6 Tdo 1047/2011
Datum rozhodnutí: 30.08.2011
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1 tr. ř.




6 Tdo 1047/2011
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2011 dovolání, které podal obviněný M. L. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2011, sp. zn. 3 To 804/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 T 149/2009, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. L. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 1 T 149/2009, byl podle § 37a tr. zák. zrušen výrok o vině v bodě 2) a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. 12 T 100/2008, který nabyl právní moci dne 10. 8. 2009, jakož i výrok o trestu z usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2010, sp. zn. 12 T 100/2008, a obviněný M.L. byl uznán vinným:
- přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 205 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku [v bodech 1), 3), 4), 6 - 9), 13) výroku],
- trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. [v bodě 5) výroku],
- trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. [v bodě 12) výroku],
a to vše na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno.

Za výše uvedené trestné činy a sbíhající se trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., pro který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. 12 T 100/2008, pod bodem 1), byl obviněný odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 37a tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Naproti tomu byl obviněný podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 29. 6. 2009, sp. zn. 1 ZT 114/2009, pro skutky uvedené pod body 2), 7), 11) a 12) obžaloby, kterými měl (podle obžaloby) spáchat dílčí útoky trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. c), e), odst. 2 tr. zák. dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 k § 247 odst. 1 písm. c), e), odst. 2 tr. zák.

Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto i o obžalobě obviněné P.D.

Proti konstatovanému rozhodnutí obviněný podal odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2011, sp. zn. 3 To 804/2010, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Citované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně obviněný M. L. napadl prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody zakotvené v § 265b odst. 1 písm. d), g), l ) tr. ř. Podle jeho názoru bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Konstatoval, že v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí, byly dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., neboť byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a rozsudek okresního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Obviněný vytkl, že soudy obou stupňů pochybily, pokud skutky uvedené v rozsudku prvostupňového soudu pod body 5) a 12) výroku posoudily jako trestné činy loupeže. Namítl, že v případě skutku pod bodem 5) výroku rozhodnutí nepoužil vůči M. A. žádné násilí. V prodejně toliko odcizil, a to bez použití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí, dva mobilní telefony. K závěru o jeho vině soudy dospěly výlučně na základě výpovědi jmenované, ačkoliv v jejích výpovědích v přípravném řízení i u hlavního líčení byly závažné rozpory, k nimž soudy nepřihlédly a ani v tomto směru nedoplnily dokazování, jak požadoval. Jelikož důkazy, které byly v řízení provedeny, nepostačovaly pro řádné objasnění skutku, tak obhajoba požadovala doplnění dokazování rekonstrukcí skutkového děje, konfrontací mezi svědkyní M. A. a obviněným, znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, jenž by byl vypracován na tuto svědkyni. Zmíněnými důkazními prostředky by bylo dosaženo zjištění, že se skutek nestal tak, jak svědkyně vypověděla, a tudíž nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.

Dále obviněný konstatoval, že rovněž v případě skutku pod bodem 12) rozsudečného výroku nepoužil vůči L. U. žádné násilí ani pohrůžku bezprostředního násilí. Soudům vytkl, že o jeho vině výlučně dospěly na základě výpovědí této svědkyně v přípravném řízení a u hlavního líčení, jež však vykazovaly závažné rozpory, k nimž soudy nepřihlédly. Nedoplnily dokazování zejména znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, který by byl vypracován na jmenovanou svědkyni. Podle mínění obviněného vyšlo totiž najevo, že úmyslně zastírala skutečnosti znevěrohodňující její osobu. Požadovaným důkazem by bylo dosaženo zjištění, že se skutek nestal tak, jak svědkyně L. U. uvedla, a že nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.

Jak obviněný uvedl, Okresní soud v Ostravě jej v případě skutků pod body 5) a 12) výroku rozsudku uznal vinným z trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci rozhodného pro posouzení, zda naplnil objektivní i subjektivní stránku tohoto trestného činu. Zopakoval, že soud neprovedl důkazy, které obhajoba navrhovala a vycházel z rozporných tvrzení svědků ohledně průběhu skutkového děje, přičemž v důsledku nedostatečně a neúplně zjištěného skutkového základu dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci. V případě skutku pod bodem 5) výroku měl být uznán vinným z přečinu krádeže a pro skutek pod bodem 12) výroku měl být obžaloby zproštěn. Tím, že soud neprovedl žádné z navrhovaných důkazů, porušil zásadu presumpce neviny. Obviněný dodal, že soud náležitě nezohlednil, a to při hodnocení věrohodnosti výpovědi a při rozhodování o doplnění dokazování, prokázanou skutečnost, že svědkyně L.U. je aktivní konzumentkou drog, ačkoli tato skutečnost mohla mít vliv na její vnímání objektivní reality i vztah k pravdě. Vyslovil nesouhlas s tím, aby závěr soudu o vině byl opřen pouze o výpověď takové svědkyně. Za nepřípustnou označil argumentaci soudu, která má vyvrátit jeho popírání užití násilí, že stejně tak popírá užití násilí u jiného skutku, a i v případě tohoto skutku je usvědčován výpovědí další svědkyně, v čemž shledal dvojí přičítání téhož. Nemůže být ani usvědčován svědeckou výpovědí ohledně jiného skutku.

Rovněž došlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, neboť svědkyně M. A. byla u hlavního líčení slyšena na svou žádost v jeho nepřítomnosti, přičemž předložila lékařskou zprávu vystavenou praktickou lékařkou, že není schopna setkání s údajným pachatelem. V postupu soudu obviněný shledal naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., když výslech svědkyně provedl v rozporu s ustanovením § 209 odst. 1 věty druhé tr. ř. a jeho osobu vykázal z jednací síně. Toto ustanovení nebylo naplněno, neboť svědkyně pouze nebyla schopna setkání s pachatelem , což samo o sobě nezakládá důvodnou obavu, že v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu. Současně se nejednalo o svědka (nebo osobě jemu blízké), kterému hrozí z podaného svědectví újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí. Zmíněné hrozbě totiž musí nasvědčovat konkrétně zjištěné okolnosti, např. předchozí výhrůžky ústní, písemné, telefonické nebo jiné, další aktivity, spojené s pátráním po totožnosti svědka nebo jeho příbuzných a se snahou o jejich ovlivnění, zastrašení nebo vydírání apod. V daném případě popsané okolnosti zjištěny nebyly, jelikož se ani neudály. Lékařská zpráva předložená svědkyní byla navíc vystavena pouze praktickou lékařkou a nikoli odborným lékařem s příslušnou specializací, jež nebyla schopna kvalifikovaně posoudit, zda svědkyně M.A.skutečně je či není schopna setkání s obviněným, když vycházela toliko ze subjektivních stesků jmenované. Navíc k takovému posouzení ani nebyla praktická lékařka oprávněna.

Závěrem dovolání obviněný namítl, že při ukládání trestu soud vůbec nezohlednil, že se minimálně u čtyř skutků k trestné činnosti plně doznal a svých činů litoval, což byla výrazná polehčující okolnost, k níž mělo být při stanovení výše trestu přihlédnuto. Z popsaných důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2011, sp. zn. 3 To 804/2010, jakož i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 1 T 149/2009, ve vadných výrocích a věc přikázal soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu přerušil podle § 265o odst. 1 tr. ř. výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.

K dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o námitky, které obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., konstatoval, že v této části je dovolání zjevně neopodstatněné. Upozornil, že způsob vedení hlavního líčení určuje předseda senátu. Žádná norma přitom nepředepisuje jakým způsobem má být prokazováno nebezpečí, že svědek nebude v přítomnosti obviněného vypovídat pravdu, takže pokud svědkyně M. A. předložila lékařskou zprávu (jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení) a o konání výslechu v nepřítomnosti obviněného požádala, nelze dojít k závěru, že by podmínky § 209 odst. 1 věty druhé tr. ř. nebyly splněny, a že by vykázání obviněného z jednací síně po dobu jejího výslechu odporovalo zákonu.

V případě obviněným deklarovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce připomněl, že tvrzené výhrady se týkají skutků pod body 5) a 12) výroku rozsudku, které byly kvalifikovány jako trestný čin loupeže podle § 234 tr. zák. Uvedl, že uplatněné námitky ve skutečnosti směřují proti rozsahu dokazování a zejména proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Zdůraznil, že skutkovými zjištěními, jak je soudy nižších stupňů učinily a pokud k nim dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť zmíněný dovolací důvod je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dodal, že přezkoumáním ve shora naznačeném směru však žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zjištěny nebyly. Údajně nesprávná skutková zjištění nemohou být důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., a proto v této části shledal dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. státní zástupce poznamenal, že byl uplatněn v obou jeho alternativách. Jeho relevantní uplatnění podle první alternativy ale vůbec nepřichází v úvahu, neboť jde o důvod dovolání ryze procesního charakteru, vztahující se k případům, kdy odvolání bylo zamítnuto či odmítnuto podle § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání rozhodnutí. V daném případě však bylo odvolání obviněného krajským soudem projednáno a bylo o něm i rozhodnuto. Předmětný dovolací důvod, a to uplatněný podle druhé jeho alternativy, by mohl být relevantním důvodem dovolání v případě, že by v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím byl naplněn některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) - k) tr. ř. Námitky obviněného jsou ale ve vztahu k předchozímu řízení zjevně neopodstatněné [s ohledem na dovolací důvod stanovený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.] a tento závěr lze vztáhnout i na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

S poukazem na popsané skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil ve smyslu znění § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit jiné rozhodnutí, vyslovil souhlas [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného M.L. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).

Podle § 265b odst. 1 písm. d), g), l ) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
d) byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) .

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání opravný prostředek zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle § 253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitostí obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.

U obviněného M. L. však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Ostravě jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) jmenovaného rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§ 254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l ) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.

Ze zákonné formulace důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením.

Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod platí, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům .

Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu a k důkazům, na nichž je založena včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh. Obviněný M. L. vytkl, že u hlavního líčení proběhl výslech svědkyně M. A. v jeho nepřítomnosti, ačkoliv k tomuto postupu nebyl dán zákonný důvod.

Podle § 209 odst. 1 věty druhé a třetí tr. ř. platí, že je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky.

Z lékařské zprávy ze dne 20. 7. 2009, kterou vyhotovila MUDr. Alena Krupičková, praktická lékařka v H., přičemž byla dne 21. 7. 2009 doručena Okresnímu soudu v Ostravě (č. l. 478a spisu), vyplývá, že svědkyně M. A. není z psychických důvodů schopna účastnit se soudního jednání a setkání s pachatelem. Ze záznamu označeného soudu ze dne 17. 8. 2009 se podává, že téhož dne jmenovaná svědkyně telefonicky požádala soud, aby mohla být vyslechnuta u hlavního líčení bez přítomnosti obviněného, neboť se jej bojí (č. l. 510 spisu). Z protokolu o hlavním líčení, jež bylo konáno dne 18. 8. 2009, plyne, že předsedkyně senátu poté, co přečetla žádost svědkyně M. A. ze dne 17. 8. 2009 a zmíněnou zprávu její ošetřující lékařky, vyhlásila opatření, že podle § 209 tr. ř. se obviněný vykazuje z jednací síně na dobu výslechu této svědkyně (č. l. 518 spisu).

Podle názoru Nejvyššího soudu nelze Okresnímu soudu v Ostravě vytknout, že konal výslech svědkyně M. A. u hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. Z výše popsané rekapitulace je zřejmé, že byly splněny podmínky ustanovení § 209 odst. 1 věty druhé tr. ř. pro konání svědeckého výslechu v nepřítomnosti obviněného M. L., o čemž prvostupňový soud rozhodl opatřením. S ohledem na lékařskou zprávu a žádost jmenované svědkyně mohla předsedkyně senátu shledat důvodnou obavu, že tato v přítomnosti obviněného nebude schopna vůbec vypovídat, např. v důsledku silného rozrušení, strachu nebo jiného duševního rozpoložení. Bylo rovněž dodrženo i ustanovení § 209 odst. 1 věty třetí tr. ř. Po předvedení obviněného do jednací síně byl seznámen s výpovědí svědkyně M. A., k níž se ve smyslu § 214 tr. ř. vyjádřil. Poté opustil jednací síň, do které byla přivolána tato svědkyně, které byly prostřednictvím soudu kladeny dotazy obviněného. Když svědkyně následně opustila jednací síň, byl opětovně předveden obviněný, který byl s výpovědí svědkyně seznámen, přičemž se k ní stručně vyjádřil způsobem v protokolu uvedeným a prohlásil, že další dotazy na svědkyni nemá, ale chtěl by požádat o psychologický posudek na její osobu. Lze podotknout, že po celou dobu výslechu svědkyně byl přítomen obhájce obviněného, který využil svého práva klást svědkyni otázky (vše na č. l. 518 - 520 spisu). Dovolací námitku obviněného, která spočívala v tvrzení, že byl zkrácen na svých právech tím, že nebyl přítomen u hlavního líčení svědeckému výslechu, čímž mu mělo být upřeno právo na obhajobu a spravedlivý proces, tudíž nelze jako zjevně neopodstatněnou akceptovat.

V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní výhrady obviněného M. L., pokud zpochybňuje věrohodnost výpovědí svědkyň M. A. a L. U., a dále namítá neprovedení některých obhajobou navrhovaných důkazů. Rovněž připomíná svou obhajobu, tvrdí, že soudy vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu a provedené důkazy nesprávně hodnotily. Též vytýká, že došlo k porušení zásady presumpce neviny. Nutno zdůraznit, že všechny námitky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění pod body 5) a 12) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (v podstatě nedodržení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.) obviněný dovozuje vady ve smyslu znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.

S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení či jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. O zmíněný rozpor se avšak v předmětné trestní věci nejedná.

Z podrobného odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Ostravě plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného M. L., proč nevyhověl jeho návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Se skutkovými a právními závěry prvostupňového soudu se v napadeném usnesení plně ztotožnil i Krajský soud v Ostravě.

V dovolání obviněný M.L. nenamítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Okresní soud v Ostravě (následně též Krajský soud v Ostravě) učinil právní závěr, že jednáním popsaným pod body 5) a 12) výroku o vině rozsudku a rozvedeným v jeho odůvodnění naplnil všechny zákonné znaky trestných činů loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.

Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Pokud obviněný své výhrady opřel o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak v příslušné části jde o dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dále je třeba konstatovat, že Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný ani neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.

Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného, které ve své podstatě směřují proti nepřiměřené přísnosti uloženého trestu, pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. podřadit. Nadto lze jen stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu - odnětí svobody, který byl vyměřen v rámci příslušné trestní sazby dané ustanovením § 234 odst. 1 tr. zák.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného M. L. jako zjevně neopodstatněné, neboť z obou shledaných důvodů pro odmítnutí mimořádného opravného prostředku je zásadnější. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohla ve smyslu znění § 265h odst. 3 tr. ř. podat pouze předsedkyně senátu soudu prvního stupně, který ale neučinila. Současně nebyl ve věci shledán důvod k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. srpna 2011

Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k