6 Tdo 104/2003
Datum rozhodnutí: 12.02.2003
Dotčené předpisy:




6 Tdo 104/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. února 2003 dovolání, které podal obviněný P. H., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 9 To 207/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 1 T 186/99, a rozhodl

t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 9 To 207/2002.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e p ř i k a z u j e Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný P. H. byl rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře na Sázavou ze dne 28. února 2002, sp. zn. 1 T 186/99, uznán vinným trestnými činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., jichž se dopustil tím, že dne 30. 5. 1999 v době mezi 17.00 až 18.00 hod. v baru T. ve Ž. n. S., fyzicky napadl M. O., tak, že ve chvíli, kdy poškozený seděl na barové stoličce, ho udeřil rukou do obličeje a poškozený při tomto útoku a v průběhu bezprostředně navazujícího vzájemného konfliktu utrpěl otok a modřinu vedle levého oka, odřeninu na obou kolenou a podvrtnutí a drobnou oděrku na druhém prstu pravé ruky s nutností následného vystavení pracovní neschopnosti po dobu nezbytného léčení od 30. 5. do 17. 6. 1999.

Za to mu okresní soud uložil podle § 221 odst. 1 tr. zák. za použití § 53 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., § 54 odst. 1 tr. zák., za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný peněžitý trest ve výši 5.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo zaplatit na náhradě škody poškozené Z. p. MV ČR, pobočka B., částku 2.089,- Kč.

K odvolání obviněného Krajský soud v Brně ve veřejném zasedání konaném dne 22. 8. 2002 rozsudkem pod sp. zn. 9 To 207/2002 podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v plném rozsahu zrušil a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl sám tak, že obviněného P. H. uznal vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 30. 5. 1999 v době mezi 17.00 až 18.00 hod., v baru T., ve Ž. n. S., fyzicky napadl M. O., tak, že ve chvíli kdy poškozený seděl na barové stoličce, ho udeřil rukou do obličeje a poškozený při tomto útoku a v průběhu bezprostředně navazujícího vzájemného konfliktu utrpěl otok a modřinu vedle levého oka, odřeninu na obou kolenou a podvrknutí, drobnou oděrku na druhém prstu pravé ruky s nutností následného vystavení pracovní neschopnosti po dobu nezbytného léčení od 30. 5. do 17. 6. 1999.

Odvolací soud obviněnému za to uložil podle § 202 odst. 1 tr. zák. za použití § 53 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. peněžitý trest ve výši 5.000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanovil podle § 54 odst. 1, 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozenou Z. p. m. v. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněnému P. H. dne 25. 9. 2002, jeho obhájci Mgr. P. D. dne 19. 9. 2002 a Okresnímu státnímu zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou dne 18. 9. 2002.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím jmenovaného obhájce dne 15. 11. 2002 u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou dovolání (na poštu bylo podáno 14. 11. 2002), a to s poukazem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podrobnostech nejprve uvedl, že si je sice vědom toho, že skutkové závěry obou soudů jsou vyloučeny z přezkumu dovolacím soudem, nicméně považoval za nutné zdůraznit, že s rozsudkem soudu I. stupně a stejně tak i s rozsudkem Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího nesouhlasí, neboť skutkové závěry nejsou správné.

Dále pak uvedl, že přes sporné a protichůdné skutkové závěry obou soudů rozsudek soudu I. stupně ve spojení s rozsudkem soudu odvolacího vychází z nesprávného právního posouzení skutku, který byl předmětem obžaloby, čímž je dán dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z provedeného dokazování je sice zřejmé, že poškozeného pro jeho nevhodné chování napadl fyzicky úderem rukou, nicméně nesdílí názor obou soudů v tom, že jeho počínání posoudily jako jednání naplňující ve všech zákonných znacích skutkovou podstatu trestného činu

výtržnictví. Oba soudy se nedůsledně vypořádaly s intenzitou a orientací jeho útoku, pohnutkou, která ho k tomu vedla, a i s okolnostmi, za kterých proběhla druhá fáze konfliktu, ve které poškozený zareagoval nepřiměřeně situaci a fyzicky ho napadl. Soudy rovněž nedostatečně zhodnotily nahodilost a jednorázovost jeho útoku a stejně tak i to, že zranění, které si poškozený způsobil, nastalo až ve druhé fázi konfliktu, kterou právě poškozený sám inicioval.

Dovolatel zdůraznil, že předpokladem trestnosti jeho jednání je naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu výtržnictví. Vedle formálních znaků tohoto trestného činu je však třeba zkoumat a s ohledem na konkrétní skutkovou situaci také důsledně posoudit, zda společenská nebezpečnost tohoto jednání dosahuje intenzity předpokládané ustanovení § 3 tr. zák. Odvolací soud zcela správně z podnětu jeho odvolání upravil právní kvalifikaci skutku tak, že vypustil jednočinně se sbíhající trestný čin ublížení na zdraví, nicméně i přesto se nedostatečně vypořádal s dalšími zákonnými předpoklady, na základě kterých lze činit jeho osobu trestně odpovědnou.

I za existence skutkových zjištění, které učinily oba soudy, nelze podle názoru dovolatele dospět k závěru, že jeho naprosto nahodilý, neintenzivní a jednorázový útok, nezpůsobilý poškozenému způsobit újmu na zdraví, mohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví i po materiální stránce, když ze skutkových závěrů obou soudů je zřejmé, že při důsledné interpretaci ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. jeho jednání nedosáhlo co do své společenské nebezpečnosti zákonem požadované intenzity. Stejně tak absentuje naplnění subjektivní stránky trestného činu, neboť v daném případě jde o úmyslný trestný čin, takže jednání za vinu mu kladené musí být spácháno v přímém, případně nepřímém úmyslu. V této souvislosti nepředpokládal nepřiměřenou reakci poškozeného, takže jen stěží mu může být v této souvislosti podsouván zákonem předpokládaný úmysl jako obligatorní znak trestného činu. Jediným postihem, který v dané věci podle jeho názoru přicházel do úvahy, byl postih za případný přestupek, jehož trestnost však s ohledem na dobu spáchání skutku již zanikla.

Jestliže odvolací soud za shora popsané situace rozhodl způsobem výše uvedeným, i jeho rozhodnutí trpí vadami, neboť bylo rozhodnuto v intencích původního rozhodnutí soudu I. stupně, kdy byla zachována částečná právní kvalifikace skutku, ač z důvodů naznačených shora se nejednalo o jednání trestně postižitelné. S ohledem na to Nejvyššímu soudu jako soudu dovolacímu navrhl, aby podle § 265k odst. 1, § 265l odst. 1 tr. ř. rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 1 T 186/99, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 9 To 207/2002, zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací /§ 265c tr. ř./ především shledal, že dovolání obviněného je přípustné /§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, že bylo podáno osobou oprávněnou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit /§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř./. Po tomto zjištění se dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného z jím namítaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je opodstatněné.

Důvod dovolání uvedený v tomto zákonném ustanovení je relevantní v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání proto nemůže být nesprávné skutkové zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění může dovolatel úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení skutku.

V daném případě obviněný sice zpochybnil i skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů (byť současně uvedl, že si je vědom toho, že skutkové závěry soudů jsou vyloučeny z přezkumu dovolacím soudem), nicméně existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval především ve skutečnosti, že odvolací soud nesprávně právně posoudil skutek jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., ačkoliv nahodilost a malá intenzita jednorázového útoku nesvědčila pro závěr, že byly naplněny všechny znaky (zejména znak materiální) skutkové podstaty tohoto trestného činu. Obviněný se tedy prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu domáhal změny právní kvalifikace jednání, jímž byl v napadeném rozsudku uznán vinným. Nejvyšší soud proto nemohl dovolání odmítnout s odkazem na neexistenci jmenovaného dovolacího důvodu, naopak podle § 265i odst. 3 tr. ř. musel přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu, a to v rozsahu a z důvodu zmíněného v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.

Po tomto přezkoumání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v uvedeném rozsahu je podané dovolání opodstatněné, a protože bylo důvodně podáno dovolání proti výroku o vině, přezkoumal podle § 256i odst. 4 tr. řádu v návaznosti na vytýkané vady i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. K závěru o důvodnosti podaného dovolání Nejvyšší soud dospěl na podkladě těchto skutečností:

Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétném případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.

O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.

Uvedené skutečnosti bylo zapotřebí akcentovat ještě předtím než bude zaměřena pozornost na formální a materiální znaky trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, totiž spočíval v tom, že dne 30. 5. 1999 v době mezi 17.00 až 18.00 hod., v baru T., ve Ž. n. S., fyzicky napadl M. O., tak, že ve chvíli kdy poškozený seděl na barové stoličce, ho udeřil rukou do obličeje a poškozený při tomto útoku a v průběhu bezprostředně navazujícího vzájemného konfliktu utrpěl shora popsané zranění s nutností následného vystavení pracovní neschopnosti po dobu nezbytného léčení od 30. 5. do 17. 6. 1999.

Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku krajského soudu přitom nelze zjistit, na jakou formu výtržnického jednání obviněného chtěl usuzovat (zda na výtržnost, nebo na hrubou neslušnost), neboť některý, resp. žádný z těchto termínů v ní (zřejmě písařskou chybou) výslovně uveden není. Za předpokladu, že odvolací soud bezezbytku převzal skutková zjištění nalézacího soudu, se proto lze pouze domnívat, že učinil právní závěr v tom směru, že popsaným jednáním se obviněný dopustil výtržnosti.

Rozhodnutí odvolacího soudu (a předtím i rozhodnutí nalézacího soudu) tak vyvolává dojem, že popsané jednání obviněného považoval za výtržnické jen proto, že obviněný fyzicky (úderem rukou do obličeje) napadl poškozeného, že se s ním zúčastnil bezprostředně navazujícího vzájemného konfliktu, a že se tak stalo jak veřejně, tak na místě veřejnosti přístupném. To samo o sobě ovšem k naplnění zákonných znaků shora jmenovaného trestného činu nestačí.

Trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů. Jedná se o trestný čin zařazený do hlavy páté trestního zákona, tedy takový, který chrání občanské soužití před jeho hrubým narušováním.

Z uvedeného systematického začlenění trestného činu výtržnictví vyplývá, že jeho objektem je občanské soužití. Předmětem ochrany tedy primárně nejsou individuální zájmy jednotlivých občanů (např. jejich zdraví, majetek, čest apod.), nýbrž šířeji pojatý komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence v určité lokalitě. Z této povahy chráněného zájmu je třeba dovodit, že má-li být nějaké jednání pokládáno za výtržnost, musí se určitým výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců.

Z tohoto pohledu se odvolací soud právním posouzením skutku blíže nezabýval. Na str. 3 svého rozhodnutí pouze konstatoval, že soud I. stupně zcela správně dospěl k závěru, že obžalovaný tím, že udeřil v přítomnosti řady lidí daleko lépe fyzicky disponovaného muže do tváře, musel se být vědom, že takovéto napadení bezpochyby vyvolá odezvu ze strany poškozeného a zcela správně ho proto uznal vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zákona. Ve svých úvahách následně pokračoval tak, že bezpochyby samotná facka či jediný úder pěstí do obličeje by svou intenzitou nebyl způsobilý naplnit skutkovou podstatu činu výtržnictví, avšak zcela logická reakce poškozeného, který si to zcela oprávněně nechtěl nechat líbit, vedla k tomu, že oba upadli na zem a vzájemně se napadali tak dlouho, pokud je zúčastnění od sebe neodtrhli. Své úvahy v tomto směru odvolací soud uzavřel tím, že soud I. stupně správně dovodil, že celé takové jednání lze podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví. Zbylé úvahy odvolací soud k použité právní kvalifikaci již soustředil na vypořádání se s tím, proč ze strany obviněného nešlo o trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák.

Odvolací soud tedy blíže nezdůvodnil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že jednáním obviněného byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., zejména nevysvětlil, v čem spatřuje zákonem vyžadovanou výtržnost.

Výtržností je přitom jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek, a je pro ni typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (srov. rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Ovšem nikoli každé napadení, byť k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, je nutně výtržností podle § 202 odst. 1 tr. zák. (k tomu viz rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. tr.).

Trestní zákon však v citovaném ustanovení uvádí jen demonstrativní výčet jednání, která mají povahu výtržnosti (a hrubé neslušnosti), a jejich další možné formy ponechává na výkladové praxi. Z ní je patrné, že hrubou neslušností nebo výtržností mohou být jak fyzické útoky proti osobám a věcem, tak i verbální projevy určitého charakteru, obojí pak učiněné veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném. Formy výtržnického jednání však musí narušovat občanské soužití (jmenovaný trestný čin je jedním z trestných činů hrubě narušujících občanské soužití) hrubě, tj. ve zvýšené míře, takže méně závažné projevy narušení tohoto soužití nemohou postačovat. O hrubé narušení občanského soužití půjde zejména v případech, kdy posuzované jednání má charakter zjevné svévole, bezohlednosti a zpravidla také určité vyhraněné jednostrannosti v tom, že pachatel sleduje prosazení svého ze společenského hlediska nepřijatelného zájmu na úkor zájmů ostatních občanů.

Ze všech uvedených hledisek se ovšem Krajský soud v Brně s právním posouzením zjištěného skutku nevypořádal, proto závěr o jím použité právní kvalifikaci nejenže vzbuzuje pochybnosti, ale navíc je i obtížně přezkoumatelný.

Obdobné výhrady platí ve vztahu k posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost (§ 3 odst. 2, 4 tr. zák.). I v tomto směru chybí v odůvodnění napadeného rozsudku jakékoliv úvahy. Z hlediska materiální stránky trestného činu výtržnictví podle § 202 tr. zák. je přitom nutné uvážit zejména intenzitu, rysy a průběh útoku (zda šlo o slovní či jiné, nebezpečnější projevy), posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (zda se tak stalo na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, v denní či noční době, jaký byl počet pachatelů), dále zjišťovat pohnutku činu (např. arogance vůči ostatním občanům, vyprovokování), zhodnotit následky (zejména poranění osob, poškození věcí) a zhodnotit osobu pachatele (jeho dosavadní způsob života, povahové vlastnosti, kriminální minulost) apod. (k tomu možno srovnat rozhodnutí publikované pod č. 4/1976 Sb. rozh. tr.).

Aniž by Nejvyšší soud předjímal způsob budoucího rozhodnutí odvolacího soudu, musí zdůraznit, že jakkoliv je fyzické napadení jednoho občana druhým obecně neakceptovatelné a následné vzájemné napadání obou účastníků konfliktu řešením neadekvátním, nelze v daném případě přehlížet, že šlo o konflikt, který se týkal individuálních zájmů obou účastníků, odehrál se výlučně mezi nimi, v uzavřené společnosti v baru, významněji se nedotkl ostatních občanů a neznamenal ani podstatnější narušení nebo ohrožení veřejného pořádku.

Nejvyšší soud vzhledem ke všem těmto skutečnostem dospěl k závěru, že rozsudek Krajského soudu v Brně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jak mu oprávněně vytýká dovolání obviněného podané na podkladě dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto po zjištění, že dovolání je opodstatněné, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 9 To 207/2002, současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Po zrušení uvedených rozhodnutí se trestní věc obviněného P. H. vrací do stadia po podání odvolání obviněným do rozsudku soudu prvního stupně. Povinností odvolacího soudu proto bude, aby ze všech hledisek, na něž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, opětovně projednal podané odvolání a znovu posoudil skutek, pro který je obviněný stíhán. Odvolací soud musí věnovat pozornost především otázce naplnění materiálního znaku trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Dospěje-li opětovně k závěru o vině obviněného a bude-li znovu uvažovat o uložení samostatného peněžitého trestu, musí věnovat pozornost jak výroku o takovém trestu, tak i dalším výrokům, které by měly ve výroku o vině svůj podklad (zejména úplnosti a přesnosti výroku o náhradě škody).

V případě, že odvolací soud při novém rozhodování o odvolání obviněného dospěje k závěru, že jednání obviněného z materiálního hlediska nenaplnilo zákonné znaky trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., nýbrž jen odpovídajícího přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších novel, nesmí přehlížet, že k projednávanému skutku mělo dojít již dne 30. 5. 1999. Z tohoto pohledu by se musel vypořádat i s otázkou odpovědnosti obviněného za přestupek ve smyslu ustanovení § 20 citovaného zákona.

Závěrem a pouze pro úplnost je třeba připomenout ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. a § 265s odst. 2 tr. ř., která je nutno při dalším rozhodování rovněž respektovat.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. února 2003

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a