6 Tdo 1031/2015
Datum rozhodnutí: 23.09.2015
Dotčené předpisy: § 187 odst. 1, 2 tr. zákoník



6 Tdo 1031/2015-18
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2015
o dovolání, které podal obviněný V. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2015, č. j. 4 To 89/2015-236, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 21 T 190/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Obviněný V. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 13. 1. 2015, č. j. 21 T 190/2013-213, uznán vinným trestným činem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tento trestný čin byl podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 30. 4. 2014, č. j. 21 T 190/2013-177, jakož i všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně podal státní zástupce odvolání, o kterém Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 4. 2015, č. j. 4 To 89/2015-236 rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu zrušil a podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. rozhodl tak, že za trestný čin, který zůstal v napadeném rozsudku nedotčen a sbíhající se trestný čin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedů podle § 284 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 30. 4. 2014, č. j. 21 T 190/2013-177, byl obviněnému uložen podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněný pro účely tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 30. 4. 2014, č. j. 21 T 190/2013-177, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Obviněný V. K. podal prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 21 T 190/2013, jakož i proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 4 To 89/2015, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívají v nesprávném posouzení skutku . Na podporu svého tvrzení argumentuje především absencí přímých důkazů. Zpochybňuje pravdivost výpovědí svědků, tedy i jejich relevanci coby stěžejních důkazů, a to zejména s ohledem na povahu jejich vzájemných sociálních vztahů. Obviněný naopak vyzdvihuje rozpor mezi výpovědí poškozené, prokazující její nevěrohodnost coby svědkyně, a lékařskou zprávou z gynekologického vyšetření. Naproti tomu zdůrazňuje obviněný svoji trestní bezúhonnost, jakož i absenci jakékoliv anomálie v sexuální oblasti. Krajský soud měl, dle jeho názoru, v souladu se zásadou in dubio pro reo vyhodnotit skutek jako neprokázaný . Mimo to hodnotí soudem druhého stupně uložený trest jako zcela nepřiměřený. Závěrem obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek výše uvedeného Krajského soudu v Ostravě, jakož i Okresního soudu v Novém Jičíně a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil k dovolání obviněného V. K. pouze tolik, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a ačkoliv je formálně založeno na dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je z obsahu dovolání patrné, že obviněný měl zájem uplatnit tento dovolací důvod prostřednictvím § 265b odst. 1 písm. l ), a proto je tato vada považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky, týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

V souvislosti s námitkami obviněného uvedenými v dovolání je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že primární námitky obviněného nespočívají v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání, ale v tom, že soudům vytýká procesní pochybení stran nedodržení vybraných základních zásad trestního řízení, jakož i nesprávné hodnocení důkazů a nedovození skutkového zjištění o nespáchání předmětného trestného činu. Jedná se tedy o předkládání vlastní verze skutkového děje a na uvedený případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy .

Vzhledem k tomu, že jde o námitky skutkové, poukazuje Nejvyšší soud dále na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

K námitce hodnocení důkazů soudy nižších stupňů Nejvyšší soud nad rámec uvádí, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy, a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).

Soudy nižších stupňů shodně uvedly, že vina obviněného byla prokázána uceleným řetězcem nepřímých důkazů, včetně výpovědí svědků, znaleckých posudků, které se navzájem doplňují tak, že je na jejich základě možné vytvořit zcela jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětného skutku, přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani obhajoba obviněného, založená pouze na vyvracení každého jednotlivého důkazu s tvrzením, že se jedná o důkaz, který není možné považovat za usvědčující, bez toho, aby byla jakkoliv vyvrácena právě ona návaznost mezi jednotlivými důkazy, vytvářející celkový obraz o průběhu konkrétní situace.

V souvislosti s tvrzeními uvedenými shora Nejvyšší soud uzavírá, že ze způsobu, jakým je skutek popsán, lze vyčíst znak trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy v souladu se zákonnými požadavky specifikovanými v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudu nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí, přičemž úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně § 125 tr. ř. Napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění lze zhodnotit jako jasná, logická a přesvědčivá, tedy jako rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, nevykazující obviněným namítané procesní pochybení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).

Nejvyšší soud dále konstatuje, že trestného činu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vykoná soulož nebo jiným způsobem pohlavně zneužije dítě mladší patnácti let, které je svěřené jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu.

Jiným způsobem pohlavního zneužití je třeba rozumět pohlavní zneužití v jiné formě než souloží, a to v podobě takových zásahů do pohlavní sféry osoby mladší patnácti let jako je např. orální pohlavní styk, ohmatávání pohlavních orgánů, popřípadě i jiné formy ukájení pohlavního pudu na těle této osoby, či na žádost pachatele na jeho vlastním těle. Tento jiný způsob pohlavního zneužití přitom nemusí spočívat v natolik intenzivním zásahu do pohlavní sféry poškozeného, jakým je vykonání soulože.

Závislost je stav, v němž se osoba nemůže svobodně rozhodovat vzhledem k tomu, že je v určitém směru odkázána na pachatele. Jedná se např. o faktický poměr závislosti daný tím, že pachatel poškozeného vychovává.

Hlavním objektem ochrany společnosti před spácháním trestného činu pohlavního zneužití podle § 187 tr. zákoníku je mravní a tělesný vývoj dětí. Jde o důslednou ochranu všech osob mladších patnácti let před jakýmikoli útoky na jejich pohlavní nedotknutelnost.

Soudy nižších stupňů bylo prokázáno, že se obviněný v období od září 2012 do února 2013 opakovaně v nočních hodinách dotýkal jednotlivých částí těla (včetně genitálií) čtrnáctileté dcery své družky, s níž žil ve společné domácnosti a vůči které působil v roli náhradního otce. V daných souvislostech tedy nelze opomenout, že předmětný skutek spáchaný obviněným plně odpovídá všem shora uvedeným znakům konkrétního trestného činu, který je mu kladen za vinu.

K námitce nepřiměřeně přísného trestu, který obviněný zpochybňuje prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák., a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srovnej rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Veškerá argumentace obviněného spočívá pouze v tom, že soudu druhého stupně vytýká nedostatečné zohlednění skutečností, zejména dosavadní trestní bezúhonnosti, které vyznívají ve prospěch obviněného, ačkoliv byla soudem druhého stupně jednoznačně prokázána jejich nepravdivost. Nejvyšší soud rovněž potvrzuje, že trest v této věci uložený obviněnému jednak není trestem uloženým mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, jednak není druhem trestu, který zákon nepřipouští v případě odsouzení pro trestný čin podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Obviněnému bylo možno za nejpřísněji trestný čin, při ukládání souhrnného trestu, uložit podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trestní sazbě od dvou do deseti let. Byl-li tedy uložen trest v trvání dvou let a šesti měsíců, je zřejmé, že nejde o případ, na který dopadá dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněným nesmí být přehlížena ta skutečnost, že jde o trest souhrnný.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. září 2015
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu