6 Tdo 104/2013
Datum rozhodnutí: 25.04.2013
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 265i odst. 1 tr. ř.



6 Tdo 104/2013 - 71

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. dubna 2013 o dovolání, které podal obviněný Z. J. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 9 To 44/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře pod sp. zn. 18 T 6/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 18 T 6/2009, byl obviněný Z. J. (dále jen obviněný ) uznán vinným v bodech 1) - 2) zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zák. č. 40/2009 Sb.,trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ) a v bodech 3) 37) zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto zločiny byl obviněný podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikání s předmětem činnosti nákup zboží za účelem jeho prodeje a prodej na dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody v rozsudku uvedeným poškozeným vyčíslené částky.

Naproti tomu byl obviněný zproštěn obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 2 KZV 5/2007, podle § 226 písm. a) tr. ř. pro dílčí útok pod bodem 14) obžaloby, posuzovaný obžalobou jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a podle § 226 písm. b) tr. ř. pro dílčí útok pod bodem 17) obžaloby, posuzovaný obžalobou jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku obviněný Z. J. podal, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 9 To 44/2012, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. z podnětu obviněným podaného odvolání napadený rozsudek v celé odsuzující části zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného Z. J. uznal vinným v bodě I) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. č. 140/1961 Sb. a v bodě II.) zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Za to ho podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikání s předmětem činnosti nákup zboží za účelem jeho prodeje a prodej na dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody v rozsudku uvedeným poškozeným vyčíslené částky. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byli poškození Česká spořitelna, a. s., Praha 4, Olbrachtova 1929/62, IČ 45244782, a J.N., odkázáni s celým uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Naproti tomu obviněného zprostil obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 2 KZV 5/2007, podle § 226 písm. b) tr. ř. pro jednání pod bodem 1) obžaloby, kterým měl spáchat dílčí útok pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a pro jednání pod body 4), 15), 16) a 37) obžaloby, kterým měl spáchat dílčí útoky dalšího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze (výrokům o vině v bodech I. a II.) podal obviněný Z. J. (dále jen obviněný ) dovolání, které doplnil svým podáním datovaným dnem 14. 11. 2012, označeným jako doplnění dovolání , přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť v jeho případě se nejedná o trestný čin. S ohledem na to, že své dovolací námitky obviněný směřoval do skutkových závěrů soudů obou stupňů a do hodnocení důkazů, které vyústily v nesprávné hmotně právní posouzení skutku, úvodem poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 23. 3. 2004, který vyslovil, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze interpretovat a aplikovat příliš rigorózně a restriktivně, ale spíše volněji a extenzivně, když nelze striktně oddělovat nesprávné zjištění skutkového stavu od nesprávné právní kvalifikace skutku, jelikož jde v podstatě o dvě neoddělitelné kategorie. Takový restriktivní výklad by totiž bránil tomu, aby byly napraveny vady právního posouzení, které mají základ v nesprávném zjištění skutkového stavu věci. Na tento výklad navázal obviněný odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 7 Tdo 801/2008, v němž tento uvedl, že zásadně není oprávněn přezkoumávat skutkový stav, ledaže jde o případ tzv. extrémního rozporu mezi důkazy a skutkovými zjištěními soudu. Podle obviněného k takovému extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudu ústícího do nesprávného právního posouzení došlo i v předmětné trestní věci, když u konkrétních skutků napadeného rozsudku poukazuje na jednotlivé níže uvedené rozpory v hodnocení důkazů soudy obou stupňů.

Ke skutku pod bodem I. , týkajícího se půjčky od MVDr. J. J. ze dne 28. 8. 1998, uvedl, že podle svědka měl před poskytnutím půjčky s obviněným delší dobu obchodní kontakty, byl prakticky jeho tichým společníkem a podílel se na financování jeho obchodů, ze kterých pak měl finanční profit. Ohledně půjčky ve výši 3.000.000,- Kč však MVDr. J. tvrdil, že takovým profitem měla být touha rozjet další obchod, aniž by blíže upřesnil, zda z tohoto obchodu měl obdržet nějaký zisk. Podle obviněného však zisk byl obsažen již v půjčené částce, neboť ve skutečnosti mu svědek poskytl méně, než bylo ve smlouvě o půjčce uvedeno. V tomto směru tedy označil výpověď svědka za nevěrohodnou, neboť půjčoval poměrně vysokou částku na delší dobu, aniž by očekával její zhodnocení. Pokud svědek dále potvrdil, že věděl o tom, k jakému účelu má být půjčka použita (na nákup zboží v Číně a jeho prodej obchodnímu řetězci v Čechách), je pravdou, že obviněný skutečně tento obchod realizoval. Dodal, že nad rámec uvedeného MVDr. J. vrátil částku ve výši 1.790.000,- Kč a dále částku ve výši 63.750,- Kč, k čemuž však soudy při svém rozhodování nepřihlédly přesto, že tato skutečnost byla v rámci řízení doložena příjmovými doklady, které jsou součástí spisu. Popřel, že by svůj dluh neuhradil. Půjčená částka, kterou začal splácet již v roce 2001, byla uhrazena téměř celá, když v době půjčky se nenacházel v situaci, kterou by bylo možno označit jako úpadek a nemohl tak předvídat, že by nemohl svůj dluh vrátit. Byl-li MVDr. J. jeho tichým společníkem, musel mít přehled o stavu jeho podnikání a při uzavírání smlouvy o půjčce vědět, v jaké situaci se obviněný nachází a nemohl tak být uveden při poskytování půjčky v omyl. Ohledně skutku pod bodem II./1. , týkajícího se poškozeného M. P., obviněný uvedl, že nikdy nepodepsal smlouvu, která měla být tímto doložena do spisu, neboť tam doložil jakousi ověřenou listinu, která měla být tvrzeným dokladem o půjčce, ale jejíž pravost soudy i přes jeho námitky, že nikdy dokument obdobného charakteru nepodepisoval, nezkoumaly. Rovněž mu není známo, že by tento svědek do spisu doložil smlouvu na částku ve výši 700.000,- Kč, neboť taková smlouva neexistuje. Půjčka od Ing. J. L. ve výši celkem 2.550.000,- Kč - skutek pod bodem II./4. , která měla být vrácena po její splatnosti a pouze částečně, byla nejen uhrazena celá, ale ještě cca o 1.500.000,- Kč až 2.000.000,- Kč přeplacena. Mimo to Ing. L. obviněnému samovolně zabavil vozidlo v hodnotě 150.000,- Kč, zpeněžil nemovitost jeho syna za cca 500.000,- Kč a dále byl na něj převeden byt v hodnotě 900.000,- Kč včetně vybavení v hodnotě cca 300.000,- Kč. V určitém časovém období mu byla též měsíčně splácena částka ve výši 50.000,- Kč, když skutečnost, že Ing. L. chodil za obviněným pro splátky pravidelně v roce 2004, kdy mu bylo uhrazeno cca 15 splátek v hodnotě 50.000,- Kč, a které označil jako úroky, potvrdila mj. svědkyně Ch. Zdůraznil, že sám Ing. L. uvedl, že již dluh po obviněném neuplatňuje, a to na základě jeho vstřícného jednání. Doklady o platbách Ing. L. v rozsahu cca 395.000,- Kč byly založeny do spisu a jejich kopie obviněný přikládá k dovolání. Ohledně skutku pod bodem II./7 . obviněný konstatoval, že V. Š. uhradil dne 4. 2. 2004 nejen částku ve výši 40.000,- Kč, ale také částku ve výši 300.000,- Kč, a to dne 3. 10. 2003, tedy pouhé čtyři dny po splatnosti dluhu dne 30. 9. 2003, o čemž svědčí předložené doklady ve spise i jím předložené kopie. Sám svědek připustil, že na smlouvu o půjčce ve skutečné hodnotě 335.000,-Kč nechal vystavit směnku na 600.000,- Kč, protože 300.000,- Kč z této hodnoty činily nezákonné úroky. U skutku pod bodem II./9. poukázal na to, že svědek Ing. P. K. ho nechal vystavit směnku na úroky i na jistinu, neboť tušil, že získat finance bude složité, z čehož je tedy zřejmé, že svědek o jeho finanční situaci věděl a nemohl tak být uveden v omyl. Poškozenému E. Z. - skutek pod bodem II./10 , byla dlužná částka hrazena nejdříve ve výši 40.000,- Kč, a to cca dva měsíce po splatnosti půjčky, poté byla půjčka splácena ve splátkách po 3.000,- Kč měsíčně a v konečném důsledku byla uhrazena celá. To potvrzuje zejména svědkyně Ch., a jestliže to svědek Z. popírá, je jeho výpověď účelová a nepravdivá. Předmětná půjčka byla poskytnuta na základě ústní dohody a důkazem o její výši je tak pouze výpověď obviněného a E. Z. Ke skutku pod bodem II./12. ohledně tvrzení, že společnosti FLOP JIH spol. s r. o. nebylo ničeho uhrazeno, obviněný konstatoval, že celá dlužná částka byla uhrazena prostřednictvím exekuce, přičemž z jeho prodejny bylo touto společností v roce 2005 odvezeno zboží, které bylo zpeněženo přímo v její prodejně. Rovněž společnosti MASO Planá, a. s. - skutek pod bodem II./19. byla celá dlužná částka uhrazena, když svědkyně Ch. potvrdila, že obviněný peníze předal p. J. B., což tento rovněž potvrdil a uvedl, že poškozená společnost MASO Planá, a. s. požaduje uhradit částku toliko ve výši 9.500,- Kč a nikoli částku 39.535,50 Kč, která je uvedena v rozsudku, z čehož vyplývá, že minimálně částka ve výši 30.000,- Kč byla uhrazena. Ke skutku bodem II./22. obviněný poznamenal, že zboží ze strany společnosti SPAR Šumava, s. r. o. bylo dodáno na počátku roku 2005, přičemž stejný měsíc byly uzavřeny obchody obviněného, zboží neoprávněně odvezeno společností FLOP JIH spol. s r. o. a přišel tedy o prostředky, ze kterých chtěl dlužnou částku této společnosti uhradit. Existence ústní dohody mezi ním a J. N. o půjčce ve výši 23.000,- Kč v případě skutku pod bodem II./26. nebyla dostatečně prokázána, přičemž ani tento svědek nedokázal přesně uvést, jakou částku obviněnému půjčil, když za situace, kdy navíc uvedl, že mu měl určitou částku půjčit i po exekuci, nemohl být stran finanční situace obviněného uveden v omyl. Ke skutku pod bodem II./30. obviněný konstatoval, že dlužná částka ve výši 900,- Kč byla řádně a plně uhrazena otci pana L. K., neboť pan L. K. se odstěhoval a navíc se pan K. (Pneuservis K.) nedostavil k soudu a výše dlužné částky tak nebyla potvrzena. V případě skutku pod bodem II./31. obviněný vytkl, že ačkoliv celá dlužná částka byla uhrazena, jak bylo potvrzeno majitelem Autoservisu-S. panem P., je v rozsudku uvedeno, že do dnešního dne nebyla faktura zaplacena. Ze shora uvedených skutečností je tak podle obviněného zřejmé, že se soudy obou stupňů u těchto jednotlivých skutků jeho námitkami nezabývaly, zejména, zda byly některé půjčky skutečně vráceny, přičemž měly také zkoumat výši úroků, které plynuly z jednotlivých pohledávek, a které hraničily s lichvou.

V další části svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že pokud je mu v bodech I) a II) napadeného rozsudku kladeno za vinu, že měl v rámci jednání s poškozenými zamlčet podstatné skutečnosti a způsobit tak škodu velkého rozsahu, nebyla skutečnost, zda tyto osoby věděly při uzavírání jednotlivých smluv v jaké finanční situaci se obviněný nachází, dostatečně prokázána a není tedy zjevné, z čeho soud druhého stupně dovozuje, že tyto osoby neměly povědomí o jeho finanční situaci, přestože některé s ohledem na svůj vztah k němu, o takové situaci vědět musely. Pokud jde o objektivní stránku uvedeného trestného činu, obviněný namítl, že se na úkor jednotlivých poškozených nechtěl obohatit, ale pouze se snažil udržet svou podnikatelskou činnost, aby byl schopen uspokojit jednotlivé věřitele, i přesto, že tak v některých případech nečinil včas a řádně. Samotná skutečnost, že dlužník nesplnil svůj závazek k vrácení věci určené podle druhu, zejména peněz ve stanovené lhůtě, nedokazuje, že tento uvedl věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil. K naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu dle ustanovení § 209 odst. 1 tr. zákoníku je totiž zejména nutné, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky jednal v úmyslu vypůjčené peníze buď vůbec nevrátit, nebo je nevrátit ve smluvené lhůtě, nebo jednal s vědomím, že věci určené podle druhu nebude moci vrátit, a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil. V daném případě však bylo prokázáno, že použil finanční prostředky získané z půjček k dalšímu podnikání, tj. k rozvoji a následně sanaci své podnikatelské činnosti, z čehož je patrné, že nemohl mít v úmyslu půjčené peníze nevrátit, což vyplývá zejména ze skutečnosti, že některé půjčky, byť i po splatnosti, alespoň částečně splácel a podnikatelskou činnost se nadále snažil rozvíjet, tak aby získal další prostředky k úhradě dluhů, což činil až do roku 2005, kdy došlo k zabavení jeho veškerého zboží ze strany společnosti FLOP Jih, spol. s r. o. Pokud by šlo pouze o nedodržení smluvené lhůty, nemohla by být škodou celková dlužná částka, ale maximálně úroky či ušlý zisk, což by mělo výrazný vliv na posouzení věci a její subsumpci pod příslušný odstavec skutkové podstaty. Skutečnosti, že byl nucen splácet vysoké částky, se pak navíc snažili někteří z poškozených zneužít v tom smyslu, že po něm požadovali, s ohledem na znalost jeho situace, nezákonné úroky a na půjčky například upisovali podstatně vyšší částky, než byly ty skutečně půjčené. Některé půjčky pak byly zcela fiktivní a zastíraly ujednání o nezákonné výši úroků (kupř. půjčka ve výši 600.000,- Kč od pana V. Š. ze dne 28. 8. 2003 popsaná pod skutkem č. II./ 7. napadaného rozsudku). V tomto směru obviněný zmínil judikaturu dané problematiky se týkající (kupř. R 38/2001, R 54-I/1967, R 15/1969 a R 57-III/1978), z níž vyplývá, že jestliže teprve po uzavření smlouvy o půjčce peněz vznikly překážky, které bránily dlužníkovi splnit závazek z půjčky, a které dlužník nemohl ani předvídat v době uzavření půjčky, nelze jeho jednání považovat za trestný čin podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1 tr. zákoníku.

Podle svých slov podnikal až do roku 2005, přičemž v dané době měl roční tržbu okolo 20.000.000,- Kč a zisk z ní činil přibližně okolo 4.000.000,- Kč brutto, z něhož chtěl postupně hradit veškeré závazky. Náklady pak činily cca 2.000.000,- Kč. Na celkovém výsledku podnikání se podepsalo nestandardní zabavení zboží a exekuce související s pohledávkou společnosti FLOP JIH, spol., s. r. o., neboť kdyby k tomuto zabavení zboží nedošlo, pohledávky by zřejmě postupně splatil, byť některé se zpožděním. Skutečnost, že byly malé splátky dluhů průběžně hrazeny, potvrdila zejména svědkyně Ch., což konstatoval v odůvodnění rozsudku mimo jiné také soud druhého stupně. Podle znalce Ing. Zbyňka Ziby podnikání obviněného dosahovalo v řádech statisíců ziskovosti v letech 1999-2005 (tj. v období páchání údajné trestné činnosti), ovšem údajně tomu tak bylo v míře, která nezabezpečovala tvorbu zdroje na krytí přijatých půjček. Z uvedeného tak lze dovodit, že podnikatelská očekávání obviněného nemusela být zcela nereálná a lze předpokládat, že za určitých okolností mohl dosáhnout ziskovosti, která by umožnila návrat příslušných dlužných částek.

Podle obviněného nelze rovněž pominout, že v době naplnění znaků předmětných trestných činů obviněný trpěl závažným onemocněním, které mohlo mít vliv na naplnění subjektivní stránky jeho jednání, když v tomto směru uvedl, že již od svých osmnácti let trpí roztroušenou sklerózou a tímto onemocněním trpěl také v době, kdy měla být naplněna skutková podstata shora označených trestných činů. Shora označené onemocnění může mít zásadní vliv na psychiku člověka a způsobovat různé psychologické dopady, včetně depresí či naopak euforií. Při roztroušené skleróze vznikají na mozku léze, které mohou v některých případech, mimo jiné, vést ke kognitivním potížím, jako jsou poruchy soustředění či zhoršení paměti. Za některými psychickými stavy mohou naopak stát vedlejší účinky některých léků používaných při léčbě roztroušené sklerózy. Patří mezi ně únava, rozrušení, problémy se soustředěním, větší potřeba se vyjadřovat nebo menší potřeba spánku, v některých případech i lehčí či těžší deprese, kterými delší dobu trpí, a na které se také léčí.

Taktéž vytkl, že nebyly naplněny podmínky pro aplikaci § 42 písm. f) tr. zákoníku, pokud odvolací s oud v rámci úvahy o trestu přihlédl mimo jiné k přitěžující okolnosti, kterou mělo být zneužití vzájemné důvěry v dříve vybudovaných přátelských či obchodních vztazích, neboť tuto přitěžující okolnost je možno aplikovat za předpokladu, že pachatel ke spáchání svého činu zneužije svého zaměstnání, postavení či funkce, což v jeho případě dáno nebylo, neboť nebyl v žádném speciálním postavení či funkci, a jeho postavení podnikatele do tohoto pojetí trestního zákoníku nespadá. Stejně tak nebyl v jeho jednání prokázán zištný motiv ve smyslu přitěžující okolnosti podle ustanovení § 42 písm. b) tr. zákoníku, když tento je již součástí skutkové podstaty samotné a byl by mu tak k tíži přičítán dvakrát. Rovněž projevil nesouhlas, že nebyla zohledněna jako polehčující okolnost, že se ke svému jednání víceméně doznal.

V závěru svého dovolání obviněný konstatoval, že trestněprávní represi je třeba chápat jako tzv. ultima ratio , jež, pokud zároveň nejsou splněny předpoklady trestněprávní odpovědnosti, nemůže a nesmí sloužit k uspokojení subjektivních práv soukromoprávní povahy.

Trestní právo v zásadě nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Je nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoliv přímo konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře.

Podáním ze dne 25. 3. 2013 obviněný rovněž požádal podle ust. § 265o odst. 1 tr. zák. o odklad výkonu uloženého trestu, který má nastoupit dne 1. 4. 2013, a to s ohledem na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, na základě kterého mu byl povolen odklad výkonu trestu do konce měsíce března 2013. Svůj návrh odůvodnil jednak s poukazem na podané dovolání, u kterého lze důvodně s ohledem na uvedené argumenty předpokládat úspěšnost, když dalším důvodem je zejména jeho špatný zdravotní stav, kdy trpí roztroušenou mozkomíšní sklerózou, což je patrno z obsahu přiložené lékařské zprávy MUDr. Jiřího Káry ze dne 14. 3. 2013, podle níž není aktuálně výkonu uloženého trestu schopen a tento by přímo ohrozil jeho život.

Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. a § 2651 odst. 1 tr. ř. zrušil v rozsahu výroků o vině pod body I. a II., část rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 9 To 44/2012, a řízení tomuto předcházející a Vrchnímu soudu v Praze, přikázal, aby v rozsahu výroků I. a II. napadeného rozsudku věc znovu projednal a rozhodl. Dále podle § 265o odst. 1 tr. ř. navrhl, aby s ohledem na podané dovolání odložil výkon trestu odnětí svobody uložený rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 2012, č. j. 9 To 44/2012 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 15. 6. 2011, č. j. 18 T 6/2009-2262.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Konstatoval, že značná část dovolací argumentace je víceméně opakováním jeho námitek z odvolacího řízení, která nemá skutkovou ani právní relevanci, nemůže zpochybnit správnost a zákonnost soudních rozhodnutí v dané trestní věci a nenaplňuje tak dovolací důvod podle písm. g) § 265b odst. 1 tr. ř. Připomněl zákonné vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedených dokazování, a při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v citovaném ustanovení trestního řádu, je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Dodal, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak jen tehdy, existuje-li zmiňovaný extrémní nesoulad mezi určitými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudu nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Taková situace však v dané věci nenastala.

Za podstatné lze považovat, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, ze kterých důkazů vycházel, jakými úvahami se řídil a z jakého důvodu tyto závěry doplnil i úvahami právními. Tuto jeho argumentaci následně, jak v části skutkové, tak právní, upravil odvolací soud, přičemž se ztotožnil a odkázal na závěry nalézacího soudu a zkonstatoval, že důkazní situace mu po menším doplnění dokazování umožňuje rozhodnout po zrušení rozsudku vlastním rozhodnutím podle § 259 odst. 3 tr. ř., neboť dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu, přičemž následně podrobně rozvedl své úvahy, ve kterých vysvětlil, z jakého důvodu pro další jednání obviněného zprostil obžaloby a posuzoval jeho jednání zčásti podle starého trestního zákona. Pokud jde o námitky ohledně úplnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, tyto jsou podle státního zástupce mimo rámec dovolacího důvodu. Současně poukázal, že orgány činné v trestním řízení se řídí ust. § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž soudy tyto zásady respektovaly a naplnily (viz Komentář k trestnímu řádu díl I. 5. vydání, autorů Šámal a kolektiv, str. 31-32). Z tohoto pohledu nelze podle mínění státního zástupce odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře, potažmo Vrchního soudu v Praze, ničeho vytknout, neboť hodnocení důkazů bylo jimi provedeno velice pečlivě a precizně, přičemž zmíněná rozhodnutí jsou naprosto přesvědčivá a nevzbuzují jakékoli pochybnosti o správnosti a zákonnosti jejich výrokové části.

Ve vztahu k namítané existenci rozporů mezi důkazy uvedl, že tato sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem, a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným, jak je tomu v přezkoumávané věci. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak tomu bylo i v posuzovaném případě, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory. Státní zástupce tedy uvedl, že o vině obviněného neměly soudy obou stupňů žádné pochybnosti, požadavkům zákona na dokazování v trestním řízení dostály, a proto jim nelze vytýkat, že zmíněnou zásadu nepoužily. Okolnost, že obviněný se domáhá odlišného hodnocení provedených důkazů, je z hlediska výše uvedených principů nepodstatná. Tyto námitky tedy podle mínění státního zástupce směřují výhradně do oblasti skutkové, a proto nemohou naplnit uplatněný dovolací důvod.

Pokud jde o argumentaci v dalších bodech dovolání, tuto státní zástupce označil za spadající pod uvedený dovolací důvod, nicméně tyto argumenty je třeba vyhodnotit jako irelevantní. V první řadě se jedná o námitky obviněného týkající se naplnění, resp. nenaplnění subjektivní stránky jeho jednání v návaznosti na jím uváděné vážné onemocnění, když s tímto se soud důkazně vypořádal znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, ve kterém se znalec jednoznačně vyjádřil v tom směru, že jmenovaný netrpí a v době spáchání činnosti ani netrpěl žádnou posudkově významnou duševní chorobou či poruchou.

K námitkám obviněného, jimiž se s poukazem na § 42 tr. zákoníku pokouší napadnout tu část rozhodnutí odvolacího soudu, týkající se ukládaného trestu, pokud je tímto poukazováno, že mu přitěžuje spáchání činu se zneužitím vzájemné důvěry v dříve vybudovaných přátelských či obchodních vztazích, délka doby páchání trestné činnosti, více způsobů jeho provedení, jakož i zištný motiv, kterým bylo získání finančních prostředků na úkor jiného, výše způsobeného následku a nekritický postoj v trestním řízení, státní zástupce uvedl, že obviněný z těchto závěrů vyjímá jednotlivé přitěžující okolnosti konstatované soudem a tyto se snaží přiřadit ke konkrétním přitěžujícím okolnostem uvedeným v § 42 a) až p) tr. zákoníku. V tomto směru státní zástupce upozornil na to, že výčet v citovaném ustanovení je pouze demonstrativní a za přitěžující okolnost je možné považovat i okolnosti další, jak je zde vyjmenoval odvolací soud a pokud za tím účelem pouze obecně odkázal na § 42 tr. zákoníku, nikoli na konkrétní písmeno tohoto ustanovení, nutno jeho postup shledat jako zákonný.

Rovněž pokud obviněný připomíná zásadu, že trestní právo je prostředkem ultima ratio , a jestliže nejsou zároveň splněny předpoklady trestněprávní odpovědnosti, nemůže a nesmí sloužit k uspokojení subjektivních práv soukromoprávní povahy, pak v tomto případě předpoklady trestněprávní odpovědnosti jednoznačně splněny byly. S poukazem na to státní zástupce uvedl, že podle trestního zákoníku je obecně trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný, a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Jedním z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku je společenská škodlivost. Zásadně však platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, takže ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Závěr o nedostatečné společenské škodlivosti činu je možno učinit pouze zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svojí závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Dodal, že v předmětné trestní věci se obviněný trestného jednání sice dopustil v souvislosti se svým podnikáním a při uzavírání obchodních závazků, na druhou stranu však bylo zcela jednoznačně prokázáno, že tyto závazky na sebe přebíral vědomě za situace, že jim nebude schopen dostát a tuto svou ekonomickou situaci před jednotlivými věřiteli-poškozenými úmyslně zatajil. Z toho lze podle státního zástupce dovodit, že takové jednání již zcela zřejmě překračuje rámec běžných obchodně právních vztahů a závazků z nich plynoucích a naplňuje znaky trestného činu, potažmo zločinu podvodu. Obviněný se v rámci své podnikatelské činnosti dostal do typické spirály, kdy začal tzv. vytloukat klín klínem, přičemž si musel být již od počátku vědom toho, že své dluhy nebude schopen uhradit. Poškozeným tak zamlčel podstatné skutečnosti, obohatil se a způsobil takovým jednáním značnou škodu, resp. škodu velkého rozsahu, což jsou znaky citovaného zločinu. Za takové situace nelze jednání obviněného označit jinak než jako jednání povahy trestně právní, nikoli pouze obchodně či občanskoprávní.

Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí .

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 9 To 44/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nedostatečný rozsah dokazování, nesprávné hodnocení důkazů, nerespektování principu presumpce neviny a materiální pravdy a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se skutku v podobě, jak byl uznán vinným, nedopustil). Až z uvedených skutkových (procesních) výhrad - sekundárně (což platí i ve vztahu k otázce subjektivní stránky) - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry učiněnými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Pokud obviněný ve svém dovolání namítá existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, nutno zdůraznit, že nevznáší žádné hmotně právní námitky, ze kterých by existence extrémního rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením v rozhodnutí těchto soudů měla vyplývat. Jestliže obviněný vytýká napadenému rozsudku tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, pak tak činí, jak přiléhavě poznamenal státní zástupce, toliko z pozic odlišného výkladu provedených důkazů. V kontextu uvedeného je na místě poznamenat, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Z odůvodnění je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, hodnotícími úvahami a učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nedostatečného rozsahu dokazování, nesprávného hodnocení důkazů, porušení práva na spravedlivý proces a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Pokud obviněný připomněl princip subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, učinil tak zcela obecně. Takto učiněná připomínka je tak ryze formální. Nad rámec uvedeného je nezbytné uvést, že podle trestního zákoníku je obecně trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Jedním z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku je společenská škodlivost. Zásadně však platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, takže ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Závěr o nedostatečné společenské škodlivosti činu je možno učinit pouze zcela výjimečně, v případech, v nichž z určitých důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svojí závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (srov. usnesení NS ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011).

S odkazem na to je nutno zdůraznit, že v daném případě předpoklady trestněprávní odpovědnosti jednoznačně splněny byly, neboť u obviněného nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní represe vůči jeho osobě, naopak lze konstatovat, že čin obviněného zásadním způsobem vybočil z rámce běžných soukromoprávních vztahů [popsaným skutkem naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku], a proto bylo zcela důvodně užito prostředků trestněprávní represe. Jinak řečeno, s ohledem na okolnosti shora popsané se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin. Za dané situace Nejvyšší soud neshledal podmínky pro aplikaci ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného na odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohl podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně (§ 265h odst. 3 tr. ř.), který jej ale neučinil. Současně nebyl ve věci shledán ani důvod k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. Pokud obviněný poukazuje na svůj špatný zdravotní stav, pro který není schopen výkonu uloženého trestu odnětí svobody, je třeba uvést, že na tuto problematiku dopadá ustanovení § 322 odst. 1, 2 tr. ř. v kontextu ustanovení § 315 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. dubna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý

Vypracoval :
JUDr. Vilém Ravek