6 Tdo 1006/2013
Datum rozhodnutí: 28.11.2013
Dotčené předpisy: § 196 odst. 1 tr. zákoník, § 197 tr. zákoník



6 Tdo 1006/2013-32

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. listopadu 2013 o dovolání, které podal obviněný MUDr. J. K. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 11 To 196/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 65/2011, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného MUDr. J. K. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 1 T 65/2011 , byl obviněný MUDr. J. K. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ), kterého se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že

v době od měsíce srpna 2009 do konce měsíce května 2011 v P., ani jinde úmyslně neplnil svoji zákonnou vyživovací povinnost vůči svému nezletilému synovi M. Ž., bytem v P., tak jak vyplývá ze zákona č. 94/1963 Sb., o rodině v platném znění a jak mu byla konkretizována rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 13 Co 615/2007, který nabyl právní moci dne 7. 7. 2008, jímž mu bylo určeno počínaje dnem 1. 9. 2007 přispívat na výživu nyní již zletilého syna M. Ž., částkou 2.500,- Kč měsíčně, splatnou vždy do 15. dne v měsíci předem, a dále rozsudkem Okresního soudu Plzeň město ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 34 C 971/2010, který nabyl právní moci dne 8. 7. 2011, mu bylo určeno počínaje dnem 1. 9. 2010 přispívat na výživu zletilého syna M. Ž., částku 3.500,- Kč měsíčně vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám zletilého syna, a za shora uvedené období tak dluží na výživném částku 64.000,- Kč, přitom si byl své vyživovací povinnosti vědom, a plnit ji měl a mohl, kdy mu v tom nebránila žádná objektivní překážka.

Za uvedený přečin byl odsouzen podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla dále uložena povinnost během zkušební doby podle jeho sil řádně hradit běžné výživné.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 11 To 196/2012 , a podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvého stupně a sám podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že

v době od měsíce srpna 2009 do konce měsíce května 2011 v Příbrami, ani jinde, neplnil svoji zákonnou vyživovací povinnost vůči svému zletilému synovi M. Ž., bytem v P., tak jak vyplývá ze zákona č. 94/1963 Sb., o rodině v platném znění a jak mu byla konkretizována rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 13 Co 615/2007, který nabyl právní moci dne 7. 7. 2008, jímž mu bylo určeno počínaje dnem 1. 9. 2007 přispívat na výživu nyní již zletilého syna M. Ž., částkou 2.500,- Kč měsíčně, splatnou vždy do 15. dne v měsíci předem a za shora uvedené období tak dluží na výživném částku 55.000,- Kč, přitom si byl své vyživovací povinnosti plně vědom, plnit ji měl a mohl.

Za uvedený přečin byl nově odsouzen podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvádí, že při hlavním líčení před soudem prvního stupně, jakož i při veřejném zasedání před soudem odvolacím tvrdil, že rozsudek Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 13 Co 360, 361, 362/2003, ze dne 7. 12. 2004, kterým bylo rozhodnuto o jeho otcovství a o výchově nezletilého navrhovatele, a rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 13 Co 615/2007 ze dne 28. 4. 2008, kterým bylo určeno výživné pro nezletilého navrhovatele, jsou pouze samostatnými částmi ze zákona nedělitelného rozhodnutí a nenabývají v odvolacím řízením samostatně právní moci, přičemž se nejedná o práva se samostatným skutkovým základem, neboť jde o závislé výroky vycházející z jednoho právního nároku. Tvrdí, že doložka vykonatelnosti těmto rozhodnutím nepřísluší, nejsou právně vymahatelná a nemohou být ani důkazem pro zahájení jeho trestního stíhání.

S odkazem na § 206 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ) dovozuje, že se jedná o jedno právo a jeden nárok, který nelze v odvolacím řízení štěpit. V posuzovaném případě se tak nejednalo a nejedná o dvě či více práv se samostatným skutkovým základem, neboť jde o závislé výroky, kdy na výroku o určení otcovství je závislý výrok o výchově a o výživě. Závislé výroky jasně nemohou být výroky se samostatným skutkovým základem a samostatné rozhodnutí o určení otcovství a o výchově a samostatné rozhodnutí o výživě nemohly nabýt právní moci.

Je přesvědčen, že pokud obě výše uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Plzni nejsou a nikdy nebyla pravomocná, pak jej nelze trestně stíhat. Obviněný následně poukazuje na ustanovení § 164 odst. 3 tr. ř., kdy policejní orgán vyhledává a za stanovených podmínek též provádí důkazy bez ohledu na to, zda svědčí ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Jeho obhajoba a jím navrhované důkazy, pokud nejsou zcela bezvýznamné, musí být pečlivě přezkoumány, což se v jeho případě nestalo.

Obviněný zdůrazňuje, že v průběhu hlavního líčení před soudem prvního stupně v rámci své závěrečné řeči byl pevně rozhodnut zaplatit podruhé žalovanou částku formou účinné lítosti podle § 197 odst. 1 tr. zákoníku, na což měl zákonné právo. Samosoudce se mu v zaplacení této žalované částky snažil zabránit a zavolal na pomoc justiční stráž, aby jej z jednací síně vyvedla. Neztotožňuje se s názorem soudu prvního stupně, který odmítl zaplacení této částky z důvodu, že již byla exekučně vymožena. Tato skutečnost nemohla být přičtena k jeho tíži a soud měl aplikovat zásadu in dubio pro reo.

V rámci hodnocení průběhu veřejného zasedání před soudem odvolacím dovolatel poznamenal, že trval na výslechu předsedkyň odvolacího senátu rozhodujícího v civilní věci k neplatnosti doložek právní moci. Poukazoval rovněž na to, že aplikovat je nezbytné ustanovení § 197 tr. zákoníku, které nestanoví požadavek dobrovolnosti zaplacení dlužné částky. Pokud to některý ze soudů vyžaduje, pak jde nad rámec trestního zákoníku, neboť ustanovení § 33 tr. zákoníku vztahující se na taxativně vymezené případy nelze použít, a proto nelze uplatnit ani požadavek dobrovolného zaplacení dlužné částky podle tohoto ustanovení. Setrvává na názoru, že postačuje zaplacení požadované částky, neboť převažuje zájem společnosti na zaplacení dlužného výživného před potrestáním pachatele. Odvolacímu soudu vytýká, že se vůbec nezabýval jednáním soudu prvního stupně, který mu zabránil v uplatnění jeho práva daného mu zákonem, tj. zaplatit požadovanou částku, třeba i podruhé, o kterou by byly následně např. nižší jeho budoucí platby, před tím, než se soud odebral k závěrečné poradě před vyhlášením rozsudku.

S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze, jakož i rozsudek Okresního soudu v Příbrami v celém rozsahu a ve všech jejich výrocích. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 ve veřejném zasedání, zejména s ohledem na skutečnost, že daný případ se v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu nevyskytuje (požadavek přes provedenou exekuci zaplatit dlužné výživné ještě jedenkrát).

V závěru svého dovolání obviněný ještě uplatnil požadavek na to, aby dovolací soud podle § 14 odst. 1 a § 21 odst. 1 zákona o soudech o soudcích vydal stanovisko o tom, že řízení o určení otcovství, o výchově a výživě není přípustné rozdělovat v rámci odvolacího řízení odvolacím soudem na samostatná řízení o určení otcovství a o výchově a na řízení o výživě, neboť se zde nejedná o dvě či více práv se samostatným skutkovým základem. Samostatné rozhodnutí o určení otcovství a o výchově a samostatné rozhodnutí o výživě nemohou samostatně nabýt právní moci.

S ohledem na význam řešené problematiky uplatnil obviněný požadavek, aby jeho dovolání bylo projednáno dovolacím soudem ve veřejném zasedání.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) ve svém vyjádření uvedla, že námitkami, které obviněný v rámci svého dovolání vznáší, se již v řízení zabývaly soudy obou stupňů, neboť obviněný na tom, že nemůže být pachatelem trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku, založil svoji obhajobu již v přípravném řízení a v řízení před oběma soudy.

Dovozuje, že povinnost vyživovat dítě má povinný rodič, kterým je ten, jehož rodičovství vyplývá ze zákona nebo bylo zákonným způsobem určeno. Na základě § 113 o. s. ř. je řízení o určení otcovství spojeno s řízením o výživě a výchově nezletilého dítěte. Řízení o výchově a výživě je závislé na sporu o určení otcovství a jeho výsledku. V uvedeném smyslu je třeba respektovat závislost výroku o výchově a výživě na výroku o určení otcovství. O výchově a výživě lze totiž rozhodovat jedině tehdy, pokud je určeno otcovství k dítěti. Vzhledem k tomu, že závislým je výrok o výchově a výživě na výroku o určení otcovství, a nikoliv naopak, a že nejde ani o případ vzájemné závislosti výroků, může soud rozhodnout nejprve částečným rozsudkem ve sporu o určení otcovství a teprve poté rozhodnout o výchově a výživě. Není tedy správný názor obviněného, podle něhož ve spojeném řízení o určení otcovství a o výchově a výživě nezletilého dítěte nelze vydat částečný rozsudek, jímž soud určí pouze otcovství. Uvedená závislost se může projevit i v odvolacím řízení. Napadá-li odvolání pouze výrok o určení otcovství, odkládá se tím rovněž právní moc závislého výroku o výchově a výživě. Naproti tomu směřuje-li odvolání pouze proti výroku o výchově a výživě, vztahují se suspenzivní (odkladné) účinky odvolání pouze na tento výrok, přičemž výrok o určení otcovství může nabýt odděleně právní moci.

Státní zástupkyně dále rozvádí, že obviněný se zjevně mýlí v tom, že nebylo pravomocně rozhodnuto, že je otcem M. Ž., neboť o tom bylo vydáno pravomocné rozhodnutí soudu. Stejně tak bylo vydáno pravomocné rozhodnutí o určení výše jeho vyživovací povinnosti. Zdůrazňuje, že předmětná rozhodnutí byla pro orgány činné v trestním řízení závazná v rozsahu zmiňovaném již Okresním soudem v Příbrami, když z ustanovení § 9 odst. 2 tr. ř. plyne, že orgány činné v trestním řízení nejsou oprávněny řešit samostatně otázky týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení o věcech občanskoprávních. Orgány činné v trestním řízení tedy byly vázány rozhodnutím o určení otcovství, oproti tomu nebyly vázány rozhodnutím o určení výživného, neboť se jedná o otázku viny a tuto mohou orgány činné v trestním řízení posuzovat samostatně. To vyplývá z ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř., který stanoví, že orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou samostatně, je-li však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného.

V návaznosti na výše zmíněné se státní zástupkyně přiklání k názoru, že skutečnost, kdy obviněný nepřijal dvě shora zmiňovaná rozhodnutí soudů o určení otcovství a o určení výživného, neznamená, že je není povinen respektovat. Poukazuje na to, že obviněný byl pravomocným rozsudkem určen jako otec M. Ž., z čehož vyplývá jeho vyživovací povinnost vůči tomuto dítěti. Protože syn obviněného M. Ž., byť zletilý, dosud není schopen sám se živit, neboť studuje, vyživovací povinnost obviněného vůči tomuto dítěti i nadále trvá. Rozsah vyživovací povinnosti byl soudem rovněž odpovídajícím způsobem zkoumán, kdy bylo zohledněno, že poměry obviněného se od vydání rozhodnutí v občanském soudním řízení nezměnily a bylo proto možné vycházet z rozhodnutí, které určilo, aby obviněný přispíval na výživu svého zletilého syna M. Ž. částkou 2.500,- Kč měsíčně. Jednoznačně bylo podle názoru státní zástupkyně zjištěno, že obviněný byl po celou dobu, za kterou je mu kladeno za vinu nehrazení výživného na syna, zaměstnán a jeho výdělek k hrazení výživného jednoznačně postačoval.

Ohledně námitky obviněného směřující k otázce uplatnění účinné lítosti státní zástupkyně dovozuje, že soudy rovněž nepochybily v hodnocení snahy obviněného uhradit dlužnou částku výživného. Podle jejího názoru, samotný pojem účinná lítost předpokládá dobrovolné jednání pachatele, které svědčí o jeho pozitivním obratu ve vztahu k trestnému činu a případným škodlivým následkům. Podmínky zániku trestnosti účinnou lítostí podle § 197 tr. zákoníku jsou splněny především tehdy, jestliže obviněný sám zaplatí dlužné výživné za inkriminovanou dobu. Je možné podle jejího přesvědčení připustit aplikaci tohoto institutu i v případech, pokud někdo jiný za pachatele s jeho přičiněním zaplatí dluh na výživném v rozsahu, za který je stíhán, a to do doby, než soud I. stupně počne vyhlašovat rozsudek. Podmínky účinné lítosti podle § 197 tr. zákoníku nelze naplnit pouhým uhrazením dlužného výživného bez jakékoliv aktivní součinnosti pachatele trestného činu podle § 196 tr. zákoníku, ani pokud k zaplacení došlo z jeho vlastních prostředků a včas, pokud se tak nestalo podle jeho vůle a dobrovolně, přestože čin jinak nezanechal trvale nepříznivých následků. Jestliže tedy bylo celé dlužné výživné za rozhodné období exekučně vymoženo, nepřipadalo tak opětovné plnění obviněného v úvahu. Odvolací soud tedy uvedenou okolnost zhodnotil správně v rámci výroku o trestu, kdy obviněnému uložil trest mírnější, než který mu byl uložen soudem nalézacím.

S ohledem na jí uvedené skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Zároveň navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale neslouží k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě.

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti obviněným uplatněných námitek.

A/ k otázce právní moci a závaznosti rozhodnutí o určení otcovství, potažmo subjektu trestného činu

Dovolatel v prvé řadě tvrdí, že rozhodnutí civilních soudů o určení otcovství, svěření dítěte do péče a určení rozsahu vyživovací povinnosti jsou pouze částmi ze zákona nedělitelného rozhodnutí a v odvolacím řízení nenabývají samostatně právní moci, neboť se nejedná o práva se samostatným skutkovým základem. Na podkladě tohoto tvrzení vyvozuje závěr, že paternitní část rozhodnutí nemohla jako nenabyvší právní moci založit podklad pro vyvozování jeho trestní odpovědnosti jako rodiče za naplnění vyživovací povinnosti k M. Ž. Jinak řečeno, touto částí argumentace ( Pokud .. rozhodnutí .. nejsou a nikdy nemohla být v právní moci, nelze dovolatele trestně stíhat. ) uplatňuje obviněný jiné skutkové zjištění, než které v této otázce učinily soudy nižších stupňů v napadených rozhodnutích (v tzv. skutkové větě výroku napadeného rozsudku je vyjádřeno, že obviněný vyživovací povinnost neplnil vůči svému zletilému synovi , přičemž otázce otcovství se pak věnuje i odůvodnění tohoto rozhodnutí). Tím ovšem vybočuje z mezí uplatněného dovolacího důvodu, neboť toliko skrze toto odlišné skutkové tvrzení namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku , patrně (tak je třeba z hlediska hmotně právního obsahově vyhodnotit jeho námitku, neboť to jeho dovolání explicitně netvrdí) pro absenci znaku subjektu trestného činu (konkrétního subjektu).

Nejvyšší soud při vědomí, že se primárně jedná o otázku procesně právní, pokládal za potřebné i v uvedeném směru zaujmout konkrétní a jednoznačný právní závěr, neboť výsledek řešení takto nastolené otázky má průmět jak výše naznačeno do roviny hmotně právní (subjekt trestného činu).

Úvodem považuje Nejvyšší soud za nezbytné zmínit, že z obsahu spisu plyne (č. l. 11, 127, 145), že tuto námitku neuplatňuje obviněný až v souvislosti se svým trestním stíháním, neboť níže označená rozhodnutí dokládají, že v obsahově stejném vyznění ji MUDr. K. jako odpůrce/žalovaný uplatňoval již dříve v řízení občanskoprávním. V uvedeném řízení se jí zabýval jak soud prvního stupně (rozsudek Okresního soudu Plzeň-město, ze dne 22. 8. 2007, č. j. 19 C 274/91-760), tak soud odvolací (rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 13 Co 615/2007). Řešena byla následně i v souvislosti s projednáváním mimořádného opravného prostředku (č. l. 145), kterým bylo řízení o obnově (usnesení Okresního soudu Plzeň město ze dne 9. 11. 2011, č. j. 19 C 274/91-931).

V probíhajícím řízení trestním se k ní vyjádřil rovněž jak soud prvního stupně [str. 4 Znovu je nutno poukázat na ustanovení § 206 odst. 2 o. s. ř., podle kterého v případě, že bylo rozhodnuto o několika právech se samostatným skutkovým základem, mohly výrok o určení otcovství a stejně tak i výrok o výchově, samostatně nabýt právní moci. , str. 6 S názorem obviněného, že rozsudek o určení otcovství i rozsudek o určení výše výživného jsou nezákonné, se soud neztotožnil, naopak soud znovu zdůrazňuje, že tato rozhodnutí jsou pravomocná, jako taková pro každého závazná a je nutno se jimi řídit . ], tak částečně i soud odvolací [str. 3 Rozsudek o určení otcovství obžalovaného ke svědkovi M. Ž. je v právní moci a trestnímu soudu nepřísluší, aby jej přezkoumával, neboť jde o rozhodnutí týkající se osobního stavu, které v trestním řízení přezkoumávat nelze (§ 9 odst. 2 tr. řádu). ].

V návaznosti na to, co již v dovoláním napadených rozhodnutích vyjádřily soudy nižších stupňů, dodává Nejvyšší soud následující skutečnosti:

Z ustanovení § 9 odst. 2 tr. ř. vyplývá, že existuje-li pravomocný rozsudek soudu o určení otcovství, je orgán činný v trestním řízení, tj. i soud rozhodující v řízení trestním, takovým rozhodnutím vázán. Jde totiž o rozhodnutí, jímž se ve smyslu citovaného ustanovení řeší v řízení občanskoprávním otázka osobního stavu. Z povahy věci plyne, že vázanost orgánů činných v trestním řízení takovým rozhodnutím je třeba spojovat s otázkou právní moci takového rozhodnutí (tzv. materiální stránka právní moci projevující se v závaznosti rozhodnutí) a že v daném směru jsou tyto orgány oprávněny přezkoumat, zda ono konkrétní rozhodnutí je skutečně pravomocné, tj. zda nabylo právní moci v souladu s příslušnou právní úpravou (v posuzované věci obsaženou v zák. č. 99/1963 S., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).

Zpochybňuje-li obviněný právní posouzení soudů, které konstatovaly, že rozsudky, z nichž vyvodily povinnost obviněného plnit vyživovací povinnost k M. Ž., nabyly právní moci, pak nesouhlasí s jejich právním hodnocením a právním názorem v dané otázce vysloveným. Náhledu obviněného stran nemožnosti nabytí právní moci jednotlivých výroků rozhodnutí, byť opírajícího se o jím prezentované názory nauky v otázce vedení společného řízení upraveného ustanovením § 113 o. s. ř., však nelze přisvědčit.

Nejvyšší soud považuje pro právní posouzení věci obviněného, v takto nastolené dílčí otázce, za rozhodná ustanovení § 113 a § 206 o. s. ř., potažmo pak i ustanovení § 159, § 159a a § 201 téhož zákona. Z citovaných ustanovení plyne, že je jimi řešena otázka nabytí právní moci rozhodnutí vydaných v občanskoprávním řízení, resp. i otázka nabytí tzv. částečné právní moci rozsudku v takovém řízení vydaného (v případě, že bylo rozhodnuto o několika právech se samostatným skutkovým základem). Pro transparentnost následujících vývodů se připomíná znění těchto ustanovení citovaného zákona.

S řízením o určení otcovství je spojeno řízení o výchově a výživě nezletilého dítěte. (§ 113)
Doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, je v právní moci. (§ 159)
Nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. (§ 159a odst. 1)
Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o osobním stavu, je závazný pro každého. (§ 159a odst. 3)
V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. (§ 159a odst. 4)
Účastník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje. (§ 201)
Podá-li ten, kdo je k tomu oprávněn, včas přípustné odvolání, nenabývá rozhodnutí právní moci, dokud o odvolání pravomocně nerozhodne odvolací soud. (§ 206 odst. 1)
Bylo-li však rozhodnuto o několika právech se samostatným skutkovým základem nebo týká-li se rozhodnutí několika účastníků, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe (§ 91 odst. 1) a odvolání se výslovně vztahuje jen na některá práva nebo na některé účastníky, není právní moc výroku, který není napaden, odvoláním dotčena. To neplatí v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který odvoláním nebyl výslovně dotčen, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. (§ 206 odst. 2)

Z citovaných ustanovení plynou zejména následující právní závěry:
a) V případě, že je rozsudkem soudu prvního stupně rozhodnuto o několika právech se samostatným skutkovým základem, mohou některé výroky výroky odvoláním nenapadené nabýt samostatně právní moci (ve smyslu § 206 odst. 2 o. s. ř. uplynutím odvolací lhůty). Je-li připuštěna možnost samostatného nabytí právní moci některých výroků uvedeným způsobem, pak není důvod k tomu, aby nebyla připuštěna formou rozhodnutí odvolacího soudu (ve smyslu § 219 o. s. ř.), resp. ve spojení s doručením jeho opisů procesním stranám.
b) Proti rozhodnutí odvolacího soudu není odvolání přípustné, jako takové proto nabývá právní moci doručením jeho opisu účastníkům řízení.
c) Výrok o určení otcovství jako výrok, jímž bylo rozhodnuto o osobním stavu, je závazný pro každého ve smyslu § 159a odst. 3 o. s. ř., výrok o výživném pak ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. (s tím, že posledně jmenovaný není závazný pro orgán činný v trestním řízení z hlediska posuzování viny pachatele trestného činu podle § 196 tr. zákoníku).

S přihlédnutím k citovaným ustanovením o. s. ř. dospívá Nejvyšší soud k závěru, že vývody obsažené v dovolání obviněného nemůže akceptovat.

Dovolateli je možné dát za pravdu jen částečně, a to v jeho tvrzení, že podle § 113 o. s. ř. vzniká zákonná závislost výroků o určení otcovství, svěření dítěte do výchovy, jakož i výroku o rozsahu, resp. určení vyživovací povinnosti. Nebyl-li by žalovaný (obviněný) shledán v občanském soudním řízení otcem dítěte, nebylo by možné následně, v témže řízení, rozhodnout o svěření dítěte do výchovy a o určení vyživovací povinnosti a takové řízení by muselo být zastaveno, neboť výrok o určení otcovství je přirozeně předpokladem pro výrok o výchově a výživě.

Akcesorita výroků, která je pro tento případ typická, však bez dalšího neznamená, že jednotlivé výroky (např. rozhodne-li soud částečným rozsudkem o tom, že žalovaný je otcem dítěte, přičemž zároveň rozhodne o svěření dítěte do výchovy matky a ve výroku o určení rozsahu vyživovací povinnosti vrátí věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí) nemohou (v daném případě prvé dva výroky o určení otcovství a svěření dítěte do výchovy) samostatně nabýt právní moci.

Obviněnému proto nelze přisvědčit v jeho názoru, že se (v komplexu otázek řešených v řízení konaném podle § 113 o. s. ř.) nejedná o práva se samostatným skutkovým základem, neboť jde o závislé výroky vycházející z jednoho právního nároku. Rozhoduje-li se současně o nároku na plnění a nároku na určení, nejedná se o práva se samostatným skutkovým základem, byť řízení o nich je ze zákona spojeno do společného řízení. Komentářová literatura poznamenává, že právem se samostatným skutkovým základem se ve smyslu § 206 odst. 2 o. s. ř. v první řadě rozumí spor nebo jiná právní věc, která vychází z jiných skutkových tvrzení, jimiž byla uplatněna (z odlišného skutku), než další spory nebo právní věci o nichž bylo společně .. rozhodnuto. Jedním rozhodnutím soud rozhoduje ve společném řízení ve skutkově odlišných sporech nebo v jiných právních věcech tehdy .. došlo-li ke spojení více věcí ke společnému řízení přímo ze zákona (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1651-1652). Ke spojení věcí podle § 113 o. s. ř. tedy dochází sice ze zákona, neznamená to však, že by šlo o práva (nároky) se společným skutkovým základem.

Nelze tedy přijmout názor dovolatele, že se jedná o práva se společným skutkovým základem, neboť jde o práva (nároky) se skutkovým základem samostatným. V případě výroku o určení otcovství se jedná o určení, v případě výroku o vyživovací povinnosti naproti tomu o rozsah plnění. Dovozuje-li obviněný svůj právní závěr mimo jiné z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 315/05, pak Nejvyšší soud usuzuje, že na případ posuzovaný jej nelze použít, neboť svým zaměřením dopadá na zcela odlišnou situaci.

K námitce odvolatele (opírající se o citovaný nález Ústavního soudu, v němž je vysloven právní názor, že ..z povahy řízení o návrhu na zrušení podílového spoluvlastnictví vyplývá, že předmět řízení není v odvolacím řízení dělitelný. Rozhodnutí odvolacího soudu se vztahuje vždy na celý výrok ve věci a žádná jeho část nenabývá samostatně právní moci... ), že výrok o určení otcovství a výrok o svěření dítěte do výchovy nemohly samostatně nabýt právní moci, resp. že právní moci by musely nabýt všechny tři výroky společně, tedy včetně výroku o určení vyživovací povinnosti je nezbytné uvést následující skutečnosti:

Bylo by bezhodnotovým formalismem ze strany odvolacího soudu, pokud by - shledal-li by pochybení v rozsudku soudu prvního stupně pouze ve vztahu k jednomu z (pouze formálně závislých) výroků - rozhodl o celkovém zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení celé věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Je-li účastníku soudního řízení (tedy i v řízení ve věcech občanskoprávních) garantováno čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobody, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů, pak formalistický přístup (kterého se ve své podstatě svými výhradami vůči postupu soudů odvolatel domáhá), by znamenal popření tohoto práva účastníka řízení. Je jistě právem účastníka, aby v jeho věci bylo právně závazným způsobem rozhodnuto, jakmile pro to nastanou zákonem předvídané skutečnosti. Umožňovalo-li provedené řízení (a dokazování v něm provedené), aby o některé dílčí otázce ve společném řízení řešené bylo takovým způsobem rozhodnuto, pak právě potřeba dostát ústavním garancím poskytovaným účastníkům řízení odůvodnila to, aby bylo rozhodnuto způsobem, který obviněný odmítá akceptovat. Dospěl-li proto odvolací soud k právnímu závěru, že výroky o určení otcovství a svěření dítěte do výchovy obstojí samostatně a nezávisle na výroku o určení a rozsahu vyživovací povinnosti, pak nepochybil, rozhodl-li způsobem, který z jeho rozhodnutí ze dne 7. 12. 2004 vyplynul.

Dovozuje-li dovolatel, že jím označené výroky nemohly nabýt právní moci samostatně, pak lze odkázat na to, že tak činí v rozporu s tím, co k dané otázce uvádí komentářová literatura. Ta zastává názor, že Vzhledem k tomu, že závislým je výrok o výchově a výživě na výroku o určení otcovství, a nikoliv naopak, a že nejde ani o případ vzájemné závislosti výroků, může soud rozhodnout nejprve částečným rozsudkem ve sporu o určení otcovství, a teprve poté rozhodnout o výchově a výživě (srov. David, L.; Ištvánek, F.; Javůrková, N.; Kasíková, M.; Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., s. 515). Z toho pak logicky plyne i to, že směřuje-li odvolání pouze proti výroku o výchově a výživě, vztahují se suspenzivní účinky odvolání pouze na tento výrok, přičemž výrok o určení otcovství nabude odděleně právní moci. (ibidem s. 516).

Dovolateli by bylo nutno přisvědčit v jeho nazírání pouze v případě, že by odvolacím soudem byl shledán vadným výrok o určení otcovství. Pokud by za této situace odvolací soud zrušil tento výrok, pak by byl nucen zrušit i zbývající dva výroky, neboť jejich závislost na výroku zrušeném by v takovém případě představovala conditio sine qua non daného sporu. Ostatní výroky by nemohly - vedle výroku zrušeného - samostatně obstát. Soud odvolací by v takovém případě tyto musel - pro obsahovou souvislost - zrušit současně s prvním vadným výrokem. Pouze v tomto případě by bylo nutno souhlasit s dovolatelem v tom, že zde existuje existenční akcesorita vzájemných a na sebe navazujících výroků, které samostatně vedle sebe nemohou obstát a neobstojí a nemohou tak nabýt právní moci předtím, než nabude právní moci výrok o určení otcovství.

V situaci opačné však takový právní závěr učinit nelze. Je totiž patrné, že výrok o výchově a výživě je vázán na výrok o určení otcovství, výrok o rozsahu vyživovací povinnosti je pak vázán na výrok o svěření dítěte do výchovy. Podle názoru Nejvyššího soudu se tak jedná o jednostrannou akcesoritu výroků. Vadnost těchto výroků navazujících nezpůsobuje vadnost výroku o určení otcovství, který i jako výrok samostatný může v takovém případě obstát.

Zmínil-li Nejvyšší soud výše, že oprávněním orgánů činných v trestním řízení je přezkoumat to, zda rozhodnutí, jímž je při svém rozhodování vázán, nabylo právní moci (případně nebylo zrušeno cestou mimořádných opravných prostředků), pak pro účely rozhodnutí o dovolání obviněného shledal potřebným dílčím způsobem dokazování doplnit, aby tak ověřil správnost východisek, z nichž soudy nižších stupňů vyšly. Za účelem objasnění těchto okolností (§ 265o odst. 2 tr. ř.) vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 19 C 274/91, provedl jím za podmínek § 243 tr. ř. důkaz a zjistil, že

o předmětu sporu rozhodl (č. l. 178-184) soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 6. 1996, č. j. 19 C 274/91-178 tak, že - zkráceně vyjádřeno - (I.) odpůrce (tj. obviněný) je otcem nezl. M. Ž., (II.) nezletilý se svěřuje do výchovy a výživy matce, (III.-V.) odpůrce je povinen přispívat na výživu nezletilého a uhradit dlužné výživné, (VI.) odpůrce je povinen uhradit náklady řízení. O odvolání odpůrce rozhodl (č. l. 205-208) Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 27. 5. 1997, sp. zn. 13 Co 219/97, tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Po doplnění dokazování soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 27. 8. 2002, č. j. 19 C 274/91-515, tak, že zkráceně vyjádřeno - (I.) žalovaný je otcem nezletilého, (II.) nezletilý se svěřuje do výchovy a výživy matce, (III.- IV.) žalovaný je povinen platit běžné výživné a uhradit výživné dlužné, (V.) o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto samostatným usnesením. O odvolání žalovaného proti tomuto rozsudku ve znění usnesení ze dne 15. 10. 2002, č. j. 19 C 274/91-517, a doplňujícího rozsudku ze dne 30. 10. 2002, č. j. 19 C 274/91-536, rozhodl (č. l. 625-632) Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 13 Co 360/2003, 13 Co 361/2003 a 13 Co 362/2003 tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. a ve zbývajících výrocích, včetně výroků uvedených v doplňujícím rozsudku a doplňujícím usnesení, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Z doručenek, které jsou ve spise založeny (č. l. 632 verte) plyne, že opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen JUDr. Janě Krylové (první zástupkyni matky) dne 25. 1. 2005, JUDr. Pavlu Pileckému (právnímu zástupci žalovaného) dne 26. 1. 2005 a Městskému úřadu Příbram, OSPOD (opatrovníkovi) dne 27. 1. 2005. Rozsudek odvolacího soudu (č. l. 625) je opatřen doložkou právní moci obsahující údaj 27. 1. 2005. Dovolání, které proti označenému rozsudku odvolacího soudu žalovaný podal, bylo odmítnuto (č. l. 696-699) usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006, č. j. 30 Cdo 2141/2005-696. Ústavní stížnost, kterou MUDr. K. napadl označené usnesení dovolacího soudu a jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, odmítl (č. l. 703-704) Ústavní soud usnesením ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. IV. ÚS 727/06.

Zbývá dodat, že ve věci výživného byla (poté, co rozhodnutí vydané pod sp. zn. 19 C 224/2005 bylo nadřízeným soudem zrušeno a usnesením ze dne 3. 5. 2007 bylo rozhodnuto o opětovném spojení věcí) vydána rozhodnutí soudem prvního stupně dne 22. 8. 2007 (č. l. 760-765) a soudem druhého stupně (č. l. 837-840) dne 29. 4. 2008 (kopie rozhodnutí založena na č. l. 11-14 trestního spisu). Návrh žalovaného na obnovu řízení byl zamítnut (č. l. 931-935) usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. 11. 2011, č. j. 19 C 274/91-931 (kopie založena na č. l. 145-149 trestního spisu), ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 7. 2012, č. j. 11 Co 277/2012-1006 (č. l. 1006-1008). Dovolání, jímž žalovaný napadl označené usnesení soudu druhého stupně, bylo (č. l. 1056-1057) odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, č. j. 30 Cdo 1126/2013-1056.

I s přihlédnutím k těmto poznatkům přisvědčil Nejvyšší soud skutkovým zjištěním a právním závěrům obsaženým k této otázce v dovoláním napadených rozhodnutích.

V případě rozhodovaném v odvolacím řízení Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 13 Co 360/2003, 13 Co 361/2003 a 13 Co 362/2003 nebyly naplněny podmínky pro to, aby odvolací soud společně s výrokem o určení a rozsahu vyživovací povinnosti zrušil současně i výroky o určení otcovství a výrok o svěření dítěte do výchovy. V důsledku jeho rozhodnutí nabyly (okamžikem doručení jeho opisů procesním stranám) výrok o určení otcovství a výrok o výchově právní moci, a to dne 27. 1. 2005, jak vyplývá i z doložky právní moci na označeném rozhodnutí. Tento správný údaj má oporu v ustanovení § 159 o. s. ř.

Nejvyšší soud se v otázce právní moci výroku o určení otcovství ztotožnil s názorem soudů rozhodujících v občanském soudním řízení, jakož i s názorem soudů rozhodujících v trestním řízení, neboť jejich skutková zjištění mají oporu v důkazech jimi provedených (či doplněných soudem dovolacím) a jejich právní závěry jsou logické a zákonu odpovídající.

Potvrzení tohoto dílčího závěru má za následek to, že nevznikají pochybnosti ani v otázce existence znaku subjektu trestného činu.

Problematiku týkající se otázky právní moci je nezbytné ukončit reakcí na požadavek obviněného, aby dovolací soud podle § 14 odst. 1 a § 21 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o soudech a soudcích ), vydal k dané problematice stanovisko ve znění, které ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl. K tomuto požadavku je nezbytné uvést následující skutečnosti:

Obviněný ve svém dovolání uplatňuje právní názor odlišný od názoru zaujatého soudy ve výše označených rozhodnutích, a aniž by poukázal na jiné pravomocné rozhodnutí soudu řešící danou problematiku ve shodě s jeho názorem, domáhá se toho, aby Nejvyšší soud k dané otázce zaujal stanovisko.

Zákonné podmínky pro vydání stanoviska Nejvyššího soudu upravuje ustanovení § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, dle něhož dospěje-li při svém rozhodování senát Nejvyššího soudu k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již v některém z rozhodnutí Nejvyššího soudu vyjádřeného, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu, přičemž při postoupení zdůvodní svůj odlišný právní názor , resp. ustanovení § 14 odst. 3 téhož zákona, dle něhož Nejvyšší soud sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu (mimo této zákonné úpravy lze odkázat i na čl. 32 Jednacího řádu Nejvyššího soudu).

Zákonný důvod (ve směru uvedeného požadavku rozporných rozhodnutí obviněný žádné důkazně doložené tvrzení neuplatnil) k vydání stanoviska v této věci nenastal a dlužno dodat, že ani z pohledu ustanovení, jimiž argumentoval obviněný (§ 14 odst. 1: Nejvyšší soud jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že a) rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích v případech stanovených zákony o řízení před soudy, b) rozhoduje v jiných případech stanovených zvláštním právním předpisem nebo mezinárodní smlouvou, s níž vyslovil souhlas Parlament, jíž je Česká republika vázána a která byla vyhlášena. § 21 odst. 1 : V zájmu jednotného rozhodování soudů může předseda Nejvyššího soudu nebo předseda kolegia Nejvyššího soudu anebo velký senát na základě vyhodnocení pravomocných rozhodnutí soudů navrhnout příslušnému kolegiu zaujetí stanoviska podle § 14 odst. 3. K zaujetí stanoviska je potřebný souhlas většiny všech členů kolegia. ).

B/ k zániku trestní odpovědnosti v důsledku zvláštního ustanovení o účinné lítosti podle § 197 tr. zákoníku

Námitka ohledně nesprávnosti interpretace ustanovení § 197 tr. zákoníku, potažmo pak jeho nesprávné aplikace soudy nižších stupňů v posuzované věci, je subsumovatelná pod obviněným deklarovaný dovolací důvod, a to v podobě jiného nesprávného hmotně právního posouzení.

K dovolatelem vznesené námitce o odepření možnosti dosažení zániku trestní odpovědnosti za trestný čin zanedbání povinné výživy v důsledku dodatečného splnění vyživovací povinnosti je třeba připomenout, že k této námitce se již v dostatečném rozsahu vyjádřil (jako k námitce odvolací) soud druhého stupně, který k ní ve svém rozsudku uvedl následující skutečnosti (str. 3-4) :

Jestliže se obžalovaný domáhal zproštění obžaloby podle ustanovení § 226 písm. e) tr. řádu s tím, že trestnost jeho činu zanikla po využití práva účinné lítosti, soud II. stupně nemohl tomuto návrhu vyhovět, neboť úhrada dlužného výživného v rámci výkonu rozhodnutí provedeného exekutorem není dobrovolným splněním této povinnosti ze strany obžalovaného a není účinnou lítostí podle § 197 tr. zákoníku .. samotný pojem účinná lítost (obecně) předpokládá dobrovolné jednání pachatele, které svědčí o jeho pozitivním obratu ve vztahu k trestnému činu a případným škodlivým následkům, (což u obžalovaného MUDr. J. K., který vnitřně neuznává ani své otcovství k oprávněnému, ani svoji povinnost přispívat mu na výživu, splněno není).

S poukazem na shodné znění ustanovení § 197 tr. zákoníku a § 214 tr. zák. odvolací soud dále uvedl, že Podmínky zániku trestnosti účinnou lítostí podle § 214 tr. zák. jsou splněny především tehdy, jestliže obviněný sám zaplatí výživné za inkriminovanou dobu, ale též v případech, jestliže někdo jiný za něho s jeho přičiněním zaplatí, než soud prvního stupně počne vyhlašovat rozsudek .. Podmínky účinné lítosti podle § 214 tr. ř. (správně tr. zák.) nelze totiž naplnit pouhým uhrazením dlužného výživného bez jakékoli aktivní součinnosti pachatele trestného činu podle § 213 tr. zák., ani pokud k zaplacení došlo z jeho vlastních prostředků a včas, pokud se tak nestalo podle jeho vůle, neplatí, přestože čin jinak nezanechal trvale nepříznivých následků. Nejde totiž o splnění povinnosti pachatelem ve smyslu uvedeného ustanovení o zvláštní účinné lítosti.

Nejvyšší soud neshledává důvodu k tomu, aby nějakým způsobem tento právní názor korigoval či ho dokonce označil za názor vadný. Odvolacímu soudu lze přisvědčit v tom, že právní názory obsažené v jím citovaných rozhodnutích (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 3 Tdo 760/2007, a ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1428/2006) vztahující se k právní úpravě obsažené v trestním zákoně (§ 214 tr. zák.) jsou nadále platné i pro právní úpravu obsaženou v ustanovení § 197 tr. zákoníku. Dovolací soud proto pouze jinými slovy k dovolací námitce obviněného uvádí, že podmínky zániku trestní odpovědnosti ve smyslu § 197 tr. zákoníku nelze shledávat v pouhém faktu, že obviněný sám dlužné výživné zaplatí, resp. jak se stalo v případě posuzovaném, že bylo uhrazeno z jeho prostředků, avšak nikoli v důsledku jím projevené vůle směřující ke splnění této povinnosti. Jakkoli samotné znění cit. ustanovení ( Trestní odpovědnost za trestný čin zanedbání povinné výživy (§ 196) zaniká, jestliže trestný čin neměl trvale nepříznivých následků a pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek ) neobsahuje znak dobrovolně obsažený v ustanovení o účinné lítosti podle § 33 tr. zákoníku, z povahy věci, která je zvýrazněna již samotným označením ustanovení § 197 Zvláštní ustanovení o účinné lítosti , plyne, že interpretaci zmíněné normy je třeba přizpůsobit tomu, že jde o zvláštní případ účinné lítosti. V tomto směru ostatně vztah ustanovení § 33 tr. zákoníku a dalších ustanovení upravujících zvláštní případy účinné lítosti (§ 197, § 242) vnímá i trestně právní nauka (srov. Kratochvíl a kolektiv, Trestní právo hmotné, Obecná část, 2. vydání 2012, C. H. BECH, s. 481: Tyto zvláštní případy do jisté míry vycházejí z obecného ustanovení o účinné lítosti, obsahují však některé další doplňující podmínky. V tomto smyslu v případě upraveném ustanovením § 197 přistupuje požadavek, aby tento trestný čin neměl trvale nepříznivé následky. ). Lze jen dodat, že tak činila i za právní úpravy obsažené v tr. zákoně (ve vztahu ustanovení § 66 a § 214 srov. Vladimír Kratochvíl a kolektiv, Trestní právo hmotné, Obecná část, 3. přepracované a doplněné vydání, Masarykova univerzita 2002, s. 390).

Z ustanovení § 197 tr. zákoníku je nezbytné vyvodit, že zánik trestní odpovědnosti je vázán na subjektivní projev pachatele (spočívající právě v lítosti), který se projevuje aktivitou směřující k odstranění stavu/následku, který svým jednáním (opomenutím) způsobil. Pokud je však obviněný k následkům jím způsobeného činu lhostejný (případně popírá i samotný výrok o určení otcovství) a dlužné výživné je po jeho osobě vymoženo až ve fázi nucené realizace jemu uložené povinnosti, ve které se rovněž spolupracovat nesnaží, pak nelze spravedlivě uvažovat o naplnění podmínek účinné lítosti podle § 197 tr. zákoníku. Plně totiž platí, že i za situace, kdy trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 196 neměl trvale nepříznivých následků, nestačí ke splnění podmínek účinné lítosti podle § 197 pouhé uhrazení dlužného výživného, pokud se tak stane bez jakékoli aktivní součinnosti pachatele, a to bez ohledu na skutečnost, že k úhradě došlo z vlastních prostředků pachatele (např. exekucí vedenou na jeho příjem) a včas, tj. dříve než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek (srov. R 60/2009 a TP 678/2008) (srov. Šámal, P. a kol., Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 1932).

Ve vztahu k obviněným zdůrazňovanému znění ustanovení § 197 tr. zákoníku (viz shora) a jím uplatňovanému názoru, že postačuje zaplacení požadované částky, je třeba uvést, že skutková zjištění soudů nižších stupňů vyzněla tak, že v tomto směru (i s přihlédnutím k výše citovaným názorům trestně právní nauky či judikatury soudů) k dodatečnému splnění jeho povinnosti nedošlo. K otázce dobrovolnosti takového dodatečného splnění povinnosti lze dodat, že je výrazem pozitivního obratu pachatele ve vztahu k trestnému činu, pro který je trestní řízení vedeno.

Protože dovoláním napadená rozhodnutí vyšla z toho, že před vyhlášením odsuzujícího rozsudku došlo k exekučnímu vymožení dlužného výživného avšak toto skutkové zjištění expresis verbis detailněji nevyjádřila, považoval Nejvyšší soud rozhodující o dovolání obviněného i toto zjištění ověřit a za tím účelem dokazování dílčím způsobem doplnil v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí.

Ze spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 73 EXE 4396/2010 bylo zjištěno (č. l. 5-6), že oprávněný M. Ž., právně zastoupený JUDr. Jitkou Pasekovu podal s oporou o rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 13 Co 615/2007, dne 14. 10. 2010 návrh na exekuci k vymožení dlužného výživného za období od 19. 3. 1991 do 31. 8. 2007 ve výši 245.309,- Kč a od 1. 9. 2009 i běžného výživného ve výši 2.500,- Kč měsíčně (společně s náklady tohoto řízení), přičemž současně navrhl pověřit jejím výkonem soudního exekutora JUDr. Jaromíra Peškeho. Exekuce byla nařízena (č. l. 15-16) usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 12. 2010, č. j. 73 EXE 4396/2010-15. Usnesení napadl (č. l. 19-37) povinný odvoláním, o němž rozhodl (č. l. 46-47) Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 17. 5. 2011, č. j. 11 Co 244/2011-46, tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V návaznosti na další podání povinného rozhodl (č. l. 68-71) Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 18. 8. 2011, č. j. 73 EXE 4396/2010-68, že (I.) exekutor JUDr. Jaromír Peške není vyloučen z provedení exekuce a že (II.) návrh povinného na odložení exekuce se zamítá. O odvolání povinného proti výroku II. rozhodl (č. l. 101-102) Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 11. 10. 2011 tak, že usnesení soudu prvního stupně v uvedeném výroku potvrdil.

Zprávou exekutora JUDr. Jaromíra Peškeho je potvrzeno, že exekuce byla prováděna přikázáním pohledávek z účtu povinného, srážkami ze mzdy a postižením jeho nemovitostí. Veškeré plnění bylo vymoženo nezávisle na vůli povinného, který se exekuci bránil odvoláním proti usnesení o nařízení exekuce, námitkou podjatosti soudního exekutora a návrhem na odklad exekuce. Dlužné výživné bylo vymoženo přikázáním pohledávky z účtu, běžné výživné ve výši 3.500,- Kč je od 10. 1. 2012 sráženo ze mzdy povinného. Dlužné výživné ve výši 298.809,- Kč bylo vymoženo v období od 11. 11. 2011 do 3. 1. 2012 a dne 13. 1. 2012 bylo vyplaceno oprávněnému.

S přihlédnutím k těmto zjištěním může Nejvyšší soud reagovat i na další námitku obviněného, která spočívá v tom, že dosažení aplikace § 197 tr. zákoníku soudy mu bylo znemožněno tím, že mu nebylo před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně umožněno, aby opětovně (po druhé) uhradil dlužné výživné.

Soudy nižších stupňů nepochybily při skutkovém zjištění, že celá částka dlužného výživného, jehož neplacení obviněným odůvodnilo jeho trestního stíhání pro přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku a posléze i odsouzení pro tento přečin, byla před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně (dne 22. 2. 2012), exekučně vymožena. Správnost tohoto závěru potvrzuje výše zmíněná zpráva soudního exekutora. Předáním vymožené částky oprávněné osobě (M. Ž.) zanikl dluh, který neplněním vyživovací povinnosti obviněným za návrhem na potrestání vymezené období vznikl.

Za takto vzniklé situace je zcela nepřípadné dovozovat možnost dosažení zániku trestní odpovědnosti pachatele trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zákoníku prostřednictvím ustanovení § 197 tr. zákoníku, neboť obviněným prezentovaná snaha o dobrovolné uhrazení dlužné částky ve smyslu dodatečného splnění povinnosti pachatelem dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek naráží na fakt, že již nebylo co plnit, neboť poskytnutí jakéhokoli peněžního plnění by nemohlo být považováno za hrazení dlužného výživného, neboť to již uhrazeno (proti vůli obviněného) bylo. Jinak řečeno, na další plnění ze strany obviněného již oprávněný M. Ž. za období od měsíce srpna 2009 do konce měsíce května 2011 neměl nárok a jeho přijetí by nemohlo být považováno za splnění vyživovací povinnosti obviněným za uvedené období.

Zmiňuje-li obviněný ve svém dovolání, že ustanovení § 197 tr. zákoníku upřednostňuje zájem oprávněné osoby na dosažení plnění pachatelem před jeho trestním postihem, pak toto obecně správné konstatování, které je ovšem třeba spojovat s okolnostmi splnění dluhu pachatelem, jak byly vyloženy výše, nelze vykládat tak, že by mělo umožnit zánik trestní odpovědnosti pachatele i tím, že by v pojímání obviněného svou povinnost splnil za situace v posuzované věci (po vymožení dlužného výživného jeho opětovným zaplacením).

Následně se rovněž Nejvyšší soud vypořádal s námitkou obviněného, který dlužné výživné, které již po něm bylo exekučně vymoženo, žádal zaplatit opětovně, přičemž o takto (znovu) zaplacenou částku by byly např. nižší jeho budoucí platby výživného tak, aby byl v daném případě § 197 tr. zákoníku aplikovatelný, neboť tímto postupem byl obviněný zbaven svého práva, které mu § 197 tr. zákoníku poskytuje. K této otázce považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést, že trestní stíhání se vede pro vymezený a žalovaný skutek. Pokud by dlužné výživné bylo exekučně vymoženo bez jakékoli součinnosti obviněného, pak samozřejmě nelze uvažovat o uhrazení téže pohledávky opětovně pouze proto, že obviněný chce znovu využít svého práva, které mu ustanovení § 197 tr. zákoníku poskytuje. Smysl zvláštní formy účinné lítosti podle § 197 tr. zákoníku je třeba vnímat jako dodatečné splnění vyživovací povinnosti a podstata spočívá právě v uhrazení dlužného výživného a proto jeho aplikace nepřichází v úvahu pro platby výživného v budoucnu vzniklé, ale doposud nesplatné. Trestní odpovědnost obviněného totiž nevzniká ab initio, tedy od počátku vzniku primární právní povinnosti, ale teprve ex post, tedy až tehdy, dojde-li k porušení zájmu chráněného trestním zákoníkem. Je totiž třeba si uvědomit, že objektem trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zákoníku je právě nárok poškozeného na výživu. Smyslem je to, že pachatel uhradí výživné za celé období, pro které se vede jeho trestní stíhání a pro něž soud zjišťuje jeho trestní odpovědnost. Proto je argumentace obviněného, že formou účinné lítosti uhradí v budoucnu, dosud nesplatné částky vyživovací povinnosti, k nimž je podle pravomocného rozsudku soudu povinen, argumentací jdoucí jednoznačně proti smyslu § 197 tr. zákoníku.

Z důvodů výše vyložených dospěl Nejvyšší soud k závěru, že byť obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně relevantním způsobem, učinil tak zjevně neopodstatněně. O jeho dovolání proto rozhodl způsobem upraveným v ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. tak, že je jako zjevně neopodstatněné odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto rozhodnutí, odkazuje Nejvyšší soud na znění § 265i odst. 2 tr. ř. dle něhož V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí odkazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. listopadu 2013
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil