6 Tdo 1043/2010
Datum rozhodnutí: 30.11.2010
Dotčené předpisy: § 67 odst. 1 písm. e) tr. zák.




6 Tdo 1043/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2010 dovolání, které podala obviněná E. O., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 4 To 64/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 118/2001, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné E. O. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. 11. 2009, sp. zn. 2 T 118/2001, byla obviněná E. O. uznána vinnou:
- trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným [v bodě 2) výroku] a dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. [v bodě 1) výroku],
- trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. [v bodě 3) výroku],
- pomocí k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a pomocí k trestnému činu poškozování cizích práv podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 209 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. [v bodě 8) výroku],
a to vše na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno.

Za trestnou činnost pod body 1) až 3), 8) výroku rozsudku byla obviněná E. O. odsouzena podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák., § 60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let za současného stanovení dohledu probačního úředníka.

Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných J. M., J. G., E. S. a V.S.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo na str. 6 a 7 rozsudku rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených subjektů na náhradu škody.

Proti konstatovanému rozhodnutí podali obvinění E. O., J. M., E. S. a V.S. odvolání.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 4 To 64/2010, bylo rozhodnuto:

I. Z podnětu odvolání obviněné J. M. byl podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku o uloženém trestu.

Podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. odvolací soud rozhodl tak, že obviněné J.M. za trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným a dílem nedokonaným podle § 8 odst. 1 tr. zák., podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a sbíhající se trestné činy úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák., poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., kterými byla uznána vinnou trestním příkazem Okresního soudu v Prostějově ze dne 24. 7. 2008, č. j. 2 T 66/2005-108, uložil podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Současně podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Prostějově ze dne 24. 7. 2008, č. j. 2 T 66/2005-108, ohledně obviněné J. M., jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Z podnětu odvolání obviněné E.O. byl podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku o uloženém trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud rozhodl tak, že jmenované obviněné podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků (poznámka: usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2010, č. j. 4 To 64/2010-1040, byla věc obviněných E. S. a V. S. vyloučena ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí, přičemž následně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2010, č. j. 4 To 100/2010-1060).

Citovaný rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu (všechny výroky) napadla obviněná E. O. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřela o dovolací důvody zakotvené v § 265b odst. 1 písm. d), e), g) tr. ř. Vytkla, že bylo porušeno ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání, proti její osobě bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněná konstatovala, že Krajský soud v Brně nařídil ve věci veřejné zasedání na den 23. 2. 2010. Připomněla, že podle § 233 odst. 2 tr. ř. předseda senátu stanoví den veřejného zasedání tak, aby osobě, která k němu dala svým návrhem podnět, byla zachována lhůta 5 dnů k přípravě, a to od doručení předvolání k veřejnému zasedání. Upozornila, že je třeba posoudit, zda tato lhůta k přípravě byla zachována. Dodala, že odvolací soud konstatoval, že lhůta je zachována, když vycházel ze sdělení poštovního úřadu. Namítla, že mělo být postupováno ve smyslu znění § 64 tr. ř., přičemž s ohledem na ustanovení § 64 odst. 2 tr. ř. se nelze ztotožnit s tím, že lhůta byla zachována. I pokud by bylo akceptováno, že adresát zásilky nebyl zastižen a nevyzvedl si ji do 10 dnů od uložení, je možno za doručení považovat poslední den této lhůty a od tohoto dne lze počítat 5 denní lhůtu k přípravě k veřejnému zasedání. Bylo tudíž porušeno ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání.

Dále obviněná připomněla, že Okresní soud v Prostějově původně rozhodl dne 13. 1. 2009, kdy její trestní stíhání zastavil, neboť dovodil, že skutky, pro které byla stíhána, jsou promlčeny. Krajský soud v Brně, jemuž byla věc předložena, jednal v neveřejném zasedání. Protože předmětem byly otázky mající pro její osobu zásadní význam, měl soud rozhodovat ve veřejném zasedání a dát jí možnost, aby se ke stížnosti státního zástupce mohla vyjádřit. Toto učinit nemohla, neboť stížnost byla obviněné a obhájci doručena dne 11. 5. 2009 a krajský soud rozhodoval již dne 19. 5. 2009. Krátkost lhůty je třeba hodnotit ve vztahu k době, kdy stížnost státního zástupce byla okresnímu soudu doručena v únoru 2009. Popsaným postupem došlo k porušení práva na spravedlivý proces. I protokol o neveřejném zasedání obviněná shledala do určité míry zmatečným, když základní údaje jsou vypsány strojem, další jsou dopisovány ručně, případně chybí. Z obsahu protokolu nevyplývá, který člen senátu byl pověřen k podání zprávy o stavu věci. Rovněž v podrobnostech upozornila na určité časové disproporce týkající se tohoto neveřejného zasedání. Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, který zaujal jiný právní názor ohledně promlčení, označila za velmi kusé. Již dne 3. 12. 1999 byla podána obžaloba, která je v podstatě totožná jako obžaloba následně podaná dne 31. 5. 2001.

Okresní soud nařídil hlavní líčení na den 27. 1. 2000, které se však nekonalo. Dne 23. 6. 2000 byl Okresním státním zastupitelstvím v Prostějově zaslán okresnímu soudu přípis, v němž požádalo o vrácení věci J. S. a spol. (č. l. 267 spisu). Žádosti bylo vyhověno, jak vyplývá ze záznamu ze dne 28. 6. 2000. Následně proběhlo další vyšetřování, které vyústilo v podání obžaloby dne 31. 5. 2001. Podle obviněné měl Okresní soud v Prostějově vydat o žádosti rozhodnutí, a nikoliv to řešit pouze korespondenčně, v čemž shledala porušení práva na spravedlivý proces. Postupem soudu byla zkrácena práva obviněných, kteří nebyli o úkonech vyrozuměni. Orgány činné v trestním řízení pominuly skutečnost, že trestní řízení má určité fáze, které jsou upraveny procesními předpisy.

Rovněž při posuzování otázky, zda trestní stíhání je či není promlčeno, nebylo přihlédnuto ke všem rozhodným skutečnostem, zejména ke sporné fázi trestního řízení od podání obžaloby v prosinci 1999 do podání obžaloby v květnu 2001. Obviněná zdůraznila, že Okresní soud v Prostějově v usnesení ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 2 T 118/2001, náležitě posoudil otázky důležité pro rozhodnutí, zda je trestní stíhání promlčeno, a to i v návaznosti na posouzení stupně společenské nebezpečnosti v době, kdy došlo ke spáchání trestného činu a v době, kdy se o něm rozhoduje. V návaznosti na ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. správně vyhodnotil, že nejsou dány podmínky pro kvalifikaci jednání podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Konstatoval, že soud přistupoval k věci liknavě, dlouhodobě nečinil žádné úkony. Hlavní líčení byla nařizována a odvolávána bez naplnění zákonných podmínek na neurčito. Soud neučinil žádný zásadní úkon vedoucí k trestnímu stíhání obviněné osoby. Uvedl, že tato pochybení nemohou jít k tíži obviněné. Pokud Krajský soud v Brně v usnesení ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 4 To 211/2009, zaujal bez bližšího (kusého) zdůvodnění jiné stanovisko k formálně nařizovaným hlavním líčením, tak podle obviněné hodnotil rozhodné skutečnosti v rozporu s ustálenou judikaturou a zákonem.

Z popsaných skutečností obviněná dovodila, že nebyly dodrženy čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť byla zkrácena na spravedlivém procesu a nebylo jí umožněno účastnit se jednání ve věci, a to v důsledku nesprávné aplikace ustanovení § 166 a násl. tr. ř. a § 240 a násl. tr. ř. Taktéž bylo nesprávným způsobem aplikováno ustanovení § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák.

Krajský soud v Brně náležitým způsobem neposoudil otázky spojené s během promlčecím lhůt, jak to má na mysli ustanovení § 67 a násl. tr. zák. V této spojitosti obviněná odkázala na odůvodnění výše zmíněného usnesení Okresního soudu v Prostějově s tím, že se přesvědčivým způsobem vypořádal s během promlčecích lhůt s ohledem na obsah spisu. Zdůraznila, že okresní soud poté, co byla podána obžaloba, ve věci nejednal způsobem, jak mu ukládá zákon, nebyla nařizována hlavní líčení; pokud byla nařízena, tak bez bližšího odůvodnění byla rušena apod. Za této situace označila námitku promlčení trestního stíhání ve věci za legitimní.

Absenci argumentů k otázce promlčení obviněná shledala i v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 4 To 64/2010, v návaznosti na skutečnost, že dnem 1. 1. 2010 došlo ke změně, pokud se týká posuzování promlčení, a to s ohledem na účinnost zákona č. 40/2009 Sb., kde je otázka promlčení posuzována způsobem, který je pro její osobu výhodnější. Poukázala i na znění čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Ve světle této normy a při posouzení podle zákona č. 40/2009 Sb. označila trestní stíhání proti její osobě za promlčené.

Jak obviněná uvedla, je si vědoma toho, že skutkové námitky nezakládají žádný důvod dovolání. Ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost dovolacího soudu přezkoumávat rozhodnutí, nelze-li tuto zásadu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod. Ústavně garantovaná práva totiž musejí být respektována a chráněna v řízení o všech opravných prostředcích. Vadami důkazního řízení se rozumějí i případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez akceptovatelného racionálního logického základu, v důsledku čehož jsou soudy učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Příkrý nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudu, stejně jako mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním, je namístě tehdy, pokud pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu jsou takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v rozhodování. Podle obviněné provedené důkazy neprokazují, že by se trestného jednání dopustila. Přípravné řízení proběhlo v roce 1998 a hlavní líčení v roce 2009. Z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že svědci si již vůbec nepamatovali podstatné věci mající vztah k projednávané věci. Jelikož soud řešil věc čtením výpovědí z přípravného řízení, je otázkou, zda tímto způsobem nebyla narušena zásada přímosti a ústnosti dokazování před soudy.

V dovolání obviněná vytkla, že byla uznána vinnou i trestným činem, ke kterému mělo dojít dne 7. 12. 1998 ve vztahu ke K. Z. [bod 3) rozsudku], ačkoliv žádný ze svědků nepotvrdil, že se na této záležitosti podílela. Pouze spoluobviněná v přípravném řízení hovořila o její osobě, avšak tyto údaje byly v rozporu s dalšími důkazy, které byly provedeny, zejména s výpovědí svědkyně Z. a svědka M. Totéž se týká jednání ze dne 25. 5. 1998 [bod 2) rozsudku], neboť z obsahu dokazování nevyplynuly skutečnosti, kladené jí za vinu. Z listin založených ve spise vyplývá, že se v daném případě jednalo o půjčku mezi J.M. a K. V. Lze tedy obtížně dovozovat, že by byla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu. Obviněná namítla, že okresní soud nesprávně aplikoval závěry odborného vyjádření Ing. I. G. do výroku rozsudku, neboť jednání mezi J. M. a K.V. se týkalo převodu členských práv a povinností a nikoliv převodu vlastnických práv k předmětnému bytu. Tuto skutečnost označila za zvlášť významnou vzhledem k tomu, že výše škody je i kvalifikačním momentem. Podle obviněné soud nesprávně vyhodnotil důkazy i ve vztahu k bodu 8) rozsudku, tj. k jednání, jež bylo posouzeno jako pomoc k trestnému činu poškozování cizích práv podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 209 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. Nebylo totiž prokázáno jakékoliv její propojení na jednání T. O. Současně poukázala na rozdílná tvrzení manželů P. v obou trestních řízeních. Zpochybnila, zda z objektivního hlediska byla naplněna skutková podstata trestného činu, a to s ohledem na okolnosti, jak byly prokazovány.

Závěrem dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 4 To 64/2010, i předcházející rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. 11. 2009, sp. zn. 2 T 118/2001, a to v části týkající se její osoby. Dále navrhla, aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.

K dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který shrnul průběh trestního řízení a obsah uplatněných dovolacích námitek.

V případě důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že z dostupného spisového materiálu nelze zjistit bližší údaje o způsobu, jímž byla obviněná informována o jednání odvolacího soudu, a to jak do formy (vyrozumění či předvolání), tak do časových údajů průběhu doručení této zásilky. Z těchto důvodů se nemůže blíže k jejímu tvrzení vyjádřit, zejména když v tomto směru zcela v dovolání absentují jakékoli konkrétní údaje a obviněná se omezila na víceméně proklamativní popis.

Dále státní zástupce zdůraznil, že podstatná část námitek obviněné směřuje k tvrzení, že její trestní stíhání pro tři předmětné skutky bylo promlčeno. V této souvislosti nepřípustně napadá usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 4 To 211/2009, jež je dovoláním nenapadnutelné. Obviněné však nelze přisvědčit ani z věcného hlediska, a to právě z důvodů vyjádřených ve zmíněném rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo zrušeno usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 2 T 118/2001. Státní zástupce připomněl, že nedůvodné průtahy na straně okresního soudu byly zjištěny od 5. 11. 2004 do 1. 3. 2007, což je doba nepřiměřeně dlouhá, přičemž i tato nedůvodná prodleva byla jedním z důvodů, proč dotyčný soudce již soudcem není. Podotkl ale, že ostatní doba uplynuvší mezi podáním obžaloby a prvním meritorním rozhodnutím soudu padá na vrub překážek na straně obviněných (a to zejména dovolatelky a spoluobviněné M.) resp. jejich zástupců, k jejichž místy až obstrukčnímu jednání se okresní soud stavěl velmi benevolentně. Poznamenal, že pro právní kvalifikaci skutků, z nichž byla obviněná obžalována, zákon vymezoval pětiletou promlčecí lhůtu [§ 67 odst. 1 písm. c) tr. zák.], kterážto lhůta za podmínek vymezených v § 67 odst. 3, 4 tr. zák. zjevně neuplynula. Nemohlo tudíž dojít k promlčení trestního stíhání a důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. byl uplatněn neopodstatněně.

Pokud jde o obviněnou tvrzený extrémní nesoulad mezi obsahem důkazů a skutkovými vývody okresního soudu, jenž vztáhla k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce uvedl, že žádný takový rozpor ve věci neshledal. Obviněná pouze nepřípustně brojí proti způsobu, jímž prvostupňový soud hodnotil opatřené a řádně provedené důkazy, což je jeho právem a povinností, přičemž v jeho postupu nelze spatřovat žádný z nedostatků, o nichž se dovolání zmiňuje. Svými výhradami obviněná napadá nikoli právní posouzení skutku či jiné hmotně právní posouzení, nýbrž samotná skutková zjištění soudu. Námitky vztahující se k rozsahu dokazování, způsobu hodnocení provedených důkazů soudem a z toho vyplynuvším skutkovým zjištěním, pokud nevytýkají pochybení v obecné logice, protismyslný výklad konkrétního důkazu či jiný očividný a zásadní lapsus zakládající zmíněný extrémní nesoulad, nemohou vyhovět nejen důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale nelze je podřadit ani pod žádný ze zbývajících dovolacích důvodů. Dovolání neobsahuje ani jedinou konkrétní námitku vadné aplikace hmotně právní normy ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudu, jež by deklarovanému dovolacímu důvodu vyhovovala.

Jak státní zástupce připomněl, obviněná napadla i postup krajského soudu, pokud projednal stížnost státního zástupce proti rozhodnutí okresního soudu ze dne 13. 1. 2009 o zastavení trestního stíhání obviněné v neveřejném zasedání, neboť podle jejího přesvědčení měl jednat ve veřejném zasedání, přičemž jednání bylo nařízeno v tak krátké lhůtě, že neměla možnost se ke stížnosti vyjádřit. Zdůraznil, že tyto námitky na jedné straně nevyhovují žádnému dovolacímu důvodu, na straně druhé jsou i věcně nedůvodné. Upozornil, že ve veřejném zasedání soud jedná tehdy, stanoví-li to zákon (§ 232 tr. ř.). V neveřejném zasedání soud rozhoduje v případě, nepředepisuje-li zákon projednání věci v hlavním líčení nebo veřejném zasedání (§ 240 tr. ř.). Státní zástupce konstatoval, že pro rozhodnutí o stížnosti proti zastavení trestního stíhání není v trestním řádu předepsána forma veřejného zasedání. Krajský soud tudíž neměl žádný důvod postupovat tak, jak obviněná namítá a počínat si v rozporu se zákonem. Pro nařízení neveřejného zasedání zákon nestanoví žádnou lhůtu, což je logickým důsledkem toho, že se jednání účastní pouze soudní osoby. Podobně námitky proti formálním a obsahovým náležitostem příslušného protokolu o neveřejném zasedání nemohou založit žádný důvod dovolání. V tomto ohledu bylo dovolání podáno z jiného než zákonem aprobovaného důvodu.

Podle státního zástupce není možno námitky uplatněné obviněnou (s výhradou týkající se zachování náležitostí při nařizování veřejného zasedání o odvolání z hlediska její účasti na jednání soudu) shledat důvodnými a napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud [nezjistí-li důvody k zásahu do napadeného rozsudku z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.] podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněné E. O. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Podle § 265b odst. 1 písm. d), g), e) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
d) byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání,
e) proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. Obviněná E. O. uplatnila námitku, že byla zkrácena na svých právech konáním veřejného zasedání o odvolání v její nepřítomnosti, což zmíněný dovolací důvod obsahově naplňuje.

Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům .

Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu, a k důkazům, na nichž je založena včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh. Trestní řád upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení a veřejného zasedání, tj. stanoví odchylně podmínky, kdy lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a kdy je možno takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v jeho nepřítomnosti jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. znění § 202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózně stanoveny nejsou.

Tento závěr je zřejmý i ze znění § 238 tr. ř., podle něhož na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení . Z tohoto ustanovení nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít i na přítomnost osob při veřejném zasedání; zákonná úprava veřejného zasedání včetně konaného o odvolání má naopak zvláštní ustanovení o přítomnosti osob u veřejného zasedání. Obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou vymezena v § 232 a násl. tr. ř., zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je modifikována v ustanovení § 263 tr. ř.

Otázku přítomnosti osob řeší zejména ustanovení § 234 tr. ř., přičemž podle § 234 odst. 1 tr. ř. se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Podle § 234 odst. 2 tr. ř. platí, že nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná . Ustanovení § 234 tr. ř. však neupravuje přítomnost obviněného při veřejném zasedání konaném o odvolání. Na nutnost jeho účasti při něm lze proto usuzovat podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal a tím dal zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Dále je nutno připomenout i ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává . Logický výklad tohoto ustanovení vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat v jeho nepřítomnosti. Obecně platí, že konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného lze jen tehdy, byl-li k němu řádně a včas předvolán nebo o něm vyrozuměn a nebude-li tento postup odvolacího soudu v kolizi s právem na spravedlivý proces.

Jelikož obviněná E. O. nebyla v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu dne 23. 2. 2010 ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, tak aplikace ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. nepřipadala v úvahu.

Podle § 233 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná . Z ustanovení § 233 odst. 1 věty druhé tr. ř. mimo jiné vyplývá, že o veřejném zasedání vyrozumí obviněného, jestliže nebyl k veřejnému zasedání předvolán, a to jako osobu, která dala svým návrhem k veřejnému zasedání podnět, nebo jako osobu, která může být rozhodnutím přímo dotčena. Podle ustanovení § 233 odst. 2 věty první a druhé tr. ř. předseda senátu stanoví den veřejného zasedání tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána .

K posouzení, zda Krajský soud v Brně mohl veřejné zasedání o odvolání provést v nepřítomnosti obviněné E.O., bylo nutno se zabývat tím, zda její osobě bylo předvolání k veřejnému zasedání nebo vyrozumění o jeho konání řádně a včas doručeno. Doručováním se rozumí úkon, jehož cílem je zajistit, aby písemnost, pocházející zpravidla od orgánu činného v trestním řízení, se dostala nebo alespoň mohla dostat do rukou adresáta.

Z ustanovení § 63 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že nestanoví-li tento zákon jinak, užijí se pro způsob doručování fyzickým osobám, právnickým osobám, státním orgánům, státu, advokátům, notářům, obcím a vyšším územně samosprávným celkům přiměřeně předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení . Jelikož trestní řád neobsahuje ustanovení, které by řešilo doručování vyrozumění o konání veřejného zasedání o odvolání, tak na zmíněný úkon dopadají předpisy občanského soudního řízení.

Podle § 50 odst. 1 o. s. ř. platí, že nezastihl-li doručující orgán adresáta písemnosti, vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky; písemnost se považuje za doručenou vhozením do schránky, datum vhození vyznačí doručující orgán na doručence a na písemnosti .

Z trestního spisu vyplývá, že předseda senátu Krajského soudu v Brně nařídil dne 8. 2. 2010 veřejné zasedání o podaném odvolání na den 23. 2. 2010 s tím, že obviněná E. O. bude podle vzoru 7a (byl použit vzor 7a podle Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. 2. 2002, č. j. 514/2001 org., o vydání vzorů tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř. , doporučených pro použití v trestním a občanském soudním řízení) o veřejném zasedání vyrozuměna na adresu P. K., P. (č. l. 1018 spisu). Tuto adresu obviněná uvedla pro účely doručování. Tím soud dal najevo, že nepovažuje přítomnost obviněné při veřejném zasedání o odvolání a pro rozhodnutí ve věci za nezbytně nutnou.

Z příslušné poštovní doručenky, která byla součástí písemnosti vyrozumění obviněné E. O. o konání veřejného zasedání o odvolání dne 23. 2. 2010, vyplývá sdělení doručovatelky: protože adresát nebyl zastižen, byla zásilka (písemnost) vložena do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky dne 12. 2. 2010 (č. l. 1018 spisu). Pokud za tohoto stavu Krajský soud v Brně dne 23. 2. 2010 konstatoval, že se obviněná nedostavila, doručení vykázáno vhozením do schránky a shledal u její osoby zachování pětidenní zákonné lhůty k přípravě (č. l. 1032 1033 spisu), tj. podmínky, aby veřejné zasedání o odvolání mohlo být konáno v její nepřítomnosti, nelze tomuto postupu vytýkat pochybení. Dovolání podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je proto v příslušné části zjevně neopodstatněné.

Pokud jde o dovolací důvod, jenž je zakotven v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., obviněná v podrobnostech zpochybňuje předně usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 4 To 211/2009, kterým bylo podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušeno usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 2 T 118/2001, jímž bylo trestní stíhání její osoby pro skutky ze dne 7. 5. 1998, 25. 5. 1998 a 7. 12. 1998 podle § 231 odst. 1 a § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno a soudu prvního stupně bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Současně tvrdí, že soud druhého stupně měl jednat ve veřejném zasedání, že protokol o neveřejném zasedání vykazuje nedostatky a že neměla dostatečný časový prostor se ke stížnosti státního zástupce vyjádřit. Dále vytýká postup ohledně zpětvzetí obžaloby a uvádí, že zrušené rozhodnutí okresního soudu bylo správné. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že všechny tyto výhrady obsahově nenaplňují uplatněný a ani žádný jiný důvod dovolání. Zmíněné rozhodnutí a řízení mu předcházející totiž nepodléhá přezkumu v dovolacím řízení. Lze poznamenat, že podle § 240 tr. ř. platí, že v neveřejném zasedání rozhoduje soud tam, kde není zákonem předepsáno, že se rozhoduje v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Nutno dodat, že pro rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o zastavení trestního stíhání není v trestním řádu předepsáno veřejné zasedání. Navíc nelze pominout, že rozhoduje-li o stížnosti jako nadřízený orgán soud, činí tak vždy v senátu a v neveřejném zasedání (srov. Šámal P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, str. 1051). Je potřebné taktéž uvést, že při zpětvzetí obžaloby soud vrátí spis státnímu zástupci, aniž učiní nějaké rozhodnutí . Věc se vrací automaticky do přípravného řízení, kde může být pokračováno ve vyšetřování, učiněno kterékoliv z rozhodnutí dle hlavy X. trestního řádu, včetně následného podání nové obžaloby (srov. Šámal P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, str. 1447).

Obviněná E. O. rovněž namítá, že skutky ze dne 7. 5. 1998, 25. 5. 1998 a 7. 12. 1998, jimiž byla uznána vinnou, jsou promlčeny, přičemž poukazuje i na zákon č. 40/2009 Sb., účinný od 1. 1. 2010, s tím, že je v něm otázka promlčení vymezena způsobem, který je pro její osobu příznivější. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda dovoláním napadená soudní rozhodnutí jsou zatížena touto vadou.

Lze připomenout, že promlčení trestního stíhání je předně institutem hmotného práva (§ 67 tr. zák., § 34 tr. zákoníku), nikoli jen procesní formou nestíhatelnosti. Uplynutím času totiž postupně slábne a nakonec zaniká nebezpečnost činu pro společnost, a tím i trestní odpovědnost pachatele za takový čin. K těmto skutečnostem přistupují podpůrně důvody procesní, kdy se uplynutím času oslabuje síla důkazních prostředků nebo je nelze vůbec opatřit. Jedinou podmínkou zániku trestnosti činu je uplynutí zákonem stanovené promlčecí doby uvedené v § 67 odst. 1 tr. zák., § 34 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž ustanovení o promlčení trestního stíhání se vztahuje na všechny trestné činy s výjimkou trestných činů uvedených v § 67a tr. zák., § 35 tr. zákoníku.

Zákon v § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. stanoví, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno .
Podle § 11 odst. 2 tr. ř. platí, že týká-li se důvod uvedený v odstavci 1 jen některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, nebrání to, aby se ohledně zbylé části takového činu konalo trestní stíhání .
Z ustanovení § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. vyplývalo, že trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta .
Podle § 67 odst. 3 písm. a), b) tr. zák. platilo, že promlčení trestního stíhání se přerušuje
a) sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele, nebo
b) spáchá-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který tento zákon stanoví trest stejný nebo přísnější.
Ustanovení § 67 odst. 4 tr. zák. zakotvovalo, že přerušením promlčení počíná nová promlčecí doba.

Trestní zákon (platil do 31. 12. 2009) stanovil na trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. trest odnětí svobody na dvě léta až osm let a na trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. stanovil trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitý trest. S ohledem na znění § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. činila u těchto trestných činů promlčecí doba shodně pět let.

Z trestního spisu vyplývá, že vyšetřovatel Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Prostějově dne 11. 6. 1999, ČVS: OVV-391/99, sdělil E.O. obvinění pro pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. (skutek ze dne 7. 5. 1998) a pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. (skutek ze dne 7. 12. 1998), které převzala dne 15. 6. 1999 (vše na č. l. 4 5 spisu). Týž orgán dne 5. 8. 1999, ČVS: OVV-391/99, jí sdělil obvinění pro pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. (skutek ze dne 7. 12. 1998), jež převzala dne 9. 8. 1999 (č. l. 6 spisu). Obžaloba byla náměstkem okresního státního zastupce v Prostějově podána dne 3. 12. 1999 (č. l. 244 spisu). Dne 6. 12. 1999 nařídil předseda senátu Okresního soudu v Prostějově hlavní líčení na den 27. 1. 2000 (č. l. 257 spisu). Dne 19. 1. 2000 bylo okresnímu soudu doručeno potvrzení o pracovní neschopnosti obviněné E. O. s přípisem, že není schopna sdělit přibližný termín ukončení své nemoci. V důsledku této skutečnosti bylo hlavní líčení přeloženo na neurčito (vše na č. l. 261, 262 spisu). Dne 27. 6. 2000 okresní soud obdržel písemný úkon státního zástupce, z něhož plyne, že obžalobu bere zpět (č. l. 267 spisu). O vrácení spisového materiálu předseda senátu učinil dne 28. 6. 2000 písemný záznam (č. l. 268 spisu). Vyšetřovatel Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Prostějově dne 18. 7. 2000, ČVS: OVPV-511/00, sdělil E. O. obvinění pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. (skutek ze dne 25. 5. 1998), které převzala dne 20. 7. 2000 (č. l. 274 spisu). Druhá obžaloba byla podána dne 31. 5. 2001 (č. l. 410 spisu). Následně předsedou senátu okresního soudu postupně nařízená hlavní líčení ve věci byla opakovaně odročována či odvolávána, a to především v důsledku omluv zejména obviněné E. O. (s poukazem na její zdravotní stav + potvrzení o pracovní neschopnosti, dále rizikové těhotenství a později též s argumentací nutnosti péče o dítě). Rovněž někteří další obvinění nebo jejich obhájci podávali žádosti o změnu termínu hlavního líčení či omlouvali svoji budoucí neúčast. Podle Nejvyššího soudu šlo v těchto případech o úkony soudu, které směřovaly k trestnímu stíhání obviněných, tj. ve smyslu znění § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. zakládající přerušení promlčení trestního stíhání a podle § 67 odst. 4 tr. ř. počátek nové promlčecí doby. Řízení před okresním soudem sice vykazuje i značné nedůvodné průtahy (především v období od 5. 11. 2004 do 1. 3. 2007), avšak mezi zmíněnými jednotlivými úkony soudu rozhodně ani zdaleka neuplynula pětiletá promlčecí doba. Nutno dodat, že u skutku ze dne 7. 12. 1998, jenž byl kvalifikován jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., došlo k přerušení promlčení podle § 67 odst. 3 písm. b) tr. zák. a počátku nové promlčecí doby (§ 67 odst. 4 tr. zák.) rovněž spácháním skutku obviněnou v blíže neurčené době během srpna 2003, který byl posouzen jako pomoc k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a pomoc k trestnému činu poškozování cizích práv podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 209 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák.

Dále je potřebné konstatovat, že k promlčení trestního stíhání obviněné E. O. nedošlo ani pokud by bylo s ohledem na znění § 2 odst. 1 tr. zákoníku (stanoví, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější ) uvažováno o aplikaci ustanovení § 34 tr. zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb. účinného od 1. 1. 2010), neboť tato právní úprava není pro její osobu příznivější. Nařízením hlavního líčení byla podle tehdy platné právní úpravy promlčecí doba přerušována a podle § 67 odst. 4 tr. zák. začala běžet promlčecí doba nová. Změnou trestního zákona se zpětně neruší účinky úkonů, které byly učiněny podle dřívější právní úpravy a jež způsobily přerušení promlčecí doby (srov. rozhodnutí č. 59/2009 Sb. rozh. tr.). Současnou právní úpravu by proto bylo možné aplikovat až od posledního přerušení promlčení vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně dne 5. 11. 2009. Ostatně stejný právní názor ohledně promlčení Nejvyšší soud zaujal již dříve (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 797/2010, a ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 11 To 997/2010).

S poukazem na popsané skutečnosti je očividné, že k promlčení předmětných trestných činů nedošlo. Námitky, které byly v příslušné části dovolání s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. formálně relevantně uplatněny, tudíž nelze akceptovat.

V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Z těchto důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněné E. O., když nesouhlasí se skutkovými zjištěními a s hodnocením provedených důkazů soudy. Dokonce namítá extrémní nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudu a mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním. V této souvislosti však vytýká, že jelikož přípravné řízení proběhlo v roce 1998 a hlavní líčení v roce 2009, tak svědci si již podstatné okolnosti mající vztah k projednávané věci nepamatovali, což soud řešil čtením jejich výpovědí z přípravného řízení. Dále zpochybňuje důkazní hodnotu výpovědi spoluobviněné J. M. ohledně účasti obviněné na skutku pod bodem 3) výroku o vině rozsudku. Současně klade důraz na výpovědi svědkyně K. Z. a svědka M. V případě skutku pod bodem 2) rozsudečného výroku o vině tvrdí, že se jednalo o půjčku mezi J. M. a K.V. Uvádí, že soud též chybně aplikoval závěry odborného vyjádření vypracovaného Ing. I. G. Konstatuje, že nebylo prokázáno její propojení na jednání T. O. [skutek pod bodem 8) výroku o vině] a shledává rozdíly ve výpovědích manželů P. Nutno zdůraznit, že v dovolání obviněná nenamítá, že předmětné skutky, jimiž byla uznána vinnou a s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, byly nesprávně právně posouzeny, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Její výhrady primárně procesního charakteru směřují výhradně vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Okresní soud v Prostějově (následně též Krajský soud v Brně) učinil právní závěr, že svým jednáním naplnila všechny zákonné znaky trestných činů, jimiž byla uznána vinnou.

V té části mimořádného opravného prostředku, v níž obviněná E. O. odkázala na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podala dovolání z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněné E. O. jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. listopadu 2010

Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k