6 Tdo 1021/2010
Datum rozhodnutí: 23.09.2010
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g, l) tr. ř.



6 Tdo 1021/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2010 o dovolání, které podal obviněný P. A . , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 6 To 288/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 1 T 69/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 1 T 69/2008, byl obviněný P. A. (dále jen obviněný ) uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ), který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že: v Ch. v přesně nezjištěné době v roce 2003, zejména od konce března do 6. července 2003 z tržeb náležejících A. V. jako soukromé podnikatelce provozující cestovní agenturu postupně bez jejího vědomí vzal nejméně 500.000,- Kč, které použil pro svou potřebu především k zajištění provozu cestovní kanceláře A. za situace, kdy si byl vědom, že jeho závazky jako soukromého podnikatele fyzické osoby provozujícího uvedenou cestovní kancelář podstatně převyšují jeho pohledávky až nakonec dne 16. července 2003 byl nucen podat návrh na vyhlášení konkurzu, jemuž Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 6. srpna 2003, sp. zn. 20 K 21/2003, vyhověl . Za to byl obviněný odsouzen podle § 247 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti uhradit poškozené A. V. škodu ve výši 500.000,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 6 To 288/2009, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. l ), g) tr. ř.

Ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve rozvedl námitky k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Uvedl, že původně byl obžalován pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jehož se měl dopustit jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák. společně s D. A., a dále pro trestné činy předlužení podle § 256c odst. 2, 4 tr. zák. a neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák. Okresní soud v Chebu vyloučil ze společného řízení trestní věc týkající se trestného činu podle § 249 odst. 1 tr. zák. a ve zbývající části věc vrátil podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. státnímu zástupci k došetření. Stížnost, kterou státní zástupce proti tomuto rozhodnutí podal, Krajský soud v Plzni zamítl. Poté, co státní zástupce podal na jeho osobu novou obžalobu pro trestné činy zpronevěry a předlužení, Okresní soud v Chebu trestní věc týkající se trestného činu předlužení vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí a podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. ji vrátil státnímu zástupci k došetření. V návaznosti na to obviněný vyslovil nesouhlas s tím, že Okresní soud v Chebu nevrátil státnímu zástupci k došetření novou obžalobu i v té části, jež se týkala trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., a v tom shledal dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť podle něho z níže uvedených důvodů nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro dovoláním napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni. Konkrétně namítl, že nová obžaloba na výtky Okresního soudu v Chebu buďto vůbec nereagovala, anebo na ně reagovala jen formálně. Důvody pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření tedy existovaly i nadále a Okresní soud v Chebu měl proto znovu postupovat podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. Dodal, že obě obžaloby nerespektují zejména ustanovení § 177 písm. c) tr. ř., podle něhož má obžaloba obsahovat popis takových skutečností, aby skutek nemohl být zaměněn za jiný, v tomto případě, aby zpronevěra nemohla být zaměněna za krádež.

Okresnímu soudu v Chebu také vytkl, že provedl změnu právní kvalifikace z trestného činu zpronevěry na trestný čin krádeže až při vyhlašování odsuzujícího rozsudku, na tuto změnu právní kvalifikace jej dopředu neupozornil a neumožnil mu, aby se na ni řádně připravil, čímž ho velmi znevýhodnil. Tento postup označil za opožděnou a právně nedovolenou reakci soudu na výše kritizovanou novou obžalobu zatíženou naznačenými vadami. Následně vyjádřil přesvědčení, že postupem Okresního soudu v Chebu došlo k porušení jeho práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ) a dále k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ), přičemž připomněl, že jeho trestní věc se vyřizuje přinejmenším od prosince roku 2003.

Dále obviněný argumentoval, že Krajský soud v Plzni věcně nereagoval na obsah jeho přípisu doručeného tomuto soudu dne 26. 2. 2010, resp. že nereagoval či reagoval pouze formálně a obsahově nedostatečně na ostatní odůvodnění odvolání (psané přímo obviněným a nikoliv jeho obhájcem). Uvedl, že nemůže souhlasit s tím, že odvolací soud jej (v reakci na jeho písemné přípisy) prostřednictvím obhájce vyzval, aby do 26. 2. 2010 zkompletoval svá četná písemná podání a zaslal mu je s tím, že opakované zasílání dílčích přípisů považuje za obstrukce jednání. Vyjádřil přesvědčení, že má právo své odvolání kdykoliv písemně doplňovat a povinností Krajského soudu v Plzni bylo vypořádat se s jeho argumentací ve svém rozhodnutí, což však soud neučinil, řádně uplatněnými odvolacími námitkami se nezabýval, přestože revizní princip, který ovládá odvolací řízení ve smyslu § 254 tr. ř., znamená, že soud se v konečném výroku i jeho odůvodnění musí vypořádat se všemi námitkami uplatněnými v odvolání. Tím podle obviněného došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Dovodil, že Krajský soud v Plzni zamítl opravný prostředek bez věcného přezkoumání, čímž jej zbavil přístupu ke druhé instanci, a tímto postupem byla porušena rovněž povinnost soudu řádně zjistit skutečný stav věci. Namítl, dále, že pokud by jednání odvolacího soudu, který podle jeho slov označil v rozporu s trestním řádem všech 301 bodů desetidílného odvolání za obstrukci, mělo být chápáno jako odmítnutí odvolání z důvodu nesplnění náležitostí jeho obsahu či jiného důvodu, pak poukazuje na skutečnost, že v rozsudku soudu prvního stupně nedošlo ke splnění zákonné poučovací povinnosti podle § 249 odst. 1 tr. ř., neboť poučení nebylo dáno obviněnému, nýbrž spoluobviněné, jeho manželce. Dospěl k závěru, že s ohledem na § 253 odst. 4 tr. ř. zamítnutí jeho odvolání z důvodu obsáhlosti či obstrukčního charakteru je nesprávným postupem.

Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný odkázal na některá svá výše zmíněná písemná podání, v nichž např. brojí proti tomu, že Krajský soud v Plzni nedostatečně zjistil skutkový stav a tento nesprávně právně posoudil. Závažné pochybení odvolacího soudu shledal zejména v tom, jak tento přistoupil k pojmu schodek v pokladně cestovní agentury poškozené A. V., když jej pojal jako rozdíl mezi příjmy a výdaji uvedenými v pokladní knize cestovní agentury. S tímto pojetím schodku vyjádřil nesouhlas, neboť podle něho jde o průběžný stav pokladny, který na rozdíl od tvrzení výroku nalézacího soudu prokazuje, že v uvedené dny v pokladně odpovídající částka byla, protože tuto částku pokladní agentury přepočítala a číselné vyjádření zjištěné hotovosti do pokladní knihy osobně zapsala. Soud zápisy do pokladní knihy a činnost pokladní nezpochybnil, ale naopak je nesprávně posoudil jako schodek ve smyslu škody. Toto nesprávné právní posouzení ovlivnilo výrok soudu. Podle jeho slov uvedené skutečnosti svědčí v jeho prospěch a vyvrací existenci schodku v pokladně agentury. V této souvislosti ještě zdůraznil, že v době zahájení trestního stíhání jeho osoby orgány činné v trestním řízení neprovedly u poškozené A. V. inventuru pokladny, nemohly tak potvrdit vznik škody a správnost údajů uvedených v pokladní knize poškozené. Je tudíž vyloučeno, aby bylo možné způsobem nevzbuzujícím pochybnosti dospět k souvislosti mezi údaji ve zmíněné pokladní knize a v pokladně se nacházející (či chybějící) hotovostí. Za této situace nebylo možné vyčíslit skutečnou výši v pokladní knize údajně chybějící částky, a tedy i údajné škody, resp. uzavřít, zda nějaká částka chyběla. Dovodil, že toto pochybení orgánů činných v trestním řízení zpochybňuje i další následná skutková zjištění a následně jejich právní posouzení, jak to už podrobně specifikoval ve svých písemných podáních odvoláních, na něž opětovně odkázal.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v plném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Přitom vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 6 To 288/2009, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

K uvedenému je třeba doplnit, že podle § 265d odst. 2 tr. ř. může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce, jinak se jeho podání nepovažuje za dovolání. Stejná podmínka platí i ohledně případného doplnění již podaného dovolání obviněného (k tomu srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.Beck, svazek 35/2007, pod č. T 993/2007/I). Nejvyšší soud v návaznosti na uvedené konstatuje, že pokud obviněný stran odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odkazuje na svá dřívější podání, jež nebyla učiněna prostřednictvím obhájce, pak tato podání nelze považovat za dovolání, není s nimi možno spojovat jakékoliv účinky vztahující se k dovolání a řízení o něm, a k jejich obsahu nelze přihlížet. To platí tím spíše, že šlo o odvolání, tedy opravný prostředek jiné povahy než je dovolání.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.).

Procesní podmínky pro odmítnutí nebo zamítnutí odvolání nebo stížnosti, jež má na mysli citované zákonné ustanovení, vymezují příslušná ustanovení trestního řádu, a to § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a § 253 tr. ř. u odvolání. Podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. (alternativa první) je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek (odvolání nebo stížnost). Smyslem tu tedy je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které provedeno nebylo, ač podle zákona mělo být provedeno, takže dovolatel byl zkrácen ve svém právu na přístup k soudu druhého stupně (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu 20/2003 pod číslem T 491). Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, zamítl jej, a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu 18/2002 pod číslem T 423).

V návaznosti na toto vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je třeba v prvé řadě konstatovat, že výhrady obviněného směřující vůči postupu Okresního soudu v Chebu se již z povahy věci míjejí s předmětným dovolacím důvodem, a to jak z hlediska první alternativy, tak z hlediska alternativy druhé (naznačené námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř.).

Dále je nutné uvést, že v posuzované trestní věci o prvou alternativu předmětného dovolacího důvodu nemůže jít, neboť přes výhrady obviněného, který dovozuje, že Krajský soud v Plzni zamítl opravný prostředek bez věcného přezkoumání, čímž jej zbavil přístupu ke druhé instanci a tímto postupem byla porušena rovněž povinnost soudu řádně zjistit skutečný stav věci, je zřejmé, že Krajský soud v Plzni jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem.

K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněného neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky vztažené k uvedenému dovolacímu důvodu směřují primárně právě do oblasti trestního řízení a skutkových zjištění. Obviněný totiž de facto orgánům činným v trestním řízení vytýká v prvé řadě nedostatečné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Až sekundárně - z uvedených procesních (skutkových) výhrad - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad (vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nedostatečného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a z namítaných vadných skutkových zjištění, pak orgánům činným v trestním řízení, zvláště soudům nižších stupňů, nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. září 2010 Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý