6 Tdo 1011/2008
Datum rozhodnutí: 16.12.2008
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.




6 Tdo 1011/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2008 o dovolání, které podal obviněný J. G., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 9 To 292/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 1 T 11/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 1 T 11/2007, byl obviněný J. G. F. (dále jen obviněný ) uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že jako představitel spolupracující firmy, vystupující jako vedoucí pracovník, ve dnech 1. a 3. 7. 2003 uložil na stavbě výrobní haly v prostoru areálu společnosti C. M., K., Z., ve V., okr. K., M. Z., pracovní úkol, spočívající v montáži střešní krytiny na ocelové nosníky ve výši 4 6 m, aniž by zajistil jeho řádné proškolení a poskytl mu ochranné pomůcky, čímž porušil ust. § 133 odst. 1, písm. e), f), § 133a odst. 1 zákoníku práce, § 9 odst. 1 vyhl. č. 324/1990 Sb., M. Z. asi kolem 11.30 hod. téhož dne z ocelové konstrukce spadl na betonový podklad výrobní haly a utrpěl těžký otřes mozku s krvácením nad tvrdou plenu mozkovou, mnohočetné zlomeniny dna lebního se zlomeninou levé očnice a poškozením zrakového nervu, zlomeninu levé poloviny obličejové kostry, tříštivou zlomeninu pravého předloktí, zlomeninu levé kosti loketní a zlomeninu kloubního výběžku levé stehenní kosti s dlouhodobým léčením, od 10. 5. 2004 je M. Z. uznán v souvislosti s tímto úrazem plně invalidní . Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 9 To 292/2007, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za použití § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., neboť jako představitel spolupracující firmy vystupující jako vedoucí pracovník uložil poškozenému M. Z., po jeho nástupu do práce z pracovní neschopnosti dne 1. 7. 2003, na stavbě výrobní haly v prostoru areálu společnosti C. M. s.r.o. K., Z., ve V., okr. K., pracovní úkol spočívající v montáži střešní krytiny na ocelové nosníky ve výšce 4 6 metrů, aniž by zajistil jeho řádné proškolení a poskytl mu ochranné pracovní prostředky, čímž porušil ustanovení §§ 133 odst. 1 písm. e), f) a § 133a odst. 1 zákoníku práce a § 9 odst. 1 vyhlášky č. 324/1990 Sb., v důsledku čehož nebyl poškozený zabezpečen proti pádu z výšky a dne 3. 7. 2003 kolem 11,30 hod při plnění tohoto pracovního úkolu spadl z ocelové konstrukce na betonový podklad výrobní haly a utrpěl těžký otřes mozku s krvácením nad tvrdou plenu mozkovou, mnohočetné zlomeniny dna lebního se zlomeninou levé očnice a poškozením zrakového nervu, zlomeninu levé poloviny obličejové kostry, tříštivou zlomeninu kloubního výběžku levé stehenní kosti s dlouhodobým léčením, od 10. 5. 2004 je M. Z. uznán v souvislosti s tímto úrazem plně invalidním . Za tento trestný čin obviněného odsoudil podle § 224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že soudy nižších stupňů došly k nesprávným právním závěrům, pokud dovodily, že jednání uvedené ve skutkové větě vykazuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. Skutková zjištění obou soudů totiž podle jeho slov neobsahují, resp. nemohou obsahovat taková zjištění a okolnosti, na jejichž základě by bylo možné uzavřít na existenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklým následkem, natož na požadovanou formu zavinění (minimálně ve formě nedbalosti nevědomé). Dále uvedl, že k odstranění vad vytýkaných v dané trestní věci zrušujícím usnesením Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) došlo jen částečně, a to zcela právně formálně, stěžejní vady však v nových rozhodnutích odstraněny nebyly. Připomněl, že Nejvyšší soud v původním rozhodnutí, byť shledal, že (obviněný) nebyl zaměstnavatelem poškozeného a že ani nebylo prokázáno, že by byl dodavatelem stavebních prací na výstavbě nové výrobní haly, uzavřel, že (obviněný) uložil výkon konkrétní práce poškozenému, následkem čehož na něho dopadá povinnost zaměstnavatele ve smyslu tehdejšího zákoníku práce, konkrétně § 132 a § 133, popřípadě povinnost dodavatele stavebních prací. Prohlásil, že s nastíněným právním závěrem nesouhlasí a dodal, že v rámci tohoto mimořádného opravného prostředku je argumentace zaměřena na další s tímto související otázky.

Následně zdůraznil, že na základě nového, velmi omezeného, dokazování ve věci vyšlo najevo, že poškozený, který s ním (obviněným) měl údajně mluvit tzv. napřímo, tj. bez tlumočníka, nedokázal vůbec uvést, jak zněl předmětný pracovní příkaz v angličtině. Z toho dovodil, že poškozený nejenže nebyl schopen přesně zreprodukovat obsah původně tvrzeného, poměrně sofistikovaného pracovního úkolu, kde právě zadání tohoto konkrétního pracovního úkolu, je mu (obviněnému) kladeno za vinu a k němu je dovozována např. i forma zavinění, ale dokonce nedokázal uvést v jediném jazyce, ve kterém měl být pracovní úkon zadán, ba ani v jazykově velmi zjednodušeném vyjádření : že má jít dělat na střechu ven . Vyjádřil přesvědčení, že tento stav by při objektivním posuzování všech okolností a důkazů v dané věci musel zákonitě vést soud minimálně k velkým a odůvodněným pochybnostem o tom, co a zda vůbec bylo řečeno, o tom, že by tímto způsobem byl prokázán konkrétní pracovní pokyn nemůže být ani řeč. Shrnul, že je souzen a opakovaně odsuzován za údajné sdělení v jeho rodném jazyce v podobě ukládání konkrétního pracovního úkolu poškozenému v době montáže střešní krytiny ve výškách, a to nejprve v době, kdy sám poškozený uvádí, že s ním (obviněným) nemluvil a následně, po zásahu odvolacího soudu, v době, kdy je objektivně prokázáno, že na daném místě vůbec nebyl, navíc za situace, kdy poškozený vyvozuje tvrzený obsah, ale vyjádřit toto údajné sdělení v jazyce, v němž jediném mělo zaznít, nedokáže, a to ani zhruba. Poznamenal, že je naprosto nepochopitelné, že soud prvního stupně tuto zcela zásadní okolnost nejenže nebral v potaz ve svých závěrech, ale ani ji nijak důkazně nehodnotil, byť i obhajoba právě na tuto skutečnost opakovaně poukázala. S touto námitkou se podle něho fakticky nevypořádal ani odvolací soud. Obviněný uzavřel, že za popsané situace (kdy poškozený nedokázal tvrzený pokyn zpětně alespoň rámcově vyjádřit v jazyce, v němž mu měl být údajně sdělen osobou, která jiný jazyk neovládá) se nabízí, že buď byl poškozený přistižen při vědomé lži anebo u něho došlo k omylu spojenému s totální ztrátou paměti ve všech směrech, pro každý případ však na to měl soud reagovat uplatněním zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného, což se nestalo.

Dále akcentoval, že odvolací soud argumentuje obecnou věrohodností poškozeného za situace, kdy původně byla spolu s ním (obviněným) stíhána též jednatelka společnosti, neboť poškozený původně vypověděl, že tento úkol mu zadali oba, ovšem v rámci hlavního líčení posléze uváděl, že tento úkol mu vlastně zadal pouze on (obviněný). Dodal, že o motivech takového jednání ve směru nutnosti označit za zadavatele pokynu alespoň jeho (obviněného) je možno spekulovat, je však zřejmé, že toto je významné pro otázku náhrady škody v řízení, které poškozený vede.

Poté konstatoval, bez ohledu na to, že popírá a považuje za prokázané, že předmětný pracovní úkon poškozenému nezadal, že i Nejvyšší soud mu původně přisvědčil, že nelze ze skutkových závěrů soudů jednoznačně dovodit existenci příčinné souvislosti mezi jednáním a způsobeným následkem. Argumentoval, že doposud žádným důkazním prostředkem nebylo jednoznačně prokázáno, z jakých příčin došlo ke zranění poškozeného, vše je nahrazováno nepřípustnou spekulací, nejen z jakých příčin, ale i za jaké situace k tomu došlo, když důkazně nesporné je pouze to, že pád nikdo neviděl (viz výpověď svědka P.) a ani poškozený se k této věci nebyl a není schopen vyjádřit. Podle jeho slov je přesto toto jaksi překlenuto zdůrazněním následku, byť bez tohoto pojítka není možné hovořit o zaviněném následku, přitom ani nové dokazování k tomuto nepřineslo nové osvětlení. Shledal, že soud prvního stupně se ve skutkové větě k příčinné souvislosti dokonce ani nevyjádřil, odvolací soud ve snaze napravit toto pochybení využil možnosti dané mu § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř., aby spíše jazykově než právně toto napravil, a to doplněním sousloví v důsledku čehož . Prohlásil, že takovýmto způsobem ale nemůže být prokazována příčinná souvislost a postup odvolacího soudu označil za rozporný s obsahem citované procesní normy, jelikož byť odvolací soud odkazuje na znovu provedení důkazů údajně provedených při hlavním líčení, přesto v odůvodnění svého rozsudku cituje, že provedl i důkaz z protokolů o výslechu svědků v rámci správního řízení před I., kde toto učinil pouze tento odvolací senát, navíc v rozporu s procesními normami vzhledem k tomu, kdy a za jakých podmínek byl tento výslech učiněn.

Posléze upozornil, že Nejvyšší soud původně poukazuje na nejasnost, kdy mělo údajně dojít k zadání pracovního úkolu, opětovně zdůrazňuje, že důkazně tu vznikla více jak pochybnost o tom, zda vůbec a jaký konkrétní úkol byl zadán, a to například i ve vztahu s výpovědí svědka P., který potvrzoval, že na místě konkrétní úkoly zadávala osoba jménem T. a A. , resp. od něho (obviněného) odlišné osoby. V této souvislosti připomněl, že soud prvního stupně v odsuzujícím výroku uvedl, že tento úkol měl být zadán i ve dni, kdy sám poškozený uváděl, že s ním (obviněný) nemluvil, resp., že odvolací soud uzavřel, že to bylo dne 1. 7. 2003, přičemž existenci listinných důkazů a svědeckých výpovědí bývalých, nikoliv současných zaměstnankyň, které jsou s tímto závěrem v rozporu, nahradil vírou v pravdivost výpovědi poškozeného a jeho manželky, přestože jsou tyto ve zřejmém rozporu s ostatními důkazy obhajoby, vztahující se nejen k této otázce. Dodal, že zejména k této otázce obhajoba před soudem prvního stupně dne 17. 4. 2007 navrhla další důkazy, výslech svědka P. a M., jenž však byly bez přesvědčivého odůvodnění zamítnuty.

Rovněž namítl, že nebylo prokázáno jeho zavinění. Podotkl, že pokud by soud dospěl k závěru, že všechny výše uvedené námitky jsou nedůvodné a neopodstatněné, je nezbytné se relevantně zaobírat formou nedbalosti vytýkaného jednání. Uvedl, že soud prvního stupně dovodil nevědomou nedbalost ve smyslu § 5 písm. b) tr. zák., odvolací soud dokonce nedbalost vědomou ve smyslu § 5 písm. a) tr. zák. Poznamenal, že pokud odhlédne od náznakově dehonestující poznámky odvolacího soudu na jeho stranu o tom, že tu není důvodná domněnka, že by jeho intelekt byl natolik subnormní, aby nevěděl o daném riziku, tak poukazuje na jinou úvahu odvolacího soudu, a to, že nepoučil poškozeného o bezpečnosti práce a neposkytl mu ochranné pomůcky a že neměl žádný reálný důvod k předpokladu, že tuto povinnost za něho splní někdo jiný, čímž měl porušit příslušná zákonná ustanovení. Zdůraznil, že byť takovýto pracovní úkol nezadal, pokud by tak tomu skutečně bylo, tak v dané společnosti byly a jsou osoby, které v rámci své pracovní činnosti vykonávají proškolení z bezpečnosti práce, vydávají ochranné pracovní pomůcky, přidělují konkrétní práci, což uváděl dokonce i poškozený. Seznal, že toto je podpořeno i samotnou výpovědí poškozeného, který uvádí, že (obviněný) s ním na samotnou stavbu nešel, pracovní pomůcky mu vydala jiná osoba a konkrétní pracovní činnost mu sdělila, pracovní úkol zadala osoba od něho (obviněného) odlišná, že on (obviněný) na místě ani nebyl přítomen, nehledě na to, že též dodavatelem stavebních prací byla prokazatelně osoba od něho (obviněného) odlišná. Vyjádřil přesvědčení, že v této souvislosti není možno ani při domněnce jeho nadprůměrného intelektu očekávat možnost předpokladu takového předvídání porušení výše uvedených norem. Uzavřel, že v daném případě nelze mluvit o současném naplnění povinnosti a možnosti předvídat porušení či ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem ve smyslu konstantní judikatury dopadající na problematiku nevědomé nedbalosti, natož aby byla dovozována dokonce nedbalost vědomá, jak to zcela nesprávně učinil soud odvolací. Konstatoval, že je zde stav zřejmého nesouladu obsahu skutečně provedených důkazů a učiněných skutkových a následně právních závěrů, kde korektiv presumpce neviny a práva na spravedlivý proces je bohužel upozaděn snahou soudu o určitou formu pseudomorálního potrestání jeho osoby za bezpochyby tragický následek na zdraví mladého člověka, kdy je třeba najít viníka bez ohledu na to, kdo jím skutečně byl.

Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí a vydal následující rozsudek : Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2007 vedeno pod č. j. 9 To 292/2007-257, a to z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se zrušený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2007 vedeno pod č. j. 9 To 292/2007-257, mění tak, že obviněný J. G. F. se zprošťuje podle § 226 písm. a) tr. ř. z obžaloby, podle které měl uložit poškozenému pracovní úkol spočívající v montáži střešní krytiny na ocelové nosníky, aniž by zajistil jeho řádné proškolení a poskytl mu ochranné pracovní podmínky, čímž měl spáchat trestný čin ublížení na zdraví dle § 224 odst. 1 tr. zák. , případně, aby Nejvyšší soud vydal následující usnesení : Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2007 vedeno pod č. j. 9 To 292/2007-257, a to z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Kolíně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Shledala, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. V daném případě je třeba souhlasit se závěrem soudu druhého stupně, který podpořil i závěr soudu prvoinstančního, že obviněný věděl, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že takové porušení nezpůsobí. Uložil totiž poškozenému, o němž neměl žádný důvod předpokládat, že byl měl kvalifikaci pro práci ve výškách, pracovní úkol uskutečňovaný ve výši 4 - 6 m, aniž jej sám jakkoli poučil o bezpečnosti práce a poskytl mu potřebné ochranné prostředky a neměl žádný reálný důvod předpokladu, že tuto povinnost někdo splní za něj, čímž porušil ve výroku uvedená zákonná ustanovení. Soud druhého stupně podle státní zástupkyně správně dovodil, že není důvodu k domněnce, že by intelekt obviněného byl natolik subnormní, aby nevěděl, že za těchto okolností poškozeného vystavuje riziku pádu z výšky a těžkému zranění. Učinil tedy závěr o zavinění ve formě nedbalosti ve smyslu ustanovení § 5 písm. a) tr. zák. S ohledem na dostupný spisový materiál státní zástupkyně rovněž konstatovala, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného.

Na základě těchto skutečností dospěla k závěru, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání[§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. S konáním neveřejného zasedání vyslovila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 9 To 292/2007, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě neúplné a procesně nesprávné důkazní řízení (že soud prvního stupně zamítl jeho návrh na provedení důkazu výslechem svědka P. a M. a odvolací soud v rozporu s procesními normami provedl důkaz protokoly o výslechu svědků v rámci správního řízení před I.), nesprávné hodnocení důkazů (výpovědi poškozeného a jeho manželky, výpovědi svědka P., již zmíněných protokolů o výslechu svědků v rámci správního řízení před I.), porušení procesní zásady in dubio pro reo (v této souvislosti prohlašuje, že v dané trestní věci vznikla více jak pochybnost o tom, zda vůbec, resp. jaký konkrétní pracovní úkol poškozenému zadal) a vadná skutková zjištění. Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci [mj. zpochybňuje věrohodnost poškozeného s důrazem na to, že poškozený vůbec nebyl schopen vyjádřit tvrzený pokyn k pracovnímu úkonu v anglickém jazyce, že výpověď poškozeného (a též výpověď jeho manželky) je ve zřejmém rozporu s ostatními důkazy obhajoby, konstatuje, že žádným důkazním prostředkem nebylo prokázáno, z jakých příčin a za jaké situace došlo ke zranění poškozeného, přitom zdůrazňuje, že pád poškozeného nikdo neviděl, shledává, že soudy existenci příčinné souvislosti překlenuly zdůrazněním následku, argumentuje, že nebylo prokázáno jeho zavinění s tím, že (pokud by připustil, že pracovní úkol poškozenému zadal) v dané společnosti jsou osoby, které v rámci své pracovní činnosti vykonávají proškolení bezpečnosti práce, vydávají ochranné pracovní pomůcky, přidělují konkrétní práci, a namítá, že i poškozený uvedl, že (obviněný) s ním na samotnou stavbu nešel, pracovní pomůcky mu vydala jiná osoba a konkrétní pracovní činnost mu sdělila a pracovní úkol zadala osoba od něho (obviněného) odlišná, že on (obviněný) na místě nebyl přítomen, že i podle svědka P. zadávala na místě konkrétní úkoly osoba jménem T. a A. , resp., že dodavatelem stavebních prací byla prokazatelně osoba od něho (obviněného) odlišná, a zdůrazňuje, že se vytýkaného jednání nedopustil, jelikož na místě činu v inkriminované době vůbec nebyl a poškozenému pracovní úkol nezadal]. Až sekundárně pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. s tím, že neexistuje příčinná souvislost mezi jeho jednáním a trestněprávně relevantním následkem v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného a že nebyla naplněna ani subjektivní stránka předmětného trestného činu (nedbalostní zavinění). Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Tyto skutečnosti jsou zjevné i z konstatování obviněného, že je zde stav zřejmého nesouladu obsahu skutečně provedených důkazů a učiněných skutkových a následně právních závěrů, kde korektiv presumpce neviny a práva na spravedlivý proces je bohužel upozaděn snahou soudu o určitou formu pseudomorálního potrestání jeho osoby za bezpochyby tragický následek na zdraví mladého člověka.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neúplného a vadného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění (a vlastní verze skutkového stavu věci), pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný formálně neuplatnil a svojí argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinil soud prvního, resp. druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že mezi právními závěry odvolacího soudu a skutkovými zjištěními, která na základě skutkových závěrů soudu nalézacího po zhodnocení rozhodných okolností a přezkoumání věci (odvolací soud) učinil, není nesoulad a že odvolací soud ve svém rozhodnutí vyložil všechny podstatné okolnosti způsobem korespondujícím ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. prosince 2008



Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý