6 Tdo 1062/2013
Datum rozhodnutí: 31.10.2013
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoník, § 348 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoník, § 21 odst. 1 tr. zákoník, § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.



6 Tdo 1062/2013-29

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. října 2013 o dovolání, které podal obviněný Ing. S. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 9 To 35/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T 1/2012, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 73 T 1/2012, byl obviněný Ing. S. V. (dále jen obviněný ) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ), ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu v úmyslu z cizího bankovního účtu neoprávněně odčerpat finanční prostředky, zkoordinoval jednání odděleně trestně stíhaných R. D. P., trvale bytem P., V. a L. R., trvale bytem R., H. n. , směřující k vylákání finanční hotovosti z bankovního účtu majitele J. Š., vedeného na pobočce Komerční banky, a.s. v Praze 9, Freyova 945/35, tak, že poté, co si nezjištěným způsobem opatřil padělaný cestovní pas č. na jméno J. Š., pozměněný v celé jeho identifikační straně, s fotografií L. R., dne 24. 6. 2011 v OC Smíchov v Praze 5 seznámil jmenované D. P. a R. a vyslal je do uvedené pobočky Komerční banky, a.s., s instrukcí, po předložení uvedeného padělku cestovního dokladu pod legendou nákupu podílu v obchodní společnosti požádat o provedení bezhotovostního převodu částky 20.000.000,- Kč ze spořícího účtu č. na běžný účet č. , oba vedené v Komerční bance, a.s. a patřící skutečnému J. Š., a dále o bezhotovostní převod téže částky z uvedeného běžného účtu na účet č. , vedený rovněž v Komerční bance, a.s. a patřící R. D. P., který si jej pro takový účel dne 21. 6. 2011 založil, což jmenovaní v době kolem 15.00 hod. toho dne skutečně učinili, kdy L. R. se vydával za osobu J. Š. R. D. P. za kupce obchodního podílu, přičemž při ověření celé transakce bylo zjištěno, že skutečný vlastník obou účtů, sv. J. Š. o této transakci neví a fyzicky se nachází v P., proto převod finančních prostředků bankou uskutečněn nebyl, pokud by však k němu došlo, byla by pošk. Komerční bance, a.s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 969/33, IČ:45317054, způsobena škoda ve výši 20.000.000,- Korun českých . Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 9 To 35/2013, podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, obviněného za tuto trestnou činnost a za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 57 T 3/2011, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2013, sp. zn. 6 To 68/2012, odsoudil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2013, sp. zn. 6 To 68/2012, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 57 T 3/2011.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 9 To 35/2013 podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že závěr o jeho vině přisouzenou trestnou činností je nepodložený, neboť je založen na nepravdivých výpovědích dříve spoluobviněných R. D. P. a L. R. Poznamenal, že tito pozdější svědci usilovali o mírný trest, a proto jej označili za organizátora trestné činnosti, jíž se sami dopustili. Navíc, výpovědi těchto svědků jsou rozporuplné. Obviněný poukázal i na další údajné pochybení soudů, které při hodnotícím procesu, v němž se zabývaly provedenými důkazy, opomněly zhodnotit výsledek daktyloskopického zkoumání padělaného pasu, konkrétně fakt, že na něm nebyly nalezeny jeho daktyloskopické stopy. Ve světle uvedených skutečností vyjádřil přesvědčení, že existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Dovodil, že závěry soudů obou stupňů nemají oporu v provedeném dokazování, což doložil dvěma příklady. Skutková věta podle názoru obviněného obsahuje nesprávný údaj o tom, že měl instruovat spoluobviněné R. D. P. a L. R. k provedení bezhotovostního převodu částky 20.000.000,- Kč ze spořicího účtu na běžný účet, oba vedené v Komerční bance, a. s., přičemž o skutečnosti, že prostředky pana J. Š. jsou deponovány na spořicím účtu, nikoliv tedy na běžném účtu, se spoluobvinění dozvěděli až při návštěvě pobočky Komerční banky, a. s. Nesprávným je rovněž závěr o tom, že bankovní účet R. D. P. v Komerční bance, a. s. byl založen právě pro účel spáchání trestné činnosti. R. D. P. totiž vypověděl, že tento bankovní účet zřídil z toho důvodu, že jeho zaměstnavatel měl účet rovněž u téhož bankovního ústavu a finanční transakce mezi nimi v rámci jedné banky byly ekonomičtější.

Obviněný rovněž namítl, že byl nesprávně uznán vinným účastenstvím na pokusu zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 24 odst. 1 písm. a),
§ 21 odst. 1, § 348 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť výrok rozsudku Městského soudu v Praze neobsahuje alineu příslušné skutkové podstaty. Dále uvedl stran účastenství na pokusu zločinu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. a), § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, že se jednalo o nezpůsobilý pokus trestného činu podvodu, neboť spoluobviněný L. R. příkaz k úhradě nepodepsal podle správného podpisového vzoru a nemohlo tak dojít k dokonání trestného činu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. 8 Tdo 672/2008, dovodil, že v takovém případě byly soudy povinny zabývat se materiální stránkou (společenskou nebezpečností) trestného činu, což však žádný ze soudů v předcházejícím řízení neučinil.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 9 To 35/2013, a aby podle § 256 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu dále projednat a rozhodnout. Dále navrhl, aby byl podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložen výkon trestu, jenž byl uložen citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Poznamenala, že dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se netýká žádná námitka obviněného. Z kontextu dovolacích námitek je možné usuzovat, že obviněný pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. podřazuje jako neúplný výrok o vině účastenstvím na pokusu trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny, podle § 24 odst. 1 písm. a), § 21 odst. 1, § 348 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, pokud soud neoznačil v rámci základní skutkové podstaty, podle které alinei jednání obviněného posuzoval. Jde ovšem o pochybení, které za natolik závažné nepovažoval ani Vrchní soud v Praze, aby pro tuto vadu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku o vině, byť toto pochybení sám zaregistroval. Z právní věty výroku o vině je totiž jasné, že soud obviněného uznal vinným účastenstvím na pokusu zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 21 odst. 1 k § 348 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Okolnosti právní kvalifikace tedy byly v právní větě popsány bezvadně.

Dále státní zástupkyně uvedla, že mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil námitky proti skutkovým zjištěním soudů, s nimiž nesouhlasil, zejména proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, které, pokud ho usvědčovaly, označil za nevěrohodné. Z hlediska důvodů je totiž dovolání koncipováno tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí. K tomu může dojít pouze ve výjimečných případech, a to pokud jsou skutkové závěry soudu v extrémním nesouladu s užitou právní kvalifikací. V posuzované situaci však k takovému případu nedošlo, neboť soudy učiněné závěry logicky navazují na obsah ve věci provedených důkazů, z nichž jednoznačně vyplynul podíl trestné činnosti obviněného na trestné činnosti, jíž se dopustil společně s dříve spoluobviněnými R. D. P. a L. R. V mezích uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil námitku, že jeho trestné jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno pokud byl uznán vinným zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jelikož v rozsudečném výroku nebyla uvedena příslušná alinea základní skutkové podstaty. Na to reagoval již odvolací soud, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že jediného pochybení se nalézací soud dopustil, jestliže v případě zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 tr. zákoníku neuvedl, že jde o alineu první odst. 1, toto pochybení však (odvolací soud) nepovažoval za natolik závažné, aby musel napadený rozsudek v celém rozsahu zrušit a uvedenou vadu napravit. Jak již bylo shora zmíněno, z právní věty výroku o vině je zřejmé, že obviněný byl uznán vinným předmětným trestným činem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku. Takové pochybení soudu není třeba napravovat kasačním rozhodnutím.

K dovolací námitce, podle níž se soudy v případě zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nezabývaly materiální stránkou, přestože šlo v daném případě o nezpůsobilý pokus, státní zástupkyně zdůraznila, že závěr obviněného o tom, že by čin byl spáchán nezpůsobilými prostředky, neodpovídá povaze skutku, tak jak je vylíčen ve skutkově větě, a nevyplývá ani z výpovědí svědkyň - zaměstnankyň Komerční banky, a. s., I. P. a A. Č.. Pouze díky obezřetnosti svědkyně A. Č., která se informovala u osobního bankéře J. Š., zda skutečně tento klient hodlá vybrat tak velký finanční obnos, nedošlo k neoprávněnému výběru peněz z účtu poškozeného. Skutek tedy nebyl dokonán nikoli v důsledku užití nezpůsobilých prostředků, ale v důsledku obezřetnosti zaměstnance, resp. zaměstnankyně poškozené. Tomu, že by se mělo jednat o pokus nezpůsobilými prostředky, nenasvědčuje zejména ten údaj z výpovědi svědkyně A. Č., kdy označila jednání dříve spoluobviněných R. D. P. a L. R. za standardní až do chvíle, kdy od kolegyně I. P., u níž si ověřovala převod peněz z účtu J. Š., zjistila, že klient o takovém převodu vůbec nemá ponětí.

Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl. Vada v právním posouzení skutku, kdy u jedné právní kvalifikace nebyla při subsumpci pod konkrétní ustanovení zákona zohledněna příslušná alinea, totiž nemůže zásadně ovlivnit postavení obviněného a současně nejde o otázku, která by byla po právní stránce zásadního významu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 9 To 35/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

K tomuto dovolacímu důvodu nelze vztáhnout žádnou z uplatněných námitek. Obviněný totiž netvrdí, že mu byl uložen nepřípustný druh trestu či trest mimo rámec zákonné trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějícím výrokem je takový výrok jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud do výrokové části pojmout, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran, např. poškozený navrhl rozhodnout o jeho uplatněném nároku na náhradu škody. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu bez uvedení příslušného zákonného ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká zvláště nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a de facto i vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (skutku se nedopustil). Rovněž (především) z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován převážně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval převážně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a z vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Nad tento rámec lze stručně konstatovat, že podstata skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů - stručně shrnuto, obviněný v úmyslu z cizího bankovního účtu neoprávněně odčerpat finanční prostředky, zkoordinoval jednání odděleně trestně stíhaných R. D. P. a L. R. směřující k vylákání finanční hotovosti z bankovního účtu majitele J. Š. vedeného u Komerční banky tak, že poté, co si nezjištěným způsobem opatřil padělaný cestovní pas na jméno J. Š., pozměněný v celé jeho identifikační straně, s fotografií L. R., seznámil jmenované D. P. a R. a vyslal je do uvedené pobočky Komerční banky, a.s., s instrukcí, po předložení uvedeného padělku cestovního dokladu pod legendou nákupu podílu v obchodní společnosti požádat o provedení bezhotovostního převodu částky 20.000.000,-Kč z účtu patřícího skutečnému J. Š., na účet patřící R. D. P., což jmenovaní toho dne skutečně učinili, přičemž při ověření celé transakce bylo zjištěno, že skutečný vlastník obou účtů, sv. J. Š. o této transakci neví a fyzicky se nachází v P., proto převod finančních prostředků bankou uskutečněn nebyl - má obsahové ukotvení v provedených důkazech a mezi těmito skutkovými závěry a použitou právní kvalifikací není nesoulad.

Pokud by bylo dovolání podáno pouze s těmito argumenty, bylo by namístě je odmítnout ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř. Obviněný však také namítl, že soudy obou stupňů se za situace, kdy v daném případě šlo o nezpůsobilý pokus trestného činu, měly podrobně zabývat materiální stránkou trestného činu, což se však nestalo. Tento argument lze formálně pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.

V daných souvislostech je zapotřebí zdůraznit, že uvedený argument vycházející z obviněným citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, který byl založen na tzv. materiálním pojetí trestného činu, tj. že trestným činem byl skutek vykazující nejen formální znaky uvedené v tomto zákoně, ale také současně vykazující potřebný stupeň společenské nebezpečnosti ve smyslu § 3 odst. 2, příp. § 294 uvedeného zákona [resp. § 6 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže) ve znění účinném do 31. 12. 2009]. Společenská nebezpečnost byla tedy jedním ze základních znaků (tzv. materiální znak) trestného činu (viz § 3 odst. 1 citovaného zákona). Nebyl-li dán zákonem požadovaný stupeň společenské nebezpečnosti, nebylo jednání, byť by vykazovalo formální znaky trestného činu, trestným činem.

Třeba si ovšem uvědomit, že obviněný byl uznán vinným účastenstvím podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 5 tr. zákoníku a účastenstvím podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na pokusu zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 348 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku. V těchto souvislostech je namístě zdůraznit, že trestní zákoník je založen na formálním pojetí trestného činu, tzn. trestným činem je každý protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (viz § 13 odst. 1 tr. zákoníku). Není tedy již podmínkou trestní odpovědnosti materiální znak v podobě společenské nebezpečnosti, jako nedílná součást skutkové podstaty trestného činu. Je sice skutečností, že i trestní zákoník má jistý materiální korektiv vymezený v ustanovení § 12 odst. 2, konkrétně subsidiaritu trestní represe (jejímž jedním z určujících hledisek je společenská škodlivost), resp. z ní vyplývající princip použití trestního práva jako ultima ratio , tento materiální korektiv se však uplatní pouze v případech méně závažných trestných činů a zásadně nepřichází v úvahu u zločinů a zvlášť závažných zločinů (účastenství na těchto deliktech), resp. jejich pokusů.

Se zřetelem k těmto skutečnostem je zřejmé, že výše zmíněná formálně relevantní námitka je ve skutečnosti zjevně neopodstatněná.

Namítl-li obviněný, že právní kvalifikace jeho činu podle § 348 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku neobsahuje alineu příslušné skutkové podstaty předmětného zločinu, zřejmě tuto námitku vztáhl k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť by přicházelo v úvahu podřadit ji formálně též pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

K tomu je namístě poznamenat, že soud prvního stupně při právní kvalifikaci předmětného skutku shledal, že obviněný se dopustil zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, aniž uvedl, že jde v rámci základní skutkové podstaty o alineu první předmětného zákonného ustanovení. Z právní věty výroku o vině je ovšem jasné, že pokud jde o základní skutkovou podstatu tohoto zločinu, shledal ji naplněnou v její alinei první, neboť právní věta obsahuje údaj, že obviněný se účastnil na jednání bezprostředně směřujícím ke spáchání trestného činu v úmyslu padělanou listinu užít jako pravou, a takovým činem způsobit škodu velkého rozsahu, kdy však k dokonání trestného činu nedošlo, kdy spáchání tohoto trestného činu úmyslně řídil.

Lze přitom odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu (str. 4), který sám konstatoval, že jediného pochybení se soud prvního stupně dopustil, jestliže v případě zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 tr. zákoníku neuvedl, že jde o alineu první odstavce 1, toto pochybení však (odvolací soud) nepovažoval za natolik závažné, aby odůvodňovalo zrušení napadeného rozsudku v celém rozsahu a nové rozhodnutí ve věci.

Nejvyšší soud se tedy dále ve smyslu § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. zabýval otázkou, zda zjištěná vada by mohla zásadně ovlivnit postavení obviněného, popř. zda řešená právní otázka má po právní stránce zásadní význam .

V daných souvislostech Nejvyšší soud konstatuje, že jde o vadu povýtce formálního charakteru, která z hlediska podstaty věci nemá vliv na správnost závěru soudů nižších stupňů o vině obviněného účastenstvím na uvedeném zločinu ani na uložený trest. Z uvedeného konstatování současně plyne, že nejde o otázku, jež by měla po právní stránce zásadní význam.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Pokud v dovolání obviněný požádal o odložení výkonu rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Nejvyšší soud důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. října 2013


Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý