6 Tdo 1051/2003
Datum rozhodnutí: 04.11.2003
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1051/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4. 11. 2003 dovolání obviněného V. S., t. č. ve výkonu testu odnětí svobody ve Věznici V., podané proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 3 To 2/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 48 T 16/2001, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného V. S. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný V. S. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 48 T 16/2001, uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 4 tr. zák. č. 265/2001 Sb., za což byl odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením pro výkon tohoto trestu podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 21. 6. 1999, č. j. 5 T 141/98-121, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

K odvolání obviněného V. S. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 3 To 2/03, podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. řádu napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že uznal obviněného V. S. vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 4 tr. zák. v platném znění, kterého se obviněný měl dopustit tím, že jako společník veřejné obchodní společnosti K. S+P F., D., v přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období kalendářního roku 1993, podaném na Finančním úřadě v L. dne 5. 4. 1994 a postoupeném Finančnímu úřadu v D. dne 11. 4. 1994, vědomě a v rozporu se skutečností uvedl jako výsledek podnikání podíl na ztrátě společnosti ve výši 118.807,- Kč, přičemž Finančním úřadem v D. při následné kontrole bylo zjištěno, že obviněný jednak snížil daňový základ tím, že neoprávněně nechal do nákladů společnosti zaúčtovat finanční částky za služby, materiál a zboží, jejichž pořízení nesouviselo s podnikatelskou činností společnosti, zejména částky vynaložené na sportovní činnost a sponzorování, pro potřeby osob, které nebyly zaměstnanci společnosti, faktury jiného daňového subjektu, částky za leasing, pojištění a provizi blíže neurčené najaté věci, faktury vystavené na jiného odběratele, opravy majetku, který nebyl v evidenci společnosti, částky vynaložené na osobní spotřebu, výdaje na pořízení hmotného majetku, faktury za tržby společnosti, nákladové částky z roku 1991 a 1992, odpisy hmotného investičního majetku nevztahujícího se k zajištění, dosažení a udržení příjmů společnosti, faktury od neexistujících dodavatelů zboží a služeb a jednak snížil zdanitelné příjmy společnosti tím, že do účetnictví nezahrnul některé vlastní příjmy společnosti, čímž snížil základ daně z příjmů fyzických osob o 60.761.931,10 Kč a zkrátil daň o 28.427.751,- Kč.

Důvod pro zrušení napadeného rozsudku přitom nespočíval v nesprávnosti skutkových zjištění či nesprávné právní kvalifikaci, ale v nesprávném označení novely zákona, a tudíž odvolací soud toto formální pochybení po zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně sám napravil.

Za uvedený trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 21. 6. 1999, č. j. 5 T 141/98-121, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 11. 2000, č. j. 5 T 650/99-139, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle tzv. dodejek, založených v trestním spisu, byl rozsudek odvolacího soudu doručen dne 21. 7. 2003 Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem, dne 22. 7. 2003 obhájci obviněného, JUDr. N. T., a dne 25. 7. 2003 obviněnému V. S.

Proti shora citovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal obviněný V. S. prostřednictvím svého obhájce u Krajského soudu v Ústí nad Labem na poštu dne 21. 8. 2003 dovolání, adresované Krajskému soudu v Ústí nad Labem a doručené tomuto soudu dne 22. 8. 2003. Dovolání bylo se spisovým materiálem předloženo Nejvyššímu soudu České republiky dne 11. 9. 2003.

Dovolatel napadl podaným mimořádným opravným prostředkem shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze a své dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V písemném odůvodnění svého podání obviněný namítl, že skutek byl nesprávně právně posouzen a že se popsaného jednání nedopustil. Obviněný uvedl, že soud sice vycházel při zkoumání subjektivní stránky zažalované skutkové podstaty z výpovědí svědků S., P. a T., avšak tito svědkové sami odpovídali za řádné zúčtování nákladů a příjmů. Svědek P. navíc nebyl soudem osobně vyslechnut bez dostatečného odůvodnění tohoto postupu v rozsudku. Dovolatel nepopřel, že účetnictví společnosti bylo chaotické, avšak zastává názor, že neprůkaznost účetnictví mu nemůže být přičítána za vinu, když vedení účetnictví a vyhotovení daňových přiznání bylo v kompetenci daňového poradce a účetního. V uvedeném směru doplnil, že daňové přiznání nevyplnil, nepodepsal a přiznání bylo navíc podáno bez jeho vědomí, avšak soudy obou stupňů dovodily mylně trestní odpovědnost z jeho postavení jako společníka veřejné obchodní společnosti a skutečnost, zda přiznání zpracoval sám nebo za účasti třetích osob, nepovažovaly za zásadní. Pokud však obviněný nepodal sám osobně daňové přiznání, nelze podle jeho mínění vyvodit trestní odpovědnost pouze z nesprávného zaúčtování dat a v tomto směru jsou závěry napadených rozhodnutí nepřezkoumatelné. Na podporu tvrzení obhajoby přitom nebyl vypracován grafologický posudek k posouzení podpisu na předmětném daňovém přiznání, přičemž soud, který tento obhajobou navrhovaný důkaz odmítl jako nadbytečný provést z důvodu absence dostatečného množství porovnávacího materiálu z uvedeného období ve vztahu k podpisu daňového přiznání, rozhodoval v uvedeném směru o otázce odborné, aniž by mu to příslušelo.

Dovolatel rovněž poukázal na to, že subjekt daně a subjekt trestného činu zkrácení daně nemusí být totožný a daňovou povinnost nelze zaměňovat s trestní odpovědností za zkrácení daně, nehledě k tomu, že zatajení příjmu docíleného trestným činem v daňovém přiznání a neodvedení daně z takového příjmu nelze posuzovat jako zkrácení daně ve smyslu § 148 tr. zák. Dovolatel konečně vyslovil nesouhlas s tím, že soud vycházel při stanovení výše daňové povinnosti ze zjištění finančního úřadu a objektivně si neověřil správnost údajů znaleckým posudkem z oboru ekonomie. V petitu dovolání obviněný V. S. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadená rozhodnutí a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. řádu doručil dne 26. 8. 2003 opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a popřípadě souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 1 NZo 780/2003, vyslovil názor, že námitky dovolatele jsou prakticky v celém obsahu opakováním námitek již uplatněných v rámci odvolacího řízení, kdy dovolatel prosazuje nadále obhajobu spočívající v tom, že daňové přiznání úmyslně nesprávně vyplnil bez vědomí obviněného svědek někdejší ekonom firmy Ing. P., přičemž touto námitkou se fakticky domáhá vyslovení zprošťujícího výroku podle § 226 písm. c) tr. řádu. Prosazuje tak zásadní změnu skutkového základu napadeného rozhodnutí, a jde tudíž o námitku, která se nekryje s formálně deklarovaným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž s tímto důvodem se nekryjí ani námitky týkající se hodnocení svědeckých výpovědí a neprovedení dovolatelem požadovaného znaleckého dokazování z oboru písmoznalectví a ekonomie. Jedinou námitkou, jež by mohla být v obecné rovině považována za námitku týkající se hmotněprávního posouzení, je podle názoru státního zástupce námitka nemožnosti trestního postihu podle § 148 tr. zák. v případě nezdanění příjmu pocházejícího z trestné činnosti. Ze skutkové věty však vyplývá, že obviněný snižoval daňový základ především vykazováním neuskutečněných nákladů a pokud neuvedl některé příjmy, do účetnictví nezahrnul některé vlastní příjmy společnosti; z těchto skutkových zjištění ani z odůvodnění rozhodnutí však nelze dovodit, že by společnost K. S+P měla nějaké příjmy z trestné činnosti obviněného S. nebo jiných osob, a tudíž i tato námitka předpokládá změnu skutkového základu napadeného rozhodnutí a je námitkou primárně skutkovou.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. řádu a aby toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) při posuzování podaného dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé.

V uvedených ohledech dovolací soud shledal dovolání obviněného V. S. přípustným podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, neboť napadá rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Dovolací soud se dále zabýval otázkou, zda byla zachována lhůta a místo k podání dovolání ve smyslu § 265e tr. řádu. Podle tohoto ustanovení se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, přičemž pokud se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§ 265e odst. 2 tr. řádu).

Ze spisového materiálu v posuzované věci vyplývá, že trestní stíhání obviněného V. S. bylo pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 27. 6. 2003, přičemž opis rozsudku vrchního soudu byl doručen obhájci obviněného, JUDr. N. T., dne 22. 7. 2003 a obviněnému V. S. dne 25. 7. 2003. Dovolání, které obviněný podal prostřednictvím svého obhájce na poštu dne 21. 8. 2003, bylo doručeno Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 22. 8. 2003. Z uvedeného je patrno, že místo k podání dovolání i dvouměsíční dovolací lhůta byly ve smyslu § 265e odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. řádu u dovolatele zachovány.

Nejvyšší soud současně zjišťoval, zda dovolání obviněného V. S. splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení § 265f odst. 1 tr. řádu, podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu nebo § 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá. V uvedeném směru Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze považovat za některý z dovolacích důvodů uvedených v citovaném ustanovení zákona, neboť existence dovolacího důvodu je zároveň nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

V kontextu obviněným namítaného dovolacího důvodu je třeba uvést, že podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění nalézacího či odvolacího soudu, jelikož právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění soudu, vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, která jsou pak blíže rozvedena v jeho odůvodnění.

Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení ve vztahu k tvrzenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav hodnotit správnost hmotně právního posouzení skutku, přičemž skutková zjištění soudu prvního, popřípadě druhého stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování či v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Přezkoumávané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, je-li právní posouzení skutku uvedené ve výroku rozhodnutí v rozporu se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu, není totiž další instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, popřípadě do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. Dovolání prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nenahrazuje jiné mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. řádu) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. řádu), jejichž uplatněním lze řešit některé nedostatky ve skutkových zjištěních.

Pro úplnost je nutno připomenout, že z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1 tr. řádu a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu vyplývá, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být v podaném dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí. Tento závěr vyplývá rovněž z omezeného rozsahu přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu rozhodujícího o dovolání. Nejvyšší soud je v řízení o dovolání limitován důvody uvedenými v dovolání, přičemž jiné důvody, jež by mohly mít vliv na zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí, dovolací soud nezkoumá ani k nim nepřihlíží. V uvedeném ohledu pak napadené rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá zákonu v tom rozsahu a z těch hledisek, která byla uplatněna v dovolání.

Z tohoto zřetele dovolání obviněného V. S. nemůže obstát, neboť z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoliv dovolatel uvádí jako důvod svého dovolání právní vady předpokládané ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jeho námitky směřují primárně vůči neúplnému dokazování a nesprávnému hodnocení důkazů, tedy skutkovým zjištěním a postupu soudu při dokazování, respektive hodnocení důkazů, přičemž ve vytýkaných vadách je až následně spatřováno údajné nesprávné hmotně právní posouzení skutku. V posuzovaném dovolání tedy obviněný sice formálně citoval jeden ze zákonných důvodů k podání dovolání, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně uvedeny nejsou.

V takovém případě tedy nebyl uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, založený na obviněným namítaných pochybnostech o správnosti skutkových zjištění a způsobu jejich hodnocení. Takový důvod pro podání dovolání však v ustanovení § 265b tr. řádu uveden není.

Nejvyšší soud musel navíc konstatovat, že skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně a vymezený ve skutkové větě výroku o vině napadených rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu, objasňuje všechny skutkové otázky potřebné pro použitou právní kvalifikaci skutku jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 4 tr. zák. v platném znění, skutková věta výroku o vině rozsudku ve spojení s jeho odůvodněním odpovídá rovněž právnímu závěru o otázce zavinění obviněného a také ohledně všech ostatních znaků skutkové podstaty je právní kvalifikace skutku správná. Učiněné právní závěry přitom nalézací i odvolací soud podrobně rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí, kde se rovněž logicky a přesvědčivě vypořádaly s námitkami uplatněnými obviněným již v rámci obhajoby před soudem prvního i druhého stupně. Dovolací soud tudíž dospěl k závěru, že popis skutku, uvedený ve výroku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 3 To 2/03, odpovídá použité právní kvalifikaci.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že námitky obviněného V. S., uplatněné v dovolání, neodpovídají důvodu předpokládanému v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto shledal, že dovolání bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b odst. 1 tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky za tohoto stavu věci dovolání obviněného V. S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, přičemž toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení § 265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 4. listopadu 2003

Předseda senátu:

JUDr. Zdeněk S o v á k