6 Ans 6/2008-85

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudců JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: S. M., zastoupeného JUDr. Miroslavou Hustákovou, advokátkou, se sídlem nám. Míru 4, 5, Bruntál, proti žalované: Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2007, č. j. 22 Ca 55/2007-7,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovené zástupkyni žalobce, advokátce JUDr. Miroslavě Hustákové, s e n e p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž byl postoupen jeho návrh ze dne 27. 9. 2007 Městskému soudu v Praze. Krajský soud dospěl k závěru, že žalobce se v daném případě domáhá ochrany proti nečinnosti Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (dále jen VZP ČR ), která má sídlo v Praze. Podle § 7 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s. ř. s. ), je tak místně příslušným k vyřízení žaloby Městský soud v Praze.

Usnesení o postoupení věci napadl žalobce (dále jen stěžovatel ) kasační stížností téměř nečitelného obsahu z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s. Dále uvádí, že žalovaný mu již poskytl požadovaný výpis o zdravotní péči za rok 2006 a že byla podána ke Krajskému soudu v Ostravě samostatná žaloba na ochranu osobnosti proti témuž žalovanému, a proto stěžovatel žádá, aby krajský soud obě žaloby spojil. Současně požádal, aby mu byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven advokát. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil.

Dříve než Nejvyšší správní soud přistoupil k meritornímu posouzení věci, zkoumal, zda je kasační stížnost přípustná, jinými slovy zda usnesení, kterým se postupuje věc místně příslušnému soudu, není usnesením jímž se pouze upravuje vedení řízení ve smyslu § 104 odst. 3 písm. b) s. ř. s., proti němuž není kasační stížnost přípustná. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené usnesení za takové rozhodnutí nelze považovat.

Při posuzování uvedené otázky je podle názoru Nejvyššího správního soudu nutno za rozhodující vzít vždy to, zda a nakolik předmětné usnesení zasahuje do práv účastníků řízení, a zda je tudíž i na místě možnost jejich dalšího přezkoumání soudy vyššího stupně. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Smyslem citovaného ustanovení je jednak zamezit tomu, aby rozhodnutí určité věci bylo svěřeno věcně, funkčně či místně nepříslušnému soudu (tj. garance příslušnosti soudu), a dále pak akcentovat požadavek, aby soudci nebyly věci přidělovány ad hoc, ale podle jasných a určitých pravidel obsažených v rozvrhu práce příslušného soudu (tj. garance transparentnosti obsazení soudu). Jak vyplývá z výše uvedeného, je ustanovení § 7 s. ř. s. o místní příslušnosti jednou z forem realizace cit. ústavního článku.

Z hlediska intenzity zásahu do práv účastníka řízení, se tedy v případě postoupení věci nejedná o rozhodnutí, jímž by se pouze upravovalo vedení řízení (§ 104 odst. 3 písm. b/ s. ř. s.), ale o rozhodnutí, které řeší otázku podmínek řízení, a které má ve svém důsledku dopad i na uplatnění zásady zákonného soudce. S ohledem na to, co bylo uvedeno výše, je na místě uzavřít, že proti usnesení o postoupení věci podle § 7 odst. 7 s. ř. s. je kasační stížnost přípustná. (K uvedenému blíže srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2005, č. j. 6 Ads 31/2004-35, www.nssoud.cz; usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2007, č. j. Nad 22/2007-101; podpůrně pak usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2006, č. j. 8 As 21/2005-101, publ. pod č. 1006/2007 Sb. NSS.)

Jelikož shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost přípustnou, přezkoumal napadené usnesení v rozsahu uplatněných stížních bodů, po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Podle § 7 odst. 2 s. ř. s. nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v posledním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Podle § 7 odst. 7 s. ř. s. není-li soud, u něhož byl návrh podán, k jeho vyřízení místně příslušný, postoupí jej k vyřízení soudu příslušnému.

O věci uvážil Nejvyšší správní soud takto:

Názor stěžovatele, podle něhož je v souzené věci správním orgánem ve smyslu § 7 odst. 2 s. ř. s. Územní pracoviště VZP ČR v Olomouci, by mohl podle Nejvyššího správního soudu obstát pouze v případě, kdyby právní předpis svěřoval této organizační složce žalované určité samostatné rozhodovací pravomoci. Tak je tomu např. u okresních správ sociálního zabezpečení jako vnitřních organizačních jednotek České správy sociálního zabezpečení (srov. § 6 odst. 4 písm. a/ zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, podle kterého okresní správy sociálního zabezpečení rozhodují ve zde taxativně vypočtených případech). U veřejného zdravotního pojištění je však situace jiná. Jak již Nejvyšší správní soud dříve judikoval, má zdravotní pojišťovna postavení správního orgánu zejména tehdy, jestliže rozhoduje ve věcech týkajících se přirážek k pojistnému, pokut a pravděpodobné výše pojistného a ve sporných případech ve věcech placení pojistného, penále, vracení přeplatku na pojistném a snížení záloh na pojistné (srov. rozsudek ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 7 As 37/2003, www.nssoud.cz). Tyto pravomoci zdravotních pojišťoven jsou upraveny v zákoně č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, konkrétně v ustanoveních § 44 a § 45 (pokuty a přirážky k pojistnému). Zde zákon operuje pouze s pojmem příslušná zdravotní pojišťovna , o jednotlivých organizačních složkách se neuvádí ničeho.

Ust. § 12 a násl. zákona č. 551/1991 Sb. pak sice upravují organizační strukturu VZP ČR, ani ony však nesvěřují jednotlivým organizačním složkám žádné samostatné rozhodovací pravomoci. Jedná se o normu organizační, upravující postavení správního orgánu, resp. jeho součástí, nikoli však o normu kompetenční, která by upravovala jejich pravomoc a působnost. § 12 odst. 1 citovaného zákona pak svým zněním pouze potvrzuje závěr krajského soudu, uvádí-li se v něm výslovně, že krajské pobočky a územní pracoviště jednají a vykonávají činnost jménem Pojišťovny . Pro stanovisko stěžovatele tak podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze v platné právní úpravě nalézt jakoukoli oporu.

Tvrzením stěžovatele, že již byl uspokojen poskytnutím požadovaného výpisu o zdravotní péči ze strany žalovaného, se bude zabývat soud věcně a místně příslušný k projednání žaloby. K požadovanému spojení správní žaloby a žaloby na ochranu osobnosti Nejvyšší správní soud toliko konstatuje, že nelze spojit věc, která se projednává v režimu správního soudnictví a v řízení občansko-právním.

Z výše popsaného vyplývá, že v řízení o žalobách vedených před správními soudy vystupuje jako žalovaný správní orgán VZP ČR se sídlem v Praze, a Krajský soud v Ostravě tak správně postoupil věc k projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze jako soudu místně příslušnému. Usnesení Krajského soudu v Ostravě tedy netrpí vadou podle § 103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s. a Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost zamítl podle § 110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou.

Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Žalované žádné náklady v souvislosti s řízením o kasační stížnosti nevznikly, Nejvyšší správní soud jí proto náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Stěžovateli byla usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Ca 55/2007-38 ze dne 7. 2. 2008 pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupcem advokátka; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 8 s. ř. s.). Protože v dané věci nebyly provedeny ustanovenou advokátkou žádné úkony, jak vyplývá z obsahu soudního spisu, a nebyly tak naplněny zákonné předpoklady pro přiznání odměny ve smyslu platné právní úpravy dané vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), bylo rozhodnuto, že ustanovené zástupkyni stěžovatele, advokátce JUDr. Miroslavě Hustákové, se nepřiznává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti, jak uvedeno v bodě III. výroku tohoto rozsudku.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 30. října 2008

JUDr. Bohuslav Hnízdil předseda senátu