6 As 59/2012-45

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Šimáčkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: B. P., zastoupený JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, se sídlem 1. máje 535/50, Liberec, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 58/219, Praha 9, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 8. 2006, č. j. 5 124/2006-603, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2007, č. j. 8 Ca 313/2006-33,

takto:

I. Kasační stížnost s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Martinu Köhlerovi, advokátovi, se sídlem 1. máje 535/50, Liberec, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve ve výši 18 285 Kč, která je splatná do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.

Odůvodnění:

[1] Žalobce podal u Městského soudu v Praze žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 8. 2006, č. j. 5 124/2006-603. Městský soud žalobce vyzval usnesením ze dne 13. 6. 2007, č. j. 8 Ca 313/2006-30, k zaplacení soudního poplatku. Z doručenky (na č. l. 31 spisu městského soudu) vyplývá, že obálka s tímto usnesením byla dne 15. 6. 2007 uložena a žalobci byla zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedl. Žalobce si zásilku do 15 dnů od uložení nevyzvedl, a ta byla dne 4. 7. 2007 vrácena městskému soudu.

[2] Dne 30. 7. 2007 pak městský soud usnesením č. j. 8 Ca 313/2006-33 řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku. Z doručenky (na č. l. 34a spisu městského soudu) vyplývá, že obálka s tímto usnesením byla dne 8. 8. 2007 uložena a žalobci byla zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedl. Žalobce si zásilku do 15 dnů od uložení nevyzvedl, a ta byla dne 27. 8. 2007 vrácena městskému soudu.

[3] Žalobce ve věci podal návrh na obnovu řízení; ten byl ale usnesením Městského soudu v Praze č. j. 8 A 225/2010-11 ze dne 9. 11. 2010 zamítnut (kopie usnesení je součástí spisu sp. zn. 3 Na 141/2012, přiloženého ke spisu městského soudu v této věci). V usnesení se mimo jiné uvádí: Žalobce se svým návrhem (podáním) domáhá obnovy řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 8 Ca 313/2006, v rámci něhož se žalobce podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí předsedy rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 31. 8. 2006, č. j. 5 124/2006-603. Řízení o této žalobě bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2007, č. j. 8 Ca 313/2006-33, zastaveno [ ], neboť žalobce i přes výzvu soudní poplatek z podané žaloby nezaplatil a to ani v kolcích ani na účet soudu.

[4] Dne 23. 12. 2011 zaslal žalobce dopis místopředsedovi Městského soudu v Praze ke spisové značce 8 Ca 313/2006, kde mimo jiné uvádí: Předmětem této stížnosti je popření základního právo občana, a to je právo na soudní řízení. Tohoto se Váš soud dopustil svým tvrzením o nezaplacení soudního poplatku k návrhu výše uvedené žaloby, ke kterému jsem byl údajně vyzván v r. 2007. Jakékoliv stížnosti a návrhy na obnovu soudního řízení byly Vaším soudem zamítnuty. Ze stejného data pochází i dopis žalobce soudnímu exekutorovi JUDr. Ondřeji Marešovi (oba dopisy jsou založeny ve spisu sp. zn. 3 Na 141/2012, přiloženém ke spisu městského soudu v této věci), kde je v záhlaví uvedena sp. zn. 8 Ca 313/2006, v němž žalobce píše: V mém případě jsem byl po rozhodnutí Městského soudu v Praze v této věci zbaven zákonné možnosti na obnovení řízení v této věci, což je porušením základního práva občana, práva na soudní řízení. V této souvislosti opakuji, že spor vznikl o 230 Kč [ ] a jen proto, že jsem neobdržel v r. 2007 výzvu k zaplacení soud. poplatku, která byla zřejmě omylem poštou dána do schránky synovi, který se jmenuje stejně ale místo p. č. 183, má č. 89.

[5] Žalobce podal dne 9. 2. 2012 k poštovní přepravě městskému soudu dopis ze dne 8. 2. 2012, nadepsaný Stížnost na zrušení návrhu žaloby s doplněním ze dne 5. 6. 2007 proti Eurotelu Praha (O2), žádost o obnovu řízení. Odpověď na dopis pod zn. Spr. 4818/2011 ze dne 2. 2. 2012 . V něm mimo jiné uvedl, že nikdy žádnou výzvu k zaplacení soudního poplatku neobdržel, neboť výzva k zaplacení soudního poplatku byla zřejmě doručena na adresu jeho jmenovce, který však má jinou adresu. Městský soud tento dopis vyhodnotil jako nejasné podání a požádal žalobce o sdělení, čeho se svým podáním domáhá (přípis č. j. 3 Na 141/2012-5 ze dne 31. 7. 2012). Žalobce na tuto výzvu reagoval dopisem ze dne 30. 8. 2012. Městský soud posléze posoudil dopis ze dne 8. 2. 2012 jako kasační stížnost a předložil ji Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí.

[6] Nejvyšší správní soud usnesením č. j.-27 ze dne 20. 5. 2013 ustanovil žalobci (dále stěžovatel ) zástupce, kterého vyzval k doplnění kasační stížnosti. Za účelem posouzení včasnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud výslovně vyzval ustanoveného zástupce k uvedení data, kdy byla stěžovateli-pokud vůbec-obě usnesení městského soudu (č. j. 8 Ca 313/2006-30 ze dne 13. 6. 2007 a č. j. 8 Ca 313/2006-33 ze dne 30. 7. 2007) doručena, případně kdy a jakým způsobem se s těmito usneseními stěžovatel seznámil. Dále měl zástupce uvést, zdali některý z předchozích přípisů stěžovatele městskému soudu nebyl míněn jako kasační stížnost v dané věci.

[7] Kasační stížnost, kterou se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze č. j. 8 Ca 313/2006-33, byla ustanoveným zástupcem doplněna dne 17. 6. 2013. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že v obou předmětných usneseních (jakož i v usnesení ze dne 19. 2. 2007, č. j. 8 Ca 313/2006-25, kterým byl vyzván k odstranění vad žaloby) chybí datum narození žalobce, které stejně tak absentuje na obálkách, v kterých byla tato usnesení zasílána. Stěžovatel považuje za absurdní, že by opakovaně úmyslně nepřebíral zásilky za situace, kdy měl na jejich doručení eminentní zájem. V tomto ohledu stěžovatel zdůrazňuje, že jeho syn se jmenuje zcela shodně. K doručení předmětných usnesení stěžovatel uvádí, že mu dosud nebyla doručena a neobdržel ani oznámení o uložení zásilky na poště. Proto je dle stěžovatele na České poště, s. p., aby prokázala, že oznámení o uložení zásilky bylo skutečně doručeno stěžovateli. Za tímto účelem navrhuje provést výslech doručovatelky J. L. V samotném usnesení č. j. 8 Ca 313/2006-30, obsahujícím výzvu k zaplacení soudního poplatku, je uvedeno, že soud řízení nezastaví, je-li tu nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mohla poplatníku vzniknout újma . Ta stěžovateli podle jeho názoru skutečně vznikla, neboť proti němu bylo zahájeno exekuční řízení.

[8] Zároveň stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť po provedení nezbytných procesních úkonů rozhodl přímo ve věci samé.

[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti podle zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s. ). V rámci ověřování splnění podmínek k věcnému projednání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zkoumal také otázku, zda kasační stížnost byla podána v zákonné lhůtě.

[10] Nejvyšší správní soud se přípisem č. j.-16 ze dne 15. 2. 2013 dotázal na okolnosti včasnosti kasační stížnosti, na což stěžovatel reagoval dne 25. 2. 2013. Poté zdejší soud ustanovil usnesením č. j.-27 ze dne 20. 5. 2013 stěžovateli zástupce pro řízení o kasační stížnosti, kterého zároveň vyzval ke skutkové a právní konkretizaci námitky týkající se doručování předmětných usnesení městského soudu. Zdejší soud má proto za to, že stěžovateli poskytl adekvátní prostor vyjádřit se k otázce včasnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 2637/08 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na nalus.usoud.cz)].

[11] Podle § 106 odst. 2 s. ř. s. musí být kasační stížnost podána do dvou týdnů po doručení rozhodnutí, proti kterému směřuje; přičemž zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

[12] Ustanovení § 50c odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ) stanoví: Nebude-li uložená písemnost vyzvednuta do 3 dnů nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl; to neplatí, je-li náhradní doručení písemnosti vyloučeno (§ 50d odst. 1) nebo bylo-li uložení písemnosti neúčinné.

[13] Na doručence zásilky s usnesením č. j. 8 Ca 313/2006-33, tedy rozhodnutím, proti kterému kasační stížnost směřuje, je uvedeno, že stěžovatel nebyl zastižen, obálka s písemností byla uložena dne 8. 8. 2007 a adresátu byla zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedl. Z obálky je taktéž patrno, že nebyla vyzvednuta v patnáctidenní lhůtě, a proto byla odeslána zpět městskému soudu dne 24. 8. 2007. Podle § 50c odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 42 odst. 5 s. ř. s. se považuje za den doručení desátý den od uložení obálky s písemností. Protože poslední den lhůty připadá v nyní posuzovaném případě na sobotu 18. 8. 2007, mělo by být za den doručení považováno pondělí 20. 8. 2007 (§ 40 odst. 3 s. ř. s.).

[14] Kasační stížnost byla podána až dne 9. 2. 2012. Stěžovatel v ní namítá, že mu obálka s usnesením č. j. 8 Ca 313/2006-33 ani výzva k vyzvednutí této písemnosti nebyly nikdy doručeny. Podle tzv. negativní teorie důkazní (někdy také negativní teorie dělení důkazního břemena nebo pouze teorie negativní ) platí, že důkazní břemeno nenese ten, kdo pouze v negativním smyslu tvrdí, že nenastala žádná změna, ale ten, kdo uplatňuje nějakou pozitivní skutečnost (Macur, J.: Dělení důkazního břemena v civilním soudním sporu. Brno: Masarykova Univerzita v Brně, 1996, str. 32). Ačkoliv J. Macur považuje negativní teorii důkazní za překonanou (str. 34), podle P. Svobody je tato teorie mezi českými soudy neobyčejně populární (Svoboda, P.: Dokazování. Praha: ASPI-Wolters Kluwer, 2009, str. 29). I Nejvyšší správní soud z ní vycházel například v rozsudku ze dne 26. 7. 2006, č. j. 3 Azs 35/2006-104, publikovaném pod č. 951/2006 Sb. NSS (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na www.nssoud.cz): Postup krajského soudu, jenž zamítl návrh na ustanovení zástupce (§ 35 odst. 7 s. ř. s.) s odůvodněním, že stěžovatelka neprokázala tvrzení o své majetkové situaci listinnými důkazy, přičemž tato tvrzení stěžovatelky spočívala v tom, že nemá žádný majetek ani příjmy, je vadný a je důvodem pro zrušení takového usnesení. Krajský soud svým postupem popřel tzv. negativní důkazní teorii, podle níž nelze dokazovat neexistující skutečnosti. Podobně Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 22/10, konstatoval: Povinnost tvrzení a zejména prokazování má však své mantinely, mezi něž patří uplatnění pravidla neexistence se neprokazuje, vycházející z tzv. negativní důkazní teorie, neboť po nikom nelze spravedlivě požadovat, aby prokázal reálnou neexistenci určité právní skutečnosti (bod 24).

[15] V nyní posuzovaném případě však nelze z teorie negativní vycházet. Podle § 50f odst. 9 o. s. ř. (ve spojení s § 42 odst. 5 s. ř. s.) totiž platí, že: Není-li dokázán opak, považují se údaje uvedené na doručence za pravdivé. Nejvyšší správní soud tedy musí ze zákona vycházet z premisy pravdivosti údajů uvedených na doručence obálky obsahující usnesení č. j. 8 Ca 313/2006-33, přičemž doručenka splňuje všechny náležitosti uvedené v § 50f odst. 1 a 3 o. s. ř. Vyplývá z ní, že stěžovateli bylo doručováno tzv. fikcí a za den doručení se považuje 20. 8. 2007 (viz bod [13] tohoto usnesení). Zásada neexistence se neprokazuje je tak v tomto případě zákonem popřena, neboť v situaci, kdy z doručenky plyne, že stěžovateli byla zanechána výzva k vyzvednutí písemnosti, je to on, kdo musí prokázat, že daný údaj je nepravdivý (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2010, č. j. 1 As 2/2010-80).

[16] Stěžovatel za tímto účelem navrhl provést výslech doručovatelky obou usnesení, J. L. Nejvyšší správní soud tento důkaz neprovedl, neboť ze soudního spisu zjistil, že se stěžovatel o napadeném usnesení dozvěděl podstatně dříve než dne 9. 2. 2012, kdy podal kasační stížnost. Z dopisů stěžovatele ze dne 23. 12. 2011, jejichž pasáže jsou citovány v bodě [4] tohoto usnesení, je patrné, že se stěžovatel již dříve domáhal obnovy řízení ve věci, ale-jak sám píše-všechny jeho stížnosti a návrhy na obnovu řízení byly zamítnuty. Taktéž stěžovatel nepochybně věděl, že soudní řízení ve věci sp. zn. 8 Ca 313/2006 bylo skončeno a že městský soud odkázal na nezaplacení soudního poplatku stěžovatelem za podání žaloby. I v případě, že bude Nejvyšší správní soud považovat datum 23. 12. 2011 za den, kdy se stěžovatel o těchto skutečnostech dozvěděl (ačkoliv je velmi pravděpodobné, že se o nich dozvěděl mnohem dříve, zejména v souvislosti se žádostí o obnovu řízení, která byla zamítnuta dne 9. 11. 2010), ani tak nemůže být kasační stížnost považována za včasnou [a to ani kdyby zdejší soud poskytl stěžovateli čtyřtýdenní lhůtu pro podání kasační stížnosti, poskytovanou v případech nesprávného či chybějícího poučení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2008, č. j. 4 As 36/2008-59)]. Kasační stížnost byla předána k poštovní přepravě dne 9. 2. 2012, a je tedy na každý pád opožděná, přičemž na tomto závěru by nemohlo navrhované provedení důkazu nic změnit, neboť by sice mohlo teoreticky podpořit stěžovatelovo tvrzení, že mu v roce 2007 nebyla zanechána výzva k vyzvednutí napadeného usnesení, ale závěr, že nejpozději 23. 12. 2011 stěžovatel již věděl o napadeném usnesení a mohl proti němu podat kasační stížnost, není výslech poštovní doručovatelky s to zvrátit.

[17] Námitka stěžovatele, že usnesení i obálky postrádají datum narození stěžovatele, není důvodná a nemůže mít vliv na posouzení včasnosti kasační stížnosti. Označení jménem, příjmením a bydlištěm je v této věci dostačující, neboť je takto stěžovatel jednoznačně odlišen od ostatních osob. Stěžovatel sice uvádí, že má syna se shodným jménem i příjmením bydlícího ve stejné obci, ale jejich adresy se liší číslem popisným. Na předmětných usneseních i doručenkách je přitom adresa stěžovatele uvedena ve všech případech správně. Podrobnější identifikace by byla nezbytná v situaci, kdyby bydlelo více osob se zcela shodným jménem na stejné adrese (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 30 Cdo 596/2002, a ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1938/2006, dostupná na www.nsoud.cz), což není tento případ.

[18] Stěžovatel taktéž odkazuje na usnesení č. j. 8 Ca 313/2006-30, ve kterém městský soud konstatuje, že řízení v případě nezaplacení soudního poplatku nezastaví, je-li tu nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mohla poplatníku vzniknout újma. Tato situace měla v případě stěžovatele nastat. Stěžovatel ovšem neodcitoval i druhou část odkazovaného souvětí (převzatého z tehdejšího znění § 9 odst. 4 písm. c) zákona č. 549/1991, o soudních poplatcích), která stanoví: ( ) jestliže poplatník ve stanovené lhůtě sdělí soudu okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují, a doloží, že bez své viny nemohl soudní poplatek dosud zaplatit. Stěžovatel však žádné takové tvrzení u městského soudu ve stanovené lhůtě neuplatnil.

[19] Podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. soud usnesením odmítne návrh, jestliže byl podán předčasně nebo opožděně. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud výše dovodil, že stěžovatelova kasační stížnost byla podána opožděně, nezbylo mu než ji odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.

[20] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.

[21] Stěžovateli byl Nejvyšším správním soudem ustanoven zástupcem k ochraně jeho zájmů ve věci JUDr. Martin Köhler, advokát, se sídlem 1. máje 535/50, Liberec. Podle § 35 odst. 8 část věty prvé za středníkem s. ř. s. platí hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného advokáta stát. Ustanovený zástupce požadoval na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměnu ve výši 25 481,6 Kč (pět úkonů právní služby v celkové výši 15 500 Kč, náhrada hotových výdajů v celkové výši 1 500 Kč, náhrada za DPH ve výši 3 570 Kč, cestovní výdaje v celkové výši 4 911,6 Kč).

[22] Nejvyšší správní soud přiznal zástupci odměnu a paušální náhradu hotových výdajů za tři úkony právní služby (první porada s klientem konaná dne 3. 6. 2013 včetně převzetí a přípravy zastoupení, další porada s klientem přesahující jednu hodinu konaná dne 14. 6. 2013 a doplnění kasační stížnosti ze dne 17. 6. 2013) ve výši 10 200 Kč. Nahlížení do spisu a pořízení jeho kopie ze dne 5. 6. 2013 a studium spisu ze dne 12. 6. 2013 nebyly zdejším soudem hodnoceny jako samostatné úkony, jak požadoval zástupce. Tyto činnosti se považují za součást úkonu právní služby spočívajícího v převzetí a přípravě zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu, nikoliv za samostatný úkon (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2013, č. j. 7 As 143/2012-50, ze dne 29. 4. 2008, č. j. 5 Azs 33/2008-40, a ze dne 8. 6. 2006, č. j. 4 Azs 415/2005-74). Dále Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci náhradu cestovních výdajů podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu a náhradu za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu za cestu osobním vozidlem dne 5. 6. 2013 z Liberce do Brna a zpět (616 km) za účelem nahlédnutí do spisu u Nejvyššího správního soudu. Pokud jde o náhradu cestovních výdajů, základní náhrada za použití vozidla podle § 157 odst. 4 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, činí 2 217,6 Kč (tj. 616 km x 3,6 Kč/km) a náhrada výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu podle § 4 písm. b) vyhlášky č. 472/2012 Sb. činí 1 394 Kč (tj. 616 km x 6,2 l/100 km x 36,5 Kč/l). Náhrada za promeškaný čas strávený cestou v délce 13 započatých půlhodin podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu činí 1 300 Kč. Nejvyšší správní soud tak přiznal ustanovenému zástupci stěžovatele odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 15 111,6 Kč, zvýšenou o částku připadající na DPH 21 %, celkem tedy 18 285 Kč. K výplatě této částky pak Nejvyšší správní soud stanovil přiměřenou lhůtu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 17. července 2013

JUDr. Kateřina Šimáčková předsedkyně senátu