6 Tdo 1055/2006
Datum rozhodnutí: 30.11.2006
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1055/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2006 dovolání, které podal obviněný A. H. T., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 6 To 216/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 8 T 180/2004, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 6 To 216/2006. Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 8 T 180/2004, byl obviněný A. H. T. uznán vinným jednak trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a jednak trestným činem porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle § 148a odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. b) tr. zák., a to na skutkovém základě, jak je v rozhodnutí uveden. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 148 odst. 3 a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to 3531 kartonů cigaret zajištěných ve stodole dne 30. 7. 2003.

Proti konstatovanému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný A. H. T. a státní zástupce.

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 6 To 216/2006, byl k odvolání obviněného a státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. zrušen v celém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl, přičemž obviněný A. H. T. byl uznán vinným trestným činem porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle § 148a odst. 1 alinea druhá tr. zák., a to na skutkovém základě, že

nejméně dne 30. července 2003 v D., ve stodole skladoval za účelem dalšího prodeje 3531 kartonů cigaret různých značek v celní hodnotě 194.910,- Kč, které nebyly označeny tabákovými nálepkami platnými v České republice, čímž porušil ustanovení § 40c odst. 1 zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních.



Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 148a odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

Vůči tomuto rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný A. H. T. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

V odůvodnění svého podání obviněný předeslal, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Poukázal, že přestože v řízení před soudem prvního stupně nebyl proveden důkaz spisem Celního úřadu Karlovy Vary sp. zn. 793/04-21, TR-04/61/0017/T, Krajský soud v Plzni tento důkaz vyžádal a provedl. Z tohoto důkazu bylo zjištěno, že obviněný byl pro skutek, pro který bylo vedeno trestní řízení, stíhán, projednáván a postižen již správním orgánem, kdy byl uznán vinným ze spáchání jiného správního deliktu naplněním skutkové podstaty porušení § 4 odst. 1 zákona č. 303/1993 Sb., o zrušení státního tabákového monopolu a opatřeních s ním souvisejících. Za dané jednání mu byla příslušným správním orgánem podle § 7 odst. 2 písm. a) tohoto zákona vyměřena sankce spočívající v peněžité pokutě ve výši 100.000,- Kč, kterou řádně uhradil a dále podle § 8 odst. 1 zákona sankce propadnutí 706.200 kusů neoznačených cigaret v celkové hodnotě 353.100,- Kč. I přesto, že správní řízení bylo pravomocně skončeno a za své jednání byl obviněný potrestán, došlo jednak k zahájení trestního stíhání pro týž skutek a jednak k pravomocnému odsouzení jeho osoby napadeným rozsudkem, ačkoliv výše uvedená skutečnost byla soudu známa. Tedy za totožné jednání byl dvakrát potrestán. V další části svého podání obviněný poukázal na zásadu ne bis in idem zakotvenou v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, v § 11 odst. 1 písm. f), g), h), j) tr. ř. Rovněž odkázal na čl. 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod včetně znění jeho českého překladu publikovaného ve Sbírce zákonů. Podle jeho názoru bylo v daném případě nezbytné aplikovat ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod.

Obviněný se též zabýval obsahem rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 738/2003. Připomněl závěry tohoto rozhodnutí, že slovo delikt bylo v českém překladu zaměněno, a to na rozdíl od anglické či francouzské verze Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, za slovo trestný čin. Z tohoto důvodu je třeba zásadu ne bis in idem vztáhnout nejen na trestné činy, ale i na ostatní veřejnoprávní delikty trestněprávní povahy. Obviněný namítl, že předmětnou zásadu je nutno aplikovat i na osobu, jejíž přestupkové řízení pro určitý čin již meritorně skončilo rozhodnutím příslušného správního orgánu; tuto osobu není možné pro týž čin trestně stíhat a odsoudit, byť by byl nově tento čin kvalifikován jako trestný čin, zatímco v již skončeném přestupkovém řízení byl kvalifikován jako přestupek, resp. jako jiný správní delikt. Zdůraznil, že je osobou, která byla správním orgánem stíhána a došlo u ní k meritornímu rozhodnutí, přičemž následně byla pro týž čin stíhána v řízení trestním. Ačkoliv bylo jeho jednání nejprve posouzeno jako jiný správní delikt, následně došlo k tomu, že totéž jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin. V daném případě nebylo rozhodnutí správního orgánu v rámci mimořádného opravného prostředku zrušeno, neboť jej A. H. T. ani nepodával; tudíž existuje současně vedle rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 6 To 216/2006, jímž byl uznán vinným ze spáchání trestného činu a pravomocně odsouzen k podmíněnému trestu. Podle obviněného je nepřípustné, aby za situace, kdy český právní řád jasně stanoví, co se považuje za trestný čin a co za přestupek, resp. jiný správní delikt, aby proti stejné osobě bylo vedeno jak řízení přestupkové, resp. správní, tak i řízení trestněprávní a v obou těchto řízeních došlo k potrestání této osoby za totožný skutek.

Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně a podle § 265m odst. 1 tr. ř. a § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a čl. 4 odst. 1 Protokolu čl. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb. zastavil trestní stíhání jeho osoby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podle §148a odst. 1 alinea druhá tr. zák.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem. Podle jeho názoru je nutno argumentaci obsaženou v dovolání považovat za opodstatněnou, neboť zásadu ne bis in idem je na místě vztáhnout jak na činy patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak zásadně i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích přicházejících mezi nimi v úvahu. Dále se státní zástupce v podrobnostech zabýval dosahem uplatnění zásady ne bis in idem v čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V této souvislosti mimo jiné uvedl, že je rozhodující též otázka totožnosti činu, který je předmětem dvou řízení a rozhodnutí. Rovněž připomněl, že v teorii i praxi orgánů činných v trestním řízení v České republice se vychází z totožnosti skutku, nikoliv z totožnosti právní kvalifikace. Naopak Evropský soud pro lidská práva vychází z totožnosti právní kvalifikace, a nikoliv z totožnosti skutku, což ve svém důsledku rozsah použití zásady ne bis in idem omezuje. V kontextu posuzované věci státní zástupce uvedl, že z rozsudku Krajského soudu v Plzni je zřejmé, že při svém rozhodování odvolací soud disponoval spisem Celního úřadu Karlovy Vary sp. zn. 793/04-21, TR-04/61/0017/T, a dospěl k závěru, že celní úřad uznal v řízení o správním deliktu obviněného vinným správním deliktem podle § 4 odst. 1 zákona č. 303/1993 Sb., jehož se dopustil stejným jednáním, pro které bylo nynější trestní řízení vedeno; zmíněné rozhodnutí celního úřadu nabylo právní moci dne 19. 4. 2005. Za předpokladu, že pravomocné rozhodnutí o správním deliktu nebylo v předepsaném řízení zrušeno, lze podle státního zástupce dospět k závěru, že předmětný celní delikt měl trestněprávní povahu a skutky obviněného, o nichž bylo rozhodnuto nejdříve ve správním řízení a posléze v nyní přezkoumávaném trestním řízení, jsou totožné. Dvojím rozhodnutím o témže skutku skutečně došlo u obviněného A. H. T. k porušení zásady ne bis in idem zaručené v čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 6 To 216/2006, a též zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby dovolací soud postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a Krajskému soudu v Plzni přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného A. H. T. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který lze aplikovat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

V dovolání obviněný A. H. T. v podrobnostech namítá, že trestní stíhání jeho osoby bylo ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod nepřípustné, a proto mělo být zastaveno, neboť pro totožný skutek byl pravomocně uznán vinným a postižen ve správním řízení, čímž došlo k porušení zásady ne bis in idem. Tato námitka zvolený dovolací důvod obsahově naplňuje.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízením napadenému rozhodnutí předcházející, přičemž dospěl k níže popsaným závěrům.

V ustanoveních § 11 odst. 1 tr. ř. jsou taxativně, pozitivně a výslovně uvedeny okolnosti, kdy je trestní stíhání nepřípustné, v důsledku čehož je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§ 2 odst. 4 tr. ř.) a legality (§ 2 odst. 3 tr. ř.), které patří mezi základní zásady trestního řízení. Nepřípustnost trestního stíhání vyplývá též ze zásady ne bis in idem, tedy práva nebýt souzen či trestán dvakrát za týž čin.

Okolnosti zakládající nepřípustnost trestního stíhání z tohoto důvodu jsou vymezeny v ústavních předpisech, v ustanoveních trestního řádu a v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána.

V tomto směru je základní vnitrostátní normou předně článek 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, jenž stanoví, že nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Prakticky stejný je i obsah ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., který tuto zásadu rozvíjí, a z něhož vyplývá, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější trestní stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Obdobně je nepřípustnost trestního stíhání vymezena i v ustanoveních § 11 odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

Ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zakotvuje, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Podle článku 10 Ústavy České republiky platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Ve smyslu článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu.

Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) má v českém překladu název Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát . Český překlad tohoto článku uveřejněný ve Sbírce zákonů zní: Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu. V této souvislosti je potřebné odkázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, vztahující se k aplikaci tohoto ustanovení Úmluvy, kterou se podrobněji zabýval i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 738/2003, tj. rozhodnutí, které je zmiňováno v dovolání.

Jak již konstatoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 183/2005, je nutno ve vnitrostátních poměrech vyložit článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě především tak, že brání opětovnému trestnímu stíhání a potrestání ve vztahu trestný čin - trestný čin. Na tento vztah pamatují vnitrostátní ustanovení, tj. článek 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a § 11 odst. 1 písm. f), g), h) tr. ř. Jelikož v tomto ohledu článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě nestanoví něco jiného než zákon, je třeba vycházet z vnitrostátních ustanovení (viz citovaný článek 10 Ústavy). Obdobně je třeba vyjít z vnitrostátní úpravy i na vztahy přestupek - přestupek a trestný čin - přestupek které řeší ustanovení § 76 odst. 1 písm. g) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Současně Nejvyšší soud ve zmíněném rozhodnutí zdůraznil, že ohledně vztahu přestupek - trestný čin, u něhož vnitrostátní právo překážku ne bis in idem nestanoví se otvírá prostor k vnitrostátnímu přímému použití článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, a to zásadně jen v těch případech, kdy po pravomocném rozhodnutí o přestupku následuje trestní stíhání ohledně téhož skutku pro trestný čin mající stejné znaky skutkové podstaty jako dřívější přestupek.



Podle ustálené rozhodovací soudní praxe je skutkem určitá událost ve vnějším světě charakterizovaná určitým jednáním a jeho následkem. Jde tedy o souhrn určitých skutkových okolností. Pro posouzení, zda jde o týž skutek je zcela irelevantní právní posouzení daných skutkových okolností. Podstatné naopak je, že o týž skutek jde nejen při naprostém souladu v jednání i v následku, ale též v případě úplné shody alespoň v jednání při rozdílném následku, stejně jako v případě úplné shody alespoň v následku při rozdílném jednání. Navíc totožnost skutku je zachována i v případě alespoň částečné shody v jednání nebo v následku (anebo v obojím), to ovšem pouze pokud je taková shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Ve stejném smyslu je používán i pojem čin. Po hmotně právní stránce představuje jeden skutek i souhrn dílčích útoků tvořících pokračující jednání, avšak po procesní stránce je každý takový dílčí útok samostatným skutkem (§ 12 odst. 11, 12 tr. ř.).

Podstata skutku je tvořena jednáním obviněného a následkem, který byl jeho jednáním způsoben, jenž je relevantní z hlediska trestního práva, v přestupkovém řízení pak podle zákona o přestupcích. Jednání a následek, popř. další právně relevantní skutkové okolnosti, se při posuzování totožnosti skutku porovnávají podle toho, jak jsou uvedeny ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a jak byly zjištěny v rámci přestupkového řízení, na základě něhož byl učiněn výrok rozhodnutí o přestupku. O totožnosti skutku mohou rozhodnout jen okolnosti a závěry skutkové, které jsou právně relevantní, nikoliv z nich vyplývající závěry právní.

Z rozsudku Krajského soudu v Plzni plyne, že u veřejného zasedání bylo doplněno dokazování mimo jiné i rozhodnutím Celního úřadu Karlovy Vary ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 793/04-21, TR-04/61/0017/T. V této souvislosti v rámci úvahy o případném trestu propadnutí věci odvolací soud připomněl, že zmíněný celní úřad v řízení o správním deliktu uznal obžalovaného vinným správním deliktem podle § 4 odst. 1 zákona č. 303/1993 Sb. (jehož se dopustil stejným jednáním, pro které bylo vedeno nynější trestní řízení) a vedle jiného mu uložil sankci propadnutí všech 3531 kartonů zajištěných neokolkovaných cigaret. Zmíněné rozhodnutí celního úřadu nabylo právní moci dne 19. 4. 2004. Z napadeného rozsudku soudu druhého stupně a trestního spisu rovněž vyplývá, že obviněný A. H. T., a to v návaznosti na tento důkaz, uplatnil v odvolacím řízení námitku týkající se nerespektování zásady ne bis in idem v trestním řízení. V této spojitosti odvolací soud uvedl: překážkou pro vydání odsuzujícího rozsudku v dané věci nebyla ani skutečnost, že obžalovaný byl již dříve v řízení o jiném správním deliktu pravomocně postižen za stejné jednání, pro které je vedeno nynější trestní řízení . Dále konstatoval: Podle trestního řádu - ustanovení § 11 odst. 1 písm. f), g), h) - totiž vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro trestní řízení pouze pravomocné meritorní rozhodnutí o témže skutku vydané v dřívějším trestním řízení. Je-li tedy o určitém skutku rozhodnuto meritorně nejdříve v přestupkovém či jiném správním řízení, nebrání podle názoru krajského soudu tato okolnost tomu, aby bylo o témže činu jednáno a rozhodnuto v řízení trestním. Nejde tedy o porušení zákazu opakovaného postihu za tentýž skutek, tedy o porušení zásady ne bis in idem (vše na str. 10 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně).

Podle Nejvyššího soudu nelze s tímto právním názorem souhlasit.

Z trestního spisu vyplývá, že rozhodnutím Celního úřadu Karlovy Vary ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 793/04-21, TR-04/61/0017/T, jež nabylo právní moci dne 5. 5. 2004, byl A. H. T. jako fyzická osoba - podnikatel uznán vinným ze spáchání jiného správního deliktu podle § 4 odst. 1 zákona č. 303/1993 Sb., o zrušení státního tabákového monopolu a opatřeních s tím souvisejících (dále v tomto odstavci jen zákon ), ve znění platném ke dni 30. 7. 2003. Podle zjištění celního úřadu se tohoto jednání dopustil tím, že dne 30. 7. 2003 v pronajaté části hospodářské budovy skladoval 706.200 kusů cigaret neoznačených tabákovými nálepkami způsobem stanoveným v § 40c odst. 1 zákona č. 587/1992 Sb., ve znění platném ke dni 30. 7. 2003. Za toto jednání celní úřad obviněnému uložil ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 písm. a) zákona sankci pokuty ve výši 100.000,- Kč, a dále podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona propadnutí 706.200 kusů neoznačených cigaret v celkové hodnotě 353.100,- Kč (vše na č. l. 441 - 444 tr. spisu).

Porovnáním popisu skutku, jak je uveden v tzv. skutkové větě výroku o vině v napadeném rozsudku Krajského soudu v Plzni (viz jeho doslovná citace konstatovaná v úvodu odůvodnění tohoto usnesení), s popisem skutku, za který byl obviněný A. H. T., a to jako fyzická osoba, v řízení o jiném správním deliktu postižen, je zjevné, že jednání popsané v obou skutcích vykazuje shodu. Skutek, pro který byl obviněný v rámci trestního řízení stíhán, zahrnuje totožné okolnosti jednání, pro které byl řešen pravomocným rozhodnutím Celního úřadu Karlovy Vary ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 793/04-21, TR-04/61/0017/T. Lze připomenout, že v tomto směru - ohledně totožnosti skutku - neměl ani Krajský soud v Plzni žádné pochybnosti, jak vyplývá z výše citované části odůvodnění napadeného rozsudku.



Skutečnost, že obviněný A. H. T. byl za své jednání rozhodnutím celního úřadu postižen (předmětný celní delikt měl trestněprávní povahu), je podle názoru Nejvyššího soudu překážkou, aby pro toto jednání byl opětovně postižen v trestním řízení. V případě tohoto skutku proto přicházelo v úvahu zastavení trestního stíhání pro nepřípustnost tj. postup podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a čl. 4 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný A. H. T. podal dovolání důvodně, neboť s poukazem na nedodržení zásady ne bis in idem nelze považovat napadené rozhodnutí ve výroku o vině za správné, přičemž v důsledku tohoto nedostatku je vadný i výrok o trestu, jenž na výrok o vině obsahově navazuje. Proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 6 To 216/2006. Současně zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zmíněný postup je důvodný, neboť s poukazem na charakter nedostatku není nutno věc vracet až do stadia řízení před soud prvního stupně.

Po zrušení napadeného rozsudku se trestní věc obviněného A. H. T. dostala do procesního stadia řízení před soudem druhého stupně, kdy existuje nepravomocný rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 8 T 180/2004, proti kterému podal obviněný a státní zástupce odvolání. Úkolem Krajského soudu v Plzni bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu, věc projednat a učinit o podaných odvoláních zákonu odpovídající rozhodnutí, přičemž lze ve smyslu ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. odkázat na právní názor vyslovený v tomto usnesení. Ještě předtím ale odvolací soud prověří, zda rozhodnutí Celního úřadu Karlovy Vary ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 793/04-21, TR-04/61/0017/T, nebylo v předepsaném řízení zrušeno.

Protože napadený rozsudek byl zrušen jen v důsledku dovolání podaného obviněným, nemůže ve smyslu ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vadu napadeného rozhodnutí nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. listopadu 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k