č. j. 6 Azs 189/2004-43

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: O. M . , zastoupen JUDr. Jiřím Škodou, advokátem, se sídlem Chomutov, Příční 29, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 Az 224/2003-23 ze dne 12. 1. 2004,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění:

Žalobce (dále jen stěžovatel ) kasační stížností podanou dne 8. 4. 2004 napadá rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 Az 224/2003-23 ze dne 12. 1. 2004, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 9. 2002, č. j. OAM-9604/VL-20-P16-2001, kterým bylo zastaveno řízení o udělení azylu podle § 25 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále jen zákon o azylu ).

Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že je sice pravdou, že se nedostavil k pohovorům ve dnech 4. 9. 2002 a 16. 9. 2002, avšak dle jeho názoru nikdo není povinen se nepřetržitě nacházet na uvedené adrese, například když čerpá dovolenou, léčebný pobyt atd. Stěžovatel žije v současné době s družkou O. D., českou občankou, která je ve vysokém stupni gravidity. Stěžovatel má za to, že skutečnost slučování rodiny, případně další v řízení o udělení azylu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Kromě toho stěžovatel navrhuje přiznání odkladného účinku jím podané kasační stížnosti.

Žalovaný se ke kasační stížnosti věcně nevyjádřil.

Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil pro posouzení této právní věci zejména následující rozhodné skutečnosti: stěžovatel v průběhu správního řízení sdělil, že bude pobývat na adrese Ch., J. 5000 . Na tuto adresu mu bylo doručováno předvolání k pohovoru na den 4. 9. 2002. Zásilka obsahující toto předvolání byla vrácena zpět, přitom obsahovala údaj o tom, že adresát (tedy stěžovatel) je na uvedené adrese neznámý. Stěžovatel byl následně opakovaně předvolán k pohovoru na den 16. 9. 2002, tentokrát již bylo předvolání doručeno tak, že bylo uloženo u pověřeného pracovníka žalovaného podle § 24 odst. 2 zákona o azylu s vyvěšením oznámení o uložení. Stěžovatel se k pohovoru nedostavil. Následně bylo dne 17. 9. 2002 žalovaným rozhodnuto o zastavení řízení. Z obsahu soudního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil, že postup žalovaného shledal Krajský soud v Ústí nad Labem k uplatněnému žalobnímu bodu stěžovatele oprávněným a jím podanou žalobu zamítl. Rozsudek byl stěžovateli doručen dne 31. 3. 2004 na adresu Ch., 17. l. 4628 ; ten jej napadl kasační stížností předanou k poštovní přepravě dne 8. 4. 2004.

Stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen s. ř. s. ); kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou. Přestože stěžovatel výslovně na žádný z kasačních důvodů podávaných z § 103 odst. 1 písm. a) až e) s. ř. s. neodkazuje, přitom ani po obsahové stránce se jím podaná kasační stížnost nejeví zcela zřetelnou, Nejvyšší správní soud přistoupil na samu hranici příznivosti posouzení jejího obsahu pro stěžovatele a dovodil, že stěžovatel svými tvrzeními míří na nesprávné posouzení právní otázky soudem ohledně splnění podmínek pro zastavení řízení před žalovaným. Nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem je přitom kasačním důvodem podávaným z § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a kasační stížnost tak Nejvyšší správní soud, vědom si velkorysosti tohoto svého posouzení pro stěžovatele, shledává přípustnou.

Nejvyšší správní soud tedy napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem v mezích uplatněného kasačního důvodu přezkoumal a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Podle § 23 odst. 2 zákona o azylu je žadatel (v daném případě stěžovatel) povinen dostavit se na předvolání ministerstva (v daném případě žalovaného) k pohovoru. Podle § 25 písm. d) zákona o azylu se řízení o udělení azylu zastaví mimo jiné tehdy, jestliže se žadatel bez vážného důvodu opakovaně nedostavuje k pohovoru a na základě dosud zjištěných skutečností nelze rozhodnout. Podle § 24 odst. 1 zákona o azylu se písemnosti doručují do vlastních rukou žadatele o udělení azylu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se písemnost, kterou se nepodařilo doručit, uloží v přijímacím nebo pobytovém středisku, kde je žadatel o udělení azylu hlášen k pobytu, nebo v ministerstvem určeném azylovém zařízení, je-li hlášen k pobytu mimo azylové zařízení. Oznámení o uložení nedoručené písemnosti se vyvěsí v přijímacím nebo pobytovém středisku na úřední desce. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Podle odstavce 3 téhož ustanovení pak po hodnověrném zjištění, se v případě, že místo jeho pobytu není známo, doručení provede podle odstavce 2.

V projednávané věci je tedy rozhodující, zda byly splněny kumulativně podmínky podávané z § 25 písm. d) zákona o azylu, tj. zda se žadatel bez vážného důvodu opakovaně nedostavil k pohovoru (na který byl řádně předvolán) a zda na základě dosud zjištěných skutečností nebylo možno rozhodnout. Při posouzení této otázky Nejvyšší správní soud nutně musí vycházet z toho, že stěžovatel v kasační stížnosti nijak nepopírá, že by se v místě, kde se zdržovat měl a na které mu bylo také doručováno, skutečně nezdržoval. Nezpochybňuje ani samotný údaj obsažený na nedoručené zásilce, z něhož žalovaný vycházel, a sice že na adrese, na které se měl zdržovat (a nezdržoval se), nebyl znám, a konečně nezpochybňuje ani skutečnost, že žalovanému nebylo v době, kdy předvolával stěžovatele k pohovoru, místo pobytu známo. Žádná tvrzení v tomto směru neuvádí a žádné důkazy Nejvyššímu správnímu soudu nepředkládá. Pokud tedy stěžovatel nyní nečiní spornou skutečnost, z níž žalovaný při opakovaném doručení předvolání k pohovoru na den 16. 9. 2002 vycházel, tj. že se v místě, kam mu poprvé bylo doručováno předvolání na pohovor, který se měl konat dne 4. 9. 2002, nezdržoval, pouze argumentuje v tom směru, že mu nelze bránit například odjet na dovolenou, ani nezpochybňuje skutečnost, že se neměl na uvedeném místě zdržovat, pak není zpochybněn závěr žalovaného o tom, že bylo hodnověrně zjištěno, že se stěžovatel v místě, kde je hlášen k pobytu, dlouhodobě nezdržuje (§ 24 odst. 3 zákona o azylu). Nejvyšší správní soud tedy neshledává důvodu ke zpochybnění způsobu, jakým bylo doručeno opakované předvolání k pohovoru na den 16. 9. 2002; doručováno bylo podle § 24 odst. 2 zákona o azylu, neboť k tomu byly za shora popsaných skutkových okolností splněny podmínky podle odstavce 3 téhož ustanovení (ani nesplnění těchto podmínek ostatně stěžovatelem namítáno není). Obě předvolání byla skutečně doručována zákonem předepsaným způsobem a k žádnému z nich se stěžovatel k pohovoru nedostavil. Důvody, pro které se stěžovatel nedostavil, jsou přitom zřejmé: stěžovatel ve skutečnosti o pohovoru nevěděl. Ze shora popsaných okolností však vyplývá, že tuto skutečnost nelze přičítat k tíži žalovaného. Nesplnění slibu vlastníka bytu ohledně informování stěžovatele o pokusu doručit poštovní zásilku určenou stěžovateli, pokud vlastník bytu vůbec o takovém pokusu mohl vědět, jímž toliko nyní stěžovatel argumentuje, nepředstavuje pro stěžovatele důvod jakkoli liberační. Jiné vážné důvody, které by tu měly být z hlediska podmínek vyplývajících z § 25 písm. d) zákona o azylu soudem zohledněny, stěžovatel k posouzení nenabízí, přitom ani Nejvyšší správní soud je sám na základě obsahu správního spisu neshledává. První podmínka podle § 25 písm. d) zákona o azylu, tj. opakované nedostavení se k pohovoru, je tedy splněna. Bylo-li třeba vést se stěžovatelem pohovor, neboť žalovanému nebyly v daném stádiu správního řízení známy všechny okolnosti a důvody jeho žádosti o udělení azylu, pak lze souhlasit se žalovaným a následně i s krajským soudem v otázce splnění druhé z obou shora uvedených podmínek podávaných z § 25 písm. d) zákona, tj. že v daný okamžik nebylo možno věc rozhodnout. Obě podmínky pro zastavení řízení podávané z § 25 písm. d) zákona o azylu tak byly dle přesvědčení Nejvyššího správního soudu v tomto konkrétním stěžovatelově případu splněny. Dospěl-li ke shodnému závěru i krajský soud, pak se žádné nesprávnosti v posouzení této právní otázky, jež by mohla přivodit nezákonnost jeho rozhodnutí, nedopustil.

Za této situace, kdy kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu, který zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného o zastavení řízení o udělení azylu, není jakkoli relevantní stěžovatelovo tvrzení o soužití s družkou, která je gravidní, ani jeho úvaha podávaná v kasační stížnosti ohledně slučování rodiny. nad Labem použil ohledně splnění podmínek pro zastavení řízení o udělení azylu podle § 25 písm. d) zákona o azylu správný právní předpis a správnou právní normu, přitom se nesprávnosti nedopustil ani při výkladu. Proto Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou a podle § 110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl. Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 3. února 2005

JUDr. Milada Tomková předsedkyně senátu