č. j. 6 As 2/2005-60

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: Ing. V. M . , zastoupen JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem, se sídlem Vyšehradská 21, Praha 2, proti žalovanému: Nejvyšší státní zastupitelství, kolegium na úseku ochrany utajovaných skutečností, se sídlem Jezuitská 4, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2004, č. j. 29 Ca 169/2004-41,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2004, č. j. 29 Ca 169/2004-41, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce (dále jen stěžovatel ) se kasační stížností domáhá přezkoumání a zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. Kl 26/2004; rozhodnutím žalovaného byl zamítnut opravný prostředek žalobce proti rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 25. 2. 2004, č. j. 5561/2003-NBÚ/07-SO. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že krajský soud vycházel ze závěru, že s ohledem na znění ustanovení § 77k odst. 6 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění účinném v době vydání rozhodnutí žalovaného (s přihlédnutím k § 68 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní-dále jen s. ř. s. ), je toto rozhodnutí ze soudního přezkumu vyloučeno. Krajský soud neshledal důvody, pro něž by měl vyhovět žalobcovu návrhu na předložení věci Ústavnímu soudu pro rozpor § 77k odst. 6 citovaného zákona č. 148/1998 Sb. s ústavním pořádkem. Podle názoru krajského soudu měl stěžovatel postupovat podle § 73 odst. 2 citovaného zákona č. 148/1998 Sb., a proti rozhodnutí, v jehož důsledku mu nebylo vydáno osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi, mohl podat žalobu.

Stěžovatel podal kasační stížnost do všech výroků napadeného usnesení, a to z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) s. ř. s. Z hlediska uplatněných důvodů Nejvyšší správní soud poznamenává, že usnesení o odmítnutí žaloby lze relevantně napadnout pouze důvodem uvedeným v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy pro nezákonnost usnesení o odmítnutí žaloby, přičemž tato nezákonnost může spočívat jak v nesprávném posouzení hmotného, tak procesního práva (odmítl-li krajský soud žalobu, pak neposuzoval meritum věci ani po stránce právní, ani po stránce skutkové, proto nelze uplatňovat stížnostní důvody, které míří na tuto situaci); Nejvyšší správní soud je vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.), jejich podřazení pod jednotlivá ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s. však provádí, aniž by subsumpcí provedenou stěžovatelem byl jakkoli omezen. Stěžovatel v kasační stížnosti vytýká krajskému soudu, že se nezabýval meritem věci, ačkoliv zákon, jehož má být při řešení věci použito, je zcela zřejmě v rozporu s ústavním pořádkem České republiky (Ústavou, Listinou základních práv a svobod, Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod), konkrétně pak namítá, že § 77k odst. 6 výše citovaného zákona č. 148/1998 Sb. je podle jeho názoru v rozporu s čl. 4 Ústavy, čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 2 a čl. 26 Listiny základních práv a svobod. Rozhodnutí žalovaného se dotýká práva na svobodnou volbu povolání, přičemž stěžovateli bylo rozhodnutím žalovaného znemožněno vykonávat činnost, kterou po celý život vykonával a pro kterou má odbornou kvalifikaci. Žalovaného nelze považovat za tribunál, u kterého by byla garantována jeho nezávislost a nestrannost, jako je tomu u orgánu moci soudní. Stěžovatel rovněž v kasační stížnosti upozorňuje na rozpor § 77k odst. 6 s § 73 odst. 2 citovaného zákona č. 148/1998 Sb., kdy na jedné straně je soudní přezkum proti rozhodnutí žalovaného vyloučen, na straně druhé se připouští. Stěžovatel v kasační stížnosti dovozuje, že žalovaný není nadán procesní způsobilostí, a proto jako žalovaného v žalobě označil Nejvyšší státní zastupitelství, vědom si ustanovení § 7a odst. 5 věty třetí zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, podle něhož úkony provedené kolegiem ani úkony provedené státním zástupcem při výkonu funkce člena kolegia se nepovažují za úkony Nejvyššího státního zastupitelství. Vyloučení soudního přezkumu ve vztahu k rozhodnutí žalovaného tak představuje podle stěžovatele porušení práva na soudní ochranu. Stěžovatel napadal usnesení krajského soudu též pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů, neboť krajský soud se nedostatečně vypořádal s jeho žalobní námitkou vztahující se k ústavnosti ustanovení, které pro posouzení věci bylo určující. Pokud dále v kasační stížnosti stěžovatel rozvádí otázky zjišťování skutkového stavu věci před Národním bezpečnostním úřadem, a rovněž i před žalovaným, jedná se o námitky, kterými se krajský soud nezabýval, neboť žalobu odmítl-v řízení o kasační stížnosti napadající rozhodnutí o odmítnutí žaloby tedy nelze takovou námitku podřaditelnou obecně pod § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. účinně uplatnit.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti dovodil, že kolegium bylo zřízeno jako nezávislý tribunál v pojetí čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech (č. 209/1992 Sb.), přičemž rekapituluje vývoj právní úpravy na tomto úseku po vydání nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 322/2001 Sb., a dovozuje, že platné právo účinné dnem 1. 1. 2003 umožňovalo přezkoumání rozhodnutí o nevydání osvědčení souběžně (nikoli však následně) jednak na základě opravného prostředku kolegiem a jednak na základě žaloby soudem, neboť ze vzájemného vztahu § 77k odst. 6 a § 73 odst. 2 citovaného zákona č. 148/1998 Sb., plyne, že soudnímu přezkumu nepodléhají rozhodnutí kolegia a dále i jiná rozhodnutí a opatření podle citovaného zákona s výjimkou rozhodnutí o nevydání osvědčení.

Žalovaný navrhl, aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta, pokud nebude shledáno, že kasační stížnost je ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná, neboť se opírá jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s. ř. s.

Nejvyšší správní soud především dospěl k závěru, že není dán důvod k odmítnutí kasační stížnosti, jak (in eventum) navrhoval žalovaný. Napadené rozhodnutí je usnesením o odmítnutí žaloby, a pokud lze z hlediska obsahového námitky stěžovatele podřadit pod § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., přičemž stěžovatel jasně uvádí, proč má za to, že důvod k rozhodnutí podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nebyl dán, pak Nejvyšší správní soud je povinen přistoupit k posouzení důvodnosti kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.

Krajský soud v Brně napadené usnesení opírá o § 77k odst. 6 zákona č. 148/1998 Sb. Toto ustanovení však bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 11/04 (publikován pod č. 220/2005 Sb.), s účinností od 6. 6. 2005. Ústavní soud především konstatoval, že zákaz soudního přezkumu stanovený § 77k odst. 6 citovaného zákona je v rozporu s ústavním pořádkem, protože odporuje ústavně garantovanému právu na soudní ochranu, jakož i principům právní jistoty a předvídatelnosti práva vyplývajících z konceptu právního státu. I když k prohlášení protiústavnosti a ke zrušení citovaného ustanovení § 77k odst. 6 zákona č. 148/1998 Sb. došlo následně až poté, kdy bylo vydáno usnesení napadené kasační stížností, je zjevné, že citované ustanovení vykazovalo znaky protiústavnosti už v době odmítnutí žaloby. Stěžovateli nelze odmítnout právo na spravedlivý proces v případě, kdy rozhodnutí žalovaného bylo v době jeho vydání vyloučeno z přezkumu nezávislým soudem, jestliže Ústavní soud ustanovení bránící přezkoumání soudem následně pro neústavnost zrušil. Nejvyšší správní soud, jenž jinak posuzuje věc (kasační stížnost podanou proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě mířící na rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s.) podle právních norem účinných v době vydání napadeného správního aktu, tedy podle stejného právního stavu, jakým byl vázán krajský soud podle § 75 odst. 1 s. ř. s., nemohl v posuzované věci takto postupovat a ignorovat tak derogační nález Ústavního soudu, přestože byl vydán až po vydání napadeného usnesení krajského soudu. Kasační stížnost by v tomto případě při rigidním přístupu Nejvyššího správního soudu nesplnila svou funkci ochrany veřejných subjektivních práv stěžovatele. Totožný přístup Nejvyšší správní soud zvolil například i ve věci sp. zn. 5 As 40/2004 a 2 As 39/2004.

Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, ve kterém je tento soud vázán názorem zdejšího soudu (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).

Nejvyšší správní soud je si vědom, že právní úprava upravující postavení a zřízení žalovaného (§ 7a zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství), o jehož procesní způsobilosti nebylo pochyb, neboť tou je nadán i správní orgán (srov. § 33 odst. 2 s. ř. s.), jenž rozhodoval o opravných prostředcích podle zákona č. 148/1998 Sb., pozbude účinnosti od 1. 3. 2006 (čl. XXII bod. 1 a 3, čl. LXVII zákona č. 413/2005 Sb.). V době rozhodování zdejšího soudu však žalovaný jako správní orgán nepochybně existuje a je účastníkem tohoto řízení (§ 69, § 105 odst. 1 s. ř. s.). Vyřešení otázky účastenství na straně žalovaného po 28. 2. 2006 však bude věcí krajského soudu v dalším řízení, Nejvyšší správní soud v tomto ohledu nemůže zaujímat závazný právní názor; vedoucí direktivou pro další postup krajského soudu však nepochybně bude poskytnutí korektní soudní ochrany i za situace, kdy právní předpisy na úseku ochrany utajovaných skutečností účinné od 1. 1. 2006 opět trpí některými deficity v organizačně-procesních aspektech.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 18. ledna 2006

JUDr. Milada Tomková předsedkyně senátu