6 Tdo 103/2005
Datum rozhodnutí: 24.02.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 103/2005



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. února 2005 dovolání obviněného M. Š., které podal proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 5 To 68/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 378/2002, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 16. 10. 2003, sp. zn. 3 T 378/2002, byl obviněný M. Š. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 7. 9. 2000 kolem 12.50 hod. na silnici I. třídy č. mezi obcemi V. S., okr. H., jako řidič svěřeného malého nákladního automobilu zn. Mercedes 209D, reg. zn., majitele M. Š., při jízdě ve směru na obec S. započal předjíždění před ním jedoucího nákladního automobilu zn. LIAZ 151, reg. zn., majitele S. M. V. n. M., v místě, kde neměl dostatečný rozhled na vzdálenost nutnou k bezpečnému předjetí, v důsledku čehož v km 85,6 silnice v průběhu předjíždění v době, kdy byl v úrovni kabiny předjížděného vozidla, se poté, co spatřil přijíždět v protisměru ze zatáčky protijedoucí osobní automobil zn. Citroen Xantia, slovenské registrační značky, mezinárodní pozn. zn. (SK), již nestačil předjíždění dokončit a vrátit se do jízdního pruhu a čelně narazil v levém pruhu do protijedoucího osobního vozidla, v důsledku čehož jeho řidiči slovenskému státnímu příslušníkovi Ing. P. M., způsobil těžké zranění v podobě ztrátového poranění pravého horního víčka a obočí, mnohočetných tržných a tržně - zhmožděných ran na pravé straně čela, 7 cm dlouhou šikmou ránu na levé straně čela, drobné oděrky na levé straně hrudníku, rány v délce po 2 cm na přední straně levého kolena silně znečistěné, podvrtnutí krční páteře, otřes mozku I. stupně a odlomení zadního horního okraje pravé kosti kyčelní bez posunu úlomků, s citelným omezením v obvyklém způsobu života od 7. 9. 2000 po dobu nejméně následných 3 měsíců, a své spolujezdkyni V. P., způsobil lehké zranění v podobě zhmoždění břicha a zhmoždění hrudníku s omezením v obvyklém způsobu života po dobu 5 dnů.

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu tři a půl roku. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená VZP ČR, Okresní pojišťovna, se sídlem H., odkázána se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný M. Š. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 5 To 68/2004, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Opravným usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 3 T 378/2002, bylo podle § 131 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, že výrok rozsudku ze dne 16. 10. 2003 téhož soudu a téže spisové značky o uloženém trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel správně zní: Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. se obžalovanému ukládá trest zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu tři a půl roku.

Vůči citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný M. Š. prostřednictvím obhájce dovolání, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Mimořádný opravný prostředek obviněný zaměřil do výroku o vině v celém rozsahu, a tím i do výroku o trestu.

V dovolání obviněný uvedl, že soud prvého stupně (a ve své podstatě i soud odvolací) zdůvodnil své rozhodnutí tím, že předjížděl v místech, která k bezpečnému předjetí nebyla vhodná, přičemž se opřel o výpovědi svědků K. a B. Naproti tomu nepovažoval za věrohodnou výpověď svědkyně P., neboť se lišila v části týkající se toho, zda v okamžiku střetu bylo vozidlo řízené jeho osobou v klidu, což uvedla u hlavního líčení, či v klidu nebylo a bylo v pohybu. Dále soud poukázal i na výsledky znaleckého posudku, zejména v části, kde se znalec vyjadřuje k rychlosti vozidel v okamžiku střetu. Obviněný namítl, že konstatování soudu druhého stupně, podle kterého je ve výpovědi svědkyně P. z přípravného řízení a u hlavního líčení výrazný rozpor, nemá oporu ve skutkovém zjištění; jmenovaná svědkyně pouze doplnila svoji výpověď u hlavního líčení k okolnosti zastavení vozidla řízeného jeho osobou.

Podle obviněného údaje zadané znalcem z oboru silniční dopravy do programu simulace PC - Cash nebyly autentickými údaji - byly na bázi technické možnosti, a proto nemohou být přesné. Znalec se rovněž nezabýval možností, která vyplynula z výpovědi svědkyně P., že v okamžiku střetu vozidel vozidlo řízené obviněným stálo. Také žádným způsobem nevysvětlil proč a na základě jakých zjištění rozdělil střetovou rychlost mezi oba automobily. Znalec se nezabýval ani tím, že pokud by řidič nákladního automobilu LIAZ nezrychloval, a tím částečně neznemožňoval předjetí, mohl by být předjížděcí manévr ukončen včas. Rozporné je i tvrzení znalce ohledně možného minutí vozidel. Podle názoru obviněného je sice pravdou, že vozovka je v místě dopravní nehody šest metrů široká, avšak ze směru pohybu vozidla řízeného poškozeným je pevná krajnice široká půl metru a ve směru jízdy řízeného M. Š. je pevná krajnice široká jeden metr. Dovolatel shledal jako podstatný nedostatek i okolnost, že řádným způsobem nebyly vyhodnoceny stopy na místě nehody, zejména pokud jde o rozsah deformace vozidla řízeného jeho osobou (např. poloha vypadlého čelního skla na vozovce) a vozidla řízeného poškozeným. Dále že nebyl před soudem vyslechnut poškozený Ing. P. M., neboť jeho výpověď z přípravného řízení byla kusá.

Obviněný zdůraznil, že pokud došlo k dopravní nehodě za situace, kdy jeho vozidlo již bylo v klidu a do tohoto vozidla narazilo vozidlo řízené poškozeným, nemohl poškozenému vytvořit náhlou a nepřekonatelnou překážku (výhledové poměry obou řidičů byly v okamžiku vzájemného prvního spatření stejné). Za předpokladu, že by poškozený sledoval situaci v silničním provozu, musel by také dokázat svoje vozidlo zastavit. Za této situace nelze spatřovat příčinnou souvislost mezi vznikem zranění poškozeného a způsobem jízdy obviněného. Dovolatel konstatoval, že v době dopravní nehody upravovala pravidla silničního provozu vyhláška č. 99/1989 Sb., která v § 5 stanovila základní povinnosti řidiče, mezi kterými byla také povinnost plně se věnovat řízení vozidla a sledovat situaci v silničním provozu. Porušení této povinnosti ze strany poškozeného Ing. P. M. bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody na zdraví. Případné porušení povinnosti obviněného, týkající se předjíždění (§ 15 citované vyhlášky), samo o sobě nemělo být vyhodnoceno jako hlavní příčina vzniku dopravní nehody. Jednáním dovolatele nebyla naplněna objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., a proto je rozhodnutí nesprávné.

Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud po přezkoumání zákonnosti výroků o vině a trestu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 3 To 68/2004, a tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu pojednat a rozhodnout.

K dovolání obviněného se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru je možno z obecných hledisek označit dovolání za přípustné. V daném případě státní zástupkyně vyjádřila souhlas se závěry soudů obou stupňů, že mezi výpovědí svědkyně P.z přípravného řízení a u hlavního líčení byl výrazný rozpor, pokud její výpověď vyvolávala u nalézacího soudu pochybnosti, nelze takové úvaze z logického či právního hlediska nic vytýkat. Uvedla, že výpověď svědka B. je do značné míry podpořena výpovědí svědka K., který byl v dané situaci v podstatě nestranným svědkem. Připomněla, že znalecký posudek byl vypracován na návrh obhajoby, když z provedených důkazů bylo zřejmé, že obviněný začal předjíždět v úseku, který je nepřehledný, jeho výhledové možnosti podle znalce činily asi 270 metrů, přičemž při rychlostech obou vozidel potřeboval k bezpečnému předjetí 455 - 564 metrů. Stejně jako nepřehledný hodnotí tento úsek i svědci B. a K. Státní zástupkyně označila jako logické konstatování znalce, že vozidlo LIAZ nemohlo nijak zrychlovat svou jízdu, a to vzhledem ke kapacitě motoru a nákladu. I tato okolnost je v souladu s výpověďmi obou svědků. Soudy neměly pochybnosti o závěrech znalce stran střetové rychlosti vozidla obviněného a vozidla poškozeného, když výpočet byl prováděn standardním postupem. Státní zástupkyně uzavřela, že skutková zjištění nejsou (s ohledem na dostupný materiál) v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl a rozhodnutí učinil za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného M. Š. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.].

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.



Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce konstatovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat. Pro úplnost lze připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným M. Š. formálně deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. V dovolání obviněný nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že předjížděl v místech, která nebyla k bezpečnému předjetí vhodná. V podrobnostech namítá, jak byly vyhodnoceny svědecké výpovědi M. B., L. K. a V. P. a znalecký posudek z oboru silniční dopravy. Nedostatky spatřuje i v tom, že řádným způsobem nebyly vyhodnoceny stopy na místě dopravní nehody a že u hlavního líčení nebyl vyslechnut poškozený Ing. P. M. Rovněž popisuje svoji verzi děje (v době nehody bylo jeho vozidlo v klidu a narazilo do něj vozidlo poškozeného), a proto nemohl poškozenému vytvořit náhlou nepřekonatelnou překážku. Poškozenému vytýká porušení § 5 vyhlášky č. 99/1989 Sb. Naopak i případné porušení ustanovení § 15 citované vyhlášky obviněným (týkající se předjíždění) nemělo být vyhodnoceno jako hlavní příčina vzniku dopravní nehody. V této souvislosti nutno zdůraznit, že všechny v dovolání uplatněné námitky primárně zpochybňují správnost skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž ve vytýkaných procesních vadách až následně obviněný spatřuje jím tvrzené vady ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (porušení ustanovení § 5 vyhlášky č. 99/1989 Sb. poškozeným a absenci objektivní stránky trestného činu, jimž byl dovolatel uznán vinným). Lze připomenout, že závěr o tom, zda je v trestní věci naplněna objektivní stránka určitého trestného činu, je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o subjektivních znacích trestného činu. Jak již bylo výše uvedeno samotná konečná skutková zjištění Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán. V daném případě to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný M. Š. spáchal posuzovaný skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně a rozveden v jeho odůvodnění. V dovolání obviněný nenamítá, že by tento skutek byl nesprávně právně posouzen nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují proti konečným skutkovým zjištěním ve věci z nichž Okresní soud v Hodoníně (následně i odvolací soud) vyvodil právní závěr, že zmíněným jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. včetně jeho objektivní stránky.

Nutno zdůraznit, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody dovolání zakotvené v § 265b tr. ř.

Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného M. Š. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat) a rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. února 2004

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k