6 Tdo 103/2011
Datum rozhodnutí: 17.02.2011
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.



6 Tdo 103/2011 - 24
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. února 2011 o dovoláních, která podali obvinění M. H . , a V. D . , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 13 To 419/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 T 115/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. H. a V.D. o d m í t a j í .
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 4 T 115/2009, byl obviněný M. H. (dále jen obviněný ) uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ) a obviněná V. D. (dále jen obviněná ) byla uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu oba obžalovaní společně v době od měsíce října 2007 do měsíce ledna 2008 včetně a dále obžalovaný M. H. od února 2008 do měsíce června 2008 včetně zastoupen opatrovnicí Ž. H., v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, bez právního důvodu nárokovali a poté pobírali příspěvek na péči tím způsobem, že obž. M.H. při lékařském vyšetření a úředním šetření pro účely přiznání příspěvku na péči předstíral vážnou duševní chorobu a obž. V. D., jako jeho družka a opatrovnice, uváděla posuzujícím osobám nepravdivé informace o jeho zdravotním stavu a o tento příspěvek písemně požádala, ačkoli věděla, že její druh, obžalovaný M. H., duševní chorobu v takovém rozsahu pouze předstírá, a tímto svým jednáním způsobili neoprávněným vyplacením příspěvku na péči za výše uvedené období Městskému úřadu v N. škodu v celkové výši l6.000,- Kč a obžalovaný H.dále škodu ve výši 20 000,- Kč . Za to byl obviněný podle § 250 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněné byl za uvedené jednání podle § 250 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byli oba obvinění zavázáni k povinnosti uhradit Městskému úřadu v N. škodu ve výši 16.000,- Kč a jmenovitě obviněnému byla dále stanovena povinnost zaplatit témuž subjektu částku ve výši 20.000,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Městský úřad v N. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku a podali oba obvinění, rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 13 To 419/2009, jímž tato odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze podali oba obvinění dovolání, přičemž uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku shodně namítli, že nemohli naplnit skutkovou podstatu předmětného trestného činu po subjektivní stránce. K tomu poznamenali, že obviněný se již déle než třicet let léčí na psychiatrii s diagnózou paranoidní schizofrenie a že byl dokonce pro tuto chorobu rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. P 1/2001, zbaven způsobilosti k právním úkonům. Dále upozornili, že formulář na přiznání dávek vyplnil ošetřující lékař obviněného, psychiatr MUDr. Ilja Žukov a že obviněná ho pouze předala posudkovým lékařům. V další argumentaci obvinění připomněli obsah lékařských zpráv, znaleckých posudků a potvrzení týkajících se obviněného, jakož i opakované hospitalizace obviněného v různých psychiatrických zařízeních, přičemž zpochybnili správnost závěrů znaleckého posudku MUDr. Maria Bysse a PhDr. Jaroslava Veselého v tom smyslu, že není tak duševně nemocen, aby bylo nutné jeho ošetřování druhou osobou, že jeho stav neodpovídá převážné bezmocnosti, resp. že je pravděpodobné, že při lékařských vyšetřeních k posouzení bezmocnosti a zbavení způsobilosti k právním úkonům duševní poruchy pouze předstíral. Prohlásili, že jmenovaní znalci se v posudku vyjadřují k otázkám, ke kterým nejsou kompetentní se vyjadřovat, konkrétně k otázkám posudkovým, obor posudkové lékařství. V této souvislosti se ohradili proti tomu, že k návrhu obhajoby nebyl zpracován revizní znalecký posudek ústavu. V neposlední řadě zmínili, že obviněný byl opět hospitalizován v Psychiatrické léčebně B.

Z těchto důvodů oba obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále je Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 13 To 419/2009, jakož i rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 4 T 115/2009.

K těmto dovoláním se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Konstatoval, že důvody vyjádřené v dovolání obviněných shrnují podstatu jejich dosavadní obhajoby a odezněly rovněž v jejich řádných opravných prostředcích. Podle jeho názoru soud druhého stupně věnoval všem relevantním námitkám žádoucí pozornost, včetně otázky zavinění, a závěry, k nimž při přezkoumání věci na základě odvolání obviněných dospěl, jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Podotkl, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení obviněných o existenci dovolacího důvodu. Jestliže však přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, jak se očividně stalo i v tomto případě, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které obvinění uplatnili již v řízení o řádném opravném prostředku a nyní je opakují jen proto, že nejsou spokojeni s výsledkem řízení o odvolání. Následně poznamenal, že podle zjištění soudů o způsobu chování obviněného mimo dobu, kdy byl vyšetřován lékaři, je evidentní, že své postižení dlouhodobě buď zcela předstírá, nebo alespoň své potíže zcela zásadním způsobem agravuje. To je zřejmé již z toho, že, ač úředně neschopný k právním úkonům, tedy prakticky vyloučený z jakéhokoli právně relevantního jednání s úřady, organizacemi i občany, zcela běžně řídí motorové vozidlo, sjednává jeho koupi i slevu z ceny, zařizuje jeho opravy apod. O jeho reálném duševním stavu, který naprosto nekoresponduje s úředně potvrzenou neschopností k právním úkonům, vypovídá i zpráva o tom, jak se choval v době výkonu vazby. Dodal, že o tom, jaký je skutečný zdravotní stav obviněného, musela obviněná jako jeho družka být naprosto detailně informována. Státní zástupce shledal, že závěr soudů o podvodném úmyslu, jímž bylo v rámci skutku popsaného v odsuzujícím výroku vedeno jednání obou obviněných, je tedy naprosto důvodný. Vzápětí ovšem zmínil, že pokud obviněný byl pravomocně zbaven způsobilosti k právním úkonům, je zcela neúčinná plná moc, kterou dne 19. 7. 2010 pro účel podání dovolání vystavil advokátovi JUDr. Měšťánkovi. V tom případě nebylo dovolání obviněného podáno v souladu s požadavky § 265d odst. 2 věta první tr. ř. a nemůže proto být považováno za dovolání, o čemž byl obviněný odvolacím soudem řádně poučen. Prohlásil, že zbývající námitky obviněných se týkají procesu dokazování, především způsobu hodnocení jednotlivých důkazů a úplnosti důkazní matérie. Na tyto námitky jednak odpověděl již soud druhého stupně, jednak nemohou naplnit deklarovaný dovolací důvod, poněvadž směřují proti skutkovým zjištěním, nikoli proti aplikaci norem hmotného práva.

Státní zástupce uzavřel, že v napadeném rozhodnutí nespatřuje žádnou vadu, kterou by bylo nezbytné napravovat cestou dovolání a navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podané dovolání odmítl ohledně obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné, a ohledně obviněného podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť bylo podáno osobou neoprávněnou v tom smyslu, že obviněný nebyl řádně zastoupen obhájcem, ač to zákon předepisuje. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

K tomuto vyjádření státního zástupce obvinění následně uvedli, že plná moc k obhajobě obviněného podepsaná jím samým byla předložena zřejmě nedopatřením a že obhájce měl k dispozici plnou moc podepsanou obviněnou, jíž ho zmocnila k obhajobě její osoby i k obhajobě jejího manžela. Dodali, že pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného bylo podáno po lhůtě, neboť původní podání bylo opatřeno neplatnou plnou mocí, potom trvají na projednání dovolání podaného obviněnou. Poznamenali rovněž, že z podání Nejvyššího státního zastupitelství vyplývá, že zde dochází ke dvojímu, zcela odlišnému hodnocení věci. Pokud se jedná o udělení plné moci, je neúčinná, protože obviněný je osobou zbavenou způsobilosti k právním úkonům. Pokud se jedná o obviněného jako osobu, která se dopouští úmyslného trestného činu, ta je plně odpovědná, a tudíž je odpovědná i obviněná, protože musela vědět, že obviněný je osobou plně způsobilou k právním úkonům. Podle jejich názoru právě tento dvojaký přístup hodnocení lze považovat za pochybení právní, neboť, jedná-li se o osobu zbavenou způsobilosti k právním úkonům, nelze ji uznat vinnou ze spáchání úmyslného trestného činu. Prohlásili, že zásadní pochybení spatřují v tom, že nebyl příslušným ústavem zpracován revizní znalecký posudek z oboru psychiatrie s tím, že teprve na základě takového posudku by bylo možné rozhodnout o zrušení rozhodnutí, kterým byl obviněný zbaven způsobilosti k právním úkonům a následně i o jeho vině. Bez zpracování takového znaleckého posudku zůstalo řízení neúplné, a proto nemohli být odsouzeni za úmyslný trestný čin podvodu. Navíc, z argumentace soudů obou stupňů i Nejvyššího státního zastupitelství je podle nich patrné, že tyto orgány nejsou seznámeny s předmětnou chorobou a s možností její léčby. Akcentovali, že při správné a dodržované medikaci jsou nemocní schopni normálně docházet do zaměstnání, nebo mají světlé chvíle, kdy se choroba přímo neprojevuje, ale stačí vynechání užívání léků a dopad je přímo katastrofální.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 13 To 419/2009, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obvinění totiž soudům vytýkají v prvé řadě neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž současně prosazují vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci. Až sekundárně, právě z uvedených skutkových (procesních) výhrad, vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku s tím, že nenaplnili skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. po subjektivní stránce. Nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnými ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali jen z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obvinění neuplatnili a svou argumentací ani věcně nenaplnili (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhají obvinění, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Obiter dictum Nejvyšší soud stručně konstatuje, že mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. února 2011

Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý