zrušil usnesení soudu prvního stupně a podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku uložil Mgr. V. K. ochranné psychiatrické léčení ambulantní formou , neboť jde o pachatele činu jinak trestného, který není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. S odkazem na zmíněný znalecký posudek včetně výpovědi znalkyně u veřejného zasedání, soud druhého stupně v odůvodnění rozhodnutí poukázal nejen na uvedené onemocnění jmenovaného, ale též na jeho aktuální zdravotní stav a oprávněně konstatoval, že jeho dosavadní léčení nevedlo k dostatečné remisi jeho závažného onemocnění, byť je možno souhlasit s dovolatelem, že MUDr. Marek Radimský se jako svědek o dobrovolné léčbě vyjádřil vcelku uspokojivě. Lze plně akceptovat za důkazně podložený závěr soudu druhého stupně, že současná dobrovolná léčba (znalkyně měla k dispozici i příslušnou zdravotnickou dokumentaci), kterou Mgr. V. K. podstupoval, neskýtá dostatečné záruky v tom, že by v ní pokračoval i při zhoršení jeho onemocnění. V daném případě je vysoce pravděpodobné, že pokud by se neléčil, mohl by znovu spáchat útok na zájmy chráněné trestním zákonem, a to i útok závažnější, pod vlivem zjištěné duševní choroby. Nelze též přehlédnout, že jeden ze skutků, pro který bylo usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování Brno venkov ze dne 21. 6. 2001, ČVS: OVBO-509/10-2001, podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastaveno trestní stíhání dovolatele, spočíval v tom, že zaútočil na jinou osobu, přičemž v ruce držel otevřený vystřelovací nůž, kterým se snažil ji v oblasti břicha pořezat.

Je skutečností, že pravomocné rozhodnutí o návrhu státního zástupce Okresního státního zastupitelství Brno venkov ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. Zt 1159/2001, na nařízení veřejného zasedání o uložení ochranného léčení, které bylo Okresnímu soudu Brno venkov doručeno již 12. 9. 2001 (č. l. 1 tr. spisu), bylo učiněno až usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 8 To 282/2010. Pro úplnost je možno připomenout, že v mezidobí bylo usnesením Okresního soudu Brno venkov ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. 1 Nt 917/2001, podle § 72 odst. 1, 4 tr. zák. rozhodnuto, že se Mgr. V. K. ukládá ochranné psychiatrické léčení ambulantní formou (č. l. 23 25 spisu), jež bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 4 To 173/2005, ke stížnosti jmenovaného podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušeno a soudu prvního stupně uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl (č. l. 33 35 spisu). Účelem ochranného léčení, byť bylo pravomocně uloženo po více než devíti letech od spáchání daných skutků, není izolace nebezpečného pachatele činu jinak trestného, ale jeho léčba, přičemž jde zejména o terapeutické působení na osobu, jež má význam nejen pro zajištění ochrany společnosti, ale může být významné i pro tuto osobu samotnou. Je jí totiž poskytována odborná lékařská péče, která se může pozitivně promítnout do jejího dalšího života.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že dovolací námitky, které Mgr. V. K. formálně relevantně uplatnil, nelze akceptovat. S poukazem na tento závěr Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. a rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. listopadu 2010

Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k