6 As 37/2013-39

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudců JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobkyně: N. T., zastoupené Mgr. Josefem Smutným, advokátem, se sídlem Třída míru 92, Pardubice, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, týkající se žaloby proti rozhodnutím žalované č. j. CPR-12740/ČJ-2012-9CPR-V237 a č. j. CPR-12740-2/ČJ-2012-9CPR-V237, obě rozhodnutí ze dne 19. listopadu 2012, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 44 A 31/2012-50 ze dne 6. února 2013,

takto:

I. Kasační stížnost žalované s e z a m í t á .

II. Žalobkyni s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení případu

[1] Žalobkyně je státní příslušnicí Ukrajiny. V České republice žalobkyně vykonává práci jako členka Družstva, (dále jen Družstvo ) a podílela se tak osobně jako uklízečka v souladu se stanovami tohoto družstva na plnění úkolů vyplývajících z jeho předmětu činnosti.

[2] Rozhodnutím ze dne 1. října 2012 č. j. KRPS-314173/ČJ-2012-010025 uložila Policie ČR, odbor cizinecké policie Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen správní orgán I. stupně ) žalobkyni podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen zákon o pobytu cizinců ), ve znění pozdějších předpisů, správní vyhoštění a stanovila dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce jednoho roku.

[3] Své rozhodnutí odůvodnil správní orgán I. stupně tím, že dne 29. srpna 2012 při pobytové kontrole zaměřené na výkon nelegální práce v provozovně společnosti Toyota Peugeot Citroën Automobile Czech, s. r. o. (dále jen automobilka TPCA ), umístěné v okrese Kolín, žalobkyně vykonávala práci uklízečky. Rozhodnutím Úřadu práce České republiky-krajské pobočky Pardubice ze dne 10. dubna 2012 č. j. PA-PA-ZZ-350-1/2011 bylo žalobkyni prodlouženo podle § 94 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, povolení k zaměstnání pro Družstvo, druh práce ostatní uklízeči a pomocníci, avšak s místem výkonu práce v okresu Pardubice. Žalobkyně tedy vykonávala práci v automobilce TPCA v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání. Správní orgán I. stupně neuznal argumentaci žalobkyně, že vykonávala práci pro družstvo v souladu s jím vydaným cestovním příkazem, tedy na pracovní cestě, protože ačkoli zákoník práce umožňuje vysílání zaměstnanců na pracovní cesty, zákon o zaměstnanosti takovou možnost pro zaměstnance-cizince-neupravuje, a proto výkon práce cizince mimo místo uvedené v povolení k zaměstnání musí být považován za výkon práce v rozporu s povolením k zaměstnání podle § 5 písm. e) odst. 2 zákona o zaměstnanosti, tedy za práci nelegální. Rozhodnutím ze dne 1. října 2012 č. j. KRPS-314173/ČJ-2012-010025 pak správní orgán I. stupně dále rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit náklady řízení o správním vyhoštění v paušální výši 1 000 Kč.

[4] Dne 11. října 2012 se stěžovatelka odvolala proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 1. října 2012 o uložení správního vyhoštění a proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně z téhož dne č. j. KSPS-314173/ČJ-2012-010025 o povinnosti uhradit náklady řízení spojené s řízením o správním vyhoštění.

[5] O odvolání žalobkyně rozhodla žalovaná rozhodnutím ze dne 19. listopadu 2012 č. j. CPR-12740-1/ČJ-2012-9CPR-V237 tak, že opravila drobné formální vady výroku napadeného rozhodnutí a ve zbytku je potvrdila. Žalovaná připustila, že v řízení o správním vyhoštění nelze vycházet z podmínek naplnění pojmu nelegální práce , jak jsou stanoveny v § 5 písm. e) odst. 2 zákona o zaměstnanosti, ale pouze z § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Přesto však správní orgán I. stupně nepochybil ve své právní argumentaci ve vztahu k naplnění skutkové podstaty § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců. Rozhodnutím ze dne 19. listopadu 2012 č. j. CPR-12740-2/ČJ-2012-9CPR-V237 žalovaná potvrdila též rozhodnutí správního orgánu I. stupně zavazující žalobkyni k úhradě nákladů řízení spojených s řízením o správním vyhoštění.

[6] Žalobou ze dne 3. prosince 2012 napadla žalobkyně obě v návětí uvedená rozhodnutí u Krajského soudu v Praze (dále jen krajský soud ). V žalobě vyjádřila svůj nesouhlas s právním závěrem správních orgánů obou stupňů. Podle žalobkyně, je-li zaměstnanec zaměstnavatelem vyslán k výkonu práce mimo povolené místo výkonu práce, jde o porušení povinností zaměstnavatelem, ne zaměstnancem. Výklad příslušných norem zákona o pobytu cizinců, který podala žalovaná, je nepřijatelný, neboť omezuje podnikatelskou činnost právnických osob, jejichž členy jsou cizinci, což je v rozporu s obchodním zákoníkem a Listinou základních práv a svobod.

[7] Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. února 2013 č. j. 44 A 31/2012-50 obě rozhodnutí žalované ze dne 19. listopadu 2012 zrušil a věci jí vrátil k dalšímu řízení. Zjistil, že je nesporné, že v době od 1. 8. 2012 do 29. 8. 2012 vykonávala žalobkyně práci mimo místo výkonu práce uvedené v povolení k zaměstnání. Dle právního názoru krajského soudu je možné vyslat cizince mimo místo výkonu práce, avšak pouze za podmínek stanovených pro pracovní cestu zákoníkem práce. Pracovní cesta může být pouze krátkodobé povahy, přičemž krajský soud má s odkazem na již zrušený § 93 zákona o zaměstnanosti za to, že není důvod neakceptovat přiměřenost trvání pracovní cesty v délce maximálně 30 kalendářních dnů. Tímto směrem však žalovaná dokazování v souzené věci nevedla, proto pro závěr učiněný v napadených rozhodnutích nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav. Dalším námitkám žalobkyně krajský soud nepřisvědčil. Jako závislé na rozhodnutí ve věci samé krajský soud zrušil i napadené rozhodnutí žalované potvrzující rozhodnutí zavazující žalobkyni uhradit náklady řízení spojené s řízením o správní vyhoštění.

II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní

[8] Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná (dále jen stěžovatelka ) včasnou kasační stížnost, doručenou Nejvyššímu správnímu soudu dne 19. března 2013, z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s. ). Stěžovatelka konkrétně namítala nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem a nepřezkoumatelnost předmětného rozhodnutí, a to jak pro nedostatek důvodů, tak pro nesrozumitelnost.

[9] Nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem tkví podle stěžovatelky v závěru, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav pro závěr, že žalobkyně na území České republiky byla zaměstnána bez povolení k zaměstnání. Podle stěžovatelky byl skutkový stav zjištěn nad jakoukoli pochybnost, protože v projednávaném případě bylo dostačující, že žalobkyně svou pracovní činnost vykonávala v jiném místě, než ve kterém jí byl tento výkon dovolen v povolení k zaměstnání. Žalobkyně nevykonávala svou pracovní činnost na základě pracovněprávního vztahu, který by umožňoval její vyslání na pracovní cestu, ale jako členka družstva, není proto možné výkon její pracovní činnosti jako pracovní cestu hodnotit. I kdyby tomu tak ale bylo, z ustanovení § 42 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, podle stěžovatelky plyne, že vyslání na pracovní cestu je možné pouze po dohodě zaměstnavatele a zaměstnance, přičemž v takovém případě by jistě žalobkyně musela namítnout, že pro práci v okrese Kolín nemá povolení k zaměstnání.

[10] Stěžovatelka vyjádřila svůj nesouhlas se závěrem krajského soudu, podle něhož je i cizince možné vysílat na pracovní cestu mimo místo výkonu práce stanovené v povolení k zaměstnání, aniž by bylo vydáno povolení pro výkon práce i v takovém dalším místě. Dle názoru stěžovatelky sice zákon o zaměstnanosti v § 93 upravoval možnost, aby cizinci vykonávali práci mimo místo určené v povolení o zaměstnání, dané ustanovení však bylo zrušeno. V současnosti mohou cizinci vykonávat práci jen v místě, pro které mají povolení. Stěžovatelka též odmítá názor krajského soudu, podle kterého vymezení místa výkonu práce nelze chápat jako absolutní omezení i pro případné pracovní cesty, přičemž pracovní cesty do délky trvání 30 dnů není důvod neakceptovat. Stěžovatelka se domnívá, že takové konstatování nemá zákonný podklad. Poslední námitka stěžovatelky spočívala v nesouhlasu s právním názorem správního soudu, dle kterého z § 145 zákona o zaměstnanosti nelze dovozovat vyloučení možnosti aplikace ustanovení § 42 zákoníku práce.

[11] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů a nesrozumitelnost pak podle názoru stěžovatelky spočívá v tom, že krajský soud sice ve svém rozsudku vymezil spornou otázku případu, tedy problém právní kvalifikace výkonu práce v místě jiném, než které je uvedeno v povolení k zaměstnání, ale nijak ji nezodpověděl, a dále se jí nezaobíral. Stěžovatelka rovněž napadla výrok krajského soudu, kterým bylo zrušeno její potvrzující rozhodnutí zavazující žalobkyni k úhradě nákladů řízení o správním vyhoštění. Podle stěžovatelčina přesvědčení nelze konstatovat, že jde o rozhodnutí závislé na rozhodnutí o meritu věci. Krajský soud se také měl zabývat otázkou, zda žalobkyně vedení řízení o správním vyhoštění nezapříčinila porušením své právní povinnosti.

[12] Žalobkyně se k podané kasační stížnosti nevyjádřila.

III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem

[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., byv vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady dle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2 věty první s. ř. s.

[14] Kasační stížnost není důvodná.

[15] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, neboť byla-li by tato vada shledána, mohlo by to bránit přezkumu dalších stěžovatelčiných námitek. Jde přitom o vadu natolik závažnou, že k ní soud přihlíží z úřední povinnosti. Stěžovatelka uplatnila tuto námitku v obou jejích formách, tedy jak ve formě nesrozumitelnosti, tak nedostatku důvodů.

[16] Nejvyšší správní soud při posuzování této námitky vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1996 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, nález ze dne 26. června 1997 sp. zn. III. ÚS 94/97, N 85/8 SbNU 287), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ustanovení § 54 odst. 2 s. ř. s.). Pojem nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí pro nesrozumitelnost (jež předchází posouzení námitky nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů) vysvětlil ve své ustálené judikatuře Nejvyšší správní soud: Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. prosince 2003 č. j. 2 Azs 47/2003-130, č. 244/2004 Sb. NSS, všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Pokud jde o nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, v rozsudku ze dne 4. prosince 2003 č. j. 2 Ads 58/2003, č. 133/2004 Sb. NSS, uvedl Nejvyšší správní soud, že nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána také tehdy, pokud z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, (rozsudek ze dne 29. července 2004 č. j. 4 As 5/2003-52).

[17] Námitku stěžovatelky o nepřezkoumatelnosti předmětného rozhodnutí pro nesrozumitelnost je nutné odmítnout. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se krajský soud se spornou otázkou případu, tj. problémem právní kvalifikace výkonu práce cizince v místě jiném, než které je uvedeno v povolení k zaměstnání, dostatečně vypořádal. Krajský soud uvedl, které právní normy na daný případ aplikuje (§ 42, § 5 odst. 3 zákoníku práce, § 226 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, rovněž § 93 zákona o zaměstnanosti ve znění účinném do 31. prosince 2008). Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku při hodnocení dané otázky poukazuje na dřívější judikaturu Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2008 sp. zn. 9 Ca 32/2008. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu je seznatelné, jakými úvahami se při posuzování daného právního problému řídil a k jakým právním závěrům dospěl: ... lze shrnout, že cizince lze vyslat na pracovní cestu, přičemž takový výkon práce mimo sjednané (a povolené) místo výkonu práce nelze bez dalšího považovat za práci v rozporu s platným povolením k zaměstnání. Vyslání cizince na pracovní cestu však musí být krátkodobé a nesmí znamenat fakticky trvalou změnu místa (popřípadě též druhu) výkonu práce.

[18] Další námitka stěžovatelky spočívala v námitce nepřezkoumatelnosti závěru krajského soudu, že rozhodnutí o povinnosti uhradit náklady správního vyhoštění je závislé na rozhodnutí o meritu věci. Ani s touto námitkou se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Krajský soud přezkoumatelným způsobem uvedl, že dle § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, správní orgán uloží účastníkovi, který řízení vyvolal porušením své právní povinnosti, povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, jakou normu na daný případ aplikoval i jaké právní závěry z uvedené normy vyvodil. Rovněž námitka o nepřezkoumatelnosti z nedostatku důvodů a pro nesrozumitelnost proto vzhledem ke shora uvedené judikatuře Nejvyššího správního soudu neobstojí.

[19] Vzhledem k nezjištění vad nepřezkoumatelnosti dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. proto Nejvyšší právní soud následně přistoupil k vypořádání námitky nesprávného posouzení právní otázky soudem.

[20] V této souvislosti Nejvyšší správní soud uvádí, že se skutkově i právně obdobnou věcí zabýval především v rozsudku ze dne 30. července 2013 č. j. 4 As 74/2013-30, jehož právní závěry do odůvodnění tohoto rozhodnutí přejímá a na jehož odůvodnění v podrobnostech plně odkazuje. Skutkově obdobná věc byla též Nejvyšším správním soudem shodně rozhodována v rozsudku ze dne 25. července 2013 sp. zn. 9 As 48/2013.

[21] Ustanovení § 89 zákona o zaměstnanosti uvádí, že cizinec může být přijat do zaměstnání a zaměstnáván jen tehdy, má-li platné povolení k zaměstnání a platné povolení k pobytu na území České republiky nebo je-li držitelem zelené karty nebo modré karty, pokud tento zákon nestanoví jinak; za zaměstnání se pro tyto účely považuje i plnění úkolů vyplývajících z předmětu činnosti právnické osoby zajišťovaných společníkem, statutárním orgánem nebo členem statutárního nebo jiného orgánu obchodní společnosti pro obchodní společnost nebo členem družstva nebo členem statutárního nebo jiného orgánu družstva pro družstvo (srov. i § 178b odst. 1 věta druhá zákona o pobytu cizinců). Dle § 90 zákona o zaměstnanosti o vydání povolení k zaměstnání žádá cizinec písemně úřad práce zpravidla před svým příchodem na území České republiky sám nebo prostřednictvím zaměstnavatele, u kterého má být zaměstnán. Ustanovení § 91 odst. 2 písm. a) zákona o zaměstnanosti stanoví, že k žádosti o vydání povolení je nutno také přiložit vyjádření zaměstnavatele, že cizince zaměstná. Na základě § 92 odst. 1 zákona o zaměstnanosti povolení k zaměstnání může vydat úřad práce za podmínky, že se jedná o ohlášené volné pracovní místo, které nelze s ohledem na požadovanou kvalifikaci nebo nedostatek volných pracovních sil obsadit jinak.

[22] Nejvyšší správní soud se již ve své judikatuře vyjádřil, že smyslem zákonné úpravy zaměstnávání cizinců je prosazení restriktivního přístupu k zaměstnání cizinců společného ostatním státům Evropské unie (srov. rozsudek ze dne 14. prosince 2011 č. j. 6 Ads 139/2011-82, č. 2579/2012 Sb. NSS). Při vydávání povolení k zaměstnání cizince se proto hodnotí konkrétní situace v daném místě, přičemž hodnocené kategorie se rovněž odrážejí v obsahu povolení k zaměstnání cizince (srov. § 92 odst. 3 zákona o zaměstnanosti) s cílem povolit zaměstnání cizince v oblastech, kde je nedostatek pracovních pozic obsaditelných občany České republiky.

[23] Z toho důvodu se při vydávání povolení k zaměstnání cizince posuzuje konkrétní situace v určitém místě; místní poměry se hodnotí jak s ohledem na druh pracovních pozic, tak z časového hlediska. Tyto kategorie se posléze odrážejí i v obsahu povolení k zaměstnání cizince, jehož náležitosti stanoví § 92 odst. 3 zákona o zaměstnanosti. Uvedený restriktivní přístup však nesmí vést k výkladu o vyloučení obecných právních předpisů, včetně zákoníku práce, na vzájemný vztah zaměstnanců-cizinců a zaměstnavatelů. S ohledem na § 3 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti mají způsobilost být zaměstnancem dle zákoníku práce cizinci za stejných podmínek, jako státní občané České republiky. Cizinci mají tedy-vedle specifických povinností stanovených zvláštními předpisy-stejná práva a povinnosti jako ostatní zaměstnanci.

[24] Jak již Nejvyšší správní soud judikoval ve shora uvedené judikatuře (např. rozsudku ze dne 30. července 2013 č. j. 4 As 74/2013-30), nelze přijmout názor stěžovatelky, dle kterého zákaz vyslání cizince na pracovní cestu vyplývá z právní úpravy stanovující zvláštní podmínky pro zaměstnávání cizinců (resp. ze zrušení § 93 zákona o zaměstnanosti). Naopak, § 93 byl do zákona o zaměstnanosti v roce 2004 zakotven jako omezující ustanovení, které mělo zabránit častému obcházení dosavadní právní úpravy, nikoli jako liberační ustanovení umožňující vysílat nad rámec dosavadní právní úpravy své zaměstnance-cizince na pracovní cesty. Předmětné ustanovení bylo s účinností od 1. ledna 2009 zrušeno zákonem č. 382/2008 Sb., s cílem snížit administrativní zátěž zaměstnavatelů, neboť úprava neměla podstatný dopad na ochranu trhu práce v daném regionu. Historickým výkladem tedy nelze dovodit úmysl zákonodárce zpřísnit dosavadní právní úpravu, jak tvrdí stěžovatelka.

[25] Cizinec může být vyslán na pracovní cestu i mimo místo výkonu práce, které má uvedeno v povolení k zaměstnání. Takové vyslání však musí svým obsahem skutečně pracovní cestě odpovídat. Prostřednictvím pracovní cesty nelze zastírat faktický výkon práce cizince v jiném místě, než v místě uvedeném v povolení k zaměstnání. V nyní posuzovaném případě však Nejvyšší správní soud nesdílí závěr krajského soudu o maximální době trvání pracovní cesty v délce 30 dnů, neboť tato není žádnými právními předpisy omezena a v souladu s § 42 zákoníku práce pouze definována jako doba nezbytné potřeby . Pracovní cesta není rovněž limitována ani prostorově. Proto při posuzování obsahové pracovní cesty cizince je třeba posuzovat zvlášť skutkové okolnosti každého jednotlivého případu.

[26] Avšak vyslání cizince k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce nelze v žádném případě používat dlouhodobě či pravidelně, a zneužívat jej tak k obcházení místa výkonu práce uvedeného v povolení k zaměstnání. Je-li navíc od samého počátku zřejmé, že charakter práce, kterou má cizinec vykonávat, bude předpokládat častý pohyb cizince po více místech, nelze povolení pro více míst výkonu práce (§ 145 zákona o zaměstnanosti) obcházet prostřednictvím opakovaného vysílání cizince na pracovní cesty. Uvedené skutečnosti by nepochybně představovaly práci nelegální ve smyslu § 5 písm. e) bod 2 zákona o zaměstnanosti a vedle zaměstnavatele byly přičitatelné i samotnému cizinci ve smyslu § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců.

[27] Naopak pro projednávanou věc není rozhodující družstevní členství žalobkyně, neboť vzhledem k § 5 odst. 3 zákoníku práce ve spojení s ustanovením § 226 odst. 2 obchodního zákoníku, je-li podle stanov družstva podmínkou členství též pracovní vztah člena k družstvu, mohou stanovy obsahovat úpravu tohoto vztahu. Tato úprava nesmí odporovat pracovněprávním předpisům, ledaže úprava je pro člena výhodnější. Není-li zvláštní úprava ve stanovách, platí pracovněprávní předpisy. Z tohoto pohledu proto může být i člen družstva vyslán na pracovní cestu. Námitky stěžovatelky, jimiž se dovolává obchodněprávního vztahu mezi žalobkyní a Družstvem KP+S je proto třeba odmítnout.

[28] Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu a předložených správních spisů, stěžovatelka ve správním řízení dokazovala pouze skutečnosti související s jejím (nesprávným) právním názorem o nemožnosti výkonu práce cizinců mimo místo stanovené v povolení k zaměstnání (srov. č. l. 13/4 spisu správního orgánu I. stupně). V předmětném správním řízení stěžovatelka nehodnotila a ani nezjišťovala skutečnosti objasňující, zda výkon práce žalobkyně na pozici uklízečky v automobilce TPCA mohl splňovat obsahové náležitosti institutu pracovní cesty. Pro rozhodnutí stěžovatelky bylo dostačující zjištění, že v období od 1. srpna 2012 do 29. srpna 2012 stěžovatelka pracovala v automobilce TPCA, jež je umístěna v jiném okrese než na který se vztahuje povolení k zaměstnání stěžovatelky. Tato skutečnost však s ohledem na shora uvedené automaticky sama o sobě neznamená, že došlo k překročení rámce institutu pracovní cesty tak, jak jej vymezuje zákoník práce, tj. že by uvedené skutečnosti představovaly práci nelegální ve smyslu § 5 písm. e) bod 2 zákona o zaměstnanosti a byly žalobkyni přičitatelné ve smyslu § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Stěžovatelka tak v rámci dalšího řízení povede dokazování, v němž náležitým způsobem zjistí všechny rozhodné skutečnosti a tyto řádně zhodnotí.

[29] Jako důvodnou neshledal Nejvyšší správní soud ani námitku stěžovatelky o pochybení krajského soudu spočívající ve zrušení rozhodnutí, jež žalobkyni ukládalo povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. Stěžovatelka namítala, že se krajský soud nezabýval otázkou, zda bylo vedení řízení vyvoláno porušením právní povinnosti žalobkyně. V tomto ohledu však Nejvyšší správní soud s postupem krajského soudu souhlasí, neboť otázka, zda žalobkyně porušením své právní povinnosti vyvolala řízení o správním vyhoštění, bude objasněna až v rámci dalšího dokazování.

[1] S ohledem na shora uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že Krajský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne dne 6. února 2013 č. j. 44 A 31/2012-50 dospěl ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ke správným právním závěrům v posuzované věci. Jeho rozhodnutí nebylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost dle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

IV. Náklady řízení

[30] O nákladech Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Procesně úspěšné žalobkyni žádné náklady nevznikly, resp. je netvrdila, ani nedoložila, proto jí nebyla jejich náhrada přiznána. Stěžovatelka úspěch ve věci neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 2. srpna 2013

JUDr. Kateřina Šimáčková členka senátu určená dle rozvrhu práce provést jednotlivý potřebný úkon v době překážky v práci předsedy senátu JUDr. Bohuslava Hnízdila