6 Tdo 1018/2012
Datum rozhodnutí: 30.08.2012
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.



6 Tdo 1018/2012-24

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2012 o dovolání, které podal obviněný R. T. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 5 To 47/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 3/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 39 T 3/2012, byl obviněný R. T. (dále jen obviněný ) uznán vinným pokusem zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 175 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu v H. n. J., v restauraci N. P. na ulici N. dne 14. května 2011 v době kolem 08:10 hod., v podezření, že mu M. L. odcizil částku 700 Kč z peněženky, kterou nechal bez dozoru v baru S., kde M. L. před tím také byl, ve snaze přinutit M. L. vrátit mu uvedenou částku, ho před obsluhou restaurace a dalšími hosty nejprve uhodil pěstí do hlavy, strhl na zem, několikrát po sobě ho kopl do hlavy a břicha, když si poškozený stoupl, uchopil ho za tělo a hodil s ním o zem, v útoku pokračoval v další části restaurace tak, že M. L. několikrát po sobě uhodil pěstí do obličeje, v důsledku čehož M. L. upadl hlavou na okno a přepravky od piva, když se zvedal, byl napaden tak, že upadl do bezvědomí, přičemž utrpěl drobné krvácení pod tvrdou plenu mozkovou na temeni vlevo, tříštivou zlomeninu nosních kůstek s nevelkým posunem doprava, otok a podlitiny nosu a tváří, drobnou tržnou ranku na kořeni nosu, v temenně spánkové krajině hlavy vpravo a na pravém lokti, v důsledku čehož byl hospitalizován v nemocnici od 14. května 2011 do 17. května 2011, celková doba pracovní neschopnosti trvala do 27. října 2011, přičemž vzhledem k charakteru útoku hrozilo poškozenému způsobení vážného až život ohrožujícího zranění, které spočívá v poškození mozku . Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky způsobenou škodu ve výši 22.980,- Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněného zavázal k povinnosti zaplatit Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody částku ve výši 22.980,- Kč.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal v neprospěch obviněného do výroku o trestu státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Rozsudkem ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 5 To 47/2012, podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily zjištěný skutek, neboť na základě důkazů provedených před nalézacím soudem nelze dospět k přesvědčivému závěru v tom smyslu, že tento po formální i materiální stránce naplňuje všechny obligatorní znaky pokusu zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. Podle něho se zejména soud prvního stupně v rámci hodnocení provedených důkazů dostatečně nevypořádal s otázkami souvisejícími s průběhem údajného útoku jeho osoby na poškozeného, s okolnostmi, za nichž byl čin spáchán, a s pohnutkami jeho jednání. Přitom zdůraznil, že motivem jeho útoku nebyla snaha přinutit poškozeného, aby vydal finanční částku ve výši 700,- Kč, když počítal s tím, že peníze už stejně nebude mít. Jeho jednání nesměřovalo k získání nějaké věci nebo výhody od poškozeného, ale byl to útok bez bližšího úmyslu. Jednal pouze ze vzteku, vyprovokován skutečností, že mu byly odcizeny peníze, a tento vztek si vybil na poškozeném. Konstatoval, že skutečnosti výše uvedené jsou potvrzovány svědeckými výpověďmi I. V., T. K.y a D. H. Vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání mělo být správně kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku, maximálně jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku. Dále poznamenal, že nad svým jednáním vyjádřil upřímnou lítost. Shledal, že vzhledem k jeho dosavadnímu způsobu života (v minulosti nebyl trestně stíhán a řádně plnil všechny občanské, rodinné a pracovní povinnosti), chování po činu a snaze odstranit škodlivé následky činu (mj. se snaží řádně nahradit škodu, kterou svým jednáním způsobil Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky a uhradil i škodu vzniklou přímo poškozenému) je zřejmé, že se skutku dopustil ve zkratovitém jednání. Jde o zcela mimořádné vybočení z jinak řádného života a lze mít za to, že i v budoucnu povede řádný život a že se vyvaruje všech podobných neadekvátních reakcí. Uzavřel, že v rámci rozhodování o vině a především o trestu by měl soud přihlédnout k tomu, že výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody by ho vrátil do sociálně patogenního prostředí, což by vedlo spíše k jeho kriminalizaci nežli k jeho nápravě.

Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) v souladu s § 265k odst. 1, 2 tr. ř., ve spojení s § 265 l odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 5 To 47/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu, a aby Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyššího státního zástupce k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) se nejprve zabýval otázkou, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 265a tr. ř.

Dovolání je přípustné, jestliže proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí předpokládaných ustanovením § 265a odst. 2 tr. ř. Zákonná dikce tak z pohledu přípustnosti dovolání nastoluje procesní situaci, kdy ve věci rozhodl jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně, přičemž pokud odvolací soud sám nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí, předpokládaných ustanovením § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovoláním napadnout pouze rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím vydaným soudem prvního stupně [§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].

Dovolatel, který napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, může se svým dovoláním uspět jen za předpokladu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo některou z vad uvedených v § 265b odst. l písm. a) až l ) tr. ř. Existence podobné vady je ovšem podmíněna tím, že odvolací soud svým procesním postupem pochybil některým ze způsobů specifikovaných ustanoveními § 265b odst. l písm. a) až k) tr. ř. nebo rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř.

Pokud se jedná o přípustnost mimořádného opravného prostředku obviněného, nutno dále upozornit, že dovolatel může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn a povinen přezkoumat, popř. změnit rozhodnutí soudu prvního stupně. V daném případě odvolací soud nemohl přezkoumat, eventuálně změnit rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 39 T 3/2012, ve výroku o vině, neboť obviněný odvolání proti rozsudku nalézacího soudu nepodal, a odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného směřovalo toliko do výroku o trestu, přičemž zde nebyl dán důvod, pro který by odvolací soud měl povinnost přezkoumat rovněž výrok o vině se zřetelem k ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř.

Vzhledem ke všem těmto skutečnostem Nejvyšší soud uzavírá, že proti rozhodnutí soudu druhé instance není dovolání obviněného v části vytýkající vadnost výroku o vině přípustné. Pokud by obviněný v předmětné trestní věci podal dovolání pouze z těchto důvodů, muselo by být odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. [pouze na okraj Nejvyšší soud poznamenává, že argumentace, již obviněný vznesl vůči výroku o vině měla primárně procesní (skutkový) charakter, takže nebyla pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se zřetelem k jeho podstatě (viz níže) podřaditelná]. Dotyčný ovšem ve svém mimořádném opravném prostředku brojil též proti trestu, jenž mu byl uložen rozsudkem soudu druhého stupně (k tomu viz níže), a v této části dovolání přípustným je.

Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda bylo výše uvedené dovolání podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.

Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti nepřiměřené přísnosti uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.) podřadit.

Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestné činy, jimiž byl uznán vinným.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. srpna 2012

Předseda senátu
JUDr. Vladimír Veselý