6 Tdo 1062/2015
Datum rozhodnutí: 07.10.2015
Dotčené předpisy: § 199 odst. 1,2 písm. d) tr. zákoník, § 146 odst. 1 tr. zákoník, § 335 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoník, § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoník



6 Tdo 1062/2015-35

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. října 2015 o dovolání podaném obviněným M. S . proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2015, č. j. 13 To 69/2015-785, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 11/2014, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í : I.
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 14. 11. 2014, č. j. 2 T 11/2014-672 byl obviněný M. S. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ), jednak přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a jednak přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Takto kvalifikované trestné činnosti se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že

v přesně nezjištěné době od června roku 2009 do 22. 9. 2013 v N., okres M., v ulici Z. O. ve společně obývaném bytě dlouhodobě týral svoji manželku poškozenou M. S. tak, že ji ponižoval, zakazoval jí styky s jejími přáteli, vulgárně jí urážel a vyčítal jí její předchozí známosti, opakovaně jí vyhrožoval tím, že ublíží jí i jejím dětem, že se postará o to, aby je nevídala, opakovaně ji fyzicky napadl, především údery otevřenou dlaní, přičemž v některých případech byla po napadení nucena vyhledat lékařské ošetření, a to když ji v přesně nezjištěné době v noci ze dne 24. na 25. 8. 2009 po předchozí rozepři, kdy jí vyčítal předchozí známosti a její kamarádky, napadl tak, že jí v kuchyni přiložil menší kuchyňský nůž ke krku, poté ji odtáhl do obývacího pokoje, kde si musela sednout na gauč, dát ruce na záda a sednout si na ně, aby se nemohla bránit a asi padesáti údery otevřenou dlaní ji uhodil do obličeje, v důsledku čehož poškozená M. S. utrpěla pohmoždění levé strany obličeje provázené otokem s místní bolestivostí a krevními podlitinami, v přesně nezjištěné době v měsíci srpnu 2011 v nočních hodinách, kdy po návratu domů po poškozené M. S., aby ji ponížil, požadoval, aby se svlékla a vyšla z bytu nahá, poté, co se poškozená ze strachu z něj svlékla a chtěla vyjít na chodbu, ji fyzicky napadl údery rukou do obličeje a po celém těle, poškozenou udeřil hlavou do její hlavy a bil ji po těle botou, při tom jí současně vyhrožoval, že ji zabije, v důsledku čehož poškozená M. S. utrpěla pohmožděniny krajiny kolem obou očí provázené krevními výrony do podkoží víček a otokem a pohmožděniny horní části obou stehen s krevními výrony do podkoží, dne 31. 3. 2012 jí při napadení zkroucením ruky způsobil pohmoždění levého zápěstí ruky s průvodním otokem a bolestivostí, v přesně nezjištěné době přibližně v měsíci červnu 2013 v nočních hodinách po návratu domů poškozenou M. S. po slovních útocích napadl tak, že ji opakovaně udeřil otevřenou dlaní do obličeje, poté vytáhl kuchyňský nůž, donutil poškozenou, aby si sedla na židli zády před lednici a nožem jí namířil do oblasti krku, přitom jí vyhrožoval, že zabije jí i její děti v obci Z., kde bude krvavý masakr, s tím, že pokud věc oznámí, nikdo ji neochrání a poté nůž silou zarazil do dveří lednice, přičemž jeho agresivita vůči poškozené vyvrcholila dne 15. 9. 2013, kdy přišel v době kolem 02:00 hodin domů, po svém příchodu začal v kuchyni poškozenou M. S. bít otevřenou dlaní do obličeje a udeřil jí hlavou do její hlavy, poté poškozenou vytáhl do prostoru mezi obývacím pokojem a ložnicí, položil ji na záda na zem, sedl si obkročmo na ni, kouřil cigaretu a bil ji do hlavy otevřenou dlaní, plival na ni a vyhrožoval jí uříznutím hlavy s tím, že jestli chce žít a vidět děti a rodiče, musí dělat vše tak, jak jí řekne, nakonec ji udeřil hlavou do hlavy, v důsledku tohoto jednání poškozená utrpěla pohmožděniny obličeje v podobě krevních výronů v podkoží pod pravým i levým okem, krevní výron v podkoží na levé straně brady, pohmoždění krční páteře, pohmoždění pravého čelního laloku mozku, které bylo provázeno bolestmi hlavy, přičemž z pohmoždění mozku vyplývala nutnost 3 až 4 týdenního klidového režimu s pracovní neschopností do 11. 10. 2013.

Obviněný byl odsouzen podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí blíže specifikovaného kuchyňského nože. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 2 608 Kč. Současně byla poškozená M. S. podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze, který je usnesením ze dne 24. 2. 2015, č. j. 13 To 69/2015-785 podané odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Andreje Najmana dovolání , jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , neboť má za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), d) a h) tr. ř.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje dovolatel v nesprávnosti právního posouzení v rozsudku vymezeného jednání, jež spočívá tom, že byl uznán vinným třemi trestnými činy, ač trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku je podle něj speciálním ve vztahu k trestným činům zbývajícím, tedy trestným činům nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. S oporou o vymezení pojmu týrání akcentuje, že toto jednání může spočívat ve fyzickém i psychickém napadání, z čehož dovozuje, že jak jednání, v němž soudy shledaly ublížení na zdraví, tak nebezpečné vyhrožování, mělo být podřazeno pod pojem týrání .

Obviněný dále zdůrazňuje, že právní kvalifikace jeho jednání jako týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku vyžaduje týrání osoby po delší dobu . Ve skutku, jenž podle jeho názoru nevyjadřuje takový popis jednání, z něhož by bylo možné učinit závěr o úmyslu, resp. zavinění, pokrývajícím i okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, lze podle dovolatele shledávat nejvýše trestný čin podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku.

Za vadné pokládá dovolatel i to, že soudy jeho činy posuzovaly výhradně podle zák. č. 40/2009 Sb. Jeho jednání (patrně jeho část) mělo být posouzeno podle právního stavu účinného do 31. 12. 2009, tedy podle § 197, § 215a a § 222 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, vyplynulo-li ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, že se trestné činnosti měl dopouštět od června 2009 do 22. 9. 2013.

S ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 111/2001, shledává v absenci tlumočníka při svém znaleckém zkoumání znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ).

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že nebyly splněny podmínky pro postup soudu prvního stupně podle § 209 tr. ř. spočívající ve výslechu svědkyně M. S. v jeho nepřítomnosti. Podle jeho názoru nebyla dána důvodnost obavy soudu, že svědkyně nebude svědčit. Namítá, že nebyl zachován princip kontradiktornosti trestního řízení, čímž bylo zasaženo i do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vznáší dovolatel výhradu, že mu byl uložen takový druh trestu, jehož uložení trestní zákoník nepřipouští. Pochybení při uložení trestu vyhoštění spatřuje v nerespektování ustanovení § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Namítá, že na území České republiky má část rodiny a pracovní a obchodní aktivity, uložení trestu vyhoštění je v rozporu se zájmem na spojování rodin právě z důvodu, že na území České republiky žije již deset let a že by výkon trestu zpřetrhal vazby s jeho strýcem zde žijícím. Ve vztahu k uložení tohoto druhu trestu okresním soudem podotkl, že v době vydání rozsudku nebyla, vzhledem k jím podanému odvolání v řízení o rozvodu manželství, zřejmá a jistá otázka trvání tohoto manželství.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mělníku, a současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. všechna další obsahově navazující rozhodnutí a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Mělníku, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k námitkám opřeným o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v prvé řadě vyjádřil nesouhlas s tvrzením dovolatele, že ostatní trestné činy jsou ke zločinu týrání ve vztahu speciality . To je podle státního zástupce zjevné z odlišných znaků skutkových podstat, když nutným znakem týrání není ani poškození zdraví, ani takové vyhrožování, které může vzbudit důvodnou obavu . Pokud pachatel týrání vyhrožuje své oběti, může tak činit také jen za účelem jejího ponížení, aby u oběti vzbudil zdání, že nemá zapotřebí vyřčené vyhrůžky uskutečnit. Jednočinný souběh týrání s ublížením na zdraví či nebezpečným vyhrožováním tak podle názoru státního zástupce není vyloučen a lze uvažovat pouze o faktické konzumpci, kterou ohledně ublížení na zdraví připouští nauka a judikatura jako konzumpci možnou, nikoli nutnou. S odkazem na komentářovou literaturu a rozhodnutí publikované za účinnosti dřívější právní úpravy obsažené v trestním zákoně a jím zdůvodněných úvah má za to, že pokud jednání obviněného bylo kvalifikováno podle § 199 odst. 1, 2 tr. zákoníku, bylo užití pravidla o faktické konzumpci patrně na místě, když horní hranice takové trestní sazby činí 8 let, tedy téměř trojnásobek trestní sazby podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž obdobný je rozdíl u trestní sazby podle § 353 odst. 2 tr. zákoníku.

S dovolatelem proto souhlasí v tom, že postačovalo posoudit jeho jednání podle § 199 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Samotné vypuštění obou mírnějších kvalifikací by však podle státního zástupce na postavení dovolatele nemohlo mít žádný vliv (ze samotné podstaty faktické konzumpce plyne, že zahrnuje jen to, co je ve vztahu k hlavní právní kvalifikaci bezvýznamné), pro řešení právní otázky faktické konzumpce není hodnocená věc významná, neboť se nejedná o případ hraniční. V této části státní zástupce považuje projednání dovolání za neúčelné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.

K námitce vůči užití kvalifikované skutkové podstaty státní zástupce připomenul, že dovolatel pouze uvedl, že z popisu skutku nelze dovodit úmysl, resp. zavinění k naplnění tohoto kvalifikovaného znaku. Jelikož tuto myšlenku blíže nerozvedl, státní zástupce pouze konstatoval, že podle § 17 písm. a) tr. zákoníku postačuje k těžšímu následku zavinění nedbalostní a že toto zavinění je dostatečně patrné z popisu skutku dovolatel se po dobu více než 4 let nacházel na místě činu jako přímý pachatel a byl tedy osobně přítomen po celou tuto dobu. Věděl tedy, že se jedná o více než 4 roky, kdy pokračoval ve svém jednání délku doby znal a nic nenasvědčuje tomu, že by s touto délkou nebyl srozuměn.

Vzhledem k tomu, že obviněný blíže neodůvodnil ani svůj názor, že jeho jednání mělo být dílem posouzeno podle trestního zákona, státní zástupce toliko konstatoval, že podle § 2 odst. 2 tr. zákoníku se trestnost pokračujícího trestného činu posuzuje podle zákona účinného při dokončení jednání, tedy v dovolatelově věci dne 22. 9. 2013, kdy již platil trestní zákoník z roku 2009.

Zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu, o jehož závěry obviněný opřel svoji námitku porušení práva na spravedlivý proces (vyvozující z nepřítomnosti tlumočníka při znaleckém zkoumání), nepokládá státní zástupce za přiléhavý na posuzovanou věc. Podotkl, že znalecký posudek především proti němu nebyl stěžejním důkazem. Pro nespolupráci obviněného se jeho vyšetření znalci ani nepodařilo řádně dokončit. Účelem posudků bylo zhodnotit dovolatelův duševní stav a jeho osobnostní rysy. To sice odpovídá obvyklé praxi v případě obdobné trestné činnosti, ke zpracování znaleckého posudku však bylo přistoupeno, aniž by v daném případě existoval konkrétní poznatek vzbuzující pochybnosti o příčetnosti dovolatele. Spíše se podle závěru státního zástupce jednalo o úkon k odhalení pohnutek, osoby pachatele a příčin trestné činnosti podle § 81 odst. 1 tr. ř. I bez předmětného znaleckého posudku by bylo možno rozhodnout o vině a trestu. Zároveň (oproti situaci, kterou Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí hodnotil) dovolatel prokázal schopnost ovládat český jazyk, jak je patrné z vyjádření znalců a z průběhu hlavního líčení. Z těchto důvodů nesdílí názor obviněného, že by nepřítomností tlumočníka bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. V této části se podle státního zástupce jedná o dovolání podané z jiného důvodu, než je upraven v § 265b odst. 1 tr. ř.

K námitce jíž obviněný odůvodnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce uvedl, že oběť týrání je typickým svědkem, u něhož lze předpokládat, že v přítomnosti pachatele nebude schopen vypovědět pravdu. V případě poškozené pro to svědčily i konkrétní okolnosti patrné ze znaleckých posudků i její výpovědi zejména submisivní charakter její osobnosti a trvající strach z dovolatele. Za podstatné považuje, že nalézací soud splnil své povinnosti podle citovaného ustanovení dovolatel byl s výpovědí této svědkyně seznámen a bylo mu umožněno se k ní vyjádřit a klást svědkyni otázky. Současně nadnesl ústavněprávní dimenzi a souvislosti ustanovení § 209 odst. 1 tr. ř., a proto v této části považuje dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné.

Stejný právní závěr učinil i ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Při rekapitulaci skutkových východisek dospěl k závěru, že nebyla naplněna ani základní podmínka v podobě povolení trvalého pobytu. Dovolatel totiž nikdy nezískal povolení trvalého pobytu a již z tohoto důvodu (a s ohledem na rozhodnutí č. 22/2015 Sb. rozh. tr.) není možné použít § 80 odst. 3 písm. c) tr. ř. K námitce nadále trvajícího manželství na okraj zmínil, že se již v době probíhajícího trestního řízení jednalo o zcela formální svazek, které nemohlo odůvodnit zájem na spojování rodin . I v této části proto shledal dovolání jako zjevně neopodstatněné.

Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání podala osoba oprávněná [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Odlišně jsou poté trestním řádem kladeny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§ 196 a násl. tr. ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování a požadavky, za kterých lze takto jednat ve veřejném zasedání (§ 232 a násl. tr. ř.).

Tento dovolací důvod je naplněním ústavního práva obviněného vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Podle § 12 odst. 6 tr. ř. je obviněný stranou trestního řízení, resp. je jednou z nejdůležitějších osob, které mají postavení strany. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jinými slovy řečeno, v mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek proto nemají námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, jimiž dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Třetí obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným . Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu.

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Dovolání obviněného jako celek je dovoláním zjevně neopodstatněným. Obviněný sice formálně právně relevantním způsobem uplatnil deklarované dovolací důvody, učinil tak však způsobem, který nemůže vést ke kasaci dovoláním napadených rozhodnutí.

Pokud se týče dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jeho tvrzenou existenci založil obviněný na třech hmotně právních námitkách.

Založil-li své tvrzení o neopodstatněnosti právního posouzení ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsaného skutku v podobě jednočinného souběhu zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí a přečinů nebezpečného vyhrožování a ublížení na zdraví na námitce, že souběžná právní kvalifikace je vyloučena z důvodu vztahu speciality mezi prvním z uvedených trestných činů vůči trestným činům zbývajícím, pak správnosti takové námitky nelze přisvědčit.

Škodlivost činu pro společnost bude zpravidla nejlépe vystižena tím, že každý skutek bude zásadně posuzován podle všech zákonných ustanovení, jež na ně dopadají. Jednočinný souběh přichází v úvahu všude tam, kde jsou jediným skutkem de iure, tzn. v rámci jednání, resp. na jeho základě zcela nebo alespoň zčásti shodným jednáním zasaženy či ohroženy různé individuální objekty ochrany a tím vyvolány různé právně významné následky (Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné, Obecná část. 2. vydání, Praha : C. H. Beck, 2012, s. 393). V případě jednočinného souběhu nestejnorodého (a za takový je třeba pokládat i souběh v posuzované věci) pachatel jedním skutkem spáchá více trestných činů různých skutkových podstat. Jednočinný souběh je vyloučen (vyjma dalších případů) v důsledku povahy konkurujících si skutkových podstat, resp. povahy sbíhajících se právních kvalifikací na tomtéž skutku de iure, zaměřených vůči témuž chráněnému objektu, v případech poměru speciality či poměru subsidiarity. V poměru speciality jsou ustanovení trestního zákona určená k ochraně týchž zájmů, má-li být jedním z těchto ustanovení (speciálním) zvláště postihnut určitý druh útoků proti témuž individuálnímu objektu, aby tak byla vystižena zvláštní povaha a škodlivost takových útoků pro společnost. (Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 279). K vyloučení jednočinného souběhu v případě speciality dochází v důsledku toho, že se uplatní toliko kvalifikace speciální, jež má přednost před obecnou právní kvalifikací. Předpokladem takového řešení, jak již uvedeno, je to, že konkurující si skutkové podstaty jsou určeny k ochraně týchž zájmů, tj. mají stejný individuální objekt.

Závěr o shodě individuálního objektu v případě tří trestných činů, jimiž byl dovolatel uznán vinným, učinit nelze.

Zatímco v případě trestných činů proti zdraví, tj. i trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku je objektem (chráněným zájmem) lidské zdraví, tj. normální funkce tělesných orgánů potřebná k obvyklé činnosti (zahrnuto je i zdraví duševní), v případě trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku je objektem klidné mezilidské soužití před rušením, které spočívá ve vyvolání obav o život, zdraví nebo majetek jednáním záležejícím ve vyhrožování nebo násilí. Individuálním objektem trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku je zájem na ochraně osob, u nichž je dána specifická forma vzájemné závislosti vyplývající ze skutečnosti, že tyto osoby obývají společné obydlí, a proto jsou mezi nimi vytvořeny zvláštní vztahy vyplývající ze společného bydliště a zpravidla též mají ztíženou možnost toto společné obydlí opustit.

Již z tohoto shrnutí plyne, že označené trestné činy nemají shodný individuální objekt a že tudíž dovozovat vztah speciality trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku ve vztahu k trestným činům ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku je nepřípadné.

Přezkoumává-li dovolací soud napadená rozhodnutí (neodmítne-li dovolání) v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání , pak striktně pojato k nesprávnosti právní kvalifikace skutku jako (též) přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku by dostačovalo se vyjádřit z pohledu uplatněného tvrzení o vztahu speciality trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku vůči dalším dvěma specifikovaným trestným činům. Pokud státní zástupce ve svém vyjádření nastínil možný pohled na řešenou otázku i skrze problematiku tzv. faktické konsumpce, zaujal stanovisko k něčemu, co výslovně (jako důvod, pro který by právní posouzení skutku soudy nižšího stupně) dovolatel neuplatnil. K uvedenému pak dostačuje přičinit dvě poznámky.

Sám státní zástupce poukázal jednak na to, že jím zmíněný zdroj faktickou konsumpci jako okolnost vylučující jednočinný souběh (konkurenci ideální) pokládá za možný ( jde zpravidla ), nikoli nutný nástroj omezující rozsah trestní odpovědnosti pachatele (rovina viny), jednak to, že její případné užití nemá žádný vliv na postavení pachatele, tedy ani v rovině právních následků trestní odpovědnosti. Zbývá dodat, že činí-li státní zástupce své úvahy o případné důvodnosti požadavku dovolatele na omezení rozsahu právní kvalifikace jeho jednání na podkladě srovnání trestních sazeb, a to s oporou o starší rozhodnutí judikaturního významu (konkrétně rozhodnutí publikované pod č. 18/1963 Sb. rozh. tr.), pak tak činí jen z hlediska jednoho faktoru, který se může uplatnit. Nelze však pomíjet to, že otázka faktické konsumpce se nevyčerpává problematikou srovnání trestních sazeb sbíhajících se trestných činů [srov. rozhodnutí č. 35/2011 Sb. rozh. tr. : Zjištění, že se v konkrétním případě jedná o faktickou konzumpci, nelze opírat jen o srovnání trestních sazeb v úvahu přicházejících trestných činů spáchaných v jednočinném souběhu, ale je na ni nutné usuzovat z faktického průběhu činu (rozhodnutí č. 10/1987-II. Sb. rozh. tr.). Pouze podle okolností, za nichž byl čin spáchán, a s přihlédnutím k jeho povaze a závažnosti (společenské škodlivosti) je možné dojít k závěru o tom, zda je trestný čin prostředkem jen relativně malého významu ve srovnání se základním trestným činem nebo vedlejším, málo významným produktem základního trestného činu. ] .

Pokud by z tohoto hlediska měl být posuzován význam činu, který soudy nižších stupňů posoudily jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, pak nelze přehlédnout, že podle skutkových zjištění se nejednalo o úmyslné přivození poruchového následku na zdraví poškozené, které by hraničním způsobem vůbec zakládalo důvod pro vyvození trestně právní odpovědnosti (omezení v obvyklém způsobu života po dobu sedmi dnů), nýbrž že šlo již o závažnější poruchu, která se projevila mimo jiné v pohmoždění krční páteře a pohmoždění pravého čelního laloku mozku, které si vyžádalo klidový režim po dobu 3 až 4 týdnů. Nelze proto konstatovat, že by takto přivozený zdravotní následek byl zcela nevýznamným vedlejším výsledkem trestného činu podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a že se měla uplatnit faktická konsumpce. Tato totiž vylučuje jednočinný souběh trestných činů právě a jen tehdy, pokud jeden z nich je prostředkem relativně malého významu ve srovnání se základním deliktem cílovým nebo vedlejším, málo významným výsledkem základního deliktu cílového (Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 401). Připomíná se, že obviněný ve svém dovolání neuplatil nic, čím by zpochybnil vlastní naplnění zákonných znaků obou přečinů, nedůvodnost jejich užití založil toliko na již výše zmíněném tvrzení o specialitě zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí. K důvodnosti soudem užité právní kvalifikace se vyslovil odvolací soud, který svou argumentací obsaženou na str. 6-7 usnesení doplnil o poněkud strohé vyjádření obsažené v rozsudku soudu prvního stupně na str. 16. I s přihlédnutím k tomu, co odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl (jakož i tomu, co se vztahuje k problematice tzv. faktické konsumpce) nelze učinit závěr, že by právní posouzení skutku dovolatele bylo vadné (zejména pak v rozsahu, který by vyžadoval ve formě kasace napadených rozhodnutí prolomení právní moci odsuzujícího rozhodnutí v dovolacím řízení).

K otázce důvodnosti aplikace kvalifikované skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí dostačuje odkázat na to, co zdůraznil odvolací soud na str. 7 svého rozhodnutí. Znak týrání po delší dobu , tj. dle ustáleného výkladu řádově v měsících, je v případě dovolatele naplněn zjištěním, že jednání, které znaky týrání vykazovalo, se vůči poškozené dopouštěl po dobu delší než čtyř let, přičemž toto zlé nakládání bylo i dostatečně intenzivní k tomu, aby aplikaci kvalifikované skutkové podstaty odůvodnilo. Již odvolací soud připomenul, že zavinění, jde-li o jinou skutečnost , dostačuje na úrovni nedbalostního zavinění [§ 17 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Možno dodat, že v případě trestného činu podle § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku dostačuje zavinění pachatele ve formě nevědomé nedbalosti podle 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

Popis skutku umožňuje učinit závěr, že jeho podřazení pod znaky zločinu podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku je odůvodněno jak z hlediska stránky objektivní, tak subjektivní. Nelze se proto ztotožnit s dovolatelem, že svým jednáním naplnil pouze základní skutkovou podstatu tohoto trestného činu podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku.

K otázce užití ustanovení tr. zákoníku jako celku na veškeré popsané jednání obviněného dostačuje odkázat na jeho znění § 2 odst. 2, podle něhož jestliže se zákon změní během páchání činu, užije se zákona, který je účinný při dokončení jednání, kterým je čin spáchán . I když se obviněný podle zjištění soudů trestné činnosti dopouštěl též za účinnosti předchozího trestního zákona, tj. zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (v období do 31. 12. 2009), nepochybily soudy nižších stupňů, pokud veškeré jeho jednání posoudily v souladu s ustanovením § 2 odst. 2 tr. zákoníku podle zákona účinného při dokončení jednání. V tomto směru se citované ustanovení zákona vztahuje i na trvající (srov. rozhodnutí č. 17/2015 Sb. rozh. tr.) trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí.

Čtvrtá námitka, již obviněný podřadil pod výše označený dovolací důvod, tj. výhrada vůči způsobu zpracování znaleckého posudku, je charakteru procesního. Odůvodnit jeho existenci by mohla pouze za předpokladu, že by vedla k závěru o porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Takový poznatek učinit nelze. Znalecký posudek, jehož zpracování vytýká obviněný nedostatek spočívající v tom, že při komunikaci se znalci nemohl využít tlumočníka, je sice jedním z důkazů, k němuž soudy nižších stupňů přihlédly při svém rozhodování, nelze jej však pokládat za důkaz rozhodující, na němž by jeho odsouzení bylo primárně založeno. Lze konstatovat, že při zpracování tohoto posudku došlo orgány činnými v trestním řízení k opatření důkazu do jisté míry nad rámec požadavku objasnit skutkové okolnosti případu v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí. Nevyvstávaly-li takové poznatky o projevech obviněného, které by svědčily pro možnosti závěru o jeho nepříčetnosti (event. zmenšené příčetnosti) při spáchání činu, pak rozhodnutí o vině bylo možno učinit i bez opatření takového důkazu, jehož význam (odhlédne-li se od toho, že vytvořil podklad pro závěr o trestní odpovědnosti obviněného z medicinského hlediska) lze shledávat v objasnění okolností, které vypočetl ve svém vyjádření státní zástupce.

S přihlédnutím k uvedenému nelze dospět k závěru o nutnosti kasace napadených rozhodnutí z takto uplatněného důvodu.

Dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. d) tr. ř. zjevně naplněn nebyl. Obviněný se sice snaží jeho existenci spočívající v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, nalézt ve faktu, že výslech svědkyně-poškozené byl proveden v jeho nepřítomnosti v jednací síni a v daném směru pak namítá porušení zásady kontradiktornosti trestního řízení, potažmo porušení práva na spravedlivý proces, avšak takové závěry v jeho případě činit nelze. Obviněný polemizuje stran otázky důvodnosti aplikace ustanovení § 209 odst. 1 tr. ř. ze strany soudu prvního stupně, resp. namítá nedostatečnost zdůvodnění tohoto postupu, avšak odhlíží od toho, stran jakého charakteru trestné činnosti měla svědkyně M. S. vypovídat a od toho, jakými poznatky stran její osobnosti a následků činu obviněného na základě zpracovaného znaleckého posudku soud disponoval. V daných souvislostech soudu nelze vyčítat, že přistoupil k jejímu výslechu v nepřítomnosti obviněného. Existence obavy, že svědkyně v jeho přítomnosti nevypoví pravdu, byla uvedenými skutečnostmi odůvodněna.

Co se týče tvrzeného porušení zásady kontradiktornosti řízení, je i tato námitka zcela nepřípadná. Kontradiktornost procesu spočívá v zajištění možnosti, aby obviněný buď sám, případně prostřednictvím svého obhájce mohl uplatňovat procesní vliv v průběhu dokazování. Této možnosti se obviněnému dostalo i v případě výslechu označené svědkyně.

Výslechu svědkyně v jednací síni poté, co obviněný tuto opustil, byl přítomen obhájce obviněného [a to jak při výslechu svědkyně dne 11. 4. 2014 (č. l. 363-368), tak při jejím výslechu dne 25. 4. 2014 (č. l. 390-393)], jenž měl možnost klást svědkyni otázky (č. l. 368, č. l. 391-392). Zejména však byl obviněný s výpovědí svědkyně ze dne 11. 4. 2014 seznámen při hlavním líčení dne 25. 4. 2014 (č. l. 386), kdy mu byla mu poskytnuta možnost se k této vyjádřit. Pokud tak neučinil, realizoval své oprávnění. Uvedený postup soudu nelze hodnotit jako porušení jeho obhajovacích práv.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. tedy naplněn nebyl.

Uplatňuje-li obviněný existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve vztahu k jemu uloženému trestu vyhoštění a činí-li tak poukazem na nemožnost uložení tohoto druhu trestu vzhledem k obsahu ustanovení § 80 odst. 3 tr. zákoníku, pak ani v tomto směru mu přisvědčit nelze.

Trest vyhoštění z území České republiky může soud uložit podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku pachateli, který není občanem České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem; jako samostatný trest může být trest vyhoštění uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. S přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu, může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou.

Bezprostředním účelem trestu vyhoštění je zabránit pachateli trestného činu, který není občanem České republiky, v páchání další trestné činnosti na území České republiky, pokud z jeho strany hrozí nebezpečí lidem, majetku nebo jinému obecnému zájmu.

Trest vyhoštění představuje závažný zásah do základních práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod. Proto je v § 80 odst. 3 tr. zákoníku stanoven taxativním výčtem okruh okolností, které brání uložení trestu vyhoštění v kterékoli jeho alternativě. Tyto okolnosti musí existovat v době rozhodování soudu o trestu. Soud k jejich existenci musí přihlížet z úřední povinnosti a nemá zde možnost volné úvahy, např. v závislosti na závažnosti zjištěných okolností.

Podle § 80 odst. 3 tr. zákoníku soud trest vyhoštění neuloží, jestliže
a) se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele,
b) pachateli byl udělen azyl nebo doplňková ochrana podle jiného právního předpisu,
c) pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin,
d) hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu,
e) pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo je cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle jiného právního předpisu, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku,
f) pachatel je občanem Evropské unie a v posledních 10 letech nepřetržitě pobývá na území České republiky, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu, nebo
g) pachatelem je dítě, které je občanem Evropské unie, ledaže by vyhoštění bylo v jeho nejlepším zájmu.

Stručně shrnuto, soud může uložit trest vyhoštění, pokud jsou splněny podmínky podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku a pokud současně není dána některá z negativních podmínek podle § 80 odst. 3 tr. zákoníku. Je tak patrné, že soud nejprve zjišťuje, zda jsou v konkrétním případě u obviněného splněny podmínky podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku a v kladném případě pak zjišťuje, zda na straně obviněného není dána některá z okolností uvedených v § 80 odst. 3 písm. a) až g) tr. zákoníku, vymezující skutečnosti, při jejichž existenci tento trest uložit nelze. Jelikož jsou tyto negativní podmínky stanoveny alternativně, uložení trestu vyhoštění bude bránit i zjištění jen jediné (kterékoli) z nich.

Mezi tzv. negativní podmínky uložení trestu vyhoštění patří, jak bylo výše již uvedeno okolnost, že pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin [§ 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku]. Tímto ustanovením je respektováno zejména právo na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tedy určité osobní, pracovní, rodinné a sociální vazby pachatele k území České republiky, které by byly přestože pachatel není občanem České republiky ani azylantem trestem vyhoštění tak vážně narušeny, že to nemůže být odůvodněno ani účelem trestu a požadavkem na ochranu a bezpečnost lidí nebo majetku anebo jiným obecným zájmem. Ze znění tohoto ustanovení současně plyne, že jednotlivé okolnosti jsou v něm uvedeny kumulativně, musí tedy existovat zároveň. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 809/2014 (uveřejněné pod č. 22/2015 Sb. rozh. tr.).

Je nutno konstatovat, že zejména soud prvního stupně odůvodnil uložení tohoto druhu trestu obviněnému způsobem zcela nedostačujícím. Vyšel ve své podstatě pouze z toho, že obviněný není občanem ČR a že uložení trestu vyhoštění vyžaduje jednoznačně bezpečnost lidí . Odvolací soud se již vyjádřil konkrétněji, když ve svém usnesení uvedl, že uložení trestu vyhoštění vyžaduje ochrana společnosti před cizinci páchajícími na území České republiky závažnou trestnou činnost, které ohrožuje životy a zdraví občanů ČR. Okresní soud (podle něj) dostatečně zvážil i splnění všech dalších podmínek pro uložení tohoto druhu trestu ve smyslu § 80 odst. 3 tr. zákoníku, kdy obžalovaný sice pobýval na území ČR s ohledem na uzavření manželství s poškozenou legálně, nicméně po rozvodu manželství zde již nemá žádné rodinné vazby, není zde vázán ani trvalým pracovním poměrem. Uložení tohoto trestu nebránila tedy žádná překážka, přičemž výměru trestu na dobu neurčitou rovněž nelze považovat za nepřiměřenou .

Dovolatel namítl, že uložení trestu vyhoštění bránila překážka uvedená v ustanovení § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, podle něhož pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. V dané souvislosti je však nezbytné poukázat na to, že uplatňuje svá tvrzení (pracovní a sociální zázemí, vztah ke strýci) při odhlédnutí od faktu, že zákonem formulovaná překážka se uplatní jen v případě kumulativního naplnění jejích podmínek, přičemž splnění tohoto požadavku brání fakt udělení povolení k trvalému pobytu. Takové povolení dovolateli, jak si je ostatně vědom viz žádost č. l. 404 uděleno nebylo, což plyne i ze zprávy na č. l. 495. Uložení trestu vyhoštění proto neodporuje znění zákona, jehož se obviněný dovolával. Zbývá dodat, že uložení tohoto druhu trestu nebránilo ani ustanovení § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, podle něhož se vyhoštění neuloží, je-li pachatel občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo je cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle jiného právního předpisu, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku, neboť jeho vztah rodinného příslušníka k občanu Evropské unie zanikl ke dni 26. 7. 2014 (tedy ještě před vyhlášením odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně), kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 20. 5. 2014, č. j. 11 C 141/2013-85 (viz č. l. 718-720) o rozvodu manželství.

Existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v případě jeho druhé varianty (uplatněné obviněným) bezprostředně souvisí s vyhodnocením otázky, zda v řízení předcházejícím vydání rozhodnutí, jímž odvolací soud po provedeném přezkumu rozsudku soudu prvního stupně odvolání obviněného jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl, byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Obviněný tvrdil existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř., dovolací soud však těmto tvrzením obviněného nepřisvědčil. Pokud vady rozhodnutí (event. procesního postupu) soudů nižších stupňů, které by označené dovolací důvody založily, neshledal, nemohl dospět ani k závěru, že ve věci dovolatele je dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

Na základě uvedené argumentace dospěl dovolací soud k poznatku, že petitu obsaženému v dovolání obviněného nelze vyhovět a že jsou naopak splněny zákonné podmínky pro to, aby jeho dovolání odmítl.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné . Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolací soud výše zmíněné námitky dovolatele, rozhodl o jeho mimořádném opravném prostředku způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak dovolací soud učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. října 2015

JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu