6 Tdo 1002/2003
Datum rozhodnutí: 17.09.2003
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1002/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2003 o dovolání podaném obviněným M. T., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 8 To 649/2002, ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 1 T 113/2001, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný M. T. byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 8 To 649/2002, rozhodujícím na podkladě jeho odvolání jako soudem odvolacím, uznán vinným trestným činem maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Tento rozsudek soud druhého stupně vyhlásil poté, co v celém rozsahu zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 1 T 113/2001.

Podle zjištění odvolacího soudu se obviněný dopustil uvedeného trestného činu tím, že v P. jako strážník Městské policie P. dne 27. 1. 1999 kolem 06.30 hodin ve funkci velitele směny ve služebně Městské policie v průběhu výkonu služby poté, co S. J. předvedla na služebnu muže nezjištěné totožnosti, který ji krátce předtím na A. třídě fyzicky napadl, čemuž se ubránila, pachatele spoutala na rukou, společně s dalším neustanoveným strážníkem Městské policie, tohoto muže před vchodem do služebny převzali a odvedli do služebny, načež s poškozenou J. nebyl sepsán žádný záznam o jejím přepadení a o předvedení osoby a obžalovaný toto neoznámil Policii ČR ani svým nadřízeným tak, jak mu bylo uloženo zejména v § 7 odst. 1 a § 10 zák. č. 553/1991 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, a pachatele bez dalších opatření propustil.

Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. V. dovolání opírající se o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž namítal nesprávné právní posouzení skutku odvolacím soudem.

Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřoval obviněný ve způsobu, jakým se krajský soud vypořádal s jím uplatňovanými argumenty. Rozhodnutí považoval za nepřesvědčivé a vytkl mu, že jím nebyly náležitě vyvráceny jím uváděné námitky. Dovolatel v obsáhlém podání dále rozebral důkazní situaci a svou polemiku zaměřil především na hodnocení provedených důkazů, zejména se zabýval výpovědí svědkyně J., kterou označil na rozdíl od soudů obou stupňů za nevěrohodnou, a vylíčil, které skutečnosti jej k takovým úvahám vedly. Další výhrady vztáhl ke skutkovým zjištěním, když tvrdil, že skutkový děj popsaný ve výroku o vině nebyl prokázán. Krajský soud podle jeho názoru při hodnocení důkazů nehledal a nehodnotil okolnosti, které sloužily obhajobě, ale pouze ty, které svědčily obžalobě; stejně tak se nevypořádal s naplněním skutkové podstaty souzeného trestného činu, zejména s tím, o jaký důležitý úkol se mělo jednat a v čem je podstatnost ztížení jeho splnění. Další námitky pak obviněný uplatnil k uloženému trestu a jeho výši. V závěru navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil v celém rozsahu a věc přikázal tomuto soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byl opis dovolání doručen ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., ve svém vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a aby tak učinil podle § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Tento návrh odůvodnil tím, že dovolatel argumentuje důvody, které již uplatnil v odvolání, jakož i v rámci dřívější obhajoby, a nevytýká meritornímu rozhodnutí žádnou konkrétní vadu v právním hodnocení zjištěných skutkových okolností. Své požadavky obviněný opírá výlučně o jiný výklad důkazní situace, než k jakému dospěly soudy obou stupňů. Takové námitky však uplatněný dovolací důvod nenaplňují.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).



Vzhledem k tomu, že podle § 265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle § 265b odst. 2 tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť zákon tuto zásadu výslovně nestanoví. Je tomu tak proto, že právní posouzení vždy navazuje neoddělitelně na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkový stav tak je vždy základem, od něhož se právní posouzení odvíjí. Skutková zjištění jsou výsledkem celého dokazovacího procesu a odrážejí složitou činnost soudu, jejíž těžiště po provedení shromážděných důkazů je v jejich hodnocení. Dovolací výhrady směřující proti nesprávnosti skutkových zjištění nemají a ani nemohou mít právní povahu, protože neřeší problematiku založenou na normách hmotného práva. Námitky mající podklad ve skutkových zjištění proto nelze podřazovat pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ten se vztahuje výhradně k právnímu posouzení skutku nebo k jinému hmotně právnímu posouzení.

Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit ani základě případného doplnění dokazování, ani v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá také z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se totiž dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí, nebo v jiném hmotně právním posouzení. Teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci.

V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy, že v dovolání jsou primárně vyjádřeny pochybnosti o správnosti a dostatečnosti skutkových zjištění, což právě činí dovolatel ve svém podání. Obviněný totiž nesouhlasí s tím, jak soudy obou stupňů posoudily a vyhodnotily provedené důkazy, a domáhá se přehodnocení skutkového stavu věci s tím, aby dovolací soud zaujal jiné hodnotící stanovisko, než bylo předchozími soudy bráno do úvahy. Takovými námitkami se ocitl mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Pokud obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku formuluje též výhrady směřující do výše uloženého trestu, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že takové námitky lze dovoláním úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jde o trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména vyhodnocení kriterií v § 31 až § 34 tr. zák. a uložení nepřiměřeného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř., tedy ani prostřednictvím dovolacího důvodu obsaženého v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak činí dovolatel.

S přihlédnutím ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b odst. 1 tr. ř., a proto jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. O odmítnutí dovolání přitom rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. září 2003

Předseda senátu:

JUDr. Jan Bláha

Vypracovala:

JUDr. Milada Kodysová