6 Tdo 1014/2015
Datum rozhodnutí: 23.09.2015
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 265k odst. 1, 2 tr. ř., § 265l odst. 1 tr. ř., § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoník, § 228 odst. 1 tr. zákoník



6 Tdo 1014/2015-33

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2015 o dovolání obviněného Ing. P. V. , a nejvyššího státního zástupce, které podal v neprospěch obviněného, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 10 To 108/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 3 T 219/2014, t a k t o :

I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
II. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 10 To 108/2015, jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. s e věc p ř i k a z u j e Krajskému soudu v Hradci Králové, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 24. 3. 2015, č. j. 3 T 219/2014-78 byl Ing. P. V. uznán vinným přečiny zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil dne 26. 8. 2014, kdy v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, na pozemku parc. č. ..... v katastrálním území H. v menší vzdálenosti než 200 metrů od nejbližší trvale obydlené nemovitosti zastřelil psa rasy německého ovčáka, přičemž nástřel psa byl zjištěn ve vzdálenosti 123,7 m od posledního obydleného domu a usmrcením psa způsobil P. M. škodu ve výši 10.000,-Kč . V podrobnostech popisu skutku je třeba odkázat na předmětné rozhodnutí soudu prvého stupně. Za toto jednání byl jmenovanému uložen peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb po 100,-Kč, tedy v souhrnu 25 tisíc Kč, a pro případ jeho nevykonání ve stanovené lhůtě byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Současně byl obviněnému uložen podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu činnosti výkonu funkce člena myslivecké stráže na dobu 3 let. V důsledku odvolání obviněného bylo nově rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové dne 21. 5. 2015 pod č. j. 10 To 108/2015-100, a to tak, že napadené rozhodnutí bylo podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušeno a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným toliko přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V rámci popisu skutku došlo oproti rozhodnutí soudu prvého stupně k doplnění, že obviněný se jednání dopustil jako myslivecká stráž, ustanovený MěÚ v Broumově rozhodnutím ze dne 11. 9. 2013, č. j.14904/2013 OŽP-Hv-4, kdy jednal v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti . Jmenovanému byl v souvislosti s tím uložen peněžitý trest ve výměře 240 denních sazeb po 100,-Kč, tedy v souhrnu 24 tisíc Kč a pro případ jeho nevykonání ve stanovené lhůtě byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu činnosti výkonu funkce člena myslivecké stráže na dobu 3 let zůstal nezměněn.

Obviněný, jakož i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nyní napadají toto rozhodnutí dovoláním.

Obviněný ve svém dovolání uplatnil důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný namítal, že nižší soudy opomenuly zaobírat se jeho jednáním, jako projevem krajní nouze, kdy obviněný měl za to, že střílí na toulavého (bezcenného) psa, který pronásledoval srnce a hrozil jeho stržením a zadávením. V důsledku okolností tak byly naplněny podmínky subsidiarity a proporcionality, neboť nebezpečí nebylo možno v danou chvíli odvrátit jiným způsobem, přičemž byla doložena také hodnota srnce (15.900 Kč dle ceníku v roce 2010, byť lze připočíst rovněž chovnost srnce či očekávanou trofej), kterou je třeba porovnávat s hodnotou psa, ať již toulavého, a pokud ne, pak takového, jehož cena je dána prodejními možnostmi a nikoli náklady na nákup štěněte a jeho následný chov. V daném případě také nemá vliv vzdálenost, na kterou došlo k nástřelu psa i fakt, že se jednalo o ovčácké plemeno. Soudy porušily při hodnocení důkazů princip presumpce neviny, pokud ztotožnily místo nástřelu s místem nálezu první barvy, když je třeba vzít v potaz, že zvíře s delší srstí muže začít barvit (krvácet) ve vzdálenosti až několika set metrů od nástřelu. Obviněnému tak nemůže být pro shora uvedené přičítáno úmyslné zavinění, ale toliko zavinění nedbalostní, které pro jeho trestnost nepřichází v úvahu. Rovněž by tak nepřipadalo v úvahu posouzení jednání v intencích zákona o přestupcích. S danými skutečnostmi se krajský soud nikterak nezaobíral, stejně jako se nepřiměřeně zabýval vztahem zákona na ochranu zvířat proti týrání (z. č. 246/1992 Sb.) k zákonu o myslivosti, neboť došlo k nepochopení účelu této normy. Obviněný argumentoval tím, že usmrcení toulavého psa není výkonem práva myslivosti, ale pakliže zákon k tomuto mysliveckou stráž opravňuje, činí tak z důvodu ochrany myslivosti. Při naplnění podmínek uvedených v § 14 odst. 1 písm. e) zákona o myslivosti se jedná o oprávněné použití zbraně ze strany myslivecké stráže. Naopak při naplnění podmínek jednání v krajní nouzi tak může činit každý občan, přičemž není limitován omezeními v § 14 odst. 1 písm. e) zákona o myslivosti (tedy rasou psa či vzdáleností nejbližšího obydlí). Stejně tak došlo k pochybení při posouzení povinnosti obviněného, coby myslivecké stráže, stran ohlášení usmrcení psa, která se pojí vůči mysliveckému hospodáři, jímž byl rovněž obviněný. Státnímu orgánu není třeba hlásit ničeho a rovněž nedošlo k porušení povinnosti vůči majiteli psa, který ho sám našel. V neposlední řadě se obviněný zaobíral mylným výkladem krajského soudu vůči přečinu poškození cizí věci, kdy došlo k vypuštění dané trestné činnosti s odůvodněním, že živé zvíře není věcí. S tímto hodnocením obiter dictum obviněný rovněž nesouhlasí, neboť úmyslem zákonodárce jistě nebylo oslabit ochranu zvířat či jejich vlastníků. Závěrem proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a poté, aby sám podle § 265m tr. ř. zprostil Ing. P. V. obžaloby v souladu s § 226 písm. b) tr. ř.

Dovolání bylo k Nejvyššímu soudu adresováno rovněž ze strany nejvyššího státního zástupce, a to také z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten předně považuje závěr o vině obviněného přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku za správný, řádně prokázaný a odůvodněný. V dovolání však namítá chybný postup krajského soudu v případě vypuštění právní kvalifikace sbíhající se tr. činností v podobě přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku tak, jak postupoval v prvním stupni okresní soud. Pokud soud odvolací odůvodnil svůj závěr tím, že podle nyní účinného § 494 zákona č. 86/2012 Sb. (občanský zákoník, dále též jen NOZ) není zvíře věcí, je mu vytýkáno, že nereflektuje stávající právní úpravu § 134 tr. zákoníku, která uvádí, že ustanovení o věcech se vztahují i na živá zvířata, jakož i ustálenou judikaturu, které nejsou ve vztahu k NOZ v kolizi. Vzhledem k výši škody, která byla v rámci dokazování zjištěna ve výši 10 tisíc Kč, tak bylo na místě, aby též krajský soud vyhodnotil protiprávní jednání obviněného ve smyslu přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolatel proto navrhuje, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje obsahové náležitosti, ať již obecné (§ 53 odst. 3 tr. ř.), tak specificky vyžadované pro tento mimořádný opravný prostředek (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda vznesené námitky naplňují dovolateli uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vychází z předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, třebaže o tento nejde, anebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Pokud se jedná o námitky obviněného, je nutno konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci jeho obhajoby vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Podle názoru Nejvyššího soudu byl v předmětné trestní věci na základě provedeného dokazování náležitým způsobem vyargumentován závěr o vině obviněného trestnou činností uvedenou ve výrokové části rozsudku Okresního soudu v Náchodě. Jak již bylo konstatováno výše, Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Soudy prvého a druhého stupně tak věnovaly dostatečnou pozornost otázce jednání obviněného z hlediska místa, odkud střílel na psa, a vzdálenosti tohoto místa od nejbližšího obydlí. V daném kontextu pak uzavřely, že místo tzv. nástřelu psa se nacházelo 123,7 m od posledního obydleného domu. Obviněný byl, k tomu oprávněným správním orgánem, přitom ustanoven mysliveckou stráží pro působnost honitby H. Jako takový pak na daném území vykonával oprávnění stanovená mu zákonem o myslivosti, a to i inkriminovaného dne. Byl proto vázán oprávněními uvedenými v § 14 zákona o myslivosti, kde podle odst. 1 písm. e) zákona je myslivecká stráž oprávněna usmrcovat v honitbě toulavé psy, kteří mimo vliv svého vedoucího ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližší nemovitosti sloužící k bydlení pronásledují zvěř; pokud je tato nemovitost umístěna na oploceném pozemku, počítá se vzdálenost od jeho oplocení. Toto oprávnění se nevztahuje na psy ovčáckých a loveckých plemen, na psy slepecké, zdravotnické, záchranářské a služební; usmrcovat kočky potulující se v honitbě ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližší nemovitosti sloužící k bydlení; pokud je tato nemovitost umístěna na oploceném pozemku, počítá se vzdálenost od jeho oplocení. Pokud nižší soudy dospěly k závěru, že došlo k postřelení psa v místě, které odpovídá nejen nálezu barvy (krve), ale též stříže (chomáče chlupů) (dle výpovědi svědků M. a K.), což odpovídá také protokolu z ohledání na místě sepsaný zástupcem městského úřadu svědkem H., pak je třeba se plně ztotožnit s názorem nalézacího soudu, že obviněný svým jednáním, coby úřední osoba [podle § 127 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku], vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu o myslivosti [§ 14 odst. 1 písm. e)], neboť zastřelil psa ovčáckého plemene ve vzdálenosti menší než 200 m od nejbližší nemovitosti sloužící k bydlení. Obviněný rovněž musel brát v potaz, že se již šeřilo, což sám připustil, a za takové situace si musel být vědom rizika, které podstupuje střelbou na psa. Za takových okolností musel být minimálně srozuměn s tím, že pes, na kterého střílí není toulavý, ale má obojek a není terminologií zákona mimo vliv svého vedoucího, či se jedná o plemeno, které je z ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) zákona o myslivosti vyňato. Totéž platí i o vzdálenosti, na kterou střílel. Vyjádření dovolatele, že jednal v krajní nouzi nelze za této situace akceptovat. V daném okamžiku si tento musel být nepochybně vědom, že má postavení úřední osoby a s tímto úmyslně (neoprávněně) střílel na psa loveckého plemene. Zákon o myslivosti, z jehož titulu jednal, klade na výkon myslivecké stráže určitá kritéria, která jsou samotným předpokladem pro ustanovení do tohoto postavení [(§ 12 odst. 3 písm. f)] zákona o myslivosti. Myslivecká stráž tedy musí prokázat znalost práv a povinností myslivecké stráže podle zákona o myslivosti a znalost souvisejících předpisů. Těmito povinnosti je pak stráž vázána, přičemž jejich porušení vede k odpovědnosti správní přestupkové [§ 63 odst. 1 písm. b)] či trestní. To je případ rovněž porušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. f) zákona o myslivosti. Pakliže tedy člen myslivecké stráže vidí, že pes ovčáckého plemene, do kterého je německého ovčáka třeba zařadit, v předepsané vzdálenosti do 200 metrů od posledního obydlí pronásleduje zvěř, není oprávněn vůči tomuto zakročit způsobem, který vede k usmrcení psa.

Pojem krajní nouze je v zákoně vymezen tak, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem (§ 28 odst. 1 tr. zákoníku). Nejde tedy o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. Úprava krajní nouze představuje reakci na určitý střet dvou společensky chráněných zájmů a představuje stav, kdy je možné chránit jeden zájem, dotčený trestní normou, pouze tak, že je obětován jiný takový zájem. Nemůže se však jednat o krajní nouzi, pokud osoba, která jednání v ní namítala, měla specifické postavení, v jehož rámci vykonávala zákonem stanovené oprávnění v tomto případě myslivecká stráž, a to svým chováním hrubě porušila, když nedodržela zvláštním předpisem stanovenou povinnost, resp. vybočila z mantinelů, které jí normy vytyčují. Jak již bylo konstatováno, obviněný v době střelby na psa byl v postavení speciálního subjektu myslivecké stráže, na kterou jsou kladeny zvláštní nároky stran obeznámenosti s právní úpravou myslivosti a musel si být tedy vědom, že pes se nachází v menší vzdálenosti od obydlí, než v případě střelby povoluje zákon, stejně jako musel vědět, na jaký druh psa střílí, potažmo musel být srozuměn, že se vzhledem k denní době a dalším podmínkám může jednat o takové plemeno, jehož odstřel je zakázán. Za této situace se proto dovolací soud plně ztotožnil s argumentací viny přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Odlišné stanovisko však dovolací soud musí zaujmout k názoru krajského soudu v případě upuštění kvalifikace jednání obviněného také přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. V daném ohledu se Nejvyšší soud plně ztotožňuje s dovoláním, které bylo podáno Nejvyšším státním zástupcem, stejně jako o argumentací, kterou zvolil ve svém rozhodnutí soud okresní. Daného protiprávního jednání se dopustí ten, kdo zničí cizí věc a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Krajský soud v Hradci Králové ve svém rozhodnutí (str. 6) uvedl, že vzhledem ke změně právního posouzení zvířete podle § 494 NOZ není toto již věcí. Dovolací soud musí na tomto místě připomenout, že věcí ve smyslu trestněprávním, který je určující pro posouzení jednání v intencích § 228 tr. zákoníku, se rozumí i živá zvířata (§ 134 odst. 1 tr. zákoníku). Podle právní úpravy NOZ již zvířata nejsou věcmi v právním smyslu, a je třeba k nim přistupovat jako k živým tvorům, kteří stejně jako člověk mohou pociťovat bolest a utrpení. Je proto na místě jejich právní režim podrobit zvláštní úpravě, která zajišťuje ochranu v souladu se zásadami humanity, a to v případě potřeby i proti vlastníkovi (srov. trestné činy proti životnímu prostředí, zejména § 302 o týrání zvířat a § 303 o zanedbání péče o zvíře z nedbalosti, dále srov. i § 299 až § 301, § 304 a navazující zákony č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, a zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti) (blíže Šámal, P. a kol., Trestní zákoník, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, 1252). Je tedy nutno dát za pravdu dovolateli, pakliže namítá velmi přiléhavě, že daný přístup, který zvolil odvolací soud, by mohl vést až k takovým paradoxům, jako je nemožnost postihu přečinu krádeže, pokud by jejím předmětem bylo zvíře.

Vzhledem k výše uvedenému, jakož i tomu, že námitky učiněné obviněným a nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného se neprolínají a představují individuální argumentaci dovolatelů, Nejvyšší soud o nich rozhodl dvěma různými způsoby, a to jednak v podobě odmítnutí dovolání obviněného v intencích § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř, neboť toto je zjevně neopodstatněné. Na druhé straně pak k dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 10 To 108/2015, jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V rámci nového projednání bude třeba, aby krajský soud své rozhodnutí založil na posouzení zvířete (psa) v mezích platných právních norem trestního práva, jakož i stávající judikatury (např. 4 Tdo 489/2013). Nad rámec vad vytýkaných v podaných dovoláních však Nejvyšší soud rovněž upozorňuje na zřejmé pochybení, kterého se krajský soud dopustil ve výrokové části svého rozhodnutí, kdy oproti rozhodnutí nalézacího soudu nesprávně odkázal na ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona o myslivosti, v rozporu s nímž měl obviněný jednat, kdy správně mělo být uvedeno ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona o myslivosti. Tato vada je obsažena nejen v originále předmětného rozsudku, ale též protokole o veřejném zasedání ze dne 21. 5. 2015 i jeho zvukovém záznamu. I tuto nesprávnost bude tedy třeba v rámci nového projednání věci napravit.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. září 2015

JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu

Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph. D.