6 Tdo 1000/2002
Datum rozhodnutí: 08.01.2003
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1000/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 8. ledna 2003 dovolání, které podal obviněný Ing. B. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2002, sp. zn. 4 To 138/2002, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 274/2001, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. B. Š.

o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Ing. B. Š. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2002, sp. zn. 3 T 274/2001, uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 147 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců.

Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného trestného činu tím, že jako jednatel s. r. o. S. B., jak bylo jeho povinností, neodvedl srážky z platu zaměstnanců na povinné platby, a to:

1) za období od 1. ledna 1998 do měsíce června 2000 v B. neodvedl pojistné na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti ve smyslu ustanovení zákona číslo 589/1992 Sbírky v jeho platném znění M. s. s. z. B. v celkové výši 219.481,- Kč,

2) za období od 1. ledna 1998 do 24. července 2000 v B. neodvedl V. z. p. ČR, o. p. B. pojistné dle ustanovení zákona číslo 592/1992 Sbírky v jeho platném znění ve výši 122.839,- Kč,

3) za období od měsíce června 1999 do měsíce prosince 1999 neodvedl zálohu na daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků ve smyslu ustanovení zákona číslo 586/1992 Sbírky v jeho platném znění, a to F. ú. B. ve výši 54.318,- Kč.

Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Krajský soud v Brně ve veřejném zasedání konaném dne 4. 6. 2002, sp. zn. 4 To 138/2002, a usnesením podle § 256 tr. ř. je zamítl.

Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen obviněnému dne 28. 6. 2002, jeho obhájci JUDr. J. J. dne 19. 6. 2002 a Městskému státnímu zastupitelství v Brně dne 17. 6. 2002.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím jmenovaného obhájce dne 16. 8. 2002 osobně u Městského soudu v Brně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V obecné rovině uvedl, že dovolání směřuje jak do výroku o vině, tak i do všech obsahově navazujících výroků rozsudku nalézacího soudu ve spojení s usnesením soudu odvolacího, přičemž důvodem dovolání je okolnost, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném hmotně právním posouzení skutku.

V podrobnostech pak dovolatel uplatněný dovolací důvod rozvedl tak, že nesprávnost hmotně právního posouzení skutku, který byl rozsudkem soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu kvalifikován jako trestný čin podle § 147 odst. 1 tr. zák., spočívá v tom, že soudy obou stupňů mylně aplikovaly ustanovení § 3 odst. 3 a § 4 tr. zák. Namítá, že v souzené věci bylo dáno toliko zavinění nedbalostní ve smyslu § 5 písm a) tr. zák., a to ve formě tzv. vědomé nedbalosti, tudíž jeho jednání popsané ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně není trestným činem podle § 147 odst. 1 tr. zák. z nedostatku subjektivní stránky, když v této souvislosti poukazuje na dikci trestního zákona v citovaném ustanovení a zdůrazňuje, že zde vymezený trestný čin je trestným činem úmyslným a k naplnění jeho skutkové podstaty nepostačuje zavinění nedbalostní. Ve svém dovolání obviněný rovněž stručně zrekapituloval skutková zjištění soudů obou stupňů, přičemž k nim postavil do protikladu jím tvrzenou skutečnost, že v rozhodné době od ledna 1998 do července 2000 již neměl dostatek finančních prostředků ani na výplatu vlastních mezd na platy zaměstnanců. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně a dále rozsudek Městského soudu v Brně, a aby podle § 2651 odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně v písemném vyjádření ze dne 2. 10. 2002 uvedl, že tvrzené námitky dovolatele sice odpovídají důvodům dovolání uvedeným v ustanovení § 265b odst. 1písm. g) tr. ř., nicméně dovolání považuje za zjevně neopodstatněné. Má za to, že z provedených důkazů je zřejmé, že finanční obtíže firmy S., s. r. o., se táhnou nepřetržitě již od roku 1994, přičemž po celou dobu obviněný upřednostňoval své podnikatelské aktivity před placením předmětných zákonných dávek, ostatní finanční závazky jmenované firmy byly vyrovnány, tato dokonce poskytla půjčku další firmě, v níž byl obviněný jednatelem. Z provedených důkazů nelze dovodit, že k neuhrazení předmětných zákonných dávek došlo v důsledku neočekávaného nepříznivého vývoje událostí. Na základě uvedeného soudy obou stupňů zcela důvodně shledaly, že jednání obviněného naplnilo znaky zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, souhlasil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny zákonné podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 265a tr. ř. Podle odst. 1 citovaného ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.

Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Rovněž tak konstatoval, že obsah dovolání vyhovuje náležitostem vyžadovaným zákonem a formulovaným v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Dále se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda dovolání obviněného z jím namítaného dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je opodstatněné. Obviněný v odůvodnění svého dovolání sice ke zjištěnému skutkovému stavu namítl, že v rozhodné době od ledna 1998 do července 2000 již neměl dostatek finančních prostředků ani na výplatu vlastních mezd na platy zaměstnanců, čímž vyslovil částečně pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, současně však uplatnil námitky vztahující se k ustanovením § 3 odst. 3 a § 4 tr. zák., jejichž případná chybná aplikace soudy prvního i druhého stupně by mohla vést k rozhodnutí, které spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V takovém případě lze část dovolacích námitek obviněného podřadit pod důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V této souvislosti je zapotřebí uvést, že důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je relevantní v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání proto nemůže být nesprávné skutkové zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění může dovolatel úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení skutku.

Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení ve vztahu k tvrzenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posoudit hmotně právní posouzení skutku. Přezkoumávané rozhodnutí bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, bude-li právní posouzení uvedené ve výroku rozhodnutí v rozporu se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.

Z těchto důvodů dovolací soud považuje za právně irelevantní uvedené tvrzení obviněného vztahující se ke správnosti skutkových zjištění soudy obou stupňů.

Jestliže pro úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný skutkový stav věci, pak je třeba připomenout zjištění, které učinil soud prvního stupně, že obviněný jako jednatel obchodní společnosti S. B., s. r. o., jak bylo jeho povinností, neodvedl za období a v částkách, jak bylo specifikováno ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, srážky z platu zaměstnanců na povinné platby pojistného a zálohu na daň z příjmu dotčeným orgánům, mzdy zaměstnancům skutečně vyplatil, čímž porušil zájem společnosti na řádném výběru daní a pojistného.

Soud prvního stupně posuzoval rovněž jednání obviněného před obdobím uvedeným ve skutkové větě výroku o vině, a to již od listopadu 1994, resp. ledna 1995, tedy před 1. 1. 1998, a dospěl k závěru, že jeho jednání před tímto datem není trestné, a to zejména z důvodu snížené společenské nebezpečnosti, kdy z celkového profilu společnosti obviněného, objektivně posouzeného znalcem, vyplývá, že obviněný přistupoval k většině svých povinností, vyplývajících mu z podnikatelské činnosti, odpovědně a snažil se v rámci svých možností plnit své splatné závazky a dokonce podíl závazků nesplacených neustále snižoval. Soud prvního stupně přihlédl také k tomu, že obviněný částečně hradil pohledávky vůči orgánům sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění a vůči finančnímu úřadu, když v letech 1994 - 1997 provedl celou řadu úhrad.

Nalézací soud v souvislosti s posuzováním jednání obviněného v tomto období učinil současně na základě vyjádření znalce a listinných podkladů závěr, že obviněný disponoval prostředky potřebnými úhradě povinných plateb, nebyl tedy insolventní, jak vyplývá ze stavu běžného účtu i pokladny ke každému konkrétnímu měsíci, ve kterých byly hrazeny platby jiné než zákonné. Subjektivní stránku jednání obviněného po 1. 1. 1998 posoudil na straně 5 odůvodnění odsuzujícího rozsudku, kde uvedl, že uvedeného jednání se dopustil minimálně v nepřímém úmyslu dle § 4 písm. b) trestního zákona, neboť věděl, že svým jednáním může shora uvedený zájem společnosti narušit a byl s tímto srozuměn. V této souvislosti nutno poukázat právě i na dobu, za kterou soud nepovažoval jednání obviněného jako trestné, neboť již od roku 1994 obviněný nedodržoval zákonem mu stanovenou povinnost, a tudíž věděl o tom, že jeho podnikání mu nevytváří dostatečné možnosti hradit povinné platby, namísto toho však hradil i jiné závazky a z trestnosti jeho jednání jej nevyviňují ani problémy s omezenou možností dispozice s nemovitostí v P., která byla zastavena ve prospěch poskytovatele úvěru, neboť o této zástavě věděl a musel s ní počítat při uzavírání smlouvy o úvěru.

Takto zjištěný skutek soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák.

Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s použitou právní kvalifikací se ztotožnil i soud druhého stupně, který na straně 1 a 2 odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že skutkový děj byl zjištěn správně, tj. bez důvodných pochybností, v rozsahu nutném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. řádu). Skutková zjištění odpovídají výsledkům provedeného dokazování a jsou úplná a správná. Soud I. stupně své skutkové a právní závěry přesně, jasně a přesvědčivě zdůvodnil. Odvolací soud proto odkazuje na podrobnou a přiléhavou argumentaci soudu I. stupně, obsaženou v odpovídajících částech napadeného rozsudku, ke které nemá žádné výhrady, naopak se s ní plně ztotožňuje. Trestní odpovědnost za trestný čin podle § 147 trestního zákona lze vyvozovat tehdy, jestliže zaměstnavatel svým zaměstnancům z hrubé mzdy skutečně srazil příslušné částky, zálohy na daň z příjmů, pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a neodvedl je, tj., pokud měl dostatek peněz na výplatu hrubých mezd a částky sražené zaměstnancům použil na jiné účely tak, jak to bylo v případě obviněného, který místo toho, aby hradil povinné platby, hradil i jiné závazky. Úmysl obviněného lze jednoznačně dovodit tak, jak na to poukazuje soud I. stupně.

Závěr soudů obou stupňů, že ve zjištěném jednání obviněného je třeba spatřovat z hlediska subjektivní stránky minimálně úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák. (srozumění obviněného, že může narušit zájem státu na řádném odvedení sražené daně, pojistného na sociální zabezpečen, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti) ve vztahu k následku ve skutkové podstatě trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák., nemá ani Nejvyšší soud důvod zpochybňovat. K zásadně správným úvahám soudů obou stupňů jen dodává, že právní závěr o existenci zavinění ve smyslu trestního zákona a jeho formě se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. V případě nepřímého úmyslu pak pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem a pro případ že jej způsobí, byl s tím srozuměn, přičemž toto srozumění vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma těmto možnostem. Naproti tomu kritériem nedbalosti v obou jejích formách je zachovávání určité míry opatrnosti pachatelem.

Soud prvního stupně svá skutková zjištění a navazující právní závěry přesně, logicky a přesvědčivě odůvodnil, čemuž přisvědčil v rámci odvolacího řízení i soud druhého stupně. Jelikož soudy obou stupňů se náležitě vypořádaly i se subjektivní stránkou jednání obviněného, Nejvyšší soud (vycházeje ze zjištěného a ve výroku odsuzujícího rozsudku popsaného skutku) dospěl k závěru, že právní kvalifikace takového skutku je správná a v souladu se zákonem.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. B. Š. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející.

Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. ledna 2003

Předseda senátu:

JUDr. Jan Bláha