6 Tdo 1001/2005
Datum rozhodnutí: 24.08.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1001/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. srpna 2005 o dovolání obviněného Z. B., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 4. 5. 2005, č. j. 31 To 63/2005-275, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 245/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Dovoláním obviněný napadl usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 4. 5. 2005, č. j. 31 To 63/2005-275, jímž bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 1. 2005, č. j. 3 T 245/2001-262. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 148 odst. 2 tr. zák., a byl mu podle § 148 odst. 1, 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a podle § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců.

Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení. Podle jeho názoru skutek nevykazuje zákonné znaky pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 148 odst. 2 tr. zák., neboť přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce listopadu 1999 a prosince 1999 nepodepsal obviněný, ani žádnou osobu k podpisu za společnost T. Z. B., s. r. o. nezmocnil. Jeho podpis zfalšoval Ing. Z. S. (zřejmě má obviněný na mysli Ing. Z. D.). Tvrzení Ing. D. o zmocnění pokládá obviněný za účelové a nepravdivé. Plátce daně z přidané hodnoty má povinnost podat daňové přiznání k dani z přidané hodnoty do 25 dnů od skončení zdaňovacího období, Ing. D. však toto daňové přiznání podal (aniž by o tom obviněný věděl) již dne 22. 12. 1999, když tento den nebyl posledním dnem lhůty. Obviněný má za to, že k daňovému přiznání, které nepodal, nelze přihlížet. Daňová přiznání bez podpisu statutárního orgánu jsou právně neúčinná, nicotná. Nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že jako jednatel společnosti odpovídá za daňové přiznání a tím za uplatněný nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, přestože daňové přiznání fakticky nepodepsal. Toto tvrzení nemá podle obviněného oporu v žádné právní normě platné na území ČR. Upozornil, že orgány činné v trestním řízení musí postupovat v souladu se zásadou oficiality podle § 2 odst. 4 tr. ř., tj. z úřední povinnosti dokazovat naplnění všech znaků skutkové podstaty jakéhokoliv trestného činu, v trestním řízení platí rovněž zásada vyhledávací podle § 2 odst. 5 tr. ř., podle které je na orgánech činných v trestním řízení, aby zjišťovaly právně relevantní skutečnosti a vyhledávaly důkazy i bez návrhu stran. Tím se trestní řízení liší od dokazování v rámci daňového řízení, v němž má daňový subjekt povinnost prokazovat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván (§ 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb.). Dokazování v daňovém řízení je mnohem volnější a širší ve srovnání s dokazováním v trestním řízení, v němž je třeba vždy prověřit obhajobu obviněného, a proto výsledky, k nimž v otázce rozsahu daňové povinnosti a jeho nesplnění dospěl v daňovém řízení správce daně, nelze bez dalšího přejímat do trestního řízení a toliko na jejich podkladě není možno vyvozovat trestní odpovědnost. Obviněný je přesvědčen, že nebylo prokázáno, že se pokus trestného činu zkrácení daně stal a nebyl mu prokázán úmysl tento trestný čin spáchat. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265r tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka Liberec ze dne 4. 5. 2005, č. j. 31 To 63/2005-275, a předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 1. 2005, č. j. 3 T 245/2001-262, a aby obviněného obžaloby zprostil, event. přikázal věc k novému projednání soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Podle ustálené soudní praxe Nejvyššího soudu lze v rámci dovolacího řízení připustit zásah do skutkového zjištění jen tehdy, existuje-li nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a současně, učiní-li dovolatel tento nesoulad , resp. nesprávnost předmětem dovolání (tedy právně relevantně jej namítne). O takový případ se však v posuzované věci nejedná. V dovolání však obviněný nenamítl nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, nýbrž nedostatky mající primárně původ v samotném skutkovém zjištění. Jak vyplývá z odůvodnění dovolání, obviněný absenci subjektivní stránky trestného činu dovozuje z toho, že daňové přiznání k dani z přidané hodnoty nepodepsal. Tvrzení svědka Ing. D. považuje za účelové a nepravdivé. Je zřejmé, že obviněný nevytýká soudům nic jiného, než to, v jakém rozsahu provedly dokazování (podle jeho názoru je dokazování neúplné) a jak provedené důkazy hodnotily. Uvedené námitky, jak bylo shora konstatováno, však nemohou v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obstát, neboť jsou ryze skutkového charakteru. Jimi se obviněný domáhá přezkoumání již učiněných skutkových zjištění. Toliko nad rámec považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující:

Ze svědecké výpovědi Ing. Z. D. se podává, že mohl za obviněného faktury podepsat, činil tak však vždy s jeho vědomím a pouze proto, že bylo nutné včas daňové přiznání podat. Je nutno dodat, že i s ohledem na tuto skutečnost soudy v předcházejícím řízení dospěly k závěru o přímém úmyslu obviněného trestný čin spáchat. Vycházely přitom z dalších důkazů, kdy lze zmínit výpověď svědkyně Ing. J. Č., která potvrdila, že otázku faktur společnosti H., s. r. o. a B. M. P. R., s. r. o. v souvislosti s uplatněním v rámci odpočtu DPH s obviněným konzultovala. Nadto ze svědecké výpovědi svědkyně M. P. nevyplynulo nic, z čeho by se dalo usoudit, že by obviněný namítal, že faktury neměly být uplatněny a jsou podány bez jeho vědomí, naopak se dožadoval, aby mu byl poskytnut odpočet DPH a že z jeho strany je vše v pořádku. Bylo dále prokázáno, že společnost H., s. r. o. žádnou zprostředkovatelskou činnost pro společnost T. Z. B., s. r. o. nevykonala. Na základě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že obviněný si sám, příp. ve spolupráci s dalšími osobami nechal vystavit faktury za neexistující práce, následně vybral peníze z účtu a provedl údajnou platbu v hotovosti, náklady uplatnil v žádosti o nadměrný odpočet, přičemž vybrané peníze z účtu by si ponechal. Vzhledem k tomu, že celá záležitost se začala vyšetřovat, peníze vrátil zpět na účet s vysvětlením, že osoby, které ho měly podvést, mu je vrátily zpět. Je zjevné, že obviněný tím, že zahrnul do nároku na odpočet daně z přidané hodnoty i faktury za nerealizované zakázky a platby, pokusil se zvýšit svůj nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty a vylákat od státu částku v celkové výši 220.000,- Kč. V tomto směru tedy nelze soudům ničeho vytknout, pokud dospěly v otázce subjektivní stránky trestného činu k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák., totiž že vědomě zahrnul do svého účetnictví faktury společnosti H., s. r. o. a B. M. P. R., s. r. o., ačkoli musel vědět, že zakázky realizovány nebyly a platby nikdy neprovedl, když jejich uplatněním se snažil získat finanční prospěch. K vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty nedošlo v důsledku řádně provedené kontroly finančního úřadu. Proto jednání obviněného zůstalo ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 148 odst. 2 tr. zák. a nebylo dokonáno. Ve světle těchto skutečností není rozhodné, zda obviněný daňové přiznání k dani z přidané hodnoty podepsal (ostatně svědek Ing. Z. D. připustil, že daňové přiznání mohl jménem obviněného podepsat), neboť není pochyb, že věděl o tom, že daňové přiznání bylo vyhotoveno na základě nepravdivých, resp. na základě fiktivních faktur, které sám ke zpracování svému účetnímu a také své daňové poradkyni předložil a že toto bude podáno u finančního úřadu současně s požadavkem na vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Z těchto důvodů nebylo ani nutno dále zkoumat, zda podpis na daňovém přiznání je či není obviněného. Nejvyšší soud je toho názoru, že výrok o vině je správný, když obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2 tr. zák., ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák.

Je třeba doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu § 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II ÚS 681/04).

Nejvyšší soud má za to, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. srpna 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann