6 Tdo 1006/2010
Datum rozhodnutí: 30.11.2010
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g,k,l) tr. ř.




6 Tdo 1006/2010 - 39

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2010 o dovoláních, která podali obvinění J. T . , a R. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 11 To 14/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 1 T 95/2006, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných J. T. a R. Š. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 1 T 95/2006, byl obviněný J.T. uznán vinným trestnými činy pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ) a pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 tr. zák. a obviněný R. Š. byl uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu 1) obžalovaný J. T. sám dne 22. 7. 2005 na blíže neurčeném místě v kavárně na N. M. v P. uzavřel se zástupcem A. pojišťovny a.s. pojistnou smlouvu o komplexním autopojištění na vozidlo Mercedes Benz, přičemž při uzavření smlouvy zatajil, že vozidlo je poškozené po havárii a následně v úmyslu neoprávněně vylákat plnění od A. pojišťovny a.s. dne 29. 8. 2005 oznámil na pobočce A. pojišťovny v Praze pojistnou událost - dopravní nehodu, ke které mělo údajně dojít dne 23. 8. 2005 na blíže neurčeném místě u obce R. u P., kdy tuto nehodu neoznámil ani na Policii ČR a ze sjednaného havarijního pojištění uplatnil nárok na plnění, v rámci kterého zatajil, že uplatňuje i škody nesouvisející s nahlášenou dopravní nehodou, vzniklé při předcházející dopravní nehodě, ke které došlo ještě před uzavřením pojistné smlouvy s A. pojišťovnou a.s o komplexním autopojištění, kdy toto bylo likvidováno pod č.j.: PU č. 2005 067215, a tímto jednáním dosáhl vyplacení pojistného plnění a způsobil A. pojišťovně a.s. P. škodu ve výši 38.604,-Kč,
2) obžalovaný J. T. a obžalovaný R. Š. společně dne 24. 10. 2005 kolem 22.00 hodin nahlásili Policii ČR v J., že se stali účastníky dopravní nehody v katastru obce J., okres J., a to s osobními motorovými vozidly zn. Jeep Liberty které řídil R. Š. a Mercedes Benz které řídil J.T., který měl současně nehodu zavinit, když nechali tuto dopravní nehodu zadokumentovat Policií ČR, přičemž průběh dopravní nehody a s tím související poškození vozidel popsali způsobem, jakým k dopravní nehodě na tomto místě dojít nemohlo a na základě toho pak dne 25. 10. 2005 R. Š. a dne 26. 10. 2005 J. T. uplatnili nárok na plnění z pojistné smlouvy u A. pojišťovny a.s. P., kdy toto bylo likvidováno pod č.j. PU 2005 080361 v případě R. Š. a pod č.j. PU 2005 080114 v případě J. T., přičemž k plnění nedošlo, neboť šetřením bylo zjištěno podezření, že k dopravní nehodě a poškození vozidel nemohlo dojít způsobem, který byl oznámen .

Za to byl obviněný J.T. odsouzen podle § 250a odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Obviněný R. Š. byl za shora uvedený trestný čin odsouzen podle § 250a odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku a podali obvinění J. T. a R. Š., rozhodl Krajský soud v Hradci Králové. Rozsudkem ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 11 To 14/2010, z podnětu odvolání obviněného J. T. napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. ohledně tohoto obviněného zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného J. T. uznal vinným přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. a), b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ) a trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 tr. zák., neboť 1) dne 22. 7. 2005 na blíže neurčeném místě v kavárně na N. M. v P. uzavřel se zástupcem A. pojišťovny a.s. pojistnou smlouvu o komplexním autopojištění na vozidlo Mercedes Benz, přičemž při uzavření smlouvy zatajil, že vozidlo je poškozené po havárii a následně v úmyslu neoprávněně vylákat plnění od A. pojišťovny a.s. dne 29. 8. 2005 oznámil na pobočce A. pojišťovny v P. pojistnou událost - dopravní nehodu, ke které mělo údajně dojít dne 23. 8. 2005 na blíže neurčeném místě u obce R. u P., kdy tuto nehodu neoznámil ani na Policii ČR a ze sjednaného havarijního pojištění uplatnil nárok na plnění, v rámci kterého zatajil, že uplatňuje i škody nesouvisející s nahlášenou dopravní nehodou, vzniklé při předcházející dopravní nehodě, ke které došlo ještě před uzavřením pojistné smlouvy s A. pojišťovnou a.s. o komplexním autopojištění, kdy toto bylo likvidováno pod č.j.: PU č. 2005 067215, a tímto jednáním dosáhl vyplacení pojistného plnění a způsobil A. pojišťovně a.s. P. škodu ve výši 38.604,-Kč,
2) obžalovaný J. T. a obžalovaný R. Š. dne 24. 10. 2005 kolem 22.00 hodin nahlásili Policii ČR v J., že se stali účastníky dopravní nehody v katastru obce J., okres J., a to s osobními motorovými vozidly zn. Jeep Liberty které řídil R.Š. a Mercedes Benz které řídil J. T., který měl současně nehodu zavinit, když nechali tuto dopravní nehodu zadokumentovat Policií ČR, přičemž průběh dopravní nehody a s tím související poškození vozidel popsali způsobem, jakým k dopravní nehodě na tomto místě dojít nemohlo a na základě toho pak dne 25. 10. 2005 R. Š. a dne 26. 10. 2005 J. T. uplatnili nárok na plnění z pojistné smlouvy u A. pojišťovny a.s. P., kdy toto bylo likvidováno pod č.j. PU 2005 080361 v případě R. Š. a pod č.j. PU 2005 080114 v případě J. T., přičemž k plnění nedošlo, neboť šetřením bylo zjištěno podezření, že k dopravní nehodě a poškození vozidel nemohlo dojít způsobem, který byl oznámen . Za to ho odsoudil podle § 210 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1, 2 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Odvolání obviněného R. Š. podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podali obvinění J. T. a R. Š. dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný J. T. pak ještě deklaroval naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. k) a l ) tr. ř.

Obviněný J. T. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou nepřezkoumatelná, nesplňují náležitosti stanovené v § 125 odst. 1 tr. ř., a tedy nejsou ani v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ). Podle něho soudy v rámci svých rozhodnutí neuvedly úvahy, kterými se řídily při hodnocení provedených důkazů, především pak klíčový důkaz o jeho vině - znalecký posudek vypracovaný Ústavem soudního inženýrství Vysokého učení v B. (dále též ÚSI ), včetně dodatku v rozhodnutích pouze citovaly, ale fakticky nijak nehodnotily. Poznamenal, že upozornil na celou řadu rozporů mezi závěry znaleckého posudku a zjištěným skutkovým stavem a že z rozhodnutí soudů není zřejmé, jak se tyto s jeho obhajobou vypořádaly. Zdůraznil přitom, že jelikož postup znaleckého ústavu sám o sobě vyvolává pochybnosti o jeho odbornosti, bylo povinností soudů znalecký posudek, jako každý jiný důkaz, řádně přezkoumat, zhodnotit jeho závěry v kontextu dalších provedených důkazů a odůvodnit, proč nevyhověly námitkám obhajoby. Nic z toho však v řízení provedeno nebylo, pouze bylo řečeno, že znalec má pravdu, ať již říká cokoliv, ať si sám sobě odporuje, ač jsou jeho závěry v rozporu s provedeným dokazováním, ač vychází z nedostatečné dokumentace a ač ani neodpovídá na otázky položené soudem. Obviněný uvedl, že pokud si znalecký ústav sám o vlastní vůli změní zadání znaleckého posudku, namísto aby zjišťoval možný nehodový děj a provedl simulaci nehodového děje, včetně konečného postavení vozidel, vyjde z jedné nekvalitní fotografie a řekne, že simulaci provádět nebude, protože sice neví, jak to bylo, ale tak, jak to tvrdí obvinění to prostě nebylo, pak nemůže být výsledek takovéhoto postupu podkladem pro rozhodnutí o vině a trestu. Dodal, že je frustrující, když znalecký ústav jako garant odbornosti není chopen ani správně nalézt místo nehody a toto zaměřit. V této souvislosti připomněl též závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 103/99.

Dále odvolacímu soudu vytkl, že nespecifikoval, která skutečnost, jíž uvedl v rámci uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy, byla hrubě zkreslena, resp. kdy a kde takovou skutečnost uvedl. Vyjádřil přesvědčení, že jím uváděné skutečnosti jsou v souladu se závěry policistů zasahujících na místě nehody. Prohlásil, že předpokladem jeho odsouzení je zjištění skutkového stavu, který měl svým tvrzením hrubě zkreslit a že není-li tento stav zjištěn, zůstává otázkou, co vlastně bylo hrubě zkresleno. Pouhý pocit soudu, že ne vše, co uvedl, odpovídá skutečnosti, nepostačuje k uznání na jeho vinu. Dospěl-li soud k závěru, že k nějakému střetu došlo, ale v rámci trestního řízení nebyl prokázán průběh skutkového děje, těžko lze bez podstatných pochybností uzavřít na jakékoliv hrubé zkreslení nezjištěného skutkového děje. Vyslovil názor, že postup orgánů činných v trestním řízení byl veden snahou po vyvrácení obhajoby a skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nebyl zjišťován. Důkazem této skutečnosti je podle jeho mínění fakt, že se soud spokojil se spekulativními závěry znaleckého posudku znaleckého ústavu, který sám poukazuje na skutečnost, že není zaměřen na vypracovávání znaleckých posudků. Ohradil se také proti tomu, že soudy nižších stupňů neřešily, že předmětná nehoda byla zasahujícími policisty projednána ve správním řízení, jež skončilo uložením sankce pachateli přestupku a jejím splněním.

Následně konkrétně poukázal na údajné zřejmé nelogičnosti a rozpory mezi závěry znaleckého posudku, zjištěnou situací na místě nehody a výpověďmi svědků - zasahujících policistů. V této souvislosti opětovně konstatoval, že se soudy těmito rozpory přes opakované námitky obhajoby vůbec nezabývaly, a dále, že soudy předpokládaný nehodový děj je v rozporu se základním fyzikálními zákony. Rovněž shledal, že žádný z rozhodujících soudů neřekl, že by poškození vozidla nekorespondovalo s nehodovým dějem, jak jej uvedl v rámci oznámení škodné události. Shrnul, že v odůvodnění napadeného rozsudku chybí jakékoliv úvahy ohledně skutečností, jak a zda vůbec mohlo být provedeno spáchání trestného činu způsobem soudem popsaným, a také označení důkazů, které soud vedly k závěru o hrubém zkreslení nehody, přičemž není ani zřejmé, jakými myšlenkovými úvahami se soud řídil.

Závěrem uvedl, že průběh této věci ukázal, že ani znalecký ústav není neomylný a automatické přebírání jeho závěrů může vést ke zcela fatálním následkům ústícím až v možnost justičního omylu. Akcentoval, že vypracování znaleckého posudku nezbavuje žádný z orgánů činných v trestním řízení povinnosti činit vlastní úvahy a přezkoumávat tyto závěry z hlediska prosté logiky a přírodních zákonů. Prohlásil, že po celou dobu trestního řízení byly jakékoliv skutečnosti vykládány v neprospěch obviněných a v případě, kdy se objevily rozpory v provedených důkazech, tyto raději nebyly vůbec řešeny a v odůvodněních příslušných rozhodnutí zmiňovány. Výsledkem je, že rozhodnutí odvolacího soudu namísto uvedení skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, cituje jeden z provedených důkazů a rezignuje na jakékoliv vlastní úvahy o průběhu skutkového děje. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se tak lze dozvědět názor znaleckého ústavu, nikoliv závěry soudu.

Z těchto důvodů obviněný J. T. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 11 To 14/2010, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo v důsledku zrušení, pozbyla podkladu, a aby Okresnímu soudu v Jičíně přikázal věc v celém rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Obviněný R. Š. v dovolání poznamenal, že původně mu bylo kladeno za vinu, že se spoluobviněným T. dopravní nehodu zinscenoval, když teprve ve zjevné důkazní nouzi bylo jeho údajné jednání přehodnoceno tak, že při uplatnění nároku na pojistné plnění uvedl nepravdivé údaje. Podle jeho názoru však k tomuto závěru nebyl proveden žádný důkaz, resp. v rozsudku není vůbec uvedeno, jaké nepravdivé údaje, komu a kde měl uvést. Podotkl, že se soud ocitl v bludném kruhu, když tvrdí, že k nehodě sice mohlo dojít, a současně, že tím, že nahlásil, že k dopravní nehodě došlo, se dopustil trestného činu. Připomněl, že v protokole o dopravní nehodě ze dne 24. 10. 2005 je uvedeno: Řidič T. po projetí levotočivé zatáčky v prudkém klesání z důvodů nepřiměřené rychlosti nestačil včas brzdit a přední částí vozidla narazil do před ním jedoucího vozidla, které bylo nárazem odhozeno do prudkého příkopu vpravo, kde se převrátilo . Namítl, že protokol sepisovali policisté vycházející z tvrzení spoluobviněného T. a že soud nemůže ani při sebevětší snaze prokázat, že by uvedl jakýkoliv hrubě zkreslený nebo nepravdivý údaj. Další a poslední možností, kde mohl uvést nepravdivý nebo hrubě zkreslený údaj, je formulář o nahlášení škody pojišťovně. K tomu poznamenal, že ve spise jsou založeny dva zcela identické formuláře (na č. l . 37 a č. l . 91), kopie téže listiny, přičemž ani z této listiny není možné dospět k závěru, že by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Zhodnotil také, že orgány činné v trestním řízení vycházely ze znaleckých posudků, jejichž závěry byly podle soudu zpochybněny a podle mínění jeho osoby zcela vyvráceny. V neposlední řadě soudům vytkl, že přes výhrady ke kvalitě znaleckých posudků ignorovaly dopis ÚSI, z něhož plyne, že ÚSI není specializovaným ústavem na znaleckou činnost (což svými posudky jednoznačně prokázal), resp. že jej s tímto dopisem neseznámily.

Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný R. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud při zrušení napadeného rozsudku ve smyslu § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozsudkem rozhodl tak, že ho obžaloby zprostí.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 11 To 14/2010, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), resp. h) tr. ř. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněných J. T. a R. Š. směřují ve své podstatě právě do oblasti skutkových zjištění a mají primárně procesní charakter. Oba obvinění totiž soudům vytýkají v prvé řadě neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění [vyjádřená v komprimované podobě v bodě 2) rozsudku soudu prvního i druhého stupně a rozvedená v odůvodnění těchto rozhodnutí], přitom současně prosazují vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro ně příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (shodně tvrdí, že se jednání, které je jim kladeno za vinu, nedopustili). Obviněný J. T. brojí ještě proti odůvodnění soudních rozhodnutí. A právě z uvedených procesních (skutkových) výhrad vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnými J. T. a R. Š. ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., obviněným J.T. též v porušení ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění J.T. a R. Š. uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali jen z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, příp. též z nedostatečného odůvodnění soudních rozhodnutí, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však obvinění neuplatnili a svou argumentací ani věcně nenaplnili (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhají obvinění, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Stran námitek obviněného J. T. proti odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů lze ještě dodat, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008, s. 2076).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný.

Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný J. T. ve svém dovolání sice deklaruje důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., avšak nevznáší žádné konkrétní námitky, ze kterých by naplnění tohoto dovolacího důvodu mělo vyplývat. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních relevantních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady skutečně podřaditelné pod některý ze zákonem stanovených důvodů dovolání rozhodnutí vytýká. Nadto je evidentní, že obviněný J.T. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil primárně námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a jež nelze, jak již shora konstatováno, podřadit pod žádný z důvodů dovolání.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.).

Procesní podmínky pro odmítnutí nebo zamítnutí odvolání nebo stížnosti, jež má na mysli citované zákonné ustanovení, vymezují příslušná ustanovení trestního řádu, a to § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a § 253 tr. ř. u odvolání. Podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. (alternativa první) je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek (odvolání nebo stížnost). Smyslem tu tedy je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které provedeno nebylo, ač podle zákona mělo být provedeno, takže dovolatel byl zkrácen ve svém právu na přístup k soudu druhého stupně (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu 20/2003 pod číslem T 491). Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, zamítl jej, a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu 18/2002 pod číslem T 423).

V návaznosti na uvedené nutno učinit závěr, že ve vztahu k obviněnému J. T. dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže být naplněn již proto, že je podmíněn zamítnutím nebo odmítnutím řádného opravného prostředku [buď bez splnění procesních podmínek nutných pro takové rozhodnutí nebo přes existenci vady odpovídající některému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kterou bylo zatíženo předcházející řízení], přičemž ovšem odvolání jmenovaného obviněného zamítnuto ani odmítnuto nebylo.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněných J. T. a R. Š.nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Obiter dictum považuje Nejvyšší soud za potřebné stručně poznamenat následující skutečnosti.

Trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.

Objektem tohoto trestného činu je (v konečném důsledku) cizí majetek, majetková práva pojistitelů (zájem na ochraně cizího majetku).

Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti pro uzavření pojistné smlouvy nebo pro uplatnění práv a povinností z ní. Hrubě zkreslenými údaji jsou takové, které mylně nebo neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech pro uzavření pojistné smlouvy či realizaci práv a povinností z ní. Podstatné údaje zamlčí ten, kdo neuvede při sjednávání pojistné smlouvy nebo realizaci práv a povinností z ní jakékoli údaje, které jsou v těchto souvislostech rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné).

Po subjektivní stránce je u trestného činu pojistného podvodu (v jeho základní skutkové podstatě) třeba úmyslného zavinění.

Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.].

Je obecně známo, že uvedení úplných a správných údajů o pojistné události má pro pojistitele podstatný význam, neboť tento potřebuje zjistit všechny okolnosti rozhodné pro realizaci jeho práv a povinností v souvislosti s uplatněním nároku z pojistné smlouvy. Na tomto místě není od věci zmínit ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), jež mj. stanoví, že pojištěný je povinen bez zbytečného odkladu písemně oznámit pojistiteli, že došlo ke škodné události s uvedením skutkového stavu týkajícího se této události a předložit k tomu příslušné doklady.

V návaznosti na shora uvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že popis skutku vyjádřený pod bodem 2) tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího i odvolacího soudu (blíže rozvedený v odůvodnění rozhodnutí soudu první a druhé instance) nejenže odpovídá všem zákonným (formálním i materiálním) znakům použité skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu, ale současně též dostatečně konkretizuje místo, čas a způsob spáchání činu, popř. jiné jeho okolnosti, jichž je třeba k tomu, aby předmětný skutek nemohl být zaměněn s jiným. Z popsaných skutkových zjištění je totiž zřejmé, že dne 25. 10. 2005 R. Š. a dne 26. 10. 2005 obviněný J. T. při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy u A. pojišťovny a.s. Praha pod č.j. PU 2005 080361, resp. č.j. PU 2005 080114 vědomě uvedli hrubě zkreslené údaje, když průběh dopravní nehody, jimi dne 24. 10. 2005 kolem 22.00 hodin nahlášené Policii ČR v J. (k níž došlo v katastru obce J., okres J., mezi osobními motorovými vozidly zn. Jeep Liberty které řídil obviněný R. Š. a Mercedes Benz které řídil obviněný J. T.) , a s tím související poškození vozidel popsali způsobem, jakým k dopravní nehodě na tomto místě dojít nemohlo (v této souvislosti je třeba zdůraznit, že podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů takto popsali dopravní nehodu jak příslušníkům Policie ČR DI v J., tak i pojišťovně). Takové zjevně úmyslné jednání obviněných mělo typicky podvodný charakter šlo o uvedení hrubě zkreslených údajů.

Soudy dříve ve věci činné tedy nepochybily, pokud zjištěný skutek ad 2) ve vztahu k oběma obviněným posoudily jako trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 tr. zák. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. listopadu 2010 Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý