6 Tdo 1029/2007
Datum rozhodnutí: 12.09.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1029/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. září 2007 o dovolání obviněného J. S., roz. L., posledně bytem R., okr. O., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2006, č. j. 9 To 385/2006-498, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 3 T 31/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2006, č. j. 9 To 385/2006-498, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 3 T 31/2005, kterým byl obviněný uznán vinným (spolu s obviněným R. S.) trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., kterého se obviněný J. S. dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a byl mu podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti roků, když pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl uložen podle § 57a odst. 1 tr. zák. trest zákazu pobytu v Praze na dobu pěti let a současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Nymburk ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 3 T 401/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O náhradě škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř.

Proti předmětnému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že soud na základě hodnocení důkazů došel k nesprávnému posouzení skutku, jakožto trestným činem loupeže dle ust. § 234 odst. 1 tr. zák., když nevzal vůbec v úvahu veškeré okolnosti celé věci . V další části dovolání poukazuje na to, že byl sice v bytě poškozeného přítomen, to však na výslovnou žádost spoluobžalovaného, kterému také pomáhal z bytu vynášet nějaké věci, které později prodávali, přičemž v bytě nikdo nebyl. Vyjadřuje přesvědčení, že s jeho výpovědí koresponduje i obsah dopisu, který soudu zaslal obviněný S., přičemž není správná úvaha, že by spoluobviněného k napsání tohoto dopisu donutil. Pochybení soudů pokud jej uznaly vinným spatřuje mj. i v tom, že neprovedly jím navržené důkazy. Je toho názoru, že pokud by soudy řádně zjistily skutkový stav, nemusely dojít k závěru, že svým jednáním naplnil znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., když mu nebyla prokázána subjektivní stránka zmíněného trestného činu, ale měl být uznán vinným toliko trestným činem podílnictví podle § 252 odst. 1 tr. zák. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 9 To 385/2006, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 3 T 31/2005, a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v rámci svého vyjádření k dovolání obviněného navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť námitky, které byly v dovolání uplatněny, jsou opakováním obhajoby obviněného, se kterou se soudy obou stupňů zabývaly a vypořádaly.



Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Obviněný dovolání podal s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V této souvislosti je tedy třeba nejprve zmínit, k jakému skutkovému zjištění soud prvního stupně dospěl (s jeho závěry se odvolací soud ztotožnil) na základě provedených a hodnocených důkazů. Obviněný J. S. (spolu s R. S.) dne 18. 3. 2004 kolem 13.30 hod. v P., M., po předchozí vzájemné dohodě zazvonili na zvonek bytu v patře, a když jim uživatel bytu D. R. A., otevřel, zatlačili ho zpět do bytu, nastříkali mu do očí slzný plyn, začali ho bít a kopat a posléze ho spoutali prodlužovacím kabelem, kterým ho přivázali k půdnímu trámu, prohledali byt a z bytu odcizili různé předměty (blíže specifikované v rozsudku soudu prvního stupně) v celkové hodnotě 122.850,- Kč, přičemž obviněný J. S. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl Krajským soudem v Ostravě dne 3. 10. 1995 pod sp. zn. 32 T 5/95 odsouzen mimo jiné pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 24. 11. 1999 a dne 5. 6. 2002 byl nařízen výkon trestu .

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Ze shora uvedeného skutkového zjištění vyplývá, že toto obsahuje všechny formální znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, tudíž nelze akceptovat závěr, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Tak jak byl skutek zjištěn, byl správně právně posouzen jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., a to i při naplnění materiální stránky uvedeného trestného činu. Z uvedeného pak vyplývá, že námitky, které byly obviněným pod uplatněný dovolací důvod podřazeny a kterými je soudům vytýkáno ve své podstatě nesprávné skutkové zjištění, nemohou zmíněný dovolací důvod naplnit. Že se jednalo pouze o formální uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne již z té části dovolání, kde obviněný poukazuje na to, že soud došel dle jeho názoru na základě hodnocení důkazů k nesprávnému posouzení skutku jakožto trestným činem loupeže dle ust. § 234 odst. 1 tr. zák., když nevzal vůbec v úvahu veškeré okolnosti případu . Soudu je tedy vytýkáno nikoli nesprávné právní posouzení skutku, ale nesprávné úvahy při hodnocení důkazů, které soud vedly ke skutkovému zjištění, vyjádřenému ve skutkové větě. Pro uvedený závěr dále svědčí i to, pokud soudům vytýká, že nevyslechly svědky, které navrhl. Ze shora uvedeného je tedy patrno, že obviněný soudům vytýká nerespektování ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., nikoli nesprávné právní posouzení skutku. V souvislosti s formálně uplatněným dovolacím důvodem lze zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl; označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z dovolání obviněného mj. vyplývá, že obviněný v rámci vlastního hodnocení důkazů konstruuje skutkový stav odpovídající jeho představám, když uvedená skutečnost je patrna např. z té části dovolání, kde uvádí, že nepopírá, že inkriminovaný den byl v bytě poškozeného , v bytě nikdo nebyl . Ze skutkového zjištění však přitom vyplývá, že když jim uživatel bytu otevřel, zatlačili ho zpět do bytu, nastříkali mu do očí slzný plyn, začali ho bít . K obsahově shodné otázce (konstrukce vlastního skutkového děje) se vyjádřil Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy . Lze také uvést, že námitky, které byly obviněným uplatněny v dovolání jsou obsahově shodné s námitkami, které tento uplatnil v řízení před soudem prvního stupně, kdy tento soud na ně reagoval a své hodnotící úvahy k důkazům způsobem odpovídajícím ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. rozvedl zejména na str. 3 - 7 svého rozsudku a odvolací soud způsobem odpovídajícím ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. na str. 3 - 4 jeho usnesení. Jestliže obviněný argumentuje tím, že mu nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, kterým byl uznán vinným, pak lze pro stručnost uvést, že se jedná opětovně o námitku skutkovou (nebyla prokázána), přičemž však z výpovědi spoluobviněného vyplývá, že do bytu poškozeného šli s úmyslem loupit, když tip na byt poškozeného dostali od nějakého muže (viz str. 3 rozsudku soudu prvního stupně).



Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. září 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann