č. j. 6 Ads 84/2005-52

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Haplové v právní věci žalobce: L. P., zastoupen JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem, se sídlem Mariánská 531, Česká Lípa, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2005, č. j. 4 Cad 68/2004-27,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Ministerstvu práce a sociálních věcí s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí (dále též žalovaný ) ze dne 30. 7. 2004, č. j. 2004/36190-212, bylo podle § 9 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád ) potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 22. 6. 2004, jímž nebyla povolena obnova řízení ve věci povinnosti vrátit vyčíslené přeplatky na dávkách státní sociální podpory-přídavek na dítě a sociální příplatek ve smyslu § 62 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že správní orgán I. stupně postupoval plně v souladu s platnou právní úpravou, když nepovolil obnovu řízení, kterou lze povolit pouze z důvodů taxativně stanovených správním řádem podle § 62 odst. 1. Žádný z těchto důvodů splněn nebyl, proto nemohlo být návrhu vyhověno. V návrhu na povolení obnovy řízení nebyly navíc konkrétně uvedeny skutečnosti, o něž účastník řízení svůj návrh opírá, nebylo uvedeno, proč tyto skutečnosti nemohl účastník řízení uplatnit ještě v průběhu původního řízení. Žalovaný dospěl k závěru, že správní orgán I. stupně ve věci postupoval v souladu s právním řádem, odvolání žalobce bylo proto zamítnuto.

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, o níž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 2005, č. j. 4 Cad 68/2004-27, tak, že žalobu zamítl. Městský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl stejně jako žalovaný, že žalobce v podaném návrhu na obnovu řízení neuvedl důvody obnovy a ani neuvedl žádné nové skutečnosti, které mohly mít podstatný vliv na rozhodnutí a nemohly být v řízení uplatněny bez jeho zavinění. Takovými novými skutečnostmi nemohou být podle městského soudu žalobcem tvrzené příjmy z renty, které měly být nižší, než jak bylo rozsudkem Okresního soudu v České Lípě stanoveno. Žalobce totiž tyto skutečnosti znal již v době rozhodování správního orgánu I. stupně a tyto skutečnosti neuvedl v tomto řízení a ani je nenamítal v odvolání. Když tyto námitky vznesl v návrhu mimo odvolací řízení, nedoložil je. Nejedná se tedy o nové skutečnosti, které by vyšly najevo, a které nemohly být v řízení uplatněny bez zavinění účastníka řízení. Podle názoru městského soudu se rovněž nejedná o případ, kdy nesprávným postupem správního orgánu byla účastníkovi řízení odňata možnost zúčastnit se řízení, mohlo-li to mít podstatný vliv na rozhodnutí a nemohla-li náprava být sjednána v odvolacím řízení. Konečně bylo poukázáno na to, že žalobce měl možnost v průběhu správního řízení seznamovat se s podklady pro rozhodnutí a měl možnost se k nim vyjádřit.

Proti rozhodnutí městského soudu podal žalobce (dále jen stěžovatel ) kasační stížnost, v níž výslovně uplatnil důvody obsažené v § 103 odst. 1 písm. b), d) a e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s. ). Stěžoval poukázal na své podání z 28. 5. 2004, v němž se alternativně dovolával přezkumu mimo odvolací řízení a jen v závěru jako další eventualitu navrhoval, aby podání bylo případně posouzeno jako návrh na povolení obnovy řízení. Městský soud opomněl se jeho návrhem na přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení zabývat, a to přesto, že v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu to zmiňoval. Stěžovatel je tak přesvědčen, že jak městským soudem, tak žalovaným, nebyl vyčerpán celý jeho podnět, což samozřejmě vedlo k zamítavému rozhodnutí i soudem. Dále popírá, že neinformoval správní orgán o výši příjmů vyplácených od zaměstnavatele pana Z., když Krajskému úřadu v Liberci zaslal dopis ze dne 23. 4. 2003, v němž o věci informoval a k tomu připojil soupis o příjmech. Stěžovatel je tak přesvědčen, že došlo k pochybení na straně městského soudu, že i jeho rozhodnutí trpí vadami, proto je nepřezkoumatelné, že nevychází ze skutkových okolností, jež jsou ve spise založená a v tomto důsledku je jeho rozhodnutí v rozporu s hmotným právem. Závěrem stěžovatel zdůraznil, že pokud by byl vzat v úvahu i jeho podnět, jímž se dovolával přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení, pak je přesvědčen o tom, že by městský soud nemohl žalobu zamítnout, ale napadené rozhodnutí by zrušil a věc vrátil zpět k novému projednání a rozhodnutí. Stěžovatel proto navrhl, aby rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen a věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Zároveň požádal, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek, když poukázal na to, že žádnému orgánu České republiky a ani jiným osobám v případě přiznání odkladného účinku, nevznikne žádná újma a nedotkne se to nepřiměřeným způsobem práv třetích osob, rovněž tak jeho přiznání nebude v rozporu s veřejným zájmem.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti plně odkázal na své vyjádření k žalobě ze dne 29. 12. 2004. K navrhovanému přiznání odkladného účinku kasační stížnosti žalovaný uvedl, že s přiznáním odkladného účinku nesouhlasí. Poukázal na to, že stěžovatel neprokázal vznik nenahraditelné újmy a navíc by přiznání odkladného účinku mohlo být v rozporu s veřejným zájmem. Stěžovatel dosud nevrátil přeplatek na dávkách státní sociální podpory a existuje zde reálná hrozba promlčení jeho povinnosti na vrácení přeplatku. Žalovaný se domnívá, že kasační stížnost je nedůvodná, a navrhl proto, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.

Nejvyšší správní soud, který je podle § 109 odst. 3 s. ř. s. vázán důvody kasační stížnosti, neshledal kasační stížnost důvodnou.

Stěžovatel v kasační stížnosti především namítá, že jak správní orgán, tak městský soud nevzaly v úvahu jeho podnět, jímž se dovolával přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení. Pokud jde o uvedený podnět, Ministerstvo práce a sociálních věcí se jím zabývalo a jak vyplývá z jeho dopisu ze dne 3. 6. 2004, adresovaného zástupci stěžovatele JUDr. Josefu Klofáčovi, neshledalo tento podnět důvodným a nezahájilo proto správní řízení ve smyslu § 65 správního řádu. Z ustálené soudní judikatury, z níž vycházejí i komentáře ke správnímu řádu, vyplývá, že vyrozumění podatele o tom, že správní orgán neshledal důvody ke zrušení rozhodnutí mimo odvolací řízení podle § 65 správního řádu, je sdělením úřadu, které nepodléhá přezkumu soudem ve správním soudnictví. Neshledá-li správní orgán podnět důvodným, nevydává o tomto zjištění rozhodnutí; není totiž důvodu zasahovat do právní sféry účastníků řízení, protože jejich práva a povinnosti, změněné nebo vzniklé rozhodnutím původním, takovým zjištěním nijak dotčena nejsou. Městský soud v Praze neměl vůbec důvod brát v úvahu uvedený podnět stěžovatele, neboť k jeho žalobě bylo přezkoumáváno pouze rozhodnutí, které se týkalo nevyhovění návrhu na povolení obnovy řízení. Námitka stěžovatele, že městský soud se měl zabývat jeho podnětem k přezkoumání správního rozhodnutí mimo odvolací řízení, není tedy důvodná.

V případě podaného návrhu na obnovu řízení městský soud správně poukázal na to, že uvedený návrh stěžovatele neměl potřebné náležitosti podle § 63 odst. 1, 2 správního řádu, zejména z návrhu stěžovatele nebylo zřejmé, jaký důvod obnovy řízení uplatňuje a rovněž neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že je návrh podán včas. Lze se pouze domnívat, že stěžovatel hodlal uplatnit důvod podle § 62 odst. 1 písm. a) správního řádu, kdy se na návrh účastníka řízení obnovy řízení před správním orgánem, jestliže vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které mohly mít podstatný vliv na rozhodnutí a nemohly být v řízení uplatněny bez zavinění účastníka řízení. Již městský soud správně uvedl, že takovými novými skutečnostmi nemohly být žalobcem tvrzené příjmy z renty, které měly být nižší, než jak byla renta rozsudkem Okresního soudu v České Lípě stanovena. Stěžovatel tyto skutečnosti znal již v době rozhodování správního orgánu I. stupně, jímž byl Městský úřad v České Lípě, tyto skutečnosti v tomto řízení neuvedl, namítal je potom v řízení odvolacím, neboť jak je zřejmé z jeho podání z 23. 4. 2003, označené jako doplnění odvolání, zaslal odvolacímu orgánu rozepsané části plateb od povinného, opsané z výpisu účtu. Nejedná se tedy o nové skutečnosti, které by vyšly najevo, a které nemohly být v řízení uplatněny bez zavinění stěžovatele, jak z toho správně vyšel městský soud.

Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1, 2 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nenáleží; žalovaná byť byla ve věci úspěšná, právo na náhradu nákladů nemá, neboť tak výslovně stanoví § 60 odst. 2 s. ř. s.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 22. června 2006

JUDr. Bohuslav Hnízdil předseda senátu