6 Afs 3/2015-29

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy, soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobkyně: OLBENA CZ s.r.o., IČ 26010101, se sídlem Helvíkovice 6, Žamberk, zastoupené Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem, se sídlem 8. března 21/13, Liberec, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. listopadu 2013, č. j. 27092/13/5000-14305-706986, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 13. listopadu 2014, č. j. 52 Af 3/2014-55,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 13. listopadu 2014, č. j. 52 Af 3/2014-55, s e r u š í .

II. Žaloba s e o d m í t á .

III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyni s e v r a c í zaplacené soudní poplatky za žalobu a za kasační stížnost v celkové výši 8 000 Kč, kterážto částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

[1] Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 13. listopadu 2014, č. j. 52 Af 3/2014-55 (dále jen krajský soud a napadený rozsudek ), byla zamítnuta žaloba žalobkyně (dále též stěžovatelka ) proti rozhodnutí žalovaného, kterým byla stručně řečeno v zásadě potvrzena tři rozhodnutí Finančního úřadu v Žamberku ze dne 20. prosince 2012, jimiž byla stěžovatelce doměřena daň z přidané hodnoty včetně penále za zdaňovací období srpen, září a říjen 2009 v celkové výši 598 284 Kč.

[2] V kasační stížnosti stěžovatelka především namítala, že v řízení před krajským soudem došlo k vadě spočívající v tom, že na straně jedné krajský soud konstatoval, že žalobní body obsažené v žalobě ze dne 13. ledna 2014 byly zcela nekonkrétní, na straně druhé nevyzval stěžovatelku k odstranění vad a její následné doplnění žaloby podáním ze dne 5. února 2014 nevzal v potaz s argumentem, že jde o nezákonné rozšíření žalobních bodů po uplynutí lhůty k podání žaloby. Kromě této vady řízení před krajským soudem pak stěžovatelka v kasační stížnosti vznášela námitky proti postupu a rozhodnutí žalovaného, jež uplatnila ve zmíněném doplnění žaloby ze dne 5. února 2014 a s nimiž se krajský soud z výše uvedených důvodů nevypořádal.

[3] Pro posouzení Nejvyššího správního soudu je tedy třeba podrobněji rekapitulovat obsah žaloby a dalších podání stěžovatelky a průběh řízení před krajským soudem.

[4] Rozhodnutí žalovaného bylo stěžovatelce doručeno 12. listopadu 2013, dvouměsíční lhůta pro podání správní žaloby tedy končila v pondělí 13. ledna 2014. Stěžovatelka podala žalobu v poslední den lhůty, tj. v pondělí 13. ledna 2014, doručena byla krajskému soudu 16. ledna 2014. Žalobu za ni podal její zmocněnec-daňový poradce. Žaloba byla formulována blanketně, obsahovala toliko identifikaci rozhodnutí žalovaného, proti němuž směřovala, a v části označené jako C) Uvedení důvodů, v čem spatřuje žalobce nezákonnost bylo uvedeno Rozhodnutí se zakládají na podstatných vadách řízení, jsou v rozporu se skutkovým stavem, v důsledku čehož došlo ke stanovení daně v nesprávné výši. Žalobce bude tyto skutečnosti konkretizovat dodatečně formou doplnění této žaloby . Tak se také následně stalo. Aniž by krajský soud učinil vůči stěžovatelce jakýkoliv úkon, kromě výzvy k zaplacení soudního poplatku ze dne 27. ledna 2014, stěžovatelka (prostřednictvím svého zmocněnce-daňového poradce) podáním ze dne 2. února 2014, tj. tři týdny po uplynutí dvouměsíční lhůty pro podání žaloby, žalobu obsáhle doplnila o detailní výčet námitek proti skutkovým zjištěním a dokazování žalovaného.

[5] Krajský soud v napadeném zamítavém rozsudku nejprve konstatoval to, co žalobce v obecné rovině namítal s tím, že žalobní námitky byly zcela nekonkrétní (bez výtek konkrétních procesních vad či nezákonností) , dále pak uvedl, že k doplnění žaloby nepřihlížel, neboť se jednalo o nezákonné rozšíření žalobních bodů po uplynutí lhůty k podání žaloby a nešlo o konkretizaci včas uplatněných žalobních bodů. K tomu obsáhle citoval z judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 23. října 2003, č. j. 2 Azs 9/2003-40, rozsudek ze dne 31. srpna 2012 č. j. 5 As 1/2012-21, a v něm zmíněná usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. prosince 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, a ze dne 8. března 2011, č. j. 7 Azs 79/2009-84, či rozsudek ze dne 14. února 2008 č. j. 7 Afs 216/2006-63). Přesto však žalobu, jak patrno i z rozsudkové formy napadeného rozhodnutí krajského soudu, věcně v obecné rovině projednal. Přitom se zaměřil jen na otázku přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí žalovaného ( zda obsahuje veškeré náležitosti jak výroku, tak odůvodnění, ... zda se žalovaný dostatečným způsobem vypořádal s odvolacími námitkami žalobce a zda v průběhu daňového řízení nedošlo k vadám řízení, k nimž by soud byl povinen přihlížet z úřední povinnosti ). Žádné vady v tomto rozsahu nezjistil, konstatoval závěrem, že se s rozhodnutím žalovaného ztotožňuje, a žalobu s odkazem na odůvodnění rozhodnutí žalovaného pro nedůvodnost zamítl.

[6] O věci uvážil Nejvyšší správní soud takto. Komentářová literatura i judikatura správních soudů stojí na tom, že z § 71 odst. 2, § 72 odst. 1 a § 75 odst. 2 soudního řádu správního (dále jen s. ř. s. ) plyne koncentrační zásada, tj. že žalobní body musí být vymezeny ve dvouměsíční lhůtě pro podání správní žaloby (viz např. POTĚŠIL, L., ŠIMÍČEK, V. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges, 2014, s. 629-630, 637-638, BLAŽEK, T., JIRÁSEK, J., MOLEK, P., POSPÍŠIL, P., SOCHOROVÁ, V., ŠEBEK, P. Soudní řád správní-online komentář. 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2014, k § 71 s. ř. s., JEMELKA, L., PODHRÁZKÝ, pokračování

M., VETEŠNÍK, P., ZAVŘELOVÁ, J., BOHADLO, D., ŠURÁNEK, P. Soudní řád správní. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 576-578; z judikatury-vedle těch, které zmínil a ve svém rozsudku citoval krajský soud-např. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 25/2004-69 ze dne 29. prosince 2004, č. j. 4 Azs 27/2004-74 ze dne 8. dubna 2004, nebo č. j. 6 Azs 18/2013-37 ze dne 18. listopadu 2013). Z citovaných zákonných ustanovení, jak je vykládají správní soudy a uvedená komentářová literatura, stručně řečeno plyne, že soud je žalobními body vázán a nemůže přezkoumat napadené rozhodnutí z důvodů, které nebyly řádně a včas uplatněny (s výjimkami uvedenými v § 76 s. ř. s.). Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 6 Ads 5/2015-20 ze dne 27. února 2015, soud ... v žádném případě není povinen žalobní body domýšlet, fantazijně o nich spekulovat, resp. konstruovat namísto žalobce všechny možné zásahy do jeho veřejných subjektivních práv, jinak by porušil dispoziční zásadu, podle níž má žalobce ve svých rukou určit, proti čemu a proč žalobu podává, a tím i závazně vymezit rozsah, v němž se má soud věcí zabývat. .

[7] Vymezením žalobního bodu se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém rozsudku ze dne 24. srpna 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, publ. pod č. 2162/2011 Sb. NSS. V tomto rozhodnutí se rozšířený senát přiklonil k výkladu, podle něhož je nutno za žalobní bod považovat každé vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu považuje za nezákonné. Jinými slovy, náležitost žaloby dle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je splněna, pokud jsou z tvrzení žalobce seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu ke konkrétnímu případu žalobce, jež žalobce považoval za relevantní k jím domnělé nezákonnosti správního rozhodnutí . Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu tímto rozsudkem nepřímo potvrdil právní názor vyjádřený v rozsudku zdejšího soudu ze dne 2. srpna 2007 č. j. 2 Azs 54/2007-42, dle kterého za žalobní bod, u něhož je třeba pokusit se o jeho doplnění a upřesnění, pak nutno považovat každé vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že žalobce má napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu za nezákonné. Pouze takovýmto-ve prospěch žalobce extenzívním-výkladem pojmu žalobního bodu lze naplnit ústavní požadavek řádného přístupu k soudní ochraně před rozhodnutím veřejné správy ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Koncentrace žalobních bodů daná lhůtou pro jejich uplatnění nemůže být totiž vykládána tak, že by pro žalobce vytváří překvapivé situace a vysokou míru nejistoty o tom, co ze svých námitek pro žalobou napadenému rozhodnutí se mu podařilo procesně účinným způsobem uplatnit a co nikoli. Účelem lhůty k uplatnění žalobních bodů je totiž toliko časové fixování základního rozsahu toho, co bude předmětem soudního přezkumu správního rozhodnutí, tak, aby byla zajištěna patřičná míra právní jistoty účastníků řízení a rychlost řízení. .

[8] Nároky na projednatelnost žaloby (tj. bezvadným obsahovým vymezením žalobních bodů) se rozšířený senát Nejvyššího správního soudu zabýval v rozsudku ze dne 20. prosince 2005 č. j. 2 Azs 92/2005-58, publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS, který v napadeném rozsudku zmínil též krajský soud. Rozšířený senát uvedl, že § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žalobci ukládá povinnost uvést v žalobě konkrétní skutková tvrzení a právní argumentaci, přičemž výrazem konkrétní je myšleno ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizované. Ke skutkovým tvrzením blíže vysvětlil, že nemohou být toliko typovou charakteristikou určitých obvyklých nezákonností, nýbrž musí se jednat o zcela jasně individualizovaný, a tedy od jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelný popis. Konečně k tomu rozšířený senát uvedl, že žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Ohledně právní argumentace v citovaném rozsudku rozšířený senát vyslovil, že se žalobce nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Žalobce musí uvést, jaké aspekty dějů či okolností uvedené v rámci skutkových tvrzení považuje za základ jím tvrzené nezákonnosti. Bezvadným žalobním bodem však nikterak nelze rozumět pouze takové skutkové tvrzení, které žalobce přesně subsumoval pod určitá ustanovení zákona.

[9] Z pohledu uvedených judikátů je zřejmé, že žaloba neobsahovala žádný žalobní bod. Tvrzení, že napadené rozhodnutí žalovaného se zakládají na podstatných vadách řízení, jsou v rozporu se skutkovým stavem, v důsledku čehož došlo ke stanovení daně v nesprávné výši , jsou pouhou parafrází zákonných důvodů v nejobecnější rovině a neobsahují žádné, byť alespoň stručné skutkové výtky nebo právní argumenty. Nejvyšší správní soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že není povinností soudu v případech, kdy žaloba neobsahuje žádný žalobní bod, vyzývat žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu § 37 odst. 5 s. ř. s. za situace, kdy by doplnění žaloby ve lhůtě vyplývající z § 71 odst. 2 in fine s. ř. s. již nebylo objektivně možné (viz např. rozsudek č. j. 2 Azs 158/2006-85 ze dne 30. května 2007 a rozsudek č. j. 2 Azs 9/2003-40 ze dne 23. října 2003, publikovaný pod č. 113/2004 Sb. NSS). Tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě, neboť žaloba-bez žalobního bodu-byla podána v poslední den lhůty pro její podání, krajskému soudu byla doručena několik dní po jejím uplynutí, tudíž nebylo objektivně možné takovou výzvu učinit, natož splnit do konce této zákonné lhůty.

[10] Projednání žaloby tedy bránila neodstranitelná překážka, krajský soud měl proto takovou žalobu bez dalšího odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; k jejímu opožděnému doplnění nepřihlédl správně a v souladu se zákonem. Deklaroval-li krajský soud, že se napadeným rozhodnutím přes všechny tyto skutečnosti zabývá toliko obecně (rozuměj povrchně), a dospěl-li přitom k jednoznačnému závěru o zákonnosti rozhodnutí žalovaného, s nímž se ztotožnil a odkázal přitom na jeho odůvodnění, postupoval vnitřně rozporně. Takovým přístupem de facto vystavil žalovanému bianco šek a v rozporu se smyslem a účelem správního soudnictví aproboval, resp. převzal plnou zodpovědnost za zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného, aniž by je podrobil důkladnému přezkumu v rámci alespoň stručně vymezeného žalobního bodu.

[11] Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek krajského soudu pro nezákonnost zrušil pro zmatečnost, spočívající v chybějících podmínkách řízení (podmínka alespoň jednoho žalobního bodu) podle § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. (výrok I) a současně odmítl žalobu pro neodstranitelnou překážku řízení podle § 46 odst. 1 písm. a), ve spojení s § 110 odst. 1 s. ř. s. (výrok II), neboť již v řízení před krajským soudem byl dán důvod pro odmítnutí žaloby.

[12] Nejvyšší správní soud tak učinil přesto, že stěžovatelka-pochopitelně-tento kasační důvod nenamítala a zrušení napadeného rozsudku se domáhala z důvodu, že nebylo přihlédnuto k jejímu doplnění žaloby, což však-jak již bylo konstatováno-učinil krajský soud správně a v souladu se zákonem. Oporu pro svůj postup shledává Nejvyšší správní soud v § 109 odst. 4 s. ř. s., podle něhož není vázán důvody kasační stížnosti v případě, že řízení před krajským soudem bylo zatíženo vadou podle § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.

[13] Nákladový výrok III je odůvodněn § 60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta.

[14] Vzhledem k tomu, že žaloba byla odmítnuta, vrací se podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zaplacený soudní poplatek. Citované zákonné ustanovení sice podmiňuje vrácení soudního poplatku odmítnutím žaloby před prvním jednáním, resp. ve smyslu § 10 odst. 5 zákona o soudních poplatcích před vydáním rozhodnutí ve věci samé, tato ustanovení je však třeba aplikovat analogicky i na situaci, kdy vydání rozhodnutí ve věci samé bylo kasačním soudem zrušeno. Stěžovatelka zaplatila za správní žalobu soudní poplatek ve výši 3000 Kč (č. l. 31 spisu krajského soudu) a za kasační pokračování stížnost ve výši 5000 Kč (č. l. 15 spisu Nejvyššího správního soudu), celkem se jí tedy vrací 8 000 Kč ve lhůtě podle § 10a zákona o soudních poplatcích.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 5. března 2015

JUDr. Petr Průcha předseda senátu