6 Tdo 1013/2016
Datum rozhodnutí: 02.11.2016
Dotčené předpisy: čl. § 265k tr. ř., čl. § 265l tr. ř., čl. 209 tr. zákoníku



6 Tdo 1013/2016-42

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 11. 2016 o dovolání, které podali obvinění L. G. , Ing. A. G. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 8 To 140/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 134/2014, t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 8 To 140/2016, a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 3 T 134/2014, z r u š u j í v celé části týkající se obviněného L. G. a obviněné Ing. A. G. a podle § 261 tr. ř. též v celé části týkající se obviněné právnické osoby G. e. s. r. o.

II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e současně z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Hodoníně p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 3 T 134/2014, byli obvinění L. G. a Ing. A. G. (dále jen obvinění ) uznáni vinnými ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se měli dopustit tím, že

po předchozí vzájemné domluvě, s cílem vylákat na úkor České republiky nemocenské dávky a dávky peněžité pomoci v mateřství v neoprávněné výši, ve které by jinak obžalované Ing. A. G. nenáležely, ukončila Ing. A. G. nejprve ke dni 30. 6. 2013 svůj pracovní poměr ve spol. TOPTERM, spol. s.r.o., IČ: 26961008, se sídlem Václava Rady 1470/3, Praha 5, kde pobírala průměrný čistý měsíční příjem ve výši 9.773,- Kč, a to v době, kdy již věděla, stejně jako obžalovaný L. G., že je těhotná, přičemž již k datu 28. 6. 2013 v K., okres H., uzavřela obžalovaná Ing. A. G. se společností G. e. s.r.o., IČ: ..., R. ..., K., za kterou jednal její manžel L. G., fiktivní pracovní smlouvu na dobu určitou od 1. 7. 2013 do 30. 6. 2014, na základě které se stala Ing. A. G. pouze formálně od 1. 7. 2013 zaměstnankyní společnosti G. e. s.r.o. na pozici ekonom-manažer, přičemž za účelem čerpání nemocenských dávek, resp. dávek peněžité podpory v mateřství v co nejvyšší možné výši uvedli obžalovaní L. G. a Ing. A. G. do této pracovní smlouvy zjevně nepřiměřenou měsíční mzdu pro Ing. A. G. ve výši 79.000,- Kč měsíčně, kdy na dané pracovní pozici do té doby spol. G. e. s.r.o. žádné zaměstnance neměla, ale ani poté, co se Ing. A. G. stala práce neschopnou a nastoupila mateřskou dovolenou, tuto pozici nikým jiným neobsadila, následně již obžalovaný L. G. jako jednatel společnosti G. e. s.r.o. přihlásil Ing. A. G. jako zaměstnance od 1. 7. 2013 na místě příslušné Okresní správě sociálního zabezpečení v Hodoníně, přestože oba věděli, že ve skutečnosti Ing. A. G. sjednanou práci odpovídající dohodnuté mzdě nikdy vykonávat nebude a k naplnění pracovního poměru tak reálně nedojde, od 2. 8. 2013 do 22. 9. 2013 se již Ing. A. G. stala v souvislosti se svým těhotenstvím práce neschopnou, kdy jí bylo dne 2. 8. 2013 ošetřujícím lékařem vystaveno rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti č. ... a dne 13. 9. 2013 byla obžalovanou Ing. A. G. podána na OSSZ Hodonín žádost o nemocenskou dávku na základě vykázaného vyměřovacího základu za měsíc červenec 2013 ve výši 79.000,- Kč, v důsledku čehož byla Ing. A. G. ze strany OSSZ Hodonín dne 15. 10. 2013 vyměřena a na bankovní účet číslo ... vyplacena nemocenská dávka za období od 23. 8. 2013 do 22. 9. 2013 ve výši 26.288,- Kč, následně obžalovaná Ing. A. G. dne 30. 9. 2013 podala na OSSZ Hodonín žádost o peněžitou pomoc v mateřství, na základě které jí byla z vyměřovacího základu ve výši 82.591,- Kč za rozhodné období od 1. 7. 2013 do 31. 8. 2013 ze strany OSSZ Hodonín vyplacena peněžitá pomoc v mateřství za období od 23. 9. 2013 do 6. 4. 2014 ve výši celkem 207.072,- Kč, přičemž pokud by obžalovaní tento formální pracovní poměr nesjednali, při předchozím zaměstnání ve spol. TOPTERM, spol. s.r.o. by náležela Ing. A. G. pouze nemocenská dávka ve výši 6.169,- Kč a dávky peněžité pomoci v mateřství v celkové výši 50.568,- Kč, čímž poškozené České republice, zastoupené Okresní správou sociálního zabezpečení Hodonín, způsobili neoprávněným čerpáním nemocenských dávek a dávek peněžité pomoci v mateřství škodu ve výši celkem 176.623,- Kč .

2. Za tento trestný čin byli oba obvinění odsouzeni podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

3. Týmž rozhodnutím soudu prvního stupně byla obviněná právnická osoba G. e. s. r. o., IČ: ..., se sídlem K., R. ... (dále jen obviněná společnost ), uznána vinnou ze spáchání stejného trestného činu, za který jí byl podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 18 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob, uložen peněžitý trest ve výměře patnácti denních sazeb ve výši 5.000 Kč.

4. O odvoláních, která proti citovanému rozsudku podali obvinění a obviněná společnost, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 8 To 140/2016, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.
5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podali obvinění v rámci jednoho společného přípisu dovolání, v němž uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

6. K uplatněnému dovolacímu důvodu konstatovali, že z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé a že učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Vyjádřili své přesvědčení, že orgány činné v trestním řízení dosud neurčily, jaké konkrétní jednání mělo naplnit objektivní stránku trestného činu podvodu, když není zřejmé, čím byla Česká správa sociálního zabezpečení uvedena v omyl, v návaznosti na což označili za neprokázanou rovněž subjektivní stránku trestného činu. K argumentaci odvolacího soudu, že pracovní smlouva byla uzavřena s obviněnou ve vysokém stupni těhotenství, kdy mělo být zřejmé, že nebude moci vykonávat práci déle než maximálně několik dnů, uvedli, že považují za nepřípustné, aby bylo sankcionováno uzavření pracovního poměru s těhotnou ženou, když naopak těhotenství je okolností, kterou zákoník práce považuje za důvod zvýšené ochrany. Ad absurdum by bylo těhotenství okolností, pro níž je třeba ženu diskriminovat a není ji možné zaměstnat, neboť v takovém případě by se každý zaměstnavatel stal pachatelem trestného činu podvodu, když by věděl, že žena nastoupí na tzv. mateřskou dovolenou. Přitom podle nich není rozhodné, k jakému konkrétnímu datu mateřskou dovolenou zaměstnankyně nastoupí, jelikož o těchto skutečnostech rozhoduje ošetřující lékař a nikoliv zaměstnankyně či zaměstnavatel. V návaznosti na to označili odvolacím soudem předestřenou konstrukci za ústavně nekonformní, přičemž uvedený soud se podle nich pohybuje na hranici libovůle a volné úvahy bez opory v důkazech a zákonnosti, neboť z dokazování jednoznačně vyplývá, že obviněná byla zaměstnána u obviněné společnosti od 1. 7. 2013 a skutečnost, že se nejednalo o fiktivní pracovní poměr, vyplývá z výpovědí všech svědků, kteří byli ve věci vyslechnuti, takže nemohlo dojít v uvedení v omyl tím, že by obvinění předstírali, že obviněná je zaměstnána, aniž by pracovní poměr spočíval na reálném základu, když je naopak zřejmé, že práci vykonávala. K tomu, že orgány činné v trestním řízení dovozují vinu ze skutečnosti, že výše měsíční mzdy činila 79.000 Kč, poukázali obvinění na to, že zaměstnavatelé jsou v podmínkách tržního hospodářství limitováni pouze spodní hranicí mzdy a jinak mohou o její výši rozhodovat sami, přičemž doporučená výše hodinových sazeb u pozemních, inženýrských a technologických staveb činí 1.026 Kč/hod. a výše, takže při pracovní době čtyřicet hodin týdně nelze výši mzdy 79.000 Kč považovat za nepřiměřenou. Dále akcentovali, že na stanovení výše mzdy je třeba pohlížet i v těch souvislostech, že obviněná společnost měla obrat několik desítek milionů ročně a téměř dvacet zaměstnanců, obviněná je autorizovanou inženýrkou v oboru pozemní stavby ČKAIT č. ... a v obviněné společnosti realizovala mimo jiné vysoce odbornou činnost, k níž měla potřebnou kvalifikaci a zkušenosti, takže je logické, že jí byla oproti jiným zaměstnancům bez takového vzdělání určena mzda odpovídající její kvalifikaci. Vzhledem k tomu, že obviněná společnost se ve stěžejní době rychle vyvíjela, vzrůstal její obrat, zisk i počet zaměstnanců, měla podle obviněných důvod přijmout nového zaměstnance a měla rovněž prostředky k tomu, aby takového vysoce kvalifikovaného zaměstnance adekvátně ohodnotila. Skutečnost, že obviněná nastoupila na mateřskou dovolenou, přitom podle nich neznamená, že přestala být zaměstnancem, když pouze na určitou dobu přestala tuto práci vykonávat. Nadto poznamenali, že není ničím neobvyklým uzavřít pracovní poměr s těhotnou ženou, pokud má potenciál pro společnost, nýbrž je efektivní dobu mateřské dovolené překlenout a poté využít plně její kvalifikaci pro společnost, přičemž obviněná takovou osobou je. Závěrem shrnuli, že ze všech skutečností plyne absence srozumitelného odůvodnění usnesení odvolacího soudu a kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, jakož i opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů.

7. Z těchto důvodů navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 8 To 140/2016, a dále jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 3 T 134/2014, a aby vrátil věc soud prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

8. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ), která uvedla, že za právně relevantně uplatněnou považuje námitku obviněných ohledně nesprávné právní kvalifikace jejich jednání z důvodu absence subjektivní a objektivní stránky trestného činu podvodu, nicméně tuto neshledala jako opodstatněnou. K tomu prvně odkázala na podrobné hodnocení provedených důkazů v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 12 15. Skutkový stav zjištěný a popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně podle jejího názoru naplňuje znaky trestného činu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku po objektivní i subjektivní stránce. V případě pracovní smlouvy uzavřené obviněnou se podle ní jednalo o smlouvu, která se svým účelem příčí zákonu a z tohoto důvodu je ve smyslu § 242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce neplatná, přičemž závěr, že byla uzavřena za účelem zvýhodnění při výplatě dávek, lze v dané věci opřít o řadu nepřímých důkazů tvořících v jejich souhrnu ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu.

9. Vzhledem k výše uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl. Dále navrhla, aby v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání, a to i pro případ, že by ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

11. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 8 To 140/2016, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

15. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). 16. Poté, co Nejvyšší soud shledal, že námitky obsažené v dovolání obviněných byly z hlediska výše vymezeného dovolacího důvodu uplatněny relevantně, přistoupil k posouzení podaného mimořádného opravného prostředku.
IV.

17. Vzhledem ke skutečnosti, že charakter uplatněné dovolací argumentace nezaložil podmínky pro rozhodnutí o dovolání způsobem upraveným v ustanovení § 265i odst. 1 tr. ř., tj. cestou jeho odmítnutí, přezkoumal Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející, a poté seznal, že dovolání je důvodné. K závěru o důvodnosti podaného dovolání dospěl na podkladě následujících skutečností.

18. Prvně nutno konstatovat, že námitky obviněných směřují primárně do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že soudům obou stupňů vytýkají nesprávné hodnocení provedených důkazů a z toho plynoucí vadná skutková zjištění ohledně fiktivnosti pracovního poměru mezi obviněnou a obviněnou společností, jakož i stran existence úmyslu obviněných způsobit jinému škodu a sebe obohatit. V návaznosti na to namítají, že soudy nižších stupňů v důsledku těchto skutkových a procesních pochybení nesprávně právně posoudily jejich skutek, který nevykazuje znaky objektivní ani subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. 19. Nejvyšší soud připomíná, že v rámci řízení o dovolání je oprávněn zasahovat do skutkových zjištění jen zcela výjimečně a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad (rozpor). O tzv. extrémní nesoulad (rozpor ) se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

20. V nyní posuzované věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ve světle shora vymezených teoretických východisek je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, podle nichž uzavřela obviněná s obviněnou společností fiktivní pracovní smlouvu a stala se její pouhou formální zaměstnankyní , neboť to je opakem obsahu provedených důkazů. 21. Takové závěry byly soudem prvního stupně dovozeny (a následně soudem odvolacím potvrzeny) především na základě záměrně nadhodnocené výše měsíční mzdy obviněné (79.000 Kč), jelikož tato v předchozím zaměstnání pobírala pouze mzdu ve výši cca 10.000 Kč měsíčně a M. Z. (který po jejím nástupu na mateřskou dovolenou převzal část její pracovní agendy) pobíral pouze 18.000 Kč měsíčně. Fiktivnost pracovního poměru obviněné soudy dále opřely o vyvrácení její výpovědi z přípravného řízení ohledně příčiny změny jejího zaměstnání (že hledala méně stresující a fyzicky náročnou práci) s poukazem na skutečnost, že v hlavním líčení označila práci v obviněné společnosti za náročnější a hektičtější a z dalších důkazů vyplynulo, že i v novém zaměstnání musela osobně docházet na stavby. Tvrzení obviněného, že důvodem zaměstnání obviněné byl nárůst administrativy a zakázek v obviněné společnosti, nalézací soud vyloučil s poukazem na skutečnost, že obviněná tuto práci stejně vykonávala pouze jeden měsíc, následně ji pět měsíců vykonával opět sám obviněný, když až následně od 1. 1. 2014 přijal zaměstnance, z nichž jen J. H. částečně přebrala pracovní agendu po obviněné. Pouhou formálnost zaměstnání obviněné má podle soudů dokreslovat i skutečnost, že tato vypomáhala v obviněné společnosti od počátku její existence, načež se uzavřením pracovní smlouvy v šestém měsíci jejího těhotenství tato neformální pracovní náplň pouze zlegalizovala.

22. V těchto souvislostech Nejvyšší soud podotýká, že pojem fiktivní pracovní smlouva nebo fiktivní pracovní poměr není v zákoně ani v odborné literatuře definován. Toliko z jeho významu možno dovozovat, že se jedná o případ uzavření pracovní smlouvy, jejíž obsah následně není fakticky naplňován. Tak tomu bylo kupř. ve věci, kterou Nejvyšší soud projednával pod sp. zn. 3 Tdo 355/2016, v níž byla obviněná v pokročilém stadiu těhotenství zaměstnána obviněným (svým otcem) navzdory skutečnosti, že to neumožňovala ekonomická situace jeho firmy, přičemž bylo zjištěno, že smluvenou práci ve skutečnosti nevykonávala. 23. Z důkazů provedených v nyní souzené věci však vyplývá, že pracovní poměr mezi obviněnou a obviněnou společností nevykazuje shora naznačené znaky fiktivnosti. Stěžejní okolností, kterou vzal za prokázanou i soud prvního stupně, je to, že obviněná sjednanou práci pro obviněnou společnost reálně vykonávala a do jejího sídla se pravidelně dostavovala (viz str. 14 rozsudku nalézacího soudu). Tato skutečnost byla ostatně potvrzena výpovědí obviněné, obviněného, zmocněnce obviněné společnosti K. S., jakož i výpověďmi svědků S. M., M. Z., J. P., F. G. a R. M. Za svou práci byla odměněna mzdou ve výši dohodnuté v pracovní smlouvě, která odpovídala tehdejší finanční situaci obviněné společnosti, jež se v daném období (rok 2013) rychle rozvíjela, vzrůstal její obrat i počet potřebných zaměstnanců. Za takového stavu, kdy se obviněná do práce řádně dostavovala a plnila povinnosti plynoucí z pracovní smlouvy, nelze žádným logickým myšlenkovým postupem dospět k závěru, že by její pracovní poměr byl toliko předstíraným.

24. Samotnou fiktivnost pracovní smlouvy či pracovního poměru nelze vyvozovat ani ze skutečnosti, že nově vytvořená pracovní pozice v obviněné společnosti zůstala neobsazena po dobu pěti měsíců od odchodu obviněné na dočasnou pracovní neschopnost a poté na mateřskou dovolenou. Naproti tomu nutno zdůraznit, že agenda vykonávaná obviněnou byla následně delegována po částech na tři nové zaměstnance, což nejenže nevylučuje, ale naopak potvrzuje reálnost pracovních povinností vykonávaných obviněnou. Tvrzení soudu prvního stupně, že [p]ouze svědkyně H. vykonávala v rámci své činnosti část práce, kterou popsala obžalovaná, zcela jistě se však nejedná o práci v takovém rozsahu, ani odbornosti, že by byla schopna naplnit plný úvazek, který byl dojednán s obžalovanou, (viz str. 13 rozsudku nalézacího soudu) pominulo tu podstatnou prokázanou skutečnost, že obviněná nevykonávala pouze účetní administrativu (podklady pro fakturaci a výplaty zaměstnanců), kterou po ní od 1. 1. 2014 převzala nová účetní J. H., nýbrž se podílela také na cenových nabídkách a na zpracování nových zakázek. Tuto část agendy vykonávali od 1. 1. 2014 M. Z., jenž obviněnému pomáhal se sestavováním nabídek na zakázky (viz č. l. 404 p. v., 446 p.v. spisu) a M. V., který pracoval na cenových nabídkách (viz č. l. 456 spisu).

25. Ke zjevně nepřiměřené výši mzdy sjednané mezi obviněnou a obviněnou společností, která je podle soudů nižších stupňů klíčovou okolností pro posouzení fiktivnosti pracovní smlouvy, Nejvyšší soud připomíná, že její stanovení je záležitostí dohody stran pracovněprávního vztahu, přičemž toto ujednání je omezeno pouze v zákonem stanovených případech (kupř. výší minimální mzdy, platovými třídami zaměstnanců státní správy apod.). Určení výše mzdy (resp. jejího horního stropu) zaměstnance ve společnosti s ručením omezeným ovšem není ničím limitováno. Případnou fiktivností u výše sjednané mzdy, jež by byla způsobilá ve smyslu § 209 tr. zákoníku uvést Českou republiku jakožto poškozenou v omyl, by mohlo být toliko předstírání částky, která by neodpovídala skutečné mzdě zaměstnance, a to s podvodným úmyslem např. odvádět za zaměstnance nižší povinné platby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1002/2015). O takovou situaci se ovšem v nyní souzené věci nejedná, jelikož čistá mzda ve výši 79.000 Kč byla mezi obviněnou a obviněnou společností v pracovní smlouvě skutečně sjednána a za vykonanou práci vyplacena, přičemž z ní byly řádně uhrazeny i veškeré zákonné odvody.

26. K dalším důvodům údajné fiktivnosti pracovního poměru mezi obviněnou a obviněnou společností Nejvyšší soud pouze stručně dodává, že jak bylo v této věci prokázáno, obviněná ukončila pracovní poměr u svého předchozího zaměstnavatele TOPTERM, spol. s.r.o., IČ: 26961008, se sídlem Praha 5, Václava Rady 1470/3, u něhož docházelo v rozhodné době (v roce 2013) ke změnám ve vlastnické struktuře, měl problémy s platební morálkou, což vedlo až k prohlášení konkursu nad jeho majetkem v květnu 2014. Obviněná o této situaci svého zaměstnavatele dobře věděla, načež po odchodu z tohoto zaměstnání uzavřela pracovní smlouvu s obviněnou společností, která naopak prokazatelně prosperovala, když její obrat vzrostl v roce 2013 na několik miliónů Kč ročně, s čímž souvisel i nárůst pracovní agendy. Za nejdůležitější okolnost prokazující fiktivnost nového zaměstnání (z hlediska důvodů změny pracovního poměru obviněné) však nalézací soud naproti tomu považuje to, že jedním z důvodů jejího odchodu z předchozího zaměstnání bylo vzhledem k jejímu těhotenství i přání fyzicky méně náročné práce, zatímco nový pracovní poměr byl podle její výpovědi hektičtější (k čemuž nutno poznamenat, že z provedeného dokazování vyplývá, že práce v obviněné společnosti byla skutečně fyzicky méně náročná, viz č. l. 447 spisu). Soud prvního stupně tak v rámci svých úvah o fiktivnosti předmětného pracovního poměru pomíjí (krom shora uvedených důvodů změny zaměstnavatele) tu podstatnou skutečnost, že tvrzená náročnost nové práce v obviněné společnosti je naopak další okolností, jež potvrzuje reálnost nového pracovního poměru obviněné. Posledně nalézací soud ve vztahu k tvrzené formálnosti zaměstnání akcentuje, že obviněná reálně vykonávala práci pro obviněnou společnost již od jejího vzniku, přičemž uzavřením pracovního poměru došlo pouze k legalizaci tři roky trvajícího stavu (viz str. 14 rozsudku nalézacího soudu). Na tomto místě je nezbytné uvést, že legalizace vykonávané práce a její reálné finanční ohodnocení je plně v souladu s předpisy pracovního práva, když navíc tímto úkonem vzniká povinnost zaměstnavatele odvádět státu za zaměstnance povinné platby na pojistném a daních, takže je to naopak stav nejen pro zaměstnance, ale i stát žádoucí. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že nefiktivnost pracovního poměru mezi obviněnou a obviněnou společností podporuje rovněž skutečnost, že tento trvá i nadále, jelikož pracovní smlouva obviněné na dobu určitou byla prodloužena na dobu neurčitou (viz č. l. 377, 379 p. v. spisu).

27. S ohledem na shora rozvedené okolnosti zjištěné po provedeném dokazování před soudem prvního stupně nelze než uzavřít, že mezi obviněnou a obviněnou společností byla v souladu se zákonem uzavřena pracovní smlouva a z níž plynoucí práva a povinnosti byly následně skutečně realizovány, takže pracovní smlouva i posléze naplňovaný pracovní poměr postrádají jakékoliv známky fiktivnosti. Za takového stavu věci nutno konstatovat, že skutek popsaný ve výroku rozsudku nalézacího soudu postrádá znak objektivní stránky trestného činu podle § 209 tr. zákoníku.

28. Objektivní stránka trestného činu podvodu podle § 209 spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele. Podle právní věty rozsudku nalézacího soudu se všichni obvinění v této věci dopustili trestného činu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku způsobem, že sebe a jiného obohatili tím, že uvedli někoho v omyl a způsobili tak na cizím majetku větší škodu. Uvedením v omyl se přitom rozumí jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2053 2054).
29. Vzhledem k soudy nesprávně zjištěné fiktivnosti pracovní smlouvy a pracovního poměru obviněné neexistuje žádná skutečnost, která by naplňovala znak uvedení v omyl . Obviněná na základě pracovní smlouvy uzavřené s obviněnou společností plnila své pracovní povinnosti, za což jí náležela smluvená odměna a obviněná společnost za ní řádně uhradila povinné zákonné platby, takže obviněné náležely i příslušné dávky nemocenského pojištění a peněžité pomoci v mateřství. Obvinění tudíž nepředstírali žádné okolnosti, které by nebyly v souladu se skutečným stavem věci a kterými by Českou správu sociálního zabezpečení chtěli uvést v omyl. Pouze pro úplnost je vhodné dodat, že obvinění nenaplnili objektivní stránku skutkové podstaty předmětného trestného činu ani tím, že by využili jejího omylu nebo jí zamlčeli podstatné skutečnosti. S tím bezprostředně souvisí i posouzení existence jejich podvodného úmyslu coby obligatorního znaku subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle § 209 tr. zákoníku. 30. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že zavinění se musí vztahovat v podstatě na všechny skutečnosti, jež jsou znakem skutkové podstaty trestného činu (s výjimkou znaků samotné subjektivní stránky trestného činu), přičemž postačí, že pachatel zná reálné skutečnosti (fakta), které se těmto znakům podřazují. Pokud by se zavinění k některé z požadovaných skutečností nevztahovalo, není dána subjektivní stránka trestného činu, a proto je vyloučena trestní odpovědnost pachatele (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 217).

31. Vzhledem ke skutečnosti, že obvinění v této věci nepředstírali žádné okolnosti, které nebyly v souladu se skutečností, resp. jimiž by uváděli Českou správu sociálního zabezpečení v omyl, nemohl být dán ani jejich úmysl k takovému podvodnému jednání coby objektivní stránce skutkové podstaty trestného činu podle § 209 tr. zákoníku. Trestným činem je však pouze takový protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoně, přičemž v případě skutku popsaného ve výroku rozsudku nalézacího soudu tak tomu s ohledem na výše uvedené není. 32. Nejvyšší soud pouze jako obiter dictum poznamenává, že za předpokladu vyvození trestní odpovědnosti obviněných za shora popsané jednání by bylo možné považovat zaměstnávání těhotných žen na dobře placené pozice za obecně trestné a podvodné jednání, protože by bylo důvodné se domnívat, že si sjednaly dobře placenou práci v podvodném úmyslu obohatit se v období mateřské dovolené na úkor státního rozpočtu. Takové diskriminační závěry jsou ovšem v příkrém rozporu se základními sociálními právy žen, které navíc v období těhotenství požívají s ohledem na čl. 29 odst. 1 a čl. 32 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zvýšenou ochranu. Ad absurdum by se tak zaměstnavatelé mohli začít obávat, že uzavření pracovní smlouvy s těhotnou ženou je vystavuje nebezpečí trestního stíhání. Nadto lze, i jako reakci na námitku státní zástupkyně ohledně neplatnosti předmětné pracovní smlouvy, dodat, že pokud by zákonodárce z nějakého důvodu považoval vyplácení vyšších dávek peněžité pomoci v mateřství za nepřiměřené, mohl by kupř. v zákoně č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, stanovit maximální výši denních dávek peněžité pomoci v mateřství . Nicméně de lege lata tak tomu není a případy nástupu těhotné ženy do práce (a to ani za předpokladu výhodných mzdových podmínek) tak a priori nelze považovat za protiprávní či dokonce trestné. 33. Nejvyšší soud se při rozhodování o podaném dovolání zásadně zaobírá správností napadených rozhodnutí v částech, které mají bezprostřední vztah k osobě dovolatele. V případě, že shledá jeho dovolání důvodným, se však musí zaobírat otázkou, zda vada, která odůvodňuje zrušení napadeného rozhodnutí u dovolatele, neprospívá i dalšímu (spolu)obviněnému, neboť při rozhodování dovolacího soudu je třeba přiměřeně užít ustanovení § 261 tr. ř. upravující tzv. beneficium cohaesionis .

34. Z toho, co Nejvyšší soud uvedl ohledně nesprávnosti právního posouzení skutku v případě obviněných, plyne, že ani právní posouzení skutku obviněné společnosti nelze pokládat za správné. Tato byla uznána trestně odpovědnou za spáchání trestného činu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť ve výroku rozsudku nalézacího soudu popsané jednání obviněného v pozici jejího statutárního orgánu bylo spácháno v rámci její činnosti, takže toto jednání jí bylo jako právnické osobě přičítáno v souladu s § 8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. S ohledem na skutečnost, že jednání obviněného nebylo správně právně kvalifikováno jako trestný čin, jelikož nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podle § 209 tr. zákoníku (ani jiného trestného činu), nemůže být takové jednání ve smyslu § 8 odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb. přičítáno ani obviněné společnosti.

35. Nejvyšší soud proto v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] z podnětu důvodně podaného dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 8 To 140/2016, a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 3 T 134/2014, v celé části týkající se obviněného L. G. a obviněné Ing. A. G.. Jelikož přitom shledal, že důvod, z něhož rozhodl ve prospěch obviněných, prospívá též obviněné právnické osobě G. e. s.r.o., aplikoval s ohledem na dikci § 265k odst. 2 věta třetí tr. ř. ustanovení § 261 tr. ř. (tzv. beneficium cohaesionis ) a předmětná rozhodnutí zrušil i v celé části týkající se obviněné právnické osoby. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na citovaná rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Hodoníně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 2. 11. 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu